Pověsti říše Pearblenské – O královně a prokletém knězi

V pradávné to neznámé říši Pearblenské, jak jest se jmenuje, žil veliký císař znám pod jménem Hektor z rodu Pearblejců, který ten rod už dlouho v této říši vládl na 7 generací. I dlouho se jim nenarodil žádný dědic, který by spravoval říši svým jménem a dobře kraloval. Jednoho dne přijel k nim kněz a žádal o azyl:“Ó velectěný vladaři, přijmi kněze k dvoru svému a dal mu statek kostelní, kde by bohoslužby ve jménu Hektora udával a odpustky vybíral“ Císař přijav jeho žádost, udělil mu menší kostelíček poblíž jejich hradu, kterýž se jmenoval „Mlýnský“, protože před postavením hrádku zde stál mlýn s kolem lemovaným mramorem a krásnými výřezy obdařen. Knězovi se dařilo v kostelíčku dobře, jelikož mu nic nechybělo a nic ho netrápilo. Královna Lilie žena Hektora byla však čím dál více mrzutější, že stále a stále se jim nedaří míti dítě, které by jméno Pearbl neslo. I sešla se s knězem za zády manželovy a vyprávěla mu, co se neděje, že stále a stále oni míti syna neb dceru nemohou, a ptala se královna kněze, zda – li jim může pomoci.“Můžu vám pomoci vznešená paní, avšak musíte slib mlčenlivosti mi dáti, jinak vám nemůžu pomoci“ řekl jí kněz čekaje na královnu, co ona na to. Královna zaslepena pomocí od kněze slepě přísahala mlčenlivostí svou a již, již čekala, co jí kněz poví. „Dobře“ Řekl s výdechem kněz a pokračoval: „Jestli syna chcete míti, musíte si přineseti v den sva ...“ Do řeči knězovi vstoupila královna trošku hlasitějším tónem: „Já nechci syna, ale dceru by se mi líbilo míti, krásnou dcerušku s krásně černými vlasy a rozumnou a chytrou, jako já“ Kněz slyšíc jí chtěl se uklidnit a tak se nadechnul a vydechnul, prohlašujíc, že by mu velectěná královna neměla vlézat do řeči, že jinak jí nepomůže. Královna Lilie odsouhlasila, že již bude naslouchati a nevyrušovati. Kněz uklidněn královninými slovy počal znova: „Pokud chcete míti dceru krásnou jako lilie a chytrou a moudrou jako vy, musíte v den svaté Ludmily se se mnou sejíti v nedaleké chýši za horami na severu, tam vás budu čekat v den svaté Ludmily přesně o půlnoci. Vezměte si s sebou růži červené barvy o 8 lístkách zelených a trnů ostrých jako čepele Nitryjských mečů. Dále s sebou vezměte pytlíček o drceném prášku z kopřiv a pomněnek a trocha černého uhlí.“ Kněz napiv se vína, co s sebou si vzal pokračoval: „Vezměte téže koně černo černé barvy, na kterém pojede za hory a meč s sebou vezměte z oceli kalené z jižních orkských plání, kde Berg mocný to ork pod velením Hektora, zabývajev se kalením různých kovů a objevením nových příměsí. Přines tedy meč tvrdé oceli, meč zakroucený. Toť vše. Pokud zdaří-li se vše, budeš mít dceru krásnou jako lilie a chytrou a moudrou jako ty“ Královna zapamatujíc si vše, co slyšela, poděkovala a těšila se na další setkání jí a kněze.
Dny běžely a královna připravujíc se na dalekou cestu na sever za daleké hory, které jméno Kazimovy nesly, za kterými byla zem čarovná a dali se tam kouzla zaklínati. Kousek za horami se rozprostírala říše Temných elfů, kde mír a moudrost vládl, proto na jejich hranicích nebyly potřeba žádné hlídky, a proto ti tento kus světa kněz vybral k onomu kouzlu, které s královnou prováděti bude. Královna byla dne ode dne sklíčenější, jelikož nevěděla, co se při onom kouzelném obřadu díti bude. Proto sešla ze své komnaty z věže, kde se od rozhovoru s knězem, ukrývala a šla za ním. Kněz už ji čekal, a když královna vstoupila do kostelíčka a za knězem se hnala, kněz jí šel naproti. Královna netrpělivě k němu promluvila: „Velký knězi pověz, co na mě bude čekati při onom obřadu, který se bude konati v den svaté Ludmily?“ Kněz jí odpověděl pouze tato slova: „Strach a krev, nikoliv tvoje“. Královna jemu poděkovala a odešla zpátky do své věže a přemýšlela, co tím kněz myslel. Při tom myšlení jí její věrná služebná přinesla pytlíček s rozdrcenou kopřivou a pomněnkou. Královna se zaradujíc ji pravila: Zajdi do stájí, jestli tam nenajdeš černo-černého koně, pokud tam ustájen žádný nebude, sežeň jej, ať to stojí, co to stojí. Služebná poslouchajíc královnu se odebrala do stájí hledat onoho koně. Královna poručila tajně pár zbrojnošům, aby sehnali meč, oceli kvalitní pocházejíc z jižních Orkských plání. Zbrojnoši pouze zakroutili hlavami, něco si zašeptali a vydali se na cestu. Královna myslejíc, že bude míti vše, vydala se za králem, že pojede do svého zámku, na severu u hor Kazimových, který se jmenoval Lesklý, po leskle stříbrném nátěru, který nesl a již z dálky byl viděn, jako jasný cíl na obzoru. Král se pousmál radostí, jelikož si již všiml královny, jak se ukrývala ve své komnatě ve věži mířící na sever. Král myslejíce, že královna se ho bála zeptat se, s radostí ji povolil, aby si odpočinula na zámku Lesklý, aby se vrátila, až jí bude dobře. Královna pozdvihla oči na Hektora a pousmála se úsměvem, kvůli kterému se do ní král zamiloval. Královnina služební přinesla před odjezdem na zámek Lesklý černo- černého koně a zbrojnoši meč, který byl zakroucen a kalen v jižních Orkskch plání. Královna s andělským úsměvem a velkým potěšením se rozloučila s králem a jela na černo – černém koni s družinou zbrojnošů a svými služebnicemi. Cesta byla, jakoby nová, neponičená a krásně se linula k zámečku Lesklý, kam dorazili ještě před soumrakem. Za dva dny po příjezdu na zámeček byl den svaté Ludmily. Královna najednou se vzpomněla, že černý uhel zapomněla, avšak uhlík večer již měla, přinesla ji ho služebná. Královna stresovaná vsedla na černého koně, na kterém přijela a s mečem z Orkských plání, s pytlíčkem s bylinkami a černým uhlíkem v druhém měšci schovaný. Královna Lilie jela s koněm za hory Kazimovy, kde potkala postarší chatrč. Královna věděla, že je tam schovaný onen kněz. Lilie slezla z koně a vešla s věcmi předem připravenými do chatrče. Tam na ni čekal kněz a pobídl ji, aby si přisedla naproti jemu. Královna čekajíc, co se bude dít, si přisedla a pozorně si prohlížena chatrč. Kněz začal povídat : „Již je k půlnoci, začneme“. Kněz otevřel knihu, kterou měl připravenou na stole. Chvilku listoval, až našel, co potřeboval. „Tady to je“ pronesl a diktoval královně, co má udělati, aby dceru mohla poroditi. „Podej drť a uhlík“ vznesl kněz. Královna vyložila na stup dva pytlíčky, ten s uhlíkem otevřela a uhlík vyndala a ten s kopřivo – pomněnkovou drtí jen otevřela, aby bylo vidět, že tam ta drť opravdu je. Kněz, když si prohlédl obsah pytlíčku, pravil: „Vezmi bylinky a do kotlíku jej vhoď.“ Královna vhodila obsah pytlíčku do kotlíku, kde je již ohřátá voda a pod kotlíkem hřeje oheň. Kněz pokračuje: „Vezmi uhlík a rozpul ho, kousek vhoď do kotlíku a zbytkem si nabarvi tvář na černo“. Kněžna tak učinila a začala se ptáti: „Co dál?“ Kněz pak vstal a kázal, aby přivedla koně. Kněžna co nevidět, byla ve vnitř s koněm. Poručil jí, aby vzala orkský meč a uťala mu hlavu. Královna náhle upadla do ještě většího stresu, než byla a nevěděla, jestli to má učiniti nebo ne, jelikož se hodně bála té němé tváři utnout hlavu, ale kněz jí do toho netahal a ještě jí nabízel, že jestli chce, nemusí to dělat a mohla se vrátit zpátky na zámek. Královna si dodala odvahy, řekla knězi, že chce mít za všechno na světě dceru a švihem uťala černému koňovi hlavu. Kněz podal královně kalich a řekl: „naplň ho koňskou krví a půl kalichu vlij do kotlíku“. Královna udělala to a pak se tázala kněze hrubým hlasem, vyjevená: „Co dál?“ Kněz pověděl: „Zbytek krve musíš vypíti na důkaz síly“. Královna i to udělala. Kněz zamíchal kotlík, něco zamumlal nad kotlíkem s knihou čarovnou v ruce, poté vzal misku a naplnil jí lektvarem, který vznikl v kotlíku. Kněz podal královně misku s lektvarem a vznesl: “Vypij tento lektvar a až desetkrát plná luna přeběhne po nebi, budeš mít dcerušku s černými vlasy jako uhel, s rty červenými jako krev a bude chytrá a moudrá jako vy královno, avšak když bu ...“ Kněz nemohl domluvit. Královna mu přeťala řeč s prázdnou miskou v ruce, kterou knězi podávala. Vyšla ven z chatrče, bez poděkování a hnala se zpátky do svého zámečku Lesklý. Do rána kráčela a při úsvitu již u zámečku byla, avšak celá unavená a šat měla roztrhaný na cáry. Zbrojnoši, hned uviděli královnu od krve, bez koně a černě obarvenou, i vzali ji urychleně do zámku, kde se vykoupala, oblékla se a odpočinula si.
Posel přijíždí k hradu a rychle spěchá ke králi Hektorovi. Hektor uslyšev, co se s královnou stalo, urychleně osedlal a zapřáhl koně a vyjel k zámku Lesklý. Královna mezitím probudiv se, chtěla si vzpomenout, co se to včera vlastně stalo. Když se rozpomněla, uviděla ve dveřích služebnou, která ji nesla čisté oblečení. Služebná se královny ptala, co se jí stalo, proč k zámku v cárech svého šatu přišla, proč obličej černý měla a proč měla krev u pusy a kam se poděl její černý kůň? Královna se ji však nesvěřila a netrpělivě sledovala služebnou, jestli se jí znova bude ptát nebo odejde mlčky. Služebná odešla mlčky a královna se uklidnila. Při procházce krásných to zahrad zámečku jí připadalo, jakoby jí někdo neustále sledoval a královna se neustále otáčela, zda-li za ní nikdo nejde. Nikdo nešel. Při večeři v sále zámku, seděla královna u stolu, který byl výše postavený nad všemi ostatními stoly v síni, kde večeřeli zbrojnoši, služky a jiné poddanstvo. Královně se zdálo, že na ni všichni koukají, a když se na ně koukne, otočí se a povídají si o ní. Královna nemohouc již sedět na místě, celá ztrápená vstala a odešla k místnímu mnichovi, aby ji od těch zlých čar vyléčil. Mnich podal královně kalich se svěcenou vodou, aby se napila. Královna vzala kalich do rukou svých a chtěla se napít, avšak když přiložila kalich k ústům a svěcená voda se jich dotkla, královna upustila kalich na zem a cítila, jak ji ret pálil, když se voda jejích rtů dotkla a neubránivše vykřikla „Au“. Mnich udiven tím, co královna právě udělala, chvilku se nemohl ani hnout a přemýšlel, jestli má královnu vyhnati z chrámu božího nebo ji nějak pomoci. Po krátké chvilce řekl mnich královně, jestli nezaříkávala ďábla a pokřížkoval se. Královna svěřiv se se svým tajemstvím o tom, jak prováděla cosi s knězem, který nedávno přišel ke králi a žádal o azyl, se rozplakala, že od té doby jí připadá, že ji všichni pozorují a mluví o ní ve špatném. Mnich chvíli přemýšlel, ale nic nevymyslel a tázal se královny: „Je řešení, jak vás z pout ďábla dostati, avšak o dítě přijdete, neboť je to ďáblovo dílo ve vašem břiše.“ Královna se rozplakala nevědíc, co má dělat. Jestli nemít dítě a být očištěna nebo mít dítě s ďáblem? Mnich si zašel za roh, napít se a královna se mezitím vytratila. “Radši mít dítě, krásné a chytré dítě.“ Řekla si královna a vrátila se na zámek Lesklý. Král Hektor přišel při úsvitu slunce druhého dne a hned šel za Lilií a optával se jí, co se v tu noc stalo a proč ráno přišla v tom stavu, v jakým přišla a proč vlastně nejela. Královna mu pověděla pouze výmysly a to ty, že kůň se splašil a utekl jí k hranicím, že při návratu upadla do dolu při cestě uhelném a proto měla černou tvář a musela, a že se musela prodírat hustým houštím, kde se jí šaty roztrhaly a krev z úst tekla. Král jí to uvěřil a dál se na to již neptal. Po deseti lunách plných se královně narodila dceruška, celé království se radovalo a oslavovalo na celý týden. Královskému děťátku dali jméno Ludmila, podle té svaté Ludmily. Princezna Ludmila žila v blahobytu a moudřela a byla chytřejší každým rokem. Královna se poté sešla s knězem pouze jednou. Královna se ho ptala, co chtěl dále říci, když ho nenechala doříci tehdy v té chatrči. Kněz jí to pověděl, že chtěl ji říci tu nejdůležitější věc a to je, že tím upíše ďáblu svou duši, ale že princezna bude mít čisté srdce. Královna si částečné oddechla tím, že princezna je bez hříchu, ale že ona půjde, až skoná, do pekla. Kněz, když už královna věděla, že půjde do pekla, jí řekl, že on taky půjde do pekla, že se již dávno dávněji upsal ďáblu. Byli v tom spolu. Znenadání se ďábel objevil, oba už věděli, co bude následovat. Oba se slzami v očích kráčeli ďáblu vstříc. Ďábel zahrnuv je pláštěm i s nimi zmizel.