Andělé

Probudila jsem se do krásného rána.
Podívala jsem se ven a okamžitě jsem věděla, že tento den je jenom můj.
Jindy bych okamžitě zašla pro svoji nejlepší kamarádku, ale dneska ne.
Teple jsem se oblékla a vyšla ven.
Sněžilo.
Užívala jsem si každý svůj krok. Kráčela jsem ladně ale rázně. Žádný jiný člověk by nedokázal takhle jít jako já.
Kráčela jsem dál. Nepřemýšlela jsem o tom, kam jdu. Moje nohy mě vedly samy.
Když jsem se podívala, proč stojím, zjistila jsem, že jsem na místě.
Stála jsem na tam, kde jsme vždycky dělaly rituály, kam jsme chodily odpočívat a povídat si.
Todle bylo naše místo, tam jsme si mohly říct úplně všechno. Tady jsme před sebou shazovaly zábrany a nespoutaně jsme si mohly říct, že se milujeme. Vždycky jsme spolu měly jinej vztah než k jinym lidem nebo dokonce ke klukům.
Přeskočila jsem plot, který mi stál v cestě. Udělala jsem to s takovou ladností a lehkostí, že jsem se někdy i sama sobě divila.
Teď už jenom stačilo jít kousek po pěšině a došla jsem na molo.
Na to molo, kde jsme ležely vedle sebe a byly jsme si tak blízko.
Nemůžu uvěřit tomu, že se to už nikdy nestane. Aspoň ne s ní v tom těle, ve kterém byla.
Měla v sobě něco, co ji zabilo a já nás teď musím znovu najít.
Sedla jsem si na molo a položila nohy na led. Když jsem si uvědomila, že před osmi lety jsme tady jezdily a smály se, začala jsem brečet. Od té doby jsem tu nebyla.
Anděl zla a anděl dobra. Nejde to k sobě, ale my jsme se přesto milovaly.
Stoupla jsem si na led a začala se na něm klouzat, když vtom ke mně zezadu někdo přistoupil.
Lekla jsem se, když mě chytl za krk a kousnul mě do krku.
Jenomže to nemělo být smrtící. Takhle jsme se z legrace kousaly s mým andělem. Já ukojila žízeň po krvi a navíc nás to spolu víc spoutalo. Obě dvě jsme chtěly být upíry. Ale jak máš změnit svůj život? Byly jsme upírky, ale vevnitř.
Ale ona to už nemohla být. Už je přece osm let mrtvá.
Najednou stisk povolil a já ucítila svojí krev, jak mi stéká po krku. Hned jsem se otočila a uviděla JI. Vlastně to ona nebyla. Bylo to nějaké děvče s jejím úsměvem a očima. Usmívalo se a zároveň brečelo.
Naznačila mi prstem, ať se k ní sehnu.
Pošeptala mi ta nejkrásnější slova na světě. Ta slova, na který jsem tolik čekala. Osm let, než ke mně přišla.
"Te iubeste meus archangelos ego sum retró"
Věděla jsem, že ji musim ochránit. Potom jsem se rozbrečela taky.
Teď můžu jenom doufat,že jí ubránim před veškerým zlem.