Opak

Podíval se ven. Koule tam byla a připomínala kulový blesk, nehybná jako fotografie. Již to trvá hodně dlouho, dýl, než dost. Rozhodl se, že to zkusí řešit. Vzal dalekohled a přiložil si ho k očím. Zaostřit bylo snadné, ale to zdání ohnivého čehosi v něm nebylo. Přesně – zdání. V zorném poli se neobjevilo. Ještě kontrola hledáčku, nic naplat. Nadzvedl hlavu a díval se přímo kupředu. No tohle!
Kolem byla tma a ticho. Šel teď blíž. To něco se pomalu zvětšovalo až rozeznával podivnou strukturu povrchu, jenž matně zářil. Kdyby toto byl hologram, viděl by jej i v triédru. Zvedl ruce s přístrojem k očím a podíval se na kouli. Nenašel ji, teprve teď ne, ačkoliv sundaná víčka z objektivů visela níže.
Ne, nespí. Je reálně po dešti a bouře to nebyla. Vlastně spadlo jenom pár kapek a nic víc. Pak tahle koule se snesla k zemi a zůstala tam netečně ležet. Tiše a nenápadně, žádná invaze. Zjevení snad? Kdo ví, co. Popošel ještě blíž a naslouchal.
-Kdybych byl někdo jiný, možná bych to neřešil, pomyslel si mimoděk.
-Taky, že nejsem. Zdali bych ji vůbec viděl? Snažil se rozluštit svůj patrně osobní rébus.
-Technická optika nemůže prostě selhat. Optika mého vlastního zraku, hm, nejspíš ano. Ubezpěčení sebe sama mělo za následek opatrné napředování k vidině. Co jiné by to ještě mohlo být?
Od objektu byl vzdálen jen na několik kroků, když se to stalo. Ne, pořád se nic nedělo, ale již tomu nebylo tak, jako před malou chvílí. Těch několik kroků ho od koule vzdálilo. Měl se přiblížit přece!
Ustoupil. Koule byla tudíž o něco blíže. Zaraženě se díval na ni a přemýšlel. Je tady někde mez, odkud se děje opak všeho. Ale jaksi podivně obráceně. I opak sám stává se opakem.
-Hm, dobrá. Udělal znova dva nebo tři kroky kupředu a pečlivě se podíval do dalekohledu. Koule tam byla. Na to pohlédl mimo a ona tam byla stejně jenomže o něco dál.

Přišla ona, Jana. –Ahooj, co je? Vidíš něco? Zeptala se, předstírajíc zvědavost. Jak to, že nic nevidí? Neodpověděl jí.
Ona je v jistém smyslu opak jeho. Otočil se k ní s dalekohledem a zaostřil. Jak se ve skutečnosti přibližovala, tak se tam vzdalovala. Ne, nedíval se do dalekohledu obráceně. Co je skutečně tak jak to opravdu je, venku, nebo uvnitř dalekohledu? Je vadný. Vždyť realita je jasná.
-Víš, já ten tvůj dalekohled můžu, ale… řekla Jana. -Jak se tak díváš na mne, napadlo mě, proč vlastně, vždyť jsem tak blízko..
Žádná koule tam pro ni taky nebyla