Kotě

Když byla Martina ještě malá, moc a moc milovala kočky. Žádnou ale nikdy neměla. Asi právě proto se rozhodla vzít si domů to malé mourovaté koťátko co se batolilo za ní už od sámošky.
Doma mu připravila pelíšek a běžela do obchodu pro krmení, přec nebude krmit kotě zbytky ze stolu.
Od zverimexu ji dělila jen cesta, která je přehledná a při zamhouření očí i klidná. A tak šla, nebudeme si nalhávat, křídla vážně neměla.
V tom jak blesk ze slunné oblohy vyřítila se proti ní červená audina, překvapivě s černými skly. Jen tak tak jí uhla z cesty. Do zverimexu vstoupila jako rozechvělé, zmoklé kuře. Nakoupila a pádila domů.

Kotě rostlo jako z vody, skvěle se mu dařilo. Z Martiny se však stal uzlíček nervů balancůjící na hraně života a dejme tomu, že smrti.
Nic se jí nedařilo, samé nehody a společenské trapasy.
Jednou to na ni bylo už moc, jako démonem posedlá chytila kočku, narvala ji do trouby a dívala se jak se kočka pomalu peče. Jak jí vodnatí bulvy a jak z posledních sil škrábe na dveře.

Tu najednou se jí zase žilo o moc líp, jako kdyby to nikdy neprovedla. Jako by se zbavila těžkých okovů. Za pár let si našla manžela, se kterým měla dvě děti a pohádkový život.
To se však změnilo po porodu za čtyři měsíce, kdy mažel přišel z práce domů a našel Martinu v křesle, držíc malé mourovaté kotě.

Ještě téhož dne z domu odváeli tři mrtvá těla. Dvě z nich patřila dětem, uškvařeným v troubě a to poslední muži, jenž sám život si vzal.