Stín

Z prázdného okna vyhlížel na ulici a v povzdálí u pouliční lampy spatřil záhadný stín. Nespěchal, v klidu dokouřil cigaretu a poté se pomalu vydal ke dveřím. Po cestě si vzal kabát, protože v tuto pozdní dobu bylo venku již chladno. Vyšel na ulici a pomalým, jistým krokem se vydal směrem k onomu stínu. Nebál se, ba naopak, pociťoval tajemné vzrušení, které ho táhlo přímo k tomu místu. Přišel blíž a konečně ho spatřil. Stál tam, nic neříkajíc, takřka se nehýbajíc. Zdálo se, jako by vůbec nedýchal. Zastavil se asi padesát metrů od něj a přejel ho pohledem od hlavy až k patě a zase zpět. Jeho tmavé oblečení splývalo s černotou noci a tvář zakrýval elegantní, leč zastaralý klobouk. Z tajemného stínu se stala živá osoba, která stála jen pár desítek metrů od něj a on začal pociťovat zvláštní chlad. Osoba se konečně pohnula a pomalu si sundala klobouk. Celou dobu sledoval její pohyb ruky a ve chvíli, kdy se její ruka dotkla klobouku, raději uhnul pohledem. Najednou s uvědomil, že vlastně nechce vědět, kdo před ním stojí a že se bojí podívat se oné postavě do tváře. Po chvilkovém zamyšlení konečně sebral odvahu a pohlédl osobě před sebou zpříma do obličeje. Co uviděl, ho zaskočilo. Čekal někoho záhadného, tajemného nebo alespoń překvapení od někoho, koho znal. Vrah, přítel nebo snad obojí by bylo lepší než tohle. A co vlastně uviděl? Obyčejného člověka. Ničím zvláštního, celkem sympatického mladíka, který ani zdaleka nenaháněl hrůzu a navíc vypadal překvapeně, že ho vidí. V tu chvíli si uvědomil, jak málo člověku stačí k tomu, aby se z očekávání stalo zklamání. Né snad zklamání z toho, že se nevyplnili jeho naděje nebo obavy, ale zklamání z normálnosti. Zklamání z toho, že muž stojící před ním byl zcela obyčejný. Ať byl důvod jeho návštěvy jakýkoliv, nyní se mu to zdálo už zcela zbytečné. Byl zklamaný, beze slov se otočil a vydal se zpátky do svého domu. V předsíni odložil kabát, zavřel okno a ulehl zpět do postele. Znechucen vlastním zklamáním pomalu usínal. Prostě čekal něco víc...