Zbytečnost

Nechce se mi vstávat. Venku je studená noc, vítr fouká velmi nepříjemně. Brzy přijde sníh, a to bude ještě horší. Nechce se mi na to ale myslet. Vstávám, beru si pušku, zabaluji se do ještě teplejšího kabátu, než byl ten, ve kterém jsem dosud ležel ve své posteli, a jdu.
Venku je to horší než jsem čekal. Teplota klesla ještě hlouběji než včera a mě čekají krušné dvě hodinky (čas odhadujeme, aspoň já to tak dělám) na hlídce. Obvykle se tu nic neděje, ale zrovna dnes večer si malá část mého já přeje, aby se něco stalo, cokoliv, co by donutilo zapomenout na tu prokletou zimu.
Jenže nestalo se. Po dvou hodinách mě střídá rozespalý Petr, podávám mu svoji zbraň, protože Petr tu svoji už nemá a namísto toho používá jakýsi upravený velký střep, a vracím se zpět do postele v touze znovu se vydat do říše snů. Nedaří se.
Ach jo, další noc strávená zíráním do stropu a posloucháním skučícího větru.
Na počátku nás bylo víc, mnohem víc. Naše skupinka se dala dohromady hned první den zkázy na místě dosti netypickém. Když totiž To přišlo, tak jsem – jako mnoho jiných – byl na Císařské louce sledovat fotbalový zápas veteránů, který byl obohacen o zajímavou podpisovou akci. Sešlo se nás tam celkem dost, a když To celé vypuklo, tak si zprvu mnozí – a já byl mezi nimi – mysleli, že se jedná o jakousi doprovodnou část programu. Pochopitelně nejednalo a úsměv se zvědavostí brzy na tvářích návštěvníků vystřídalo čiré zděšení.
Za chvíli to bylo po celé Praze….
Nechce se mi na to myslet, ale spát nemohu a svým myšlenkám poroučet neumím. Je to jako s bílým medvědem. Malá neteř mi nedávno věnovala malý oblázek s tím, že je prý kouzelný. Optal jsem se, jak to funguje a ona odpověděla, že je to snadné, oblázek mi prý splní jakékoliv přání, jen při něm nesmím myslet na bílého medvěda a ona že to prý nedovede.
Teď mě napadá, že jsem se vůbec nezeptal na to, od koho jej dostala. Pokud se donutím přemýšlet, tak mi to docela vrtá hlavou.
Jsme teď jen čtyři. Já, Petr a Mirek s Honzou. Moc spolu nemluvíme. Není o čem.
Druhý den po Tom se nám se skupinkou asi patnácti lidí podařilo poměrně slušně opevnit u jednoho kostela s vysokou zdí. Dodnes nevím, kde se vlastně nacházel, ale už mě to netrápí. Teprve na tom místě jsme se postupně vzpamatovávali z prvotního šoku a zkoušeli si vyjasnit co se vlastně děje. Jako vždy, teorií bylo hodně, ale možností ověřit je pramálo. Jasné bylo jen to, že kdesi tam venku je skupina lidí, kteří prokazatelně zemřeli, ale stále dál chodí po ulicích a chovají se agresivně. Byli jsme z toho dost zmatení a nevěděli jsme, jak a zda vůbec se bránit. Jsou to stále lidé?
Otázky.
Postupně nás zabíjeli. Občas jsme narazili na jiné skupinky (více či méně organizované než my), nicméně naše společenství nám nikdy dlouho nevydrželo. Naše lidství, humanita, to nám bylo na překážku. To, co umožnilo onen slavný civilizační vývoj se teď stalo problémem.
Bouchly dveře. To už uběhly dvě hodiny? Možná… Mirek odchází ven na hlídku, střídá Petra. Pušku si od něj nebere, vyrobil si jakýsi kyj z nějaké větve. Prochází kolem mě, nepromluví. Zachrčí cosi. Snad pozdrav? Nevím. Nemluvíme spolu. Nikomu to nechybí. Petr se vrací zpět, lehá si na postel nedaleko mě. Také nic neříká.
Dívám se znovu do stropu. Kolikátého dnes je? Aspoň měsíc, rok…
Petr se k nám přidal takřka v začátku. Profesí to byl učitel na základní škole. Velmi optimisticky založený a komunikativní člověk. Teorií o způsobu vzniku Toho měl nejvíce asi právě on a mně osobně přišly asi nejpravděpodobnější. To byl ale květen. Venku bylo krásně, žádná zima.
Zaslechl jsem nějaký zvuk, otáčím se. Honza s Petrem se dohadují o jednu konzervu. Dohadují asi není to nejlepší slovo, jen na sebe vrčí a vydávají zvláštní skřeky. Petr se pokusí několikrát Honzu kousnout, nakonec se mu to podaří a Petr utíká zpět do postele, skrčit se do klubíčka. Honza vítězoslavně pojídá konzervu. Jí to jen tak, rukama. Vidličky a lžíce jsme odložili krátce po Tom.
Kolikátého je dnes? Měsíc? Snad leden, únor. Vůbec jsme neslavili Vánoce, nevedeme si kalendář. Nežijeme jako lidé. Mně už dělá i problém myslet ve slovech, ostatní jsou na tom ještě hůře.
Hůře?
Možná proto přežíváme.
Má to ale ještě vůbec smysl?