Inferno - II/V

Uběhlo několik měsíců a nastalo období mimořádného sucha, jaké nikdo léta nepamatoval. Některá místa odumřela zcela, jako by byla otrávená. Vzduch přestával být dýchatelný a úroda na polích přestávala stačit k obživě. Roku 1886 napadlo Klingwood hejno žravých kobylek, které zlikvidovalo i ty poslední zdroje potravy. Obrovský mrak, který hned zase zmizel, zanechal za sebou jen bídu.

Dlouhé byly dny, kdy obyvatelé města čekali na příjezd další lodi se zbožím, kterého bylo čím dál méně. Jen Groward s ďábelským úšklebkem stále nakupoval, jakoby se ho krize netýkala. A v poslední době i ohromné množství masa a soli. Podivné bylo, že mince které používal, byly vždy starého data a to i několik generací, nicméně platné. Neméně zvláštní byl i fakt, že Groward nevlastnil žádné zvířectvo a přesto vozy odvážející stakilové náklady syrového masa mířily až do hor k jeho příbytku. Nikdo nevěděl o tom, že by s nákladem dále obchodoval a ti, co se odvážili blíže, se vraceli smrtelně bledí a celé dny nepromlouvali.

Častokráte se těch míst ozývaly strašlivé zvuky připomínající chraptivý hlas umírajícího na smrtelné posteli, jindy vítr přivál šepot v neznámém jazyce probouzející ze spaní. Ti, jež pohlédli směrem k lesům, mohli za jasného počasí spatřit světlemodrý dým plížící se pomalu k městu. Přibližně v těchto místech prý žil i Groward. Některé bezesné noci se dokonce stávalo, že hvězdy i matný srpek měsíce jakoby pohasly a právě v tu chvíli se ozývalo truchlivé vytí psů a divoké houkání sov věštících zlé časy. 

Stejně jako prostý kostelík bez kněze začaly chátrat i hřbitovní zdi hned za městem. Spolu s náhrobky i těch nejvýznamnějších osob včetně barona Rowkleye. Šířily se dokonce i zprávy o znesvěcení několika málo hrobů a zmizení tří těl.

Správa města byla znepokojena stavem, ve kterém se místní hřbitov nalézal, a proto rozhodla, že bude na opačném konci města otevřen nový a některé z ostatků po dohodě s blízkými, převezeny. Zpráva se rozkřikla, ale kromě pětice dobrovolníků se nikdo nehlásil. Až jeden člověk se sám nabídl, že poskytne osobní a dokonce i finanční pomoc.

Pátého září 1886 bylo definitivně rozhodnuto a dalšího dne v podvečerních hodinách již postávala pětice dobrovolníků a hrobník s lopatami a rýči před hřbitovní zdí čekajíce na posledního. V matném světle se v dálce rýsoval obrys vysoké postavy. Kulhavá chůze prozradila osobu, aniž by kdokoliv spatřil její rysy. Kůň několikráte zvonivě udeřil kopytem o dlažbu a hlasitě frkl. Silueta se přibližovala a již bylo možné poznat typické znaky alchymisty. Delší lepené vlasy, štiplavé oči, velký nos a vysoké vrásčité čelo. Jeden z pošetilých a zřejmě i podnapilých dobrovolníků, jakýsi Dowen vyšel vrávoravým krokem vstříc Growardovi, zastavil se krok před ním a dosti nevybíravým způsobem prohodil několik vět ohledně jeho původu, načež si odplivl. Groward s ledovým klidem hleděl na Dowena, aniž by mrkl nebo pozměnil výraz ve tváři. Lhostejné chování přivedlo výtržníka k ráznému odhodlání a po Growardovi se ohnal. Ten nezvykle rychle uskočil, aniž by se protivníka dotkl. V okamžiku se Dowen ocitl na dlažbě.

Když se snažil zvednout, hlasitě zařval, neboť Groward mu přišlápl prsty a cosi chraplavým šepotem pronášel tak, aby vyřčená slova nikdo další z přítomných neslyšel. Hrobník spolu s přihlížejícími mlčky kroutili hlavami, když Dowen beze slova bral do rukou lopatu a s nepřítomnou bledostí hleděl k černému nebi. „Mrtví již čekají!“ tiše a zároveň s výtkou kdosi hlesl do tmy.

Stará vrata zlověstně zaskřípala a všichni prošli s posvátnou tichostí na půdu zemřelých. Jako poslední Groward následovaný Dowenem držícím se v patřičné vzdálenosti a stále jaksi nesvým.  Zemina byla tvrdá a vyprahlá, proto se práce protáhla až do svítání. Do ustavičného kopání truchlivě vyli z města psi věštící zlo. Rakve se na voze hromadily a zbývala již pouze poslední. U hrobky zůstali docela sami Dowen s Growardem. Hrobník s ostatními mezitím rovnali náklad. Pomalými jistými kroky se podivínský alchymista blížil k vozu, kde oznámil, že Dowena zmohla únava z pití a poté se odebral zadním vchodem po prašné cestě domů. Hrobník si myslel své a vinu dával spíše předchozí potyčce před hřbitovem a nelibosti spolupracovat s Growardem.

Zvláštně těžká byla poslední rakev i pro podsaditého hrobníka. Na vůz ji museli rovnat dokonce ve třech. „Není divu, že Dowen to vzdal.“ procedil mezi zuby hrobník a utíral si pot z čela. „Zajisté.“ hlas Growarda zněl spokojeně, ale zároveň jaksi nelidsky.

Zlověstně pomalu si brázdil naložený vůz cestu černou tmou. Jen matné světlo luceren vrhalo svou zář. Zavřená víka se zatřásla pokaždé, když kolo najelo na kámen, zvláště potom poslední nejtěžší rakev. Před svítáním dorazil náklad k novému místu odpočinku. Ačkoliv nedávno zachvátilo kraj sucho, místní proláklina v sobě nahromadila a uchovávala stálou vlhkost a pach smrti. Zdálo se, že zármutek se zde tísní již celá staletí. Ze země se vznášely slizké výpary zla, po kterých by se o vás pokoušely mdloby. Nezdravě pokroucené stromy již léta čekaly, až jejich stíny budou dopadat na kamenné náhrobky. Za obzorem se objevily první paprsky a náklad stále odpočíval na voze. Nyní únava dopadla na všechny kromě Growarda. Čerstvě vykopané hroby k sobě lákaly přivezené rakve, ale hrobník poručil vše odnosit do márnice, kterou pečlivě uzamkl. Každý dostal po pěti zlatých a odcházel se vyspat z namáhavého večera. Jen Groward si odmítl vzít mzdu a kulhavými kroky pomalu kráčel přes most do kopců.

Zatímco hrobník byl zaměstnán na několik týdnů dopředu a zůstával sám celé dny na hřbitově, Margaret Dowenová se marně sháněla už pátý den po svém muži. Jen podmračená noční obloha byla svědkem toho, co se doopravdy událo při stěhování zesnulých.