Červivé jablíčko

Červivé jablíčko

Kdo se sehne pro jablko v zahradě smrti, ten až v hrobě zakousne se.
David Bimka


„Proboha! Nedívej se na to! To je jako rouhání!!!“ vykřikla přiškrceně a pokusila se mi rychle zakrýt vytřeštěné oči. Druhou rukou si zaclonila zbledlý obličej, jako by se sama snažila nic nevidět.
„Uklidni se! Nekřič! Už jsou dávno mrtví!“ přemlouvala jsem ji a zděšená Innocencia mě prudce odstrčila stranou. Do přivřených očí jí vhrkly hořké slzy.
„Jsi tak klidná, Corono! Tebe to nebolí? Ten pohled pálí!“
„Nesmíš se na to dívat. Můžeš zavřít oči a já tě povedu.“
„Nechápu to!“ vyhrkla Innocencia. „Proč to udělali? Copak jim nestačilo je jenom zabít?“
„Lidé jsou zlí. Vím, že si na to nemůžeš zvyknout, ale je to tak. I mě to vyděsilo. Ale už jim nemůžeme pomoct,“ odpověděla jsem rozpačitě a nabídla jí svou ledovou dlaň.
Vzala mě za ruku a já ji opatrně provedla kolem morbidních hradeb i skrz otevřenou městskou bránu. Nezavřela sice oči, jak jsem jí bezradně doporučovala, ale ani na chvíli neodtrhla svůj upřený pohled od rozježděné hlíny, která nám mizela pod unavenýma nohama. Všimla jsem si, že obhroublé stráže s nebezpečnými píkami nám věnovaly ne právě nejpočestnější pohled, jako kdyby je dokonce ani dvě pokorné nevěsty Kristovy nedokázaly odradit od nečistých myšlenek…
Kráčely jsme se sklopenou hlavou.
Přiznám se, že ani já jsem neměla ráda naše nepočetné cesty do města. Vzdálený klášter tam tentokrát vyslal mě a Innocencii, abychom vyzvedly peníze za naši novou úrodu sladkých jablek, kterou každoročně prodával dál. Ty peníze nám měly pomoct v pořádku přežít přicházející zimu. Kamenné hradby lemovala nepravidelná políčka, kde se prostí rolníci den co den tvrdě lopotili s nuznou zeleninou nebo šumícím obilím. Občas jsme zahlédly i holé skvrny zarostlých pasek s pokácenými kmeny, které se houževnatým lidem podařilo vyrvat z drtivého obklíčení neprostupného pralesa. Za ním se zubatě rýsovaly rozeklané horské hřebeny se zamlženými vrcholky, které se ztrácely v modravých oblacích…
Nebe není pro všechny.
Když jsme došly dostatečně blízko k odrazujícím hradbám, abychom zvládly pouhým okem rozeznat jejich ohavnou výzdobu, obě nás polil palčivý led a milosrdná sestra Innocencia začala rozhořčeně vzlykat. Musely jsme ve vlastním zájmu odvrátit zrak, protože tak příšerná podívaná se hrubě nehodila pro naše odříkavé duše…
Rostla ve mně hrůza.
Trčely z nich silné bodce omotané tlustými řetězy, kde hnila samá mrtvá těla, liché údy či už jenom zmrzačené zbytky, u kterých se ani nedalo naslepo odhadnout, komu předtím patřily. Zhanobená zem zase nedobrovolně hostila zahrocené kůly, které nesly stejně odporné plody jako strašlivý obranný val. Všude se skví samé sražené škleby rozbitých lebek, roztříštěné zlomky páchnoucích mršin a vyschlá slepota prázdných ran…
… pnou se po nich jako mnohočetní červi, kteří postupně den po dni nezadržitelně požírají kamenný skelet zbořené věže, co padla za poslední oběť nějakému cizímu nájezdu nevzdělaných vandalů. Jiné ubohé odsouzence nebo pošlé žebráky místní lidé zas neprozíravě naházeli na opuštěná místa do mělkých jam, které jen symbolicky zahrabali tenkou vrstvou sinalého vápna. Stal se z nich obrovský masový hrob bez zapomenutých jmen vyrytých v ošlehaných náhrobcích, nad kterým usedavě naříkal jen fičící vítr a pro který trpce plakal pouze studený déšť…
Černí krkavci přes skoupou zimu vždycky sežrali zkažené maso a z okousané kostry začaly časem pomalu odpadávat menší části. Prý tu vždycky přes noc muselo hlídat několik biřiců, aby si mazaní neznabozi drze neodnášeli očištěné kosti. Prohlásili by je za svaté ostatky a prodávali někdy o masopustní pouti bohatým hlupákům. Můj nesouhlasný pohled opět padl na tlející tělo nějakého anonymního zločince, zakuté vysoko nad zemí ve zrezavělých řetězech. Mírně se pohupovalo sem a tam, téměř jako kdyby se ty holé hnáty dosud pokoušely vysvobodit ze zajetí tvrdého kovu…
I dnes by se ještě našlo dost pověrčivých lidí, kteří by vám byli schopní odpřísáhnout, že pozdě v noci probuzené mrtvoly slézají z ostnaté ohrady a prochází se při měsíčku po opuštěných polích. Jiní by zas jen bázlivě zamumlali cosi o slintavých čarodějnicích nebo vilných ďáblech a oklikou by poukazovali na to, proč se poslední dobou rodí tolik vadných dětí či proč byla už dva roky po sobě tak špatná úroda…
Věděla jsem, že chudobní dělníci a udření oráči z okolních vesnic často nacházeli na těch nejneuvěřitelnějších místech mnoho různých kostí, lidských, zvířecích i příliš nestvůrných na to, aby šly nějak konkrétněji popsat. Mocná církev jim přísně zakazovala, aby je vozili na křesťanský hřbitov. Většina z nich proto skončila v hromadných hrobech společně s městskou spodinou, a tak začal za bezpečnými hradbami pozvolna růst hybridní národ neusmířených mrtvých…
„Corono? Posloucháš mě vůbec?“
„Co? Nezlob se, zamyslela jsem se,“ odpověděla jsem neurčitě, když mě jeptiščin tichý hlas vytrhl z chmurného zamyšlení.
„Říkala jsem, že museli strašně trpět! Nevěřím, že by je tam tak vystavili až po smrti. Oni umírali přímo na těch hradbách. Všem na očích. A nikdo se nad nimi neslitoval!“
„Byli to zločinci.“
„Já vím. Ale stejně se mi z toho dělá špatně,“ řekla rozrušená Innocecia. „Svět mimo klášter mě někdy děsí.“
„Mě ovšem mnohem víc děsí ti lidé v něm,“ opáčila jsem trpce.
„Kéž by všechny bludné duše došly pokoje,“ povzdychla si má věrná sestra, aniž by jakkoli upřesnila, zda má na mysli otrlý světský lid, nebo vřeštící přízraky nepohřbených vyvrhelů, kteří jsou věčně odsouzeni trpět mezi živými…
V tom městě jsme se vůbec nevyznaly. Trvalo nám skoro celou věčnost, než jsme konečně našly výstavný dům lakomého kupce. Otevřel nám hubený sluha, který ochotně oznámil, že pán není doma, ale my jsme očekávány. Smluvené peníze nám tedy vyplatila jeho obstarožní žena. Opustily jsme jejich příjemnou čtvrť a pokoušely jsme se vymotat z chaotické změti křivolakých uliček, která nám nedávala ani nejmenší smysl. Zablácený průchod nás překvapivě vyplivl na prostorné náměstí, kde se nesnášenlivě tísnil obrovský dav nízkého lidu.
Nepustil nás ani na druhou stranu, kde – jak jsme alespoň doufaly – se nachází nějaké východisko z tohohle špinavého labyrintu plného hříšné lůzy. Největší tlačenice byla uprostřed, kde jsme skrz pohyblivou masu nerudných diváků útržkovitě zahlédly vyvýšené pódium a opodál ohromnou hromadu navršeného dřeva.
„To je hranice,“ odhadla jsem mdle. „Budou někoho upalovat!“
„Zase další mrtví!“ vykřikla rozhořčená sestra, ale její jasný hlas naprosto pohltil tupý řev nedočkavého davu. Svalnatý valach táhl rozhrkanou káru, kde se krčila zubožená žena s propadlou tváří a ostříhanými vlasy. Pršelo na ni samé kamení, hroudy bláta a zlá slova. Čerstvá krev potřísnila silné provazy, které ji spoutávaly a prosákla i skrz hrubou štiplavou kytli, která by se hodila spíš za chudobný umrlčí rubáš…
„Není konec! Vrátím se a všechny vás zabiju!!!“ vřískala zkrvavená kacířka. „Mor na vás! Vem vás ďábel! Já si pro vás přijdu!!! Vrá-
Dřív než jsem jí v tom mohla stihnout nějak zabránit, prodrala se soucitná Innocencia skrz hustou hradbu zpustlé lůzy ke zraněné ženě. Katovští pacholci ji právě zkopávali z vozu a milosrdná sestra se ji pokoušela opatrně zvednout z blátivé louže. Viděla jsem, jak jí chce otřít vlastním šátkem slepenou špínu z obličeje, ale odsouzená jí opovržlivě plivla do tváře a rozkřikla se na ni ještě horšími slovy, než jakým bych vůbec měla rozumět.
„Ty pojdeš první!!!“
„Sestro!“ rychle jsem přiběhla k šokované jeptišce a pevně ji popadla za ruku, aby už nemohla vyvést žádnou další hloupost. „Co to děláš?! Mohla tě uhranout!“
Vtom zazněly duté rány verbířských bubnů s takovou naléhavostí, až mě z toho naráz zamrazilo. Na pódiu se objevil muž, který pravděpodobně předčítal rozsudek smrti, ale já jsem z toho nezaslechla ani slovo, protože všechno totálně přehlušil řev obviněné a samozřejmě vřískající lidé všude kolem mě…
„Pojďme pryč! Nechci to vidět!“ křikla jsem přiškrceně.
„Ne!“ odmítla Innocencia. „Teď ji nemůžeme opustit. Budeme se modlit, aby ji oheň očistil. Nic víc už nezmůžeme.“
Otočila se k doutnající hranici, na mizivý moment jí přes pobledlou tvář přeběhl prchavý náznak velké bolesti a pak pokorně sklopila své sivé oči. Důstojně sepjala bílé ruce a její vyprahlé rty začaly téměř neslyšně mumlat latinská slova dlouhé modlitby. Už nevnímala ani mě samotnou, ani okolní svět. Snad prosila za odpuštění pro celý svět…
„Vrátím se! Všichni pomřete na mor!! VRÁTÍM SE PRO VÁS!!! SMRT –
Odsouzená křičela a svíjela se u vysokého kůlu, který tvořil střed velké hranice. Nedokázala jsem ji dál sledovat. Lačné plameny se plazily po připraveném dřevě a vanul z nich nesnesitelný žár. Za chvíli ji celou zahalí hustý dým…
Vzhlížela jsem k vykoupení.
V závratné výšce, ozářena prudkým jasem oslepujícího slunce, se pyšně tyčila kamenná katedrála. Silné stěny se střetávaly v tesaných kaskádách jako nehybné mořské vlny, stékaly po nich nádherné reliéfy jako pěnivý proud slaného příboje, celek doplňovaný strnulými gesty překrásných soch tvořil zkamenělý oceán rozbouřené víry. Pouhý pohled na její velkolepost mě naplňoval nutkavou závratí. Na klidném pozadí nebeské modři vyhlížela jako bludná loď uprostřed nekonečné vodní dálavy…
Nic ji nedokázalo uhasit.
Vůbec si nevybavuji, jak dlouho to trvalo. Ani naše nejvroucnější modlitby nedokázaly přehlušit neosobní nářek smolných polen, davový řev zpustlé lůzy a především její pronikavý vřískot. Z hloubi duše jsem doufala, že se udusila a že zemřela mnohem dřív, než ji stihl laškovně okusit horký oheň…
„Už je po všem?“ zašeptala jsem.
„Já… nevím. Asi ano,“ odpověděla pohnutě otřesená Innocencia.
„Jdeme pryč. Už tu nemáme co dělat,“ rozhodla jsem nekompromisně. Nenašla jsem v sobě ani dostatečnou odvahu zvednout zarudlé oči a zpříma pohlédnout na ohořelou hranici. Děsila jsem se toho, co z ní asi zbylo…
„Pojďme, sestro.“
Pokřižovaly jsme se a pak se začaly neohrabaně prodírat řídnoucí vlnou lidu. Ale náš střídmý řádový oděv - který svou čistou prostotou tak ostře kontrastoval s odvážnými barvami a všemožnými střihy drahého šatstva zámožných měšťanů i se špinavými hadry zavšivené chudiny - nechtěně přitáhl nevítanou pozornost jistého muže, který stál na čestném pódiu mezi místní vrchností.
„Sestry! Ano, vy! Pojďte sem!“ křiknul na nás.
„Zdravíme vás, bratře,“ řekla jsem obřadně, protože až zblízka jsem si všimla, že je to mladý dominikánský mnich.
„Bůh vám žehnej, sestry. Všiml jsem si vás hned na začátku. Co vás sem přivádí?“
„Vyřizujeme nějaké pochůzky pro náš klášter,“ odpověděla jsem popravdě. „Ale do města nechodíme příliš často.“
„Ne? Myslel jsem, že jste místní. Vy jste od jezera?“ podivil se podezíravý dominikán.
Přikývla jsem. Všechno nepříjemné mluvení zbylo na mě, protože posmutnělá Innocencia nejevila nejmenší snahu zapojit se do rozhovoru. Udělala ze sebe neviditelnou, takže samolibý mnich si jí možná ani nevšiml.
„Radujte se s námi z dobrého díla,“ vybídl nás. „Zvu vás na hostinu!“
„Jste velice laskavý, ale nesmíme se tu dlouho zdržet. Musíme se vrátit zpátky do kláštera,“ odmítla jsem ho zdvořile.
„Nesmysl!“ zasmál se družný dominikán. „Vždyť je teprve něco po poledni. Čarodějnice dnes hostí celé město. Pojďte se alespoň podívat, jak lidé slaví!“
„Ale jenom na chvilku…“ připustila jsem bez souvislosti, protože už se otočil a rázně vykročil nám neznámým směrem, zcela jistý, že jej budeme automaticky následovat.
„Ty jsi hrozná!“ syčela má řeholní sestra. „Já tam jít nechci. Proč jsi mu neřekla, že tam nepůjdeme?“
„Vždyť mě vůbec nepustil ke slovu,“ bránila jsem se. „Zato tys byla náramně zticha. Mohlas mu to říct sama.“
„Nelíbil se mi,“ šeptla plachá řeholnice. „Mluvil, jako by nás vyslýchal. A divně se na tebe díval.“
„Já vím. Ale musíme se tam ukázat, když nás osobně pozval. Jinak to nejde! Přece víš, co se stane s lidmi, kteří se otevřeně zastávají kacířů?“
„Proboha, Corono, to přece nejsme my!“ špitla pobledlá jeptiška. „Jak to můžeš říct?!“
„Byla jsi to ty, Innocencio,“ zašeptala jsem vyčítavě. „Zamilovala ses do mrtvoly. Dokonce jsi kvůli ní prolévala slzy.“
To nemohla nijak popřít. Potřásla skloněnou hlavou a dotčeně přidala do kroku. Nejistě jsme následovaly rozjásaný pochod. Nerozuměly jsme jejich nezastírané radosti, protože jsme zde představovaly pouhopouhé cizinky. Pokud bychom chtěly rozené měšťany opravdu poznat, musely bychom proniknout mnohem, mnohem hlouběji. Potopit se pod okopané kočičí hlavy, pod sprostý prach ušlapaných cest, pod zvětralou omítku vysokých domů či až do těch nejzapadlejších stok, kde všudypřítomný červ vleklé zkázy neomylně vyhlodal vřeštící runy černého rozkladu…
Zahnali nás do nějaké krčmy.
Ve veliké sklepní místnosti s nízkým stropem stály dlouhé dřevěné stoly a ušlapaná podlaha byla pokrytá plesnivým senem. Pivo teklo proudem. Nejistě jsme si přisedly k hrbolaté zdi na poslední volná místa, co nejdál od toho podivného dominikána. Postavili před nás potlučené pohárky. Vůbec jsem se tam necítila dobře. Hádám, že ani cudná sestra Innocencia nijak neprahla po obhroublé zábavě nebo kyselém víně, které chutnalo skoro jako zkalená žluč…
„Na zdraví, ženo!“ zařval zarostlý trhan na druhé straně stolu a třískl svým poloprázdným korbelem do sestřiny smaltované číše. Innocencia na mě vrhla zoufalý pohled.
„Bába se snaží v pekle a její špinavý peníze nám pěkně protečou krkem!“ řehtal se na celé kolo.
„Kdo?“ křikla jsem mimoděk, protože všude okolo byl takový příšerný rámus, že nebylo slyšet vlastního slova. Proplétal se tím jenom nepříjemný tón tenké flétničky…
„Stará Ruthardka!“ zavrčel. „Čarodějnice a mordýřka!“
„Mordýřka?“ zděsila se útlocitná Innocencia.
„Jiný se zbavujou děcek, ale ona vraždila na objednávku! Vůbec by se na to nepřišlo, nebýt toho cizího felčara!“ vybuchl náš neotesaný soused.
Neklidně jsem poposedla na nepohodlné lavici. Nedokázala jsem odhadnout, jak dlouho tu budeme muset vydržet, než nás konečně pustí pryč. Někde na dvoře asi začali opékat poražené prase a celou špinavou nálevnou začala rychle prosakovat vlezlá vůně uškvařeného masa, ze které se mi po nezapomenutelném zážitku s upálenou ženou málem začalo chtít zvracet. Štiplavý dým mě pálil do očí…
„Mistr Soukeník byl vdovec,“ spustil podnapilý vypravěč. „Jeho první žena chodila k čarodějnici. Ruthardka měla ve městě apatyku a tam prodávala různý zakázaný věci. Soukeníková u ní byla pečená vařená. Srazil ji splašený kůň a rozbil jí hlavu. Čarodějnice ji určitě uřkla, aby se mu připletla do cesty! Nebo poslala čerta, aby nasedl na koně a zabil ji!“
„Jak to můžete vědět?“ neubránila jsem se stále rostoucímu údivu nad nadlidskou jistotou, se kterou splétal svůj nepěkný příběh.
„Říká se to mezi lidma, tak to musí být pravda,“ opáčil popuzeně. „Ruthardka pak očarovala chudáka vdovce a on se s ní nakonec oženil. Jenomže šla po penězích a musela se ho nějak zbavit, aby shrábla všechno sama pro sebe. Pak Soukeník těžce onemocněl a umřel. Jeho syn k němu těsně před tím zavolal vlámskýho felčara. Ten už mu sice nemohl pomoct, ale přišel na to, že Ruthardka ho zabila. Ona ho otrávila! Prej mu tajně přilívala něco do pití, aby pomalu scházel den za dnem a nebylo to tak nápadný.“
„To je hrozné!“ vydechly jsme se obě zároveň.
„Ale to ještě vůbec není všechno!“ triumfoval talentovaný trhan. „Když ji zavřeli, přiznala se k příšerným věcem. Povraždila kolik lidí, protože v tý svý díře vařila jedy a prodávala je místo mastiček! Přivolávala na nás mor a nemoci, co zas dovedly vyléčit jedině ty její dryjáky. Měla mít nějaký kouzelný kosti, podle kterých prej čarovala. A kdybyste ještě slyšely, co prováděla s neviditelným ďáblem přesně o půlnoci… To já před váma ani nemůžu nahlas říct, protože se to vůbec nehodí pro jeptišky!“
To nám stačilo. Vstaly jsme od stolu a zamířily ke dveřím. Provázelo nás výsměšné řičení jeho veselých kumpánů. Rozhlédla jsem se kolem, ale mladého mnicha už jsem nikde nezahlédla. Tím líp pro nás. Před hospodou se opravdu peklo křupavé vepřové. Chvíli jsme postály před obrovským rožněm a zahřívaly si zkřehlé ruce nad mastnou pečínkou. Rozjaření lidé zpívali a poskakovali okolo ohně. Jednooký cikán žongloval s koženými míčky. Malá holčička tancovala s roztomilou tamburínou ozdobenou dlouhými pentlemi a tlustá stará cikánka shrabovala drobné mince do své záplatované zástěry…
„Proč by se měla oslavovat něčí smrt? Dokonce i kdyby to byla nějaká vražedkyně?“ podotkla jsem pohrdavě, když jsme zabočily do jedné klidné uličky.
„Řekla bych, že jsou rádi, když mají jednou za čas jakýkoli důvod k oslavě,“ řekla přemýšlivá jeptiška. „Život je pro ně těžký. Musí se umět radovat i z cizího neštěstí.“
„A jde jim to skvěle. Tančit na čerstvém hrobě!“ vyprskla jsem sarkasticky.
„Myslíš, že byla pravda, co říkal ten opilec?“ ptala se znepokojená klášterní sestra.
„Nemám ponětí. Teď už je to stejně jedno.“
„Je snad na světě nějaká spravedlnost?“
„Ne, na zemi ne.“
Na šedivé hlíně, po které jsme kráčely, nebylo zhola nic živého. Snad proto, že ji tvořila pouze samá rozdrolená suť, popraskané cihly a zbořené rozvaliny. Solidní trosky, na kterých dnes stojí nové kamenné zdivo. Obnažené kosti mrtvých domů, zanesených ulic a možná i ubohých lidí, kteří tu bídně dokonali před mnoha, mnoha údery slábnoucího srdce. Částečně zpráchnivělé, avšak přesto dostatečně pevné kořeny místní minulosti. Věděly jsme to obě, ale ani jedna z nás o tom nahlas nepromluvila. Opět jsme musely překonat odstrašující hradby a doopravdy jsme si oddechly až na vylidněné silnici, která se vinula poklidným venkovem. Město pomalu mizelo v dálce…
Šly jsme pomalu, protože nebylo kam spěchat. Často jsme se zastavovaly a obdivovaly divukrásné okolí. V jednom místě jsme si velkou oklikou odpočinuly u prostorného stavení a místní lidé nás podarovali nějakým jídlem. Chvíli jsme s nimi pobyly a na oplátku jsme jejich domovu věnovaly upřímné požehnání. Nemohly jsme se ale moc dlouho zdržovat, protože už tak jsme tam strávily příliš dlouhou dobu a začínalo se připozdívat. Do kláštera jsem musely dorazit ještě před setměním. Rozloučily jsme se s dobrými lidmi a opět pokračovaly dál.
Pohltil nás nepřívětivý podzim, temný měsíc mrtvých a jejich neslavného návratu zpět mezi živé v podobě mlžných přízraků nebo táhlých hlasů deštivé fujavice. Němě oznamoval netušenou předzvěst pokojného spočinutí, prázdných větví a přezrálých rudých plodů. Všechno ovládne drtivé ticho a měňavá námraza, palčivá příprava na tvrdou zimu plnou pomalého umírání…
Nic než zpívající stromoví.
Neobydlená krajina směrem na sever je jenom jedna velká pustina. Akorát u vody je dobrá půda, kde koření žíznivé vrby a otužilé modříny. U klidné řeky nás očekávala prázdná bárka. Poznaly jsme to místo zcela bezpečně, protože jsme kotvily vedle kamenného mostu. Společnými silami jsme ji dostrkaly do zelenavé vody. Opatrně jsme se do ní usadily a náš vratký koráb rozčeřil klidnou hladinu dlouhými záběry dvou vesel…
Přiznám se, že plavba pro nás byla poměrně namáhavá, tak jsme ani moc nemluvily. Mně bohatě stačilo, že můžu sledovat blyštivý odraz klesajícího slunce a jasné záblesky průzračné oblohy na temných vlnkách a představovat si, jak i ty nejčernější hlubiny opatrně prostupují nebeské paprsky zlatavého světla. Jako když vstoupíte do nekonečné říše čistých duší…
„Podívej!“ křikla překvapená jeptiška. „Na mostě jsou nějací lidé! Co to dělají?!“
Rychle jsem sebou trhla a ohlédla se směrem, který naznačovala. V mizejícím zákrutu vodního toku se skutečně objevil nezřetelný zástup anonymních postav, který se zastavil poblíž místa, ze kterého jsme předtím vypluly. Vypadalo to skoro, jako by nás sledovaly. Jeden z nich vstoupil do ledové vody a –
„To je ten dominikán!“ vyrazila jsem ze sebe rozhořčeně. „Co si to dovoluje!“
„Kriste na nebesích, jak se sem dostal!“ zděsila se sestra Innocencia. „Proč sem přišel!? My jsme přece nic neudělaly!“
„Já… počkej, on jde dál. Už stojí po kolena ve vodě! A něco drží v ruce. Nevidím ho! Teď se zas otočil zády…“ říkala jsem nesouvisle, když jsme bez dechu sledovaly to podivné procesí. Těžko říct, jak dlouho jsem se jen tak pohupovaly v té staré bárce…
„Co to bylo!?“ strachovala se rozrušená sestra.
„Už jdou pryč. Nevím, co si o tom mám myslet,“ odvětila jsem zaraženě. Podívala jsem se na ni a i ona mi nevědomky vracela poděšený pohled plný zmatku, ze kterého čišela zlá předtucha…
„Corono… myslím, že bychom o tom neměly říkat nikomu v klášteře,“ navrhla Innocencia. „Zbytečně bychom je vyděsily. A navíc ani nevíme, co to mělo znamenat. Radši budeme dělat, jako že nic.“
„Taky si myslím,“ souhlasila jsem zachmuřeně. „My se nemusíme nikomu z ničeho zodpovídat. Nic špatného jsme přece neudělaly.“
„Přesně tak. Kdo je bez vinny, je pod ochranou boží,“ odvětila a pak už bylo zase slyšet jenom namáhavé záběry těžkých vesel…
Řeka se vlévala do obrovského jezera. Uvítalo nás lahodné ticho a konejšivé pološero veliké vodní plochy, pronikavé a hluboké jako samo modravé nebe, které k nám prosvítalo zpoza vzdáleného zalesněného pohoří. Každá správná sestra ale ví, že ani ty nejvyšší hory nikdy nepřekonají zrůdnou velikost lidské pýchy a spravedlivé odplaty, která stíhá každý pokažený pokus o nestvůrnou bohorovnost troufalého člověka.
Mířily jsme k posvátnému ostrovu, který se hrdě tyčil přímo uprostřed toho vnitrozemského moře jako poslední vrcholek nějaké potopené hory. Už jsme dokázaly rozeznat jasně zelený pažit, který bujel na nízkém svahu a šedivá skaliska, která lemovala tenkou stuhu bledého písku, kde brzy přistaneme. Jindy unylá zeleň zrovna hrála všemi možnými barvami, mísilo se v ní uschlé listí, divoké kvítí a hladké oblázky, které laskavě omývají pomalé vlny…
Přistály jsme v mělké laguně, kde kotvilo ještě pár dalších malých loděk. Nikdo nás neočekával, tak jsme jen pokrčily rameny a zapraštělo nám v prokřehlých kostech, jak jsme se zase postavily na zdřevěnělé nohy. Peníze jsme předaly zodpovědné matce představené, která nám poděkovala za úspěšně odvedenou práci a uložila je do dubové truhly k několika dlužním úpisům a dalším důležitým dokumentům. Věděly jsme, že za ně nakoupí teplé látky a zásoby na zimu. Přitáhla jsem si tmavou plachetku pevněji okolo krku a bezděčně se zachvěla při nepříjemné představě, jak bude dnešní noc chladná a že mě možná v děsivém snu navštíví buď ďábelský dominikán, rozervaný umrlec z krvavého pole nebo nějaká jiná pekelná nestvůra, kterými se scestný svět mimo tyto nedosažitelné zdi jen a jen hemží…

***

Lezavý soumrak přicházel s dalšími dny pořád dřív a dřív a každá nevlídná noc pokračovala zdánlivě donekonečna. Široké arkády neustále tonuly v slepém šeru stejně jako krytá křížová chodba, která vedla na velké nádvoří dlážděné nestejnými kusy ošlapaného kamení. Dosud mezi ním místy rašila bezbarvá tráva, kterou se žádná zdejší jeptiška nikdy neobtěžovala pracně vytrhávat.
Ve vysokých halách a převážně poloprázdných galeriích zněla jen klamná ozvěna našich rozvážných kroků. Kromě kostelního zpěvu a tlumených rozhovorů to byl jediný jasný zvuk, který oživoval mrtvé ticho božího příbytku. Mrazivá tma mě kupodivu nijak neděsila, zvlášť když už jsem skoro usínala na úzkém lůžku ve své cele, bezpečně uzamčená na masivními dveřmi té stroze zařízené, potemnělé místnosti, do které i přes den pronikalo jen málo světla skrz maličké zamřížované okénko.
Samotná budova našeho skromného kláštera zabírala jen mizivý zlomek malé pevniny, která byla jinak cele zasvěcena ovocnému stromoví a léčivým bylinám. Vděčná péče o jabloňový sad také tvořila převládající náplň naší práce a teprve teď, když byly zralé plody dávno sklizené a holé větve se ke mně vzpínaly v němé prosbě o slitování jsem náhle pochopila, že bezohledná zima je vlastně svým způsobem velmi milosrdná. Zakrývá zmučenou zemi a všechno pokryje překrásný sníh…
„Dneska je svátek všech svatých,“ prohodila sestra Benedetta, která se vedle mě zimomřivě chvěla a zoufale se pokusila zachytit poslední zbytky prchavých slunečních paprsků. „Zajímalo by mě, jestli se v ten den doopravdy mrtví vrací zpátky na zem.“
„Říká se, že ti, co zemřeli s nějakým velkým hříchem se pak mstí živým. Prý se otevřou brány pekla a přízraky vylézají na zem. Není to moc pěkná představa,“ doplnila jsem pochmurně.
Odpočívaly jsme na zšeřelém nádvoří, kde na nás z každého koutu té uzavřené oázy hleděly staré sochy zahalené popínavým břečťanem. Netušila jsem, koho měly původně představovat. Naše bezvýznamná slova zanikala v rozverném zurčení nevelké fontány. Chrlila prudké pramínky průzračné vody, které se bublavě zahryzávaly do zeleným mechem obrostlého kamene. Benedetta byla navzdory svému železnému zdraví velmi bledá a její hladká pleť mi v stinném podloubí připomínala měkký mramor.
„Tu noc se stírá hranice mezi naším světem a říší šera. Když jsem byla malá, slyšela jsem samé příběhy o lidech, které nebožtíci odnesli s sebou. Možná by jsme se měly začít bát.“
„My přece nemáme žádné spory s mrtvými!“ namítla jsem.
„Ale stejně by jsme se mohly alespoň jednu noc ocitnout tam na druhé straně,“ strašila mě rozverná Benedetta.
„To by sis měla dávat pozor na jazyk, nikdy nevíš, jestli si umrlci neusmyslí tvoje přání vyslyšet,“ varovala ji sestra Innocencia.
Mířila k nám z opačné strany čtvercového nádvoří. Do zad se jí opíralo šedavé světlo zataženého nebe, ve kterém vypadala její drobná postavička, dokonale skrytá ve volném tmavém rouchu s dlouhým látkovým opaskem, korunovaná složitě nařaseným plátnem čistě bílého šlojíře, strašlivě křehká jako nějaká průsvitná víla ze zapovězených zahrad…
„Ty jsi pořád tak vážná, sestro,“ prohlásila Benedetta. „Vždyť jsme jen tak tlachaly.“
„Takové věci bys nikdy neměla říkat ani žertem. Co kdyby tě zatracenci vzali za slovo a přišli si pro tebe?“ hravě jí zahrozila prstem.
„Pak bych skončila pod zemí,“ otřásla se prostořeká jeptiška.
„Už nechte těch záhrobních řečí!“ vyprskla jsem smíchy. „Já jdu dovnitř. Je zima a brzy budou svolávat k večeři.“
„Já vůbec nemám hlad. Půjdu se ještě projít do sadu,“ řekla Innocencia. „Bylo by škoda neužít si poslední pěkný den.“
„Tak běž. Pak už bude jenom tma a zima,“ pobídla ji Benedetta. Vrátily jsme se dovnitř, zatímco sestra Innocecia odešla krytou chodbou a ztratila se nám z očí o kus dál skrz skrytou branku mezi nebetyčnými zdmi. U vydatné večeře se vůbec neukázala, ale skutečný strach jsme začaly mít až tehdy, když nepřišla ani k večerní bohoslužbě. Matka představená poslala skupinku jeptišek, aby ji našly a přivedly zpět. Já jsem mezi nimi nebyla, a jsem za to ve skrytu duše velice vděčná. Už ji nevzkřísily.
Zabily ji opadané ovocné stromy, holé jabloně bez jediného plodu, které vždy tak bezmezně milovala. Její lehké nohy se musely nějakým záhadným způsobem zaplést do odhalených kořenů a proto upadla. Nejspíš se udeřila do hlavy a na moment pozbyla vědomí. To bohatě stačilo, aby se utopila v mělké kaluži blátivé vody, kam se přitom ponořila až po uši. Už neslyšela zoufalé volání beze slov, když bezradné sestry tápaly nachovým soumrakem v rozbujelém plevelu a večerní rosa ulpívala na urousaných lemech jejich šustících sukní…
… tam tiše spočívalo ztuhlé tělo bez duše, již částečně pohřbené v štiplavé náruči tlejícího listí. Nikdo jí nemohl pomoct. Objevily ji až přízračné jeptišky s neslyšnými výkřiky hrůzy na zarudlých rtech, přestože se jim ještě ani nepodařilo pohlédnout do slepých očí, které obřadně zatlačila sama zarmoucená abatyše, když jsme naši ztracenou sestru Innocencii slavnostně vypravovaly na poslední pouť…
Sklíčeným klášterem se v ten den rozléhaly samé marné nářky, upřímný pláč a bezmocné bědování. Všechny jsme ji upřímně milovaly a zároveň jsme také věděly, že vstoupila přímo do života věčného. Vzpomínaly jsme na její klidnou laskavost, nevtíravou vlídnost, se kterou tišila všechny naše bezvýznamné bolesti a žádná z nás nedokázala jmenovat lepší jeptišku, co by se s takovou příkladnou pílí zhostila svého pozemského poslání…
„Kdyby to neznělo jako prázdné rouhání, skoro bych řekla, že náš Pán ji musel milovat tak moc, že se rozhodl ušetřit ji všech strastí vezdejšího života a rovnou si ji vzal k sobě,“ nechala se slyšet samotná abatyše a valná většina sester s ní naprosto souhlasila.
„Innocencia byla jiná než my,“ slzela Benedetta. „Byla anděl. Dovedla léčit slovem. Pomáhala mi nést můj kříž!“
„I mně. Vždycky každému pomohla,“ vzlykala jsem. Do úst mi při těch slovech stoupala divná pachuť, když jsem si zbytečně vybavila, jak má mrtvá sestra nezjištně zvedá zbitou kacířku z plytké louže.
Utopit se v kapce vody.
Na celé záležitosti bylo nejpodivnější to, že jsme ji napřed vůbec nemohly vyprostit ven. Její nohy se příšerným způsobem odmítaly vymanit ze zajetí plazivých kořenů, skoro jako by ji umanutý strom sám od sebe drtivě uchvátil a pak sobecky odmítal propustit…
Očesaný sad se v mé smutné mysli náhle od základu změnil v nebezpečný prales plný zrádných záchvěvů, falešných šelestů a lživých klamů. V každém záludném zašustění u svých nohou jsem viděla slizký pohyb dlouhého hada a v každém havraním zakrákání jsem slyšela nesrozumitelný smrtelný výkřik. Ve vší nepravdivé prázdnotě kypěl vegetativní život a v zmrzlé hlíně se stále hemžily nevzhledné hromady živé hmoty. Vnitřní rozervanost se rozprostírala odnikud nikam…
Mířila jsem na zvrásněný kopec, tak hustě zarostlý stinným stromovím, že okrouhlá krypta s nabalzamovanými ostatky naší nedotknutelné zakladatelky skoro ani nebyla vidět. Chtěla jsem se tam naposledy pomodlit u Innocenciina čerstvého hrobu. Záměrně jsem si vybrala dobu, kdy byly všechny ostatní sestry zaměstnané nějakou neodkladnou prací, protože jsem se s ní chtěla setkat o samotě a má ponurá povaha následkem její předčasné smrti ještě víc potemněla…
Srdce strádalo.
Stoupala jsem ztichlým úvozem příkře vzhůru. Brzy jsem dorazila k hladkým hřbitovním zdem, přes které spadaly vyčnívající větve. Mé zkormoucené kroky polámaly pár slaboučkých haluzek a uschlé listí kolem mě praskavě padalo do chladné náruče mokré mlhy, co v sobě tajnůstkářsky ukrývala i zatažené nebe. Zamrzelo mě, že jsem nesebrala dost odvahy navštívit ji v noci, když podzimní měsíc v jasných prstencích ledových krystalů vrhá mezi spící stromy nadpozemské stíny…
Je stále se mnou?
Sleduje nás shůry a shovívavě přivírá své čiré oči nad našimi lidskými nedokonalostmi stejně, jako když byla ještě naživu? Na jejím bědném hrobě ještě ani nestačila slehnout vlhká hlína. Musely jsme ji pohřbít v děravém pytli od jablek, protože žádná z nás neuměla vyrobit dřevěnou rakev. Žila a zemřela v té nejpříkladnější chudobě. Krásná panna uvězněná za hrozivou hradbou z krvavého trní, co orodovala za spásu celého světa…
Hvězda padlá na zem.
Poklekla jsem k ní a snažila jsem se naslouchat jejímu nadpozemskému hlasu, který zněl z velké hlubiny. Pokoušela jsem se modlit, ale místo toho jsem si vzpomněla na jeden pozdní letní den, kdy horké paprsky pronikaly skrz třpytivý příkrov něžného listoví do vysoké trávy a kdy rozzářený sad bujel oslepujícími skvrnami sladkého světla. Těžká vůně kypré zeminy mi tenkrát stoupala do hlavy jako omamné mešní víno. Seděly jsme vedle sebe, rozjařené jako dvě malé děti a mlsně spásaly planá jablíčka…
Přeběhl mi mráz po zádech.
Probrala mne ošemetná stébla zvadlé trávy, kde jsem okouzleně klečela. Úplně z nich crčela ledová voda, co mi promáčela i lem obnošeného hábitu, když jsem se opět postavila na bolavé nohy. Mé zmatené myšlenky naráz ztěžkly pitvorným přívalem podzimní zádumčivosti. Chmurná melancholie doslova kapala i ze staré pokroucené jabloně, kde se jako zázrakem dosud drželo několik vlezlým mrazem sežehlých plodů. Při pohledu na přezrálé ovoce, které tak bezvládně viselo na dosah ruky, mne opět přepadlo to samé hořké opojení, jako by i nyní v mých vyhaslých žilách malátně kolovala hustá lesní míza…
Ta nebeská sladkost!
Bylo to tak sladké, tak strašně sladké, že jsem měla při prvním slastném soustu chtěla vše zase s odporem vyplivnout. V nedočkavé dutině se mi rozlévala nepříjemná příchuť zaschlého medu smíšená s čímsi dokonale zkaženým. Pak se mi na citlivém jazyku cosi lepkavě pohnulo a já sklopila uslzené oči k nakousnutému jablku. Bylo skrz na skrz shnilé a v žhnoucí rozměklé hmotě žily kluzké slepé larvy…
Klesla jsem mezi padlé plody k patě schýleného stromu a z otrávených úst mi vytekla oživlá dužina. Pokoušely se o mne krátké křeče. Všechno jsem vyvrhla jedním dechem a mé přidušené plíce zoufale nasávaly znečištěný vzduch. Zvrácená vášeň voněla mokrým železem a zároveň růžovou zahradou pokropenou žmolkovitou krví…
Potrava pro stromy.
Prchala jsem znesvěceným pohřebištěm a přitom se mi podlamovaly nohy náhlou nevolností. Kroužily kolem mne omšelé kříže a skromné náhrobní kameny porostlé bujným břečťanem, ale já jsem je ani pořádně nevnímala, protože všechno se mi začalo zrádně rozpíjet do jedné jedovaté skvrny. Spěchala jsem pro zarostlých cestičkách, kam už nikdo ani nevkročil nejmíň sto let…
Třeštila mi hlava?
A zvládnu vůbec dojít zpátky do bezpečného kláštera? Musela jsem myslet na náhlou smrt. Znovu mne přepadl ten tíživý pocit, že kdyby se mi náhodou něco nešťastného stalo, tak by mě určitě nikdo nenašel. Skončím stejně jako Innocencia!? Nikdo by my nemohl pomoci. Jsem tu jen já, mrtví na opuštěném hřbitově a kdesi dole pode mnou masem porostlá kostra mé nejmilejší sestry, kterou si možná už brzy prohlédnu hodně zblízka… zakopaná těsně vedle ní, až se naše zetlelá těla po čase pomalu spojí v jeden celek…
Doklopýtala jsem na holou planinu obklopenou vysokými kmeny, kde stála již částečně zvětralá stavba s polorozdrolenými zdmi pokrytá plazivým mechem a němým kapradím. Na prolomených pantech visela červotočivá vrata, zbytečně uzavřená rezavým zámkem. Poznala jsem, že tam spočívá moudrá Paradisia, která vyrvala všechny své věrné družky z tenat lidské blízkosti a odvedla své poslušné stádo přes sladkou vodu na pustý ostrov. Její mrtvé tělo se vůbec nerozkládalo a podle legendy zesnulé stále rostou bohaté živé vlasy…
Vzhlížela jsem k ní, a přesto mne cosi nabádalo, abych se tu v žádném případě nezastavovala. Právě naopak, má nehmatatelná hrůza mne donutila ještě více zrychlit kvapný krok. Nemohla jsem se déle zdržovat v těchto zamlčených místech, kde už nezpívá ani lesní ptactvo. Nezkoumala jsem, z čeho mne vlastně mrazí v zádech, ani co mi stahuje hrdo a zrychluje mělký dech. Neodvážila jsem se ani ohlédnout, jako kdyby přímo za mnou dlelo cosi, co pozorně sledovalo každý, byť sebenepatrnější pohyb…
Podívala-li bych se jejím směrem, mohla bych tam - vzadu za zbujelými keři – zahlédnout i zarostlý kus ze ztracené cesty. Je to uzoučká stezička vydlážděná leskle černými oblázky. Zdálo se mi, jako by vybíhala přímo zpod zhroucené kamenná zdi a pak se propadala v bezedné zemi…
Mizela jsem.
Zdravá tráva už dávno zhnědla. Je mrtvá a něco i ze mne navždy vysálo všechen život. Sešlé stromy se plíživě pohnuly pokoušely se mne uchopit svými silnými větvemi, kde už nikdy nevyraší ani jeden jediný žalostný lísteček. Vyzvedly mne snad mnohem výš, něž kam mohly kdy dosáhnou mohutné pilíře jakékoli krásné katedrály, slepě bojovaly o každý kousek mé zmařené bytosti. Přidaly se i popadané kmeny, které se dřív líně nakláněly podél osamělého svahu prokletého kopce…
Korunovaná zkázou.
… skrz klenuté oblouky živoucí zeleně prostupovala nezbadatelná zář božského světla, tlumeného smutku samotného nebe, které v tu chvíli tiše truchlilo jak za mne, tak za celou mrtvou zem. Masožravá záplava jedovatého břečťanu se ve vodopádech strmě spouštěla po odhalených pahýlech a já zahlédla hluboko pod sebou tělesné trosky sebe samé…
Ožila jsem smrtí.
Vysoko v rozvášněných větvích křičely škodolibé straky a jejich ječivý řev alespoň trošičku ztlumil mnou němou marnost. Přímo u ucha mi vybuchla nečekaná salva poťouchlého zacupitání, následovaná klouzáním pernatých křídel a ohlušujícím vírem démonického smíchu. Ohromné závěje zlovolného podrostu se mne snažily rovnou rozervat na kusy. Sešlé fragmenty sesutých zdí mne drtivě stiskly. Nad mini mne palčivě prorůstaly útočné trsy černého bezu a otrávené trny neochutnaného ostružiní…
Zůstanu navždy uvězněná v temné zemi?
Můj mrákotný pád tlumila silná vrstva rezatého listí. Pružně mne spolkla a útočné stromy mi přerostly přes hlavu. Proměnila jsem se ve vydatnou plíseň a už jsem moc dobře pochopila, jak asi skončím. Poznám mrzkou hlínu a vyrostu do vodnatých čepiček bledých hub. Zakusím zběsilý tanec masitého slimáka, toho odporného tvora, co se kroutí v lepkavých přívalech vlastní zahořklosti a pomalu se prožírá mnou samou skrz naskrz. Innocencio, už brzy budu s tebou…

***

„Innocencio! To jsem já!“ vykřikla jsem a hnala se za ní. Klečela pár kroků přede mnou a usedavě vzlykala. Všude vládl pomíjivý klid a mír, skoro jako bychom my dvě objevily nějakou tajnou rajskou zahradu přímo uprostřed zdivočelého hvozdu…
„To nejsi ty, Corono,“ zašeptala pohnutě. „Ne, ty za to vůbec nemůžeš. Nikdo z vás si to nezasloužil!“
„Proč pláčeš!?“
„Byla to moje vina. Nedokázala jsem ji zastavit. Neusmířila jsem se s ní. Už ani můj soucit ji nemohl očistit,“ řekla a smutně svěsila hlavu. Bledý obličej jí lemovaly vlahé vlny dlouhých medových vlasů. Nepozastavila jsem se nad tím, jak je to nezvyklé, když jsem ji dosud vídala vždy jen jako upjatou jeptišku.
„Vybrala si sama. Bude navždy bloudit po zemi.“
„O čem to mluvíš?“ zeptala jsem se zmateně.
„Vrátila se zpátky. Nenávidí živé. Kdyby ji nezničil oheň –
Oheň!
Naráz vzplála jako smolná tříska a táhl z ní takový žár, že jsem musela chytnout i já. Zahalil nás palčivý opar mučivé výhně a z nezemských plamenů se vynořila příšerná zpotvořenina, ohořelá obluda s odhalenými hnáty pokrytá poletujícím popelem. To nebyla Innocencia!
„Uschneš v pekle!!!“ zasyčela spálená kacířka a z rozšklebených úst jí vyrazil stočený had. Vystříkl z něj průzračný jed a já vykřikla vrcholnou hrůzou. Její horoucí nenávist vířila a bublala…
… provrtávala se mým hořícím masem, tiskla se k mým sežehlým kostem a proudila mými zoufalými žilami. Prorazila si sžíravou cestu mým ječícím mozkem až vytekla z mých popraskaných očí jako kalné slzy zhoubného hnisu, neskonale ostřejší než zkrvavená hrana stříbrné dýky…
Jsem slepá!?
Trvalo mi až moc dlouho, než jsem se zvládla rozhlédnout kolem sebe. V kamenné komnatě panovalo tiché přítmí, takže jsem až po chvíli s nesmírnou úlevou pochopila, že se stále nacházím v našem klášteře. Ležela jsem na nepohodlném lůžku v poloprázdné ošetřovně a vůbec jsem nedokázala uvěřit konejšivé skutečnosti, že zatím ještě nejsem mrtvá. Zdálo se mi, jako bych odněkud z dálky slyšela čísi zastřený hlas, jak pomalu zpívá jakousi ponurou píseň…
Pokusila jsem se opatrně posadit a bez varování mnou projela šílená bolest. Starostlivé sestry nejspíš odnesly moje staré šaty a převlékly mne do dlouhé lněné košile. Všimla jsem si, že na opačném konci velkého pokoje spočívá ještě jedna jeptiška. Ležela zcela bez hnutí otočená tváří ke zdi. Nejspíš spala.
Měla jsem strašnou žízeň.
Rozhodla jsem se, že ji nebudu zbytečně budit a místo toho přivolám nějakou pomoc. Ve vyprahlém hrdle jsem cítila podivnou pachuť, jako bych nevědomky spolkla nějaký zkažený lék. Musela jsem se pořádně opřít o silnou stěnu, abych se vůbec zvládla postavit na slabé nohy. I při pomalé chůzi se mi neustále točila hlava a jsem si jistá, že jsem místy dokonce ztrácela vědomí…
Černá nicota.
Zatmívalo se mi před očima, proto jsem si nebyla jistá, kam vlastně jdu. Pamatuji si jenom to, že jsem nějak podvědomě následovala šalebné hlasy svých sester. Kousek po kousku jsem vysíleně šplhala po úzkém točitém schodišti. Když jsem bez dechu otevřela nízké dveře a vrávoravě vešla do vysokého sálu, lahodný zpěv se pro mne rázem zohavil na rouhavou parodii. Přesně tak by mohl znít roztavený zvon odsouzený do konečné zkázy velebného zvuku…
Vratké zábradlí, které jsem křečovitě svírala, lemovalo otevřený výhled, kde jsem v závratné hloubce pod sebou spatřovala cosi, co jsem v tu chvíli nedokázala rozpoznat jinak, než jako ďábelskou chrámovou loď. Právě tam se totiž probudil k žalostně krátkému životu hladový oheň a jeho rudá záře se odrážela od zpustošených sloupů a zčernalých stěn. Mlsně olizoval rozžhavenou hranici naloženou bezvládnými těly, která nemohla být ničím jiným, než bědnými pozůstatky mých mrtvých sester…
Chřtán Molochův.
Vdechla jsem ten nesnesitelný puch žluklého vzduchu a opět jsem před sebou spatřila svou noční můru. Její beztvarý obrys se plazil vzhůru po očazených zdech, soukal přese mne svá zlovolná vlákna a hněvivě se uhnízdil ve spletité síti temných výklenků u složitě vyklenutého stropu…
… odsud vysílal stínové úponky, které se mi ovíjely kolem znecitlivělých nohou, až začaly plíživě šplhat pořád výš a výš a s otřesnou lačností drásaly mé vyprahlé hrdlo. Odvrátila jsem se od šlehajícího ohně a moc nechybělo, abych nepadla do mdlob. Cosi mne ponoukalo, abych okamžitě utekla, nebo skončím stejně jako ony. Prostě pryč, pryč a pryč…
Hnala mne nesnesitelná žízeň. Naslouchala jsem slabému dešti v zarostlé zahradě ozářené úplňkovým měsícem. Štiplavý chlad jsem stejně ani nevnímala, protože má horečka stále sílila. Bůhvíproč jsem si náhle vzpomněla na jeden obzvlášť špatný rok, kdy bouřlivé jezero vyvrhlo na břeh divnou mršinu nějaké vodní nestvůry. Neuměly jsme to nijak pojmenovat, ale nejvíc ze všeho nám to připomínalo legendárního mořského hada. Navršily jsem okolo toho samé hromady dříví a pak to za neutichajících modliteb spálili. Ta navlhlá věc ale vůbec nechtěla chytnout…
Snad se mi to jen zdálo, ale každý krok mi způsoboval ostrou bolest, jako by byla ostrovní půda drtivě otrávená palčivým žárem samého pekla. Nesmělo se z ní za žádnou cenu stát prokleté místo, ale přesto z promrzlé plochy neplodné země vycházelo nepojmenovatelné nebezpečí a téměř hmatatelný zmar. Při představě, že budu plnými doušky polykat ledovou jezerní vodu, jsem pocítila ještě mnohem větší nevolnost než co jsem zakoušela dosud, jako by mne cosi nelidsky silného táhlo do děsivého doupěte v podvodním tunelu. A přece…
„Pojď se napít, Corono,“ ševelil šum roztančených vlnek, které čeřil noční déšť. „Já jsem živá a mrtvá voda.“
Přikrčila jsem se nad temnou hladinou a ponořila rozpálené ruce do sladké vody. Přitom jsem zahlédla svůj vlastní zapovězený odraz. Zubožený obličej se strhanými rýhami, skelné zraky a nezkrotné rezavé vlasy, kvůli kterým po mě zlí uličníci v jiné době mého neutěšeného dětství vždycky házeli kameny, rozhodně nebyly nic pěkného na pohled. Nabrala jsem si plné dlaně –
„Corono!“
Trhla jsem sebou a všechno mi opět proteklo mezi zledovatělými prsty. Za tenkou clonou pozdního mrholení jsem téměř nerozeznávala přibližující se postavu, která skoro splývala se skvrnitými stromy. Abatyše měla stále svůj svižný krok, i když už viděla víc jak šedesát zim. Navzdory všem těm létům však měla zesláblé vlasy pořád ještě černé a držela se rovně jako mladý kmínek. Její vysoký věk prozrazovaly jen věčně nepřítomné oči. Na rozdíl od houževnatého těla zestárly trpkým poznáním vší marnosti, jaké vstupuje coby vzácný dar pouze do odevzdaných duší těch, kdo žijí a umírají s pomíjivým snem samé země…
„Napij se z tohohle!“ poručila a přistrčila přede mne velké vědro plné čerstvé dešťovky. Pila jsem hltavě a s každým douškem se mi trošku rozjasnilo v bolavé hlavě. Matka představená mne dál kárala jako zlobivé děcko: „Proč jsi utekla z lůžka? Vždyť sotva stojíš na nohou!“
„Měla jsem strašnou žízeň. Bála jsem se, že jsem úplně sama a hledala jsem ostatní. A pak – pak jsem je uviděla, jak hoří na hranici…“
„Máš pravdu, bylo to barbarské, přichystat jim zrovna takový konec,“ připustila lítostivě. „Ale musely jsme to udělat, aby se nákaza nemohla dál šířit. Vypily příliš mnoho vody.“
Otřásla jsem se plíživou hrůzou, když jsem si jen letmo představila předem prohraný boj na život a na smrt všech nešťastných sester, který se možná odehrál přímo tady, na místě, kde jsem zrovna teď málem podlehla já sama. Abatyše se na mne dlouze zahleděla současně soucitným i navýsost nezúčastněným pohledem. Její zvláštně nazlátlým tónem olemované duhovky ve skutečnosti patřily do moudrých, byť děsivých očí obrovské sovy. Vzápětí pokračovala:
„Jezerní voda je zabila. Je jako otrávená. Nevíme, co se s ní stalo, ale už se nejspíš nikdy nebude dát pít. Přišly jsem na to ale moc pozdě a některé z nás za to zaplatily životem!“
„Jak se to proboha stalo!?“
„To nikdo neví. Napřed to vypadalo jako obyčejná horečka, ale pak se k ní přidaly prapodivné příznaky a rychlý konec,“ povzdechla představená rezignovaně.
„A co jsme celou dobu pily?“ ptala jsem se nevěřícně.
„Dešťovou vodu,“ odtušila abatyše. „Naštěstí poslední dobou často pršelo a žádné zlo nedosáhne až do nebe.“
„Co s námi bude? Jak dlouho jsem byla bez sebe!?“ hořekovala jsem chraptivě.
„Dlouho. Našly jsme tě v bezvědomí na kopci u vrat krypty. Sama Paradisia nad tebou musela držet ochranou ruku, že jsme tě ještě stihly znovu vzkřísit,“ řekla představená suše. „V nejmenším netuším, co jsi tam proboha prováděla bez našeho vědomí, ale můžeš tisíckrát děkovat své velké patronce, že tě vůbec udržela naživu!“
„Šla jsem na hřbitov, protože jsem se chtěla pomodlit za sestru Innocencii,“ vyhrkla jsem zahanbeně. „Nebyla jsem sama. Něco… něco špatného se tam stalo. Nedokážu si vzpomenout…“
„Křičela jsi ze spaní,“ přerušila mne představená. V jejím naléhavém hlavu se náhle ozývala lehká příměs potlačovaného strachu. „Vůbec jsme ti nerozuměly, ale strašně nás to vyděsilo. Blouznila jsi o odporných věcech! Kolik dní jsi se potácela mezi životem a smrtí, jako by se anděl s ďáblem celou dobu bili o tvou duši!“
„Na nic z toho se nepamatuju,“ řekla jsem. „Nechápu, že jsem se vůbec probrala. Bolí mě každá kost v těle.“
„Dobře, že ses konečně probudila. Už nemůžeme čekat dál. Hned zítra za rozbřesku odsud odjíždíme,“ oznámila nekompromisně matka představená. „Ty, já a všechny sestry, které to řádění přežily. Toto místo je odteď zasvěceno smrti!“
„Ale co –
„Náš rozhovor skončil,“ uťala mou nedokončenou větu abatyše. „Přes noc se připrav na cestu.“
Odvedla mne zpět do zruinovaného kláštera křivolakou chodbičkou, tak těsnou, že se skoro ani nedala projít v páru. Uzavřený dormitář s uzoučkými okénky, které nápadně připomínaly hradní střílny, hostil starodávné sochy několika křesťanských světic, ale žádná z nich pro mne nebyla o nic vznešenější než ona sama. Kolem nás míjely pootevřené dveře mnoha cel, odkud občas překvapeně vyhlédl popelavě šedý obličej s popraskanými rty. Žádnou z žíznivých jeptišek jsem skoro ani nepoznávala…
Tu noc jsem nezamhouřila oka. Třásla jsem se nepolevující zimnicí pod vypelichanou ovčí houní a jen úpěnlivě prosila, ať už to konečně skončí. Truchlila jsem pro mrtvé. Šestice z nás – kromě dobrotivé Innocencie a mé spící sousedky z ošetřovny, která se do rána naštěstí sama od sebe jako zázrakem probrala - podlehla podivné nemoci. Další den mi musely sestry pomáhat s pomalou chůzí, abych vůbec zvládla vyjít ven. Měly jsme jen čtyři loďky a do každé se vešel nanejvýš stejný počet osob. Všechno proto probíhalo žalostně pomalu. Já zůstala stát u zamlžené zátoky jako poslední s dalšími dvěma jeptiškami. Jedna jen ztěží přemáhala zoufalý pláč, druhá celou dobu zarytě mlčela. Já jsem se naposledy pozorně rozhlédla po našem nakaženém útočišti…
Proč je pořád o tolik snazší ničit než tvořit?
Všechna voda byla kalná a zkažená. To bylo patrné na první pohled. I ubohé stromy, obklopující ten příšerný kotel, byly buď mrtvé, nebo vážně nemocné. Určitě v nejbližší době úplně uschnou a ten samý osud pak postihne celý jablečný sad. Zbudou jen prázdné plochy mrtvé země, kde už nikdy nevzejde nic jiného než čarodějnické kruhy odulých sklepních hub…
Všechno se změní v mrtvolný jed.
Pocházel z jejích spálených pozůstatků. Každý, kdo zemře v záchvatu mocné nenávisti nebo obrovské krutosti na sebou zanechává nesmazatelnou skvrnu, která se stále šíří a postupně pozře vše kolem sebe. Až teď jsem konečně pochopila, co jsem to vlastně viděla tenkrát na loďce, když jsem se s Innocencií vracela domů z města. Onen dominikánský mnich ji totiž vysypal přímo do rozvodněné řeky. A ta se vlévala do zdravého jezera. Připravil nám strašnou smrt a ani na moment nezauvažoval o tom, jak hrozné podoby na sebe může vzít neusmířená duše. Všechno to způsobil ten rozpuštěný popel, co pronikl do naší čisté vody…
Sémě Satanovo.
Konečně k nám přirazila netrpělivě očekávaná bárka a uslzené sestry mi pomohly nastoupit dovnitř. Pohřební zpěv polomrtvých jabloní se vzedmul do mohutného pekelného řevu. Jako kdyby se v holých korunách proháněla ohnivá vichřice. Nevím, jestli jsem jejich šílený nářek slyšela jenom já, nebo snad vůbec nikdo. Vycházející slunce působilo nekonečně osaměle, stejně jako jeho děsivé rudé světlo. Ozařovalo opuštěný klášter krvavým přísvitem, jako by jeho žebrovaná klenba byla ve skutečnosti zkamenělým pozůstatkem obrovské dračí kostry, celé ověnčené trčícími bodlinami malých věžiček a okoralými ostny kamenných arkýřů. I je jednou rozežere zub času…
Holá vyhladovělost.
Šedý závoj chladného podzimního jitra dodával všemu mimořádně pochmurný nádech. Vznášel se nízko nad neklidnou vodou. Rozkolébaný člun ale přesto spolehlivě klouzal po proudu široké řeky, kterou z obou stran svíraly zdánlivě neprostupné stěny temného pralesa. Příď ukrajovala inkoustovou hladinu. Neopustila mne ani když jsme se shledaly s čekajícími jeptiškami. Černá hlubina němě odpovídala mému zničenému nitru. Mrtvá tůň naplněná nevyléčitelným smutkem…
Vykročily jsme do vyhnanství.
Sledovala jsem nevlídnou pevninu. Její nejistá silueta se stále rozpadá a přeskupuje, je to jeden velký shluk kamenitých kopců. V noci musí nejspíš vypadat jako nehostinná měsíční krajina. Nyní se mi zdá, jako by vzbouřený vítr a vzedmutá voda odnesly veškerou trávu i hlínu ze všech volných ploch, možná kromě těch nejtajnějších dutin, kde se k sobě zimomřivě choulí tlusté koberce bujné zeleně a tvrdošíjně vzdorují proti zuřivým živlům. V dálce už vystupovaly neostré obrysy velikého města. Ohromené jeptišky se div nezajíkly při pohledu a obrovský sloup černého kouře, protože až sem k nám doléhal hromový řev krvelačné chátry…
Velice dobře jsem vytušila, co se tam asi stalo. Ta nová nákaza se samozřejmě nespokojila jen s chudáky bez pomoci, jako jsme byly my, z vlastní vůle tak totálně odříznuté od zbytku světa. My jsme nebyly hlavním cílem její příšerné pomsty. Zavržená nestvůra přece přísahala zničit především všechny měšťany. Přivolaná smrt tak okusila smýšenou krev a živoucího ducha světského lidu, prosté jídlo jí náramně zachutnalo a pak usedla k obrovské hostině. Poznamenané řeky bývaly rudé už v biblických dobách a přemnožené žáby se mohly jednoduše zrodit přímo ze svého vlastního prachu a potom teprve pojít, otrávené svou ohavnou hojností…
Všechno vzešlo z vody.
Z té samé vody, kterou jsme láskyplně zavlažovaly naše voňavé jabloně. Jako bych v nich náhle spatřila samotný strom života, co zemřel následky lidské krutosti. Pod kořeny mu žhnou karmínově rudé uhlíky a jejich jedovatý svit tančí i na rozvlněné hladině stříbřitého jezera roztavené rtuti. Z vyprahlého písku, který kdysi býval životodárnou zeminou, vyrůstá zmrzačený strom s tak katastrofálními plody, jaké ještě nikdy nikdo ani v tom nejhrůznějším vidění koutkem oka nespatřil. Už dávno vykrvácel k smrti a je bělostný jako padlý sníh, jen z holých větví ještě tu a tam skane alabastrově vláčná nebeská slza…
Proč vždy i ta sebemenší kapka lstivého zášti dokáže dokonale otrávit celý lidský úděl?