Slávkův konec

Anotace: Jak se mění mysl zkroušeného člověka.

Slávkova mysl

1

Jen tam tak stál a díval se dolu. Žádné emoce, nic. Chladný večerní vánek mu hladil tvář a jemně cuchal jeho dlouho nemyté a vlastně i nečesané vlasy. Pozoroval jak se před ním vlní obilné pole. Nejspíš je to stejné jako když pozoruje lodní kapitán oceán při vychřici, nebo alespoň menším vetru. To nemohl posoudit, na lodi nikdy nebyl, pokud se tedy nepočítá převoz co je přes řeku pár kilometrů za vesnicí. Ptáci létali nízko, známka blížícího se deště. Bez emocí.
Nevěděl jak dlouho tam stál. Mohlo to být pár minut, ale taky celý den. Díky mrakům co se už téměř tři týdny táhli po obloze, na první pohled docela bezcílně, se jen těžko dalo určit jaká část dne asi je. Jediné co v tomhle čase určovalo správnou dobu byly kostelní hodiny. Ty budou věčné a ať se stane co se stane budou pořád určovat tu správnou dobu. V dobách špatných i v dobách dobrých. Bez emocí. Ještě naposledy si prohlédl vše kolem sebe a zauvažoval jak se mohl dostat až sem.


2

Zrovna se procházel po návsi, jako každý den touhle dobou. Pomáhalo mu to si odpočinout od veškerého toho shonu kolem jeho statku. Nechodil bezcílně. Vyšel ze svého domu a zamířil na náves. Po cestě si vždy rád popovídal se sousedy a zjistil co se stalo nového, nebo naopak nějaké ty novinky přinesl. Ať se mají ženský o čem bavit, to si vždy pro sebe říkal když opouštěl vesnici a zamířil ke skále. Skála neměla jméno, zatím ji nikdo nepojmenoval. A vlastně ani nikdo neví jak by ji pojmenoval, její tvary nepřipomínají nic známého, neodehrála se tam žádná bitva a vlastně ani nic jiného co by stálo za zmínku. Skála stála za zmínku jen díky jezírku které obklopovala ze tří stran a tím tvořila přirozený plot proti větru. Díky tomu byla v jezírku vždy krásná voda a když k večeru mělo slunce správný sklon bylo vidět i na dno. Slávek chodil vždy na nejvyšší místo na skále a rozhlížel se po třech vsích, které od tohoto místa byly krásně vidět. Pokud dalo počasí, tak byla vidět i čtvrtá ves poněkud schovaná za lesem. Slávek, jméno které dostal od maminky. Nic zvláštního na něm nebylo, jen jeho maminka byla šťastná že ji Bůh vyslyšel a seslal dítě. Jeho jméno tedy zní Bohuslav, ale tady mu každý říká Slávek, a vlastně i v těch dalších třech vesnicích na které teď viděl a měl je jako na dlani.
Maminka, bohužel už ho opustila. Jednoho rána se už neprobudila. Tatínka znal jen z obrázků a vyprávění žen z vesnice a samozřejmě maminčina. Převrátil se na něj vůz s obilím a než přijel doktor byl mrtev. Takže v 17ti letech získal všechen majetek a během pár chvil se stal nejbohatším statkářem v okolí. Díky daru od Boha byl navíc velice chytrý a tak za těch deset let od získání majetku ho celkem jednoduše rozšířil a znásobil. Téměř polovina vesnice se díky němu nemusela bát o jídlo a střechu nad hlavou pro své děti a příbuzné, protože u Slávka bylo práce dost. A díky jeho srdečné povaze u něj lidé rádi pracovali a když bylo potřeba klidně zůstávali i déle na polích, nebo v konírně, popřípadě v kravíně. Když Slávkovi statek spadl do klína, měl jen pár krav a dvě pole. Teď krávy prodával a rozvážel k chovu po celém kraji. A na jeho 13ti polých pracovalo 40 lidí.
A přece jen se ten den stalo něco zvláštního. Po pár minutách, nebo možná hodinách, Slávek nikdy moc nesledoval čas, spíše se řídil sluncem, nebo světlem, přišla dívka. V tuhle dobu tu nikdo nebývá, proto je tu také Slávek a najednou ona. Pozoroval ji jak se prochází po pěšině od východní vesnice. Ať se snažil sebevíce, nedokázal se rozpomenout jestli už se setkali. Ale když přišla blíže jeho zamyšlenost byla rázem pryč. Otázka vyřešena. Tuhle dívku by si pamatoval, určitě. Nebyla moc vysoká a to zřejmě dodávalo krásu její postavě. Podle do hněda opálené pleti usuzoval, že také dělá na poli. Ale nevypadala na žádnou práci. Slávek si říkal že nechat takovou dívku pracovat by bylo jako nechat závodního koně tahat těžké kmeny z lesa na pilu. Ne ta nemohla pracovat a jestli tak jen zametat na prahu před vlastní domem. Zdálo se že téměř věčnost šla těch pár mětrů od pole k vodě. Slávek věděl že pokud se bude chtít koupat bude muset odejít. Nechtěl přívěst dívku do rozpaků. Nebylo by pěkné koupat se a zjistit že se na Vás někdo dívá. Ani jemu by to nebylo příjemné. Ale stalo se něco jiného, dívka kolem vody prošla a zamířila si to k cestičce, která vede přímo nahoru. Ke Slávkovi.
Najednou šlo o něco jiného, nevěděl jak se zachovat. Nebylo to tím, že by nikdy nemluvil s dívkou. I o samotě s nimy dokázal mluvit o čemkoliv a nikdy mu to nepřislo divné. Jenže tohle bylo uplně něco jiného. S takovouhle dívkou by nejspíš nikdy nedokázal mluvit. Bylo to nemožné.
A i přes všechnu jeho obavu dívka jakoby nereagovala na jeho myšlenky a prostě si šla dál za svým cílem. Nikam nespěchala, ale ani nešla pomalu. Byl to ladný a zároveň rázný krok. Dokonalý.

3

A bylo to tu, za několik vteřin se setkají a pohlédnou si do očí. Slávek nikdy tak krásné oči neviděl, smály se na něj. Nikdy by si nemyslel že se v očích může odehrát tolik za tak krátkou chvíli. Při tom kraťoučkém, ale pro oba nezapomenutelném, pohledu si řekli téměř vše. Slávka ty oči pohltili a podle jeho, v danou chvíli nejspíše i zaujatého, mínění se tak stalo i dívce. Nakonec se odvážil promluvit.
Mluvili hodiny a hodiny. O všem. To odpoledne snad nebylo nic o čem by spolu nemluvili. Slávek se dozvěděl, že nejen ona je krásná, ale i její jméno zní krásně Šárka. Přistěhovala se ke své tetičce, do jedné z vesnic, po smrti jejích rodičů. Na Slávkovo místo se přišla podívat po druhé. Poprvé zde byla když na ni dolehla ztráta rodiny a utekla. Neběžela někam cíleně, ale prostě běžela, aby ze sebe dostala počáteční vztek z toho, že ji opustili rodiče. Když vztek odezněl přišla lístost, že je už nikdy neuvidí. Z lítosti se pomalu stalo odevzdání. Až do dnes vlastně s nikým nepromluvila. Ale když viděla Slávka stalo přišlo ji to jako dar z nebes. Potkala někoho koho nezná a tudíž s ním může mluvit o čemkoliv a nebát se co si o ní bude myslet. Třeba ho už nikdy neuvidí. Tak čeho se bát.
4

Ale nebylo tomu tak. Šárka se Slávkem se potkávali až nezvykle často. Téměř častěji, než se za den dotkly ručičky na velkých kostelních hodinách. Scházeli se stále na tom samém místě jako se viděli poprvé. Sedí tu dlouho. Čekají až to čistě žluté slunce pohladí kopce na obzoru, pomazlí se s nimy a až se schová do jejich peřin. Takhle to šlo téměř denně. O jejich lásce se dozvídali všichni v okolí. Nenašel se snad nikdo kdo by těm dvěma, životem velice poznamenaným, nepřal. Přesně za rok od jejich prvního setkání se konala veselka. Bylí na ní snad všichni. Radovali se, tancovali. Slávek se Šárkou se s nimy velice rádi podělili o jejich radost, která se nedala zmenšit, ani kdyby si vzal každý kousek. Tak byli šťastni.

5

A netrvalo dlouho a jejich štěstí je mělo opustit. Po veliké svatbě, na které se snědlo a vypilo co malá rodina nesní a nevypije za celý rok, zjistili radostnou zprávu. Šárka byla těhotná. Slávek byl štěstím bez sebe a dával to jasně najevo. Rozdával radost kam se dostal. Jeho všudypřítomná dobrá nálada nakazila i největší morouse. Ale to vše mělo skončit.
Ten den se jevil jako normální. Vítr čechral neposekanou trávu na loukách a ohýbal zelené stromy, čímž vypadali jakoby se objímali. Na obloze se honily bílé mráčky. Šárka šla na procházku. Šla tam kde to měla nejraději. Na jejich místo na skále nad jezírkem. Na ten šedý teplý kámen. Kámen, který tu zřejmě zapomněl Bůh, když vytvářel toto místo. Šárka seděla na tom teplém kameni a dívala se na nedalekou vesnici. Na střechy jejich domů. Za zády ji mezitím přišel navštívit její kat. Malý, pruhovaný. Tichý. V poklidu si ležel na sluncem vyhřátém kameni a odpočíval. Jeho chvíle měla teprve nastat. Snad by se nic nestalo, kdyby Šárka neviděla po cestě přicházet jejího milého. Zvedla se, aby ho z dáli přivítala a zamávala mu. Bohužel její pohyb byl na nezvaného hosta příliš rychlý. Vylekal ho. Host udělal to jediné co mu radily jeho instinkty. V jedné vteřině se vymrštil, aby udeřil svými ostrými zuby. Neminul cíl. Šárku ta prudká bolest ochromila a vylekala. Snad kdyby nestála na okraji skály, snad kdyby nebyla tak dychtivá přivítat svého milého. Zatočila se ji hlava.
Padala. Padala na tu klidnou hladinu, do které se tak ráda dívala. Padala do té vody, ve které se odrážela krása nebe nad ní. Už to nebylo tak krásné jako před chvílí. Už to nebylo tak krásné jako když tu seděla ve Slávkovo objetí a vrněla jako kočka, když ji podrbete. Byl to konec.

6

Trvalo mnoho dní, než Slávek promluvil. Vidět padat lásku svého života do temné vody. Vidět padat své nenarozené dítě do bezdené jámy smrti. Na pohřbu jeho milované se sešlo přesně tolik lidí jako na jejich svatbě. Jen se nikdo neveselil. Nikdo nejdel a nepil. Všichni byli zarmouceni tou ztrátou. Všichni drželi tichý smutek a přáli Slávkovi, aby ho chmury přešli co nejrychleji a on mohl zase žít svůj život. Jenže Slávek jejich prosby nevyslyšel. Jeho uši byly hluché. Jeho oči byly slepé. Jeho ústa němá. Chodil po vesnici bez duše. Zdravil kolemjdoucí pouze ze zvyku. Nezáleželo mu na tom jestli někoho urazil, nebo se na někoho nepodíval. Jeho duše se snesla do země v prázdné rakvi, kterou pohřbil. Jeho mysl se upínala na jezírko mezi vesnicemi. Jeho mysl.
Jeho mysl, která se pomalu začínala měnit. Už v ní nebylo nic lidského. Nic co by připomínalo Slávka, kterého znali lidé kolem něho. Nic co by připomínalo toho čilého, milého muže. Jeho mysl začínala blouznit.
Po bezesných nocích lidé, kteří šli kolem jeho stavení, slyšeli jak si povídá se svou dávno zesnulou ženou. Někteří dokonce přísahali, že ho slyšeli mluvit na jejich nenarozené dítě. Jeho mysl ho pohltila do svých bezedných nekonečných bludů. Nedala mu spát. Nenechala ho nikdy pomyslet na něco jiného než na jeho mrtvé blízké. Vkrádala se mu pod kůži. Objevovala se mu v šedivějících vlasech. Brala mu sílu. Zabíjela ho zevnitř jeho těla.

7

Lidé se začali Slávkovi vyhýbat. Stal se černou chvilkou jejich dne. Stal se kamenem na jejich noze, který jim nedovoloval jít dál v jejich životech. Pomalu se mu vyhýbali. Stranili se jeho společnosti. Už ho nezdravili. Jeho stín pro ně znamenal stín jejich. Všichni, kteří u něj pracovali se ho dávno zřekli a odešli k jiným. Zůstal sám. Svá milovaná zvířata rozdal. Dal každému co si žádal. Začali se k němu sjíždět zlý lidé z daleka, kteří se dozvěděli o jeho tragédii a chtěli využít smutku pro vlastní obohacení. Tak se stalo, že Slávek brzy přišel o všechno co mu kdy říkalo pane. Zůstala mu jen střecha nad hlavou. A podle rychlosti jeho pádu to nebylo na dlouho. Mezi zdi svého stavení byl Slávek nyní sám. Sám se svými zlými sny. Sám se svými hrůznými představami. Noční blouznění a výkřiky bezmoci se linuly nocí. Přicházeli a odcházeli jeho milovaní kdykoliv se jim zachtělo. Slávka, ale vždy nechali bezmocného v jeho tichém mrtvém světě.

8

A tak tu stál. Sám bez emocí. Stál tu sám. Ale v hlavě se mu honili všichni. Všichni, kteří se tam za jeho život usadili. Všichni, kteří mu nedávali spát. Ti díky kterým jeho mysl pro druhé blouznila. Slávka,ale naopak osvobozovala od prázdných dnů a nocí, které se s odpornou pravidelností střídali. Osvobozovala ho, ale zároveň s tím ho vtahovala stále více do svých spárů. Do spárů černoty nad kterou teď Slávek stál. Díval se tam a těšil se. On se těšil až ho temnota pohltí. Doufal, že mu nedá nadechnout, že ho obejme svým černými pařáty a už ho nepustí. Věřil v to. Věřil, že již nebude návratu. Těšil se až konečně zase uvidí své blízké. Až je obejme. Políbí. Věděl, že to je to co musí udělat. Jeho šílená mysl mu to napověděla. Ta mysl, díky které se stal oblíbený všude kde ho znali. Ale také ta mysl, díky které se ho všichni Ti, kteří ho milovali tolik báli a stranili. Šílená mysl.
Slávek nespěchal se svými kroky. Vychutnával si větřík. Vychutnával si každý svůj pohyb směrem do záhuby. Smál se. Smál se tak hlasitě, že děti se s hrůzou budili a křičeli. Smále sobě. Smál se světu kolem sebe. Vysmíval se smrti. Nebál se jí. Těšil se na její náruč. Šel pomalu dál. Až jeho krok už necvakl o kámen. Šlápl do prázdna. Nikdy tam nic nebylo.
Padal. Padal do té temné vody, která pohltila jeho ženu i s jeho nenarozeným dítětem. Padal a smál se.
Na hladině viděl usmívající se tvář jeho ženy. Jeho Šárky. V náručí držela dítě zabalené v zavinovačce. Tiché, spící. Díval se na tu nádheru a přibližoval se k ní. Za chvíli bude zase se svou rodinou. Bude je objímat a milovat jako kdysi.

9

Nikdo tu noc nezaznamenal šplouchnutí, které doprovázelo Slávkův konec. Nikdo se nevzbudil. Nikdo netruchlil.