Myrion 0

Matka zemřela pár dní po porodu. Zabila se. Nedokázala snést, že jsem se narodil. To je možná důvod, proč teď sedím v téhle vykachlíkovné cele. Nesnášela mě tak moc, že mě to i po její smrti dovedlo k šílenství. Tak moc mě nesnášela.
Pronásleduje mě stín. Cosi. Nevím, co to je. Když se zaposlouchám do ticha, slyším ho šeptat. Podivný hlas. Šílím z něj. Z toho, že mu nerozumím. Že nedokážu rozluštit, co mi chce říct. Jsem uvězněn v labyrintu vlastní mysli. Neumím ho najít. Neumím přijít na to, kde v mé hlavě sídlí, abych ho mohl dostat ven. Zdávají se mi podivné sny. Sny o podivné šeptající stvůře. Celé je to součástí mé pošramocené mysli, ale ty sny jsou čím dál realističtější. Mám strach sám ze sebe. Zdává se mi, že mě to něco pronásleduje. Že se mě pokouší dostat. Pokaždé se probudím malinko později. Příště mne určitě dostane. Nevím, co po mě chce ani jestli mě třeba jen nezabije, ale vím, že čím je blíž, mám větší strach. Strach ze zkázy. Přestávám si pamatovat kdo jsem býval. Teď už si pamatuji jen tuhle celu a své jméno. Jmenuji se Myrion.