Kytarista

Už jsou to dva roky, co můj tehdejší přítel zemřel. Můj přítel, mimochodem jmenoval se Jakob, byl členem rock'n'rollové kapely. Všechny z kapely jsem znala, byli to fajn kluci. Hlavní zpěvák, bubeník, basák, kytarista a „můj“ Jakob, který byl též kytarista. Banda kluků, které bavilo hraní. Ale když jednou jeli z koncertu, vběhla jim do cesty srna. Strhli volant, aby se vyhnuli srážce. Srážce se vyhnuli, smrti nikoli. Všichni do jednoho byli na místě mrtví. Jakobova rodina mi dovolila si vzít jeho kytaru, se slovy že on by si určitě přál, abych ji měla.
Teď mám Jakobovo krásnou tyrkysovou kytaru v rohu pokoje a před spaním se na ni vždycky dívám. Vzpomínám, jak sedával na kraji mojí postele a hrával, dokud jsem neusnula. Pak si sbalil kytaru, políbil mě na čelo, rozloučil se s mými rodiči a odešel domů. Krásné chvíle, které mi už nikdo nevrátí.
Jednou, pozdě večer když jsem se chystala, že půjdu spát, jsem přistoupila ke kytaře a objala ji. Spolu s fotkami byla kytara jediná hmatatelná věc, která mě s Jakobem a kapelou svým způsobem stále spojuje.
Zavřela jsem oči, abych je vzápětí zase vyděšeně otevřela. Tichem pokoje zněl začátek písně One od Metallicy a to i se zpěvem. Podívala jsem se na mobil. Ne, ta kytara zněla živě. Nemohla to být nahrávka. Lehla jsem si. Zavřela jsem opět oči, tentokrát s rozhodnutím, že půjdu už opravdu spát. Na čele jsem ucítila důvěrně známé zašimrání.
„Jakobe?“ zašeptala jsem do tmy panující v mém pokoji. Odpovědí mi bylo ticho. Přesto jsem měla pocit, že nejsem v pokoji sama. Dlouho jsem jen tak ležela, bez hnutí až mě přemohla únava a to tak náhlá že jsem po otočení na bok hned usnula.
„Neutírej tu kytaru!“ vykřikla jsem další den odpoledne prosebně na maminku, když chtěla z kytary utřít prach.
„Ani nebudu muset“ řekla maminka. „Je krásně čistá. Jakob by měl radost, kdyby věděl, jak se o jeho kytaru staráš“ dodala a políbila mě na tvář. On to ví, chtěla jsem říct, ale mlčela jsem. Myslela by si, že jsem se zbláznila.
Večer co večer mě navštěvoval a hrál na svoji kytaru a zpíval písně, co jsem znala i neznala, písně, které sami s klukama z kapely složili a které hráli na koncertech. Po nějaké době jsem začala mít zvláštní pocit, že něco není v pořádku.
„Jakobe? Je všechno v pořádku?“ zeptala jsem se jednoho večera, když opět hrál. Odezvy jsem se samozřejmě nedočkala. Aspoň jsem si to myslela.
„Mami, tatí, můžu se vás na něco zeptat?“ rozhodla jsem se učinit rázný krok při večeři.
„Jen se ptej“ pobídl mě s úsměvem tatínek a maminka přikývla.

„No, neslyšíte večer ode mě z pokoje… kytaru?“ Poslední slovo jsem sotva slyšitelně šeptla.
„Kytaru?“ zopakovala maminka a vyměnila si s tatínkem zvláštní pohled. Pak oba zavrtěli hlavou. Rychle jsem dojedla, umyla po sobě nádobí a šla do svého pokoje.
Takže to, jak hraje, nikdo neslyší? Vážně to slyším jenom já? A proč vlastně hraje? běhaly mi hlavou otázky. Všimla jsem si na půl složeného papíru, co ležel na polštáři.
Nedopusť, abyste odjeli. Nebyl tam připsaný podpis, ale já věděla, kdo to napsal. Jakob.
„Kam máme v plánu odjet?“ zeptala jsem se, jakmile jsem vstoupila do obývacího pokoje, kde mí rodiče sledovali zprávy, co běžely v televizi.
„Jak to víš? Máme pozítří v plánu jet za tetou Annou“ řekl tatínek.
„A musíme tam jet?“
Maminka mě pohladila po vlasech, jako by chtěla říct, Však víš, jak to chodí. Odebrala jsem se do svého pokoje. Jakob si asi umanul, že mně rozveselí, protože hrál obzvláště vesele. Nikdo kromě mě ho neviděl, pouze já ho vídala přesně v takové podobě, v jaké jsem ho tak důvěrně znala.
Pozítří zaklepalo na pomyslné dveře. Tatínkovi bylo od rána nevolno, takže jsem zavolala tetičce, že nás to mrzí, ale že nepřijedeme.
„No, co se dá dělat, tak alespoň doma pozdravuj“ nabádala mě teta.


Později odpoledne někdo volal na pevnou linku. Maminka zavěsila. Vypadala rozrušeně.
„Co se stalo?“ vyzvídala jsem.
„Paní Quilicková havarovala“ oznámila mi. Paní Quilicková byla naše sousedka. Chudák už taky není nejmladší.
„Bude v pořádku?“ odvážila jsem se zeptat.
„Snad ano, ale…“ Maminka mi pohlédla do očí.
„Paní Quilicková jela stejnou cestou, jakou bychom jeli my k tetě Anně.“
Pochopila jsem, co se za těmi slovy skrývá. Že pokud by se tatínkovi neudělalo nevolno, pokud bych si téměř nevydupala, že k tetičce nechci, pokud by mě Jakob nevaroval, mohli jsme na místě paní Quilickové být my.
Poté, co jsme tu zprávu řekly tatínkovi, udělalo se mu do hodiny zase dobře. Když nám zavolala dcera paní Quilickové, zda bychom nemohli paní Quilickovou dopravit domů my, že ona se do nemocnice nedostane, souhlasili jsme a vypravili se.
Paní Quilicková byla ráda, že nás vidí a odmítala naši pomoc později u ní doma s tím, že vše zvládne sama.
Jakob ten večer hrál Nothing Else Matters. Slova jsem znala, tak jsem se k jeho zpěvu přidala.
„Díky, Jakou“ řekla jsem, když jsme dozpívali. „Mám tě ráda“ dodala jsem. Tentokrát mi nebylo odpovědí ticho.
„Já tě mám taky rád.“
V houstnoucí tmě pokoje se zablyštěly dva safíry. Dva safíry Jakobových očí.

 
Věříte v tak silnou lásku? Je možné, aby se dva roky zesnulý mladík z ničeho nic začal zjevovat v pokoji své přítelkyně a hrál na kytaru a zpíval, čímž ji varoval před nebezpečím co jí a jejím blízkým hrozilo? Pokud vážně zpíval, jak to že ho nikdo kromě ní neslyšel? Zpíváme podle skutečného textu nebo se jen snažíme přezpívat lež do tónů pravdy?