Začátek konce

Honily jsme se, se ségrou a lítaly po celém bytě. Zrovna měla babu ona a tak jsem před ní začala couvat. Dorazila jsem ke stěně a chtěla se opřít. Nejdou jsem ale začala padat dolů.
Všechno se semlelo tak rychle, že jsem ani nepostřehla, jak jsem dopadla na zem.Vypadla jsem zády z okna a dopadla prudce na záda. Za normálních okolností bych si vyrazila dech a asi si něco zlomila, ale byla jsem úplně v pohodě. Zvedla jsem se a pohlédla nahoru. Ségra se vyděšeně koukala dolů a zdála se být tak daleko.
Jak jsem mohla ten pád přežít a bez zranění? Toť otázka.
Chtěla jsem houknout na ségru, která si mě asi nevšimla, ale už v okně nebyla. Čekala jsem dole a za chvíli sem přilítla ségra, mamka a táta.
Ségra jim začala horlivě vykládat: „No my se honily a ona couvala a pak tam bylo to okno a ona vypadla a a…“ a to se rozbrečela.
„Ale já jsem tady, hallloooooo, živá a zdravá a tadyyyyyyy, to mě nevidíte?“ křičela jsem na ně z plných plic, ale nic. Žádná reakce, žádná odezva. Jako bych tam nebyla. Byl slyšet jen ségřin srdceryvný pláč.
Maminka se podívala někam k zemi a pak ze zhroutila tatínkovi do náruče, odkud byl pak slyšet její tlumený pláč. „Hej co to je, proč brečíte“ ozvala jsem se znovu a opět nic.
Když vtom si tatínek zakryl obličej dlaněmi, řekl „proboha“ a rozplakal se taky.
Tatínka jsem nikdy neviděla plakat a o to, to pro mě byl větší šok. Stála jsem tam a celá moje rodina se chvěla brekotem. Rozběhla jsem se k nim a najednou o něco zakopla a naplácla se jak široká tak dlouhá na zem.
Zvedla jsem se a otočila a pak pro mě nastal největší šok mého života, tedy pokud se tomu tak dalo ještě říkat.
Na zemi jsem tam ležela JÁ. Nohy jsem měla v nepěkném úhlu a nejspíš jsem tam ležela mrtvá. Pohled to byl strašný a já nechápala co to vše má znamenat.
V tom se někdo dotkl mého ramene. Otočila jsem se a za mnou stála žena v bílém hábitu, který měla i přes hlavu a celý zářil. Chtěla jsem něco říct, ale zmohla jsem se jen na otevření pusy.
„Neboj se, sice skončil tento život, ale tvá duše půjde jinam. Pokud ses chovala po celý svůj život správně a ze svých chyb ses poučila, převtělíš se opět v člověka.“ promluvila nádherným sametovým hlasem, připomínajícím zpěv ptáků, žena.
Olízla jsem si rty a konečně promluvila: „A jak se to stalo, jak je to možné a stává se tohle vždy?“ „Ne, ale už se to stalo vícekrát“ „A proč?“ „To nevíme ani my“ „A kdo vy?“ „My, poslové z nebe, andělé.“ poté se usmála a za jejími zády se objevila mohutná bílá křídla. Vypadala jako labutí spojené s dračími.
Potom žena opět promluvila: „Teď se mě chytni za ruku a poletíš se mnou.“ „A kam?“ „Do nového života“
Křečovitě jsem ji chytla a v tom se mi v břiše zamotal jakýsi vítr a vznesla jsem se. A za zlomek vteřiny jsem se objevila na porodním sále.
„Co my tu…“ „Pšt, tady začíná tvůj nový život.“ usmála se na mě.
„Už vidím hlavičku“ řekl zavalitý doktor.
Najednou jsem se ocitla v temnotě a za chvíli jsem zahlédla opět světlo a obličej zavalitého doktora. Chtěla jsem promluvit, ale potom něco bliklo zaslechla jsem sametový hlas:“ Hezký život“ a pak už nebylo nic.
Zavalitý doktor opatrně uchopil miminko za nožičky a plácl ho po zadečku. Děvčátko se z plných plic rozkřičelo, aby dalo najevo že tu je.
Jeden život skončil, aby mohl začít druhý a tak to vždy bylo, je a bude.