Vánoční přízrak

Vánoční přízrak

Vánoce znamenají téměř pro všechny děti v Čechách svátek, během kterého se sejde rodina pohromadě, a po velkolepé Štědrovečerní večeři všichni netrpělivě vyčkávají zvuk zvonku, který rodině oznámí, že Ježíšek již navštívil jejich příbytek, a nejspíš jim i nadělil nějaký ten dárek, pokud tedy nezlobili, pod ozdobený stromeček ve vyhrazené místnosti. Zvuk zvonku samozřejmě vyburcuje všechny, zejména tedy děti, k ohromné zvědavosti – „tak co tam na mě letos asi čeká?“

Rodina se poté odebere do místnosti s vánočním stromkem, na jehož větvičkách visí ozdoby různých tvarů (hvězdičky, andělíčkové, dlouhé řetězy, sněhové koule a vločky a mnohé jiné ozdoby související nějak se zimou, či přímo Vánocemi) a září svíčky, jejichž světlo ozařuje veškerá zákoutí jinak temné místnosti a hlavně to nejdůležitější – záplavu dárků, které leží zabaleny pod nazdobeným jehličnanem. Obvykle se hrají nějaké koledy a pak nastává nejdůležitější část večera, a to rozbalování dárků.

U nás doma tento řetěz narušuje ještě jedna drobná odbočka. Než začne velké rozebírání dárků, usadí se všichni členové rodiny po obvodu místnosti a utvoří tak tvar, který zdánlivě může připomínat kruh, a poděkují Bohu, že se tu takto pohromadě sešli ve zdraví, modlitbou – jedenkrát Otče náš a jednou Zdrávas Maria – a pak se pomodlí znovu za ty, kteří už to štěstí neměli, aby se dožili dalších Vánoc.

Když alespoň částečně opadne smutná atmosféra zahuštěna vzpomínkami, chopí se muzikanti svých hudebních instrumentů a pokojem se nesou písně o Betlému, Ježíškovi, Marii, Josefovi a všech, kteří přišli s dary před jesličky, ve kterých před více než 2000 let leželo nemluvně, jež bylo synem Božím, a jež mělo pykat za všechny lidské hříchy. Jako poslední z koled vždy zazní Narodil se Kristus Pán, což je znamení, že rozbalování dárků se již blíží.

Potom, co hudebníci odloží své nástroje, vrhne se jeden, či dva nadšenci na dárky, a podle dobře skrytých nápisů se jmény přítomných, nebo alespoň zkratkami jmen, je rozdají členům rodiny. Dlouho do noci si pak rodina rozbaluje a prohlíží dárky, kterými je Ježíšek obdaroval, a na přelomu Štědrého dne s Prvním svátkem vánočním ulehají, s hřejivým pocitem u srdce a radostí z dárků, do svých postelí.

Takto tedy přibližně vypadá slevení Vánoc u nás v rodině. Některé rodiny z České republiky vynechávají některé z částí, protože nejsou zas tak nábožensky založeni, jak je naše rodina, nebo dělají nejdřív to a poté ono, anebo vůbec Vánoce neslaví.

Už vám ani nepovím, kolik mi to tenkrát přesně bylo, ale myslí, že tak mezi deseti až třinácti roky. V tomto věku se děti začínají stavět na odpor názorům na svět z pohledu dospělého člověka. Snaží se sami si otevřít cestu do světa pomocí vlastních pokusů a zjistit tak, co, jak a proč funguje.

I já jsem samozřejmě trpěl touto zvědavostí a snad proto jsem odmítal nějaké povídačky o tom, že Ježíšek nosí dárky, a že ho nemůžeme vidět, i když se budeme vztekat sebevíc.  Každopádně, proč tady motám pubertu a Vánoce dohromady? To proto, že to byl právě Štědrý večer, který mi dokonale zamotal hlavu, že doposud nevím, co si o tom myslet.

Ráno, když mě probudila zář denního světla, jsem, po dlouhém přemlouvání sebe sama, vstal a zapřisáhlý, že dnes až do večera nic nesmím, abych viděl legendární zlaté prasátko, jsem se odebral do kuchyně a dal jsem si ke snídani skleničku vody. V kuchyni už bylo dost živo. Maminka v zástěře pobíhala od vařiče k pracovní desce a připravovala kapra na oběd. Tatínek ten kuchyní vždy jen proběhl, něco nesrozumitelně zamumlal, maminka mu však zřejmě bez problému rozuměla, neboť vzápětí mu něco odpověděla, a on mohl s klidem pokračovat ve své cestě dál. Karel – můj starší bráška – se tvářil nějak kysele, zřejmě proto, že stál u dřezu a myl nádobí. Dopil jsem tedy a pomohl mu s utíráním hrnků, talířů, pánví i hrnců. Když jsme svou činnost dokončili, přesunuli jsme se společně do obývacího pokoje, kde taťka zrovna seřezával kmen smrku, aby se vešel do stojanu. Potom co tuto práci dokončil, pomohli jsme mu stromek vztyčit a s Karlem jsme ho drželi, dokud ho tatínek nepřivázal režnou nití ke stropu (z loňského roku jsme měli skvělou zkušenost, že na nás stromek spadl, když jsme jej zdobili). Stromek už stál, takže ho zbývalo ozdobit. Zavěsili jsme na něj velké množství slaměných ozdob a arabesek, chycených na háčky vyrobené z tenkého drátu.

Tak nám příjemně uběhlo dopoledne, a když přišel čas oběda, začal jsem poprvé za celý den litovat svého rozhodnutí – nejíst až do večera. Celý dům teď provonělo mé velmi oblíbené jídlo, jež nyní zdobilo náš jídelní stůl, a to kapr na sardeli s chlebem. Namísto toho, sedíc na svém obvyklém místě u stolu, jsem si popíjel vodu z půllitrového hrnku. Odpoledne probíhalo v poklidu domácích prací a příprav Štědrovečerní večeře.

Na večeři jsem se už nemohl dočkat. Můj půst totiž začátkem večeře končil. Když jsme si nandali bramborový salát a obalovaného kapra na talíř, vložili jsme pod talíř šupinu z kapra – pro štěstí – a nějakou desetník – aby nám v příštím roce peníze neulétly (naše rodina zachovává určité tradice), což by se mohlo stát, kdybychom zvedli talíř dřív, než bychom dojedli.

Popravdě řečeno, kapr se salátem mě zasytily určitě mnohem víc, než voda, kterou jsem pil po celý den. To mi připomíná, že je důležité podotknout, že zlaté prasátko jsem neviděl, takže celodenní hladovění bylo vlastně naprosto zbytečné. Ale alespoň jsem si vyzkoušel, jak pevnou mám vůli.

Po večeři, když jsme zaslechli zvonek, který oznamoval, že dárky už jsou připraveny, jsme se vydali do obývacího pokoje. Jé jsem však udělal ještě malou odbočku do svého pokoje, odložit si desetník a šupinu. Člověk, který má už zažitý určitý prostor v bytě, nemívá zapotřebí si občas ani rozsvěcet, ač je sebetemnější noc, protože přesně ví, kde stojí která skříň, a tak do ní nemůže nabourat. Navíc, když do pokoje oknem prosvěcuje pouliční osvětlení a svit měsíce, tak se člověku zdá zbytečně plýtvat elektrickou energii a snižovat životnost žárovky. Je vám tedy už asi jasné, že jsem si tedy při vstupu do svého pokoje světlo nerozsvítil. Věci jsem si, jako obvykle, odhodil na spodní postel palandy – moje místo na odkládání veškerých věcí – a jen tak mimoděk jsem zkontroloval pohledem knihovničku, skříň, psací stůl. Pohled mi také zalétl na okno, které bylo na druhé straně místnosti než dveře. Snad ne mě konečně dolehly halucinace z celodenního hladovění, či mě snad jen šálil zrak jen proto, abych měl nějaké zajímavé vzpomínky na dětství, ale za mým oknem – v prvním poschodí – mi přímo před očima projel cyklista. Viděl jsem ho tak jasně a zřetelně, že pomyšlení, že to je jen nějaký sen se mi zdálo naprosto vyloučeno.

Jeho pohled nezapomenu snad už nikdy v životě. Tmavé oči, husté svraštělé obočí stejného odstínu a rty, jež se křivily v jakémsi nepopsatelně odporném šklebu. Ten vyčítavý pohled. Ty děsivý oči. Ten zakřivený škleb. Přesně si vzpomínám, co mi v té chvíli běhalo v mysli: „Musel to být ale přelud – o tom není pochyb – vždyť by jel asi tak pět metrů nad zemí – navíc je zima a on má no sobě krátkej rukáv a kraťasy, jako by bylo léto – a proč ten děsivý pohled – proč se mračí – proč ty zkřivené rty – jenom se mi to zdálo, už je to pryč – jen nějaká halucinace.“

Celý zjev jsem viděl jen pouhých pár vteřin. A i přes veškerá svá uklidňování mě toto zjevení vyvedlo natolik z míry, že jsem, celý vyděšený, opustil svůj pokoj ve spěchu, zabouchl za sebou dveře.

Poté jsem se chvíli kontroloval okno, zda cyklistu neuvidím znovu, ale zůstal jsem pouze u vyhlížení. Jeho zamračená tvář mě ale provázela celý večer a ještě několik týdnů po vánočních svátcích. Dodnes nevím, co si o tom vůbec mám myslet...