Prosím, nevhazujte letáky

Dodávka zastavila uprostřed městské čtvrti tvořené nově postavenými rodinnými domky bez zahrad, namačkaných jeden na druhý.
Vytáhl klíčky a posléze vstoupil domů. Martin měl za sebou deset hodin doručování balíků. Nedělal pro poštu, ale jednu rozvážecí firmu, a protože jeden kolega byl nemocný, musel si vzít několik zakázek navíc. Když si sedal v předsíni na lavičku, aby si zul boty, ukazovaly ručičky nástěnných hodin čtvrt na šest.
Šramot u dveří ho přiměl zdvihnout zrak od tkaniček tenisek. V hlavních dveřích byl obdélníkový otvor, krytý zvenku odklápěcím kovovým obdélníčkem. Kdokoli chtěl něco vhodit dovnitř, musel to ještě protlačit dvěma řadami umělých štětin, chránících před průvanem. Pošta pak spadla přímo na béžové dlaždice. Nyní se někdo pokoušel touto dírou prostrčit jakýsi leták. Většina měkkých papírů končívala v půli cesty, pokrčená a zachycená mezi štětinami. Tento však byl z tvrdšího materiálu. Dopadl na zem a Martinovi připadalo, že mu to trvalo několik sekund, než překonal vzdálenost nějakých třiceti centimetrů. Ovšem papírový objekt snášející se dolů ho přestal zajímat v okamžiku, kdy jeho zrak zachytil něco jiného.
Prsty. Doručovatel (ještě před hodinou zastával tuto roli on) měl v poštovním otvoru čtveřici prstů - palec zůstal venku.
Martin nechápal. Leták stále padal jako by vzduch měl hustotu vody, ale ty prsty byly daleko hbitější. A nevypadaly jako lidské. To ani náhodou. Byly nějak moc dlouhé - jako opičí. Ale opice nejsou křiklavě modré. A tolik kloubů... Prsty se mezi štětinami svíjeli jako nějaká chapadla. Každý mířil jiným směrem. Ostré nehty škrábaly do podkladu.
„Co to, kurva...“ vypravil ze sebe Martin a vztyčil se. Prsty ztuhly, leták dopadl na zem. Vydal se ke dveřím. Ruka se zatáhla, dvířka klapla.
Otevřel. Nikdo tam nebyl. Ani když se podíval oběma směry ulice, nespatřil nikoho, kromě jednoho důchodcovského souseda o tři domy dál. Kam se poděl ten modrý roznašeč? Martina napadlo, jestli není za jeho autem. Bylo to jediné myslitelné místo, kam se během těch několika sekund, než otevřel dveře (dvou maximálně!!), mohl ukrýt. Avšak ani tam nic nenalezl.
Jsem asi přetažený, řekl si. Tři hodiny spánku a desítky zásilek, které ne vždy šly doručit bez problému také mohly mít podíl na tom, že viděl věci co nejsou. Ani by se nedivil, kdyby na chodbičce žádný kus papíru neležel. Ale když se vrátil dovnitř, tato část minulosti byla skutečná.
Dokončil tedy vyzouvání a shýbl se pro leták, ležící beztextovou stranou nahoru. Jeho prsty ho už málem uchopily, když se najednou pohnul. Tedy ne papír, ale něco pod ním.
Ucukl a napřímil se na lavici, aby oddálil tělo od neznáma vynořujícího se zpod bílého obdélníku. Cokoliv se snažilo penetrovat jeho vnímání bezpečného prostředí domova - nechtěl tomu čelit. Jeho zrak padl na nedávno pořízené NewRocksky. Jedna mohla vážit tak tři kila. Hmátl po ní a prudkým švihem zatlačil podrážkou papír - a to něco pod ní - k podlaze. Čekal nějaký zvuk - třeba jako křupnutí chitinového krunýře těch hnusných černých brouků, jejichž rozměry vás někdy doslova šokovaly, když jste je objevili na skrytých místech, kde si mysleli, že uniknou predátorům a budou růst, a růst...
Jediný zvuk byla ozvěna úderu boty o podlahu. Martin cítil vibrace, dunění. Celý dům jakoby pulsoval. Odložil botu a opatrně přiblížil prsty k letáku. Nic mu tentokrát nezabránilo v dokončení pohybu. Zvedl papír. Pod ním nic nebylo. Dunění pokračovalo, i když ozvěna již odezněla.
Uvědomil si, co je původcem.
Vystoupal po nalakovaných dřevěných schodech a otevřel jedny dveře v patře. Hlasité beaty ho udeřily do ušních bubínků. Jak může být v epicentru takového kraválu? napadalo jej.
„Hej,“ oslovil dívku svíjející se uprostřed místnosti, zcela pohlcenou svou variací na tanec. „Hej!“ To už upoutalo její pozornost. Naznačil jí gestem, ať to ztlumí. Neochotně tak učinila.
„Co to je?“ zeptal se devatenáctileté Anděly s modrým pruhem v černých vlasech.
„Noisia,“ odvětila.
„Jako noise - hluk. Jo, to sedí. Kolikrát ti mám říkat, ať to nepouštíš tak nahlas?“
„Ty si hroznej. OMG! Však sousedům to nevadí. Kromě tebe si ještě nikdo nestěžoval.“
„To zatím fakt ne, ale nemusí to být tak nahlas, aby poskakovaly sklenice na stolku, ne?“
„No jo, furt,“ vzdychla. „Však to bylo jen na dvacítce.“
„A kolik je max.? Dvacet pět?“ ušklíbl se.
„Ne-e. Čtyřicet. Ale tak OK jako. Patnáctka je v poho, ne?“
„Dejme tomu.“
„Ty taky neumíš ocenit pořádnej drumec. Člověk by nevěřil, že seš jen o tři roky starší.“
„Však taky jsem o čtyři.“
„No jo,“ ušklíbla se. „Já tu ségru nechápu.“
„Já jo. Jsem zkrátka dost dobrej.“
„No úplně nejlepší.“
„Když je řeč o Léňe, mohl bych jí jít naproti. Říkala, že cestou z nemocnice nakoupí. Nechceš udělat něco teplého k večeři než přijdeme?“
Její černočerné oči sjely k obrazovce notebooku, kde se v rohu o slovo (slova) hlásilo několik konverzací na Facebooku. „Nechci, ale tak teda dobře.“
„Fajn, nechám to na tobě.“ Podíval se na hodinky. Třičtvrtě na šest! To bylo divné. Přece nestrávil v předsíňce půl hodiny. Nebo ano? „Abych šel. Dojdeme tak za půl hoďky. Sakra, už mám chuť na cigárko.“
„To já taky.“
„Na balkóně,“ upozornil ji.
„Ježíš, di už.“
„Jdu.“
„Sbohem!“
Když si opět obouval boty, odložil leták - který měl celou dobu v ruce - na vršek botníku, a konečně viděl, co na něm je:
Mezi různými kostlivci, rozšklebenými dýněmi, pavučinami a černými kočkami, pozvání na Halloween Party v klubu CockTail (ten název se mu nějak nezdál; ani nevěděl, že ve městě nějaký takový je, ale byla tam adresa, takže asi ano), 31.10.2011, začátek ve 20:00, vyhlášení nejlepších kostýmů v 00:00, BEZ MASKY VSTUP ZAKÁZÁN!!! :D
V pondělí měla Lenka taky ranní, to by šlo. Teď to ale pustil z hlavy.
K nemocnici to bylo jen nějakých 20 minut chůze. Martin se rozhodl počkat na „jejich“ lavičce, stojící zhruba v polovině cesty. Uvelebil se tak pohodlně, jak to na dřevěných laťkách šlo. Z vrcholku svahu se mu naskýtal pohled na převážnou část města. Viděl skupinku paneláků na druhém břehu řeky, kde strávil dětství a pubertu.
„No jasně!“ Trhnul sebou, když uslyšel Lenčin rádoby rozzlobený hlas. „Pán si tady pěkně sedí a já abych se táhla celou cestu s nákupem.“
„Ale no tak. Však ne celou cestu. Sedej,“ poklepal na místo vedle sebe.
S přehnaně úlevným povzdychnutí se usadila a otočila se k němu. „Pusu a cigaretu, prosím.“
Vyhověl oběma požadavkům a také si zapálil. „Vzalas nějaké téentéčka?“
„Jistě, ty můj závisláku.“
„Mám rád tu chuť,“ hájil se. „Je daleko lepší než Red Bull.“
TNT (Taurin, Niacin, Tribulus) byl nový energetický drink. Lenka sáhla do pletené síťovky a nahmátla jednu plechovku.
Martin ji dychtivě otevřel (dvě, tři denně přece není závislost, ne?) a vdechl známé aroma. Usrkl pár doušků a nabídl partnerce. „Jakto, že jsi tady tak brzo? Myslel jsem že budu čekat dýl,“ zeptal se při pohledu na hodinky.
„Vypadla jsem trochu dřív. Měla jsem už dost vší té krve. Dneska nám totiž přivezli dva motorkáře,“ vysvětlovala. „Docela solidně rozsekané. U jednoho neví, jestli vůbec přežije noc,“ vrátila mu TNT a zhluboka potáhla nikotin s dehtem.
„Doufám, že to nezapomeneš zmínit před andělem.“
„No, vždyť víš, jak je tvrdohlavá. To ji stejně neodradí. Myslím, že si řidičák na tu její vysněnou mašinu stejně udělá.“
Prázdná plechovka skončila v koši vedle. „Když už byla řeč o závislostech,“ začal Martin a významně pohlédl do těch onyxových očí, v nichž se vždy ztratil. „Máš?“
„Mám,“ spiklenecky se usmála. „Včera to bylo nádherné,“ pohladila ho po dlani. Propletl své prsty s jejími, jejich rty a jazyk udělaly totéž.
Doma je uvítala vůně a drum & bass. Obojí se linulo z kuchyně.
„Čau, ségřice!“ uvítala je Anděla, která opravdu cosi uvařila. A vonělo to dobře.
„Ahoj, modrá hlavo. Ztlum ty techno beaty. Stačí mi tepot kardiografu z hospicu.“
„Jeden jak druhej,“ zabručela, ale poslechla a na talíře naservírovala tousty s osmaženými vajíčky, slaninou, salámem, sýrem, olivami, rajčaty - vším co bylo po ruce.
Po večeři se dívali na televizi. A pak, když se mladší sestra uchýlila do svého doupěte, vytáhla Lenka lékovku se žlutými kapslemi. Martin přinesl Stroh - osmdesátiprocentní rum a nalil dva maličké panáky, ona do každého vhodila po jedné piluli a kopli to do sebe. Martin by si nepomyslel, že bude experimentovat s omamnými látkami, ale jednou za čas (pravda teď je to druhý den po sobě) to nezaškodí. Mohla za to Lenka, nebo spíš její spolubydlící z intru - když ještě studovala zdravku. To Natálie byla známá svou touhou zkoumat účinky všemožných látek a sloučenin. Kombinovat je a hlavně si užívat stavů, které přinášely. Zlákala i Lenku, která však nepodlehla kouzlu „světa za zrcadlem, a na konci duhy“ tak moc a snažila se to kontrolovat. „Toxické Naty“ se to nepovedlo a nikdy neodmaturovala. Neumřela, i když k tomu měla blízko. Spíš její mysl neunesla poslední experiment a - ať už se vydala kamkoli - odmítla se vrátit zpět do jejího nitra. Natálie skončila v blázinci a Lenka se zřekla veškerých látek „povyšujících realitu na jinou úroveň“. Po čase to přehodnotila a v rozumné míře si sem tam něco vzala. A teď, když v nemocnici dostali tyhle nové „painkillery“ neodolala a pár jich uzmula na zkoušku. V klasické kombinaci se silným alkoholem přinášely zajímavé prožitky. Čas se jakoby zpomalil, natáhnul. Ukecala i Martina, a netřeba dodávat, že sex pod jejich vlivem byl prostě fantastický. Orgasmy se několikanásobně prodloužily a jejich těla se pohybovala tak lehce, jako by v jejich ložnici byla gravitace jako na povrchu Měsíce.
Martin cítil jak látky žlutých pilulek začínají působit. Viděl blikání obrazovky, jak jeden snímek přecházel v následující, hodinovou ručičku ploužící se od jedné číslice celou věčnost k další. Vtiskl několikaminutový polibek na Lenčina ústa, která se mu rozevřela vstříc a jejich jazyky tančily v horce vlhkém smyslném valčíku. Jeho ruka vklouzla pod její tričko a cítil v rozkroku nesnesitelné pnutí. Ložnice se zdála tak strašně daleko a cesta k ní bude trvat eóny. Nakonec ale jejich těla nabuzená touhou spočinula na měkounké posteli a pokračovali v živočišném ukojení chtíče. Bylo to krásné.

„Za Freddieho nebo Jasona?“ Objevili obchůdek, kde nabízeli nejrůznější kostýmy. Obklopovaly je všemožné noční i denní můry: vlkodlaci, upíři, alieni, duchové, mutanti, pekelníci a klauni. Martin chtěl tu masku, kterou nosil zabiják z Vřískotu, ale neměli ji, takže skončil u volby mezi upáleným školníkem a hokejovou maskou z Pátku třináctého. Lenka (klaun „To“ Pennywise) hlasovala pro Kruegera, protože tak měla nyní záminku, aby si Martin oblékl červený svetr s černými pruhy, který ležel zahrabán nenošen na dně skříně.
Naložili do pracovní dodávky ještě opravenou mikrovlnné trouby a zamířili do svahu k domovu.
„Co je tohleto?“ ukazovala Lenka na balíček v nákladovém prostoru dodávky.
„Jo tohle,“ nadhodil si v rukou mikrovlnku. „Úplně jsem na to zapomněl. Něco nám zas přebylo, tak jsem vyfásnul tohle. Však to vem, a můžeme to otevřít.“
„To jsem zvědavá co to je.“
Občas se stalo, že některé zásilky byly zdvojeny a na konci měsíce tak některé balíčky nadbývaly. Martin zatím, za ten rok, co tuhle práci dělal, něco získal teprve podruhé. Předtím to byla nějaká kniha pro filatelisty, což jej zrovna neoslovilo. Pak se mu ještě jednou stalo, že nějakému čerstvému výherci v loterii (a čerstvému novomanželovi zároveň) doručoval bednu třicetileté whisky, a sám šťastlivec mu v rozdavačné euforii jednu láhev věnoval. Jen tak „od cesty“.
Udělali si kávu a Lenka se dala do rozbalování. Obnažila tři centimetry vysoký dřevěný objekt obdélníkového tvaru o stranách zhruba 10 krát 20 centimetrů. Materiál vypadal na ořech, do něhož byly vpáleny jakési znaky - asi runy.
„To je krása,“ vzala to do rukou. „Co to je? Krabička? Nikde nevidím žádné rýhy, kde by se to mohlo otevřít.“
„Třeba je to těžítko,“ hádal Martin.
„To asi ne. Zase tolik neváží.“
„Hm, proč by si někdo nechal poslat kus dřeva s runama?“
„Zeptej se mě,“ ušklíbla se Lenka a podala mu je.
Natáčel to ze všech úhlů. Zkoušel, jestli někde není ukrytý odemykací mechanismus, který odhalí dřevěné nitro po stisknutí správných míst. Nic.
„Zajímavý,“ zabručel a odložil tu záhadu. Jak ji pokládal na stůl, měl pocit, jakoby se uvnitř cosi pohnulo a zatlačilo to na vrchní stranu, která se vypoulila. To byl ale nesmysl, dřevo bylo pevné. Co tak malého a přitom tak silného by mohlo být uvnitř? Raději si nechtěl nic představovat a nechal to ležet uprostřed stolu.
Odpoledne ho Lenka vytáhla od hypnotického sledování monitoru počítače, že se s ní jde projít. Tak tedy šel. Asi půl kilometru od jejich domu se na okraji města nacházel les, který radní nechali nedávno zkultivovat a vznikly tak krásné cesty mezi stromy, kde by se předtím prodral jen odvážlivec s motorovou pilou. Největší oblibě se tyto trasy těšily u běžců - ať již pravidelných, či těch „sezónních“.
Bylo docela chladno a Lenka se k němu zimomřivě tiskla. Minulo je několik sprinterů, vypouštějících z úst oblaka páry. Potkali i lidi venčící zde jejich čtyřnohé miláčky - což kromě psů zahrnovalo i fretku, které se velmi líbily Martinovy boty. Toto zvířátko patřilo jednomu známému, tak se s ním zastavili na kus řeči. Protože to byl hlavně Lenčin známý, přenechal mluvení jim a sehnul se k neobvyklému domácímu mazlíčkovi. Pohladil fretku a vedl s ní jednosměrnou konverzaci. Malá černá očka ho chvíli sledovala, pak ale zvíře zaujalo něco v lese, takže odběhlo k okraji stezky.
Martin se narovnal a sledoval místo kam zmizela. Když pohlédl hloub mezi stromy, spatřil tam nějakou postavu. Asi padesát metrů od nich stál - vypadalo to, že muž. Co tam pohledával? Vtom si uvědomil, že postava je nějak bledá, růžová... Nahá! Co dělá nahý chlap na podzim uprostřed lesa? A pak se natočil, takže Martin mohl spatřit, že je to opravdu muž. Jeho erekce byla svou mohutností nepřehlédnutelná. Nějaký otužilý exhibicionista? Poté se osoba pohnula a přitiskla se ke kmeni jednoho stromu. Martin nevěděl jestli má být znechucen, pobaven, či co. Pohyby pánve byly jednoznačné. Asi tam byl nějaký otvor.
Otočil se k Lence a... jo, Oskarovi. „Hele. Bude to znít asi divně, ale támhle v lese nějakej chlap ojíždí strom.“
„Cože?!“ Všichni se podívali směrem, který jim ukázal.
A neviděli nic.
„Ty jsi vtipálek,“ uchechtl se Oskar.
Martin přemýšlel, jestli tam opravdu něco bylo, nebo šlo o přelud.
Vraceli se z vycházky všichni tři (plus fretka, která stihla zastrašit dva jezevčíky - ta malá potvůrka se nezdála, ale sjednala si patřičný respekt).
„Zlato, já se ještě stavím u Simči,“ řekla Lenka, když se zastavili u Oskarova domova (Simča byla jeho manželka). „Nevím, kdy přijdu. Dlouho jsme se neviděli. A znáš to - dvě ženské...“ Vtiskla mu polibek a vklouzli do masivních dveří, zanechávajíc jej na ulici. (Ani fretka Pája se po něm neohlédla!)
Martina doma uvítaly známé vibrace. Dokonce měl dojem, že jsou silnější než obvykle. Pokud se nemýlil, bylo to Fucking Die od Skrillexe.
Hudba se linula z otevřeného Andělina pokoje; vedle byly další otevřené dveře - tyhle vedly na malý balkónek. Nalezl zde mladší sestru opírající se zády o zábradlí. Právě jí chtěl vynadat za dubstep puštěný naplno, když si v záři davidoffky, z níž potahovala, všiml dvou vlhkých cestiček vycházejících z jejích očí. Přistoupil k ní: „Copak je, anděli?“
„Nic,“ sklopila zrak k zemi.
Dvěma prsty ji jemným tlakem přinutil pohlédnout mu do očí. „To je ale nějaké smutné nic.“
„Jo...“
Tušil, co to mohlo způsobit. Neptal se proto na nic a pohladil ji po vlasech. Opřel se vedle ní a objal ji kolem ramen. Stáli tak v tichosti, jen občas bylo slyšet ubývající konec hořící cigarety, jak z ní mocně vtahovala rakovinu do plic.
Později seděl v obýváku, popíjel TNT a čekal na Lenku. Z obrazovky televize k němu proudily samé „povzbudivé“ zprávy. „Zkurvená krize,“ procedil mezi zuby.
Zaslechl zaťukání. Lenka? Přece měla klíče, proč by klepala. Napjal sluch. Znovu. To nešlo od dveří. Bylo to blíž. Odkud? Martinovy oči spočinuly na dřevěném předmětu, který nikomu nechyběl. Nadbytečnému objektu v realitě. Opravdu se zdálo, že klepání vychází z něj. Odložil plechovku a klekl si na koberec s hlavou blízko té věci.
Klepot se opakoval. A vycházel určitě zpoza dřeva. Něco bylo uvnitř. Něco živého.
Martin krabičku uchopil a přiblížil si ji k uchu.
„Tak už to do piče otevři!“
Trhl sebou a upustil runami pokrytou zvláštnost. Dopadla na zem a vylinulo se z ní několik zvuků. Jako by něco malého, obdařeného hlasem bolestně vykřiklo. Následovalo: „Kurva, ty kokote!“ Ať to bylo cokoli, umělo to mluvit. A silnými slovy rozhodně nešetřilo.
Zdvihl schránku a vrátil ji na stůl. Znovu se pustil do zkoumání ornamentů, ale stále nenacházel žádnou cestu k otevření.
„A jak to mám otevřít?“ otázal se.
Nic. Žádná odpověď.
Opakoval otázku.
„S kým to mluvíš?“
Škubl sebou. Byla to Lenka. Ani si nevšiml, že přišla.
„Ále...“ Pohlédl na mluvící (ještě před chvílí) dřevo. „Asi sám se sebou.“
„Zajímavé,“ usmála se. „Měl jsi už něco k večeři?“
„Ne. Vždyť je teprve...“ Půl deváté??! Ručičky nástěnných hodin a display Blu-raye ale nelhali. Přitom by byl přísahal, že mělo být něco po sedmé.
„Promiň. Trochu jsem se zdržela a navečeřela se tam. Jdu hodit sprchu. Dej si kdyžtak pizzu,“ řekla a zamířila nahoru.
Martin večeřel a přemýšlel nad uplynulými událostmi. Měl určité podezření, co se to dělo, ale zatím to uložil k ledu. Zítra je čeká návštěva u jeho rodičů, tak se myšlenkami zaměřil tím směrem.

Nedělní setkání s rodiči proběhlo v pohodě. Jen matka je šokovala dalším tetováním a piercingem na svém štíhlounkém těle. Za každou cenu se snažila působit mladě a in. A Martin musel konstatovat, že se jí to i docela dařilo. Kdyby nevěděl kolik jí je a nebyla to jeho stvořitelka, tak možná někde v baru by se ji pokusil sbalit. Otec nezaostával, a vědomí, že by mu takovou žhavou pumu mohl odloudit nějaký mladíček, ho nutilo pravidelně navštěvovat posilovnu a používat různé přípravky udržující pěkný mladistvý vzhled. Páreček k pohledání. Ale alespoň, když se věnovali sami sobě, neřešili tolik jeho s Lenkou.
Při cestě zpět mu na mysl přišli podivné zážitky nedávné doby. „Leni?“
„Ano?“
„Neměla jsi teď někdy poslední dobou nějaké... Něco jako halucinace?“
Zamračeně na něj pohlédla. „Neměla. Proč? Ty snad jo? Myslíš, že kvůli thernocylu?“
„Nevím. Možná. Já jen, že včera a předevčírem jsem viděl a slyšel divné věci. Ale jestli ty ne...“
Začala si okusovat palec, což dělala vždy, když přemýšlela. „Tak, on je to celkem nový lék, ale víš, že laborky neopustí nic dřív než je to měsíce testováno. A samozřejmě nikdo nepočítá s tím, že to pacienti zapijou chlastem. Jako my,“ hodila po něm potměšilý úsměv. „Já žádný flashbacky neměla. Ale kdoví co je spouští. A co jsi viděl?“
„No třeba toho chlapa v lese.“
„Co se pokoušel opíchat strom?“ Široký úsměv. „Třeba to byl druid nebo nějaký... - ne zoofil - stromofil? Prostě chtěl splynout s přírodou.“
„Jo. Ale jeden okamžik tam byl a pak už ne.“
„Možná zdrhnul.“
„Možná. Kdyby to bylo jen tohle, neřešil bych to. I když - jak nad tím teď přemýšlím - celé to bylo divné. Něco... Ten chlap na mě nepůsobil... lidsky.“
„A jak teda?“
„Nevím,“ vzdychl Martin. „A ještě něco. Víš jak jsme rozbalili tu dřevěnou krabičku, nebo co to je?“
„No?“
„Včera jsem něco slyšel. Hlas. Zvnitřku.“
„Jak jako zvnitřku? Co mluvícího by tam asi mohlo být?“
Martin jen pokrčil rameny.
„Takže chlap v lese, který tam možná byl, ale když si uvědomil, že ho sleduješ tak se zdekoval. A sluchové halucinace s runovou krabičkou,“ vypočítávala.
„No, ještě jedna věc.“
„Povídej.“
„V pátek toho bylo víc. Okolo toho letáku na zítřejší Halloween. Viděl jsem věc, co nemohla existovat. Modrou ruku šátrající skrz poštovní schránku. Když jsem vyšel ven, nikde nikdo.“
„Takže za tři dny dvě možné halucinace. Druida nepočítám, to přelud být nemusel. Lidi jsou divný.“
„No, ale ty nic. Kolikrát jsme si to vlastně vzali?“
„Před měsícem poprvé. A pak ještě z nové dávky asi pětkrát?“
„Asi tak.“
„Hmm,“ palec napůl zmizel mezi rty. „Obecně k flashbackům může dojít tak, že se látky z drogy ukládají, a pak je něco po delší době aktivuje. My jsme vlastně průkopníci nových zážitků.“
„A neměl by flešbek mít stejný účinek jako droga samotná? Jako extra dávka navíc?“
„Měl by. Jak ses při tom cítil?“
„No, víš jak se čas po thernocylu vždycky natáhne, tak když jsem měl ty vidiny (a slyšiny), tak spíš musel uhánět jako splašený. Bylo to jako by mě uneslo UFO. Chyběly mi minuty. Skoro i hodiny.“
„Radši s tím na chvilku přestanem,“ rozhodla Lenka.
Později večer si šel Martin dolů natočit sklenici vody. Bylo po jedenácté, partnerka už spala, avšak on ne a ne zabrat. A to ho probudí Lenka, vstávající o čtvrt na šest. On sám vyjede o hodinu později.
Popaměti došel v šeru ke dřezu a rozsvítil LEDovky nad kuchyňskou linkou. Poté, co svlažil hrdlo a chtěl se vrátit nahoru, padl jeho zrak na něco, co zde nemělo být. Opět ona tajemná dřevěná krabička. Byla přece v obýváku. Kdo ji přenesl sem? Martin ji zvedl.
„Kurva fix!“ Ozvalo se zevnitř. Měl co dělat, aby ji opět neupustil, jak se lekl. Vrátil ji na stůl a sedl si. Pozoroval runové nápisy. Pak opatrně zaklepal na vrchní plochu. „Dále, vole,“ zareagovalo to něco uvnitř.
„Co jsi zač?“ přiblížil hlavu blíže.
„Tvoje nemesis, jestli mě hned nepustíš ven, šulku posranej!“
„Když se mnou budeš mluvit takhle, tak se mi do toho nijak zvlášť nechce,“ konstatoval Martin. „Navíc nevím, jak bych to otevřel.“
„Tak promiň, zasr... Pěkně prosím, pusť mě ven. Musíš dát palce na ty dvě runy co vypadají jako obrácené T a zatlačit. Pak na boku najdeš takové rýhy, které projedeš ostatními prsty. Mělo by to cvaknout a pak už to půjde otevřít.“
Udělal, co mu hlas řekl, a opravdu - vrchní destička se uvolnila a šla odklopit. Odhalil vnitřek, vyložený plyšem. A na něm - čemu se divil; co čekal, že by mohlo být v krabičce 10x20 centimetrů - víla. Musela celou dobu ležet, takže nyní se konečně s úlevným výrazem posadila. Protáhla se a její fialovomodrá křídla, která byla celá pomačkaná, se začínala vyhlazovat.
„Ten pičus! Až ho kurva dostanu do ruky,“ prskalo stvoření. Martin byl zaskočen z té kombinace roztomilého vzhledu a mluvy pochycené kdovíodkud. Dost ho pobavila představa, jak by toho „pičuse“ zpracovávala patnácticentimetrová postavička. „Já ho kurva naučím, zavírat férie do takových zajebaných vězení!“ rovnala si skromné ošacení sestávající z upnutého modrého korzetu, punčoch a návleků na předloktích. Odhalená kůže byla tmavě růžová až fialová a pokrytá třpytkami, které asi byly její součástí. Do obou ramen měla vkresleny černé runové znaky. Obrovské zelené oči jako z mangy neklidně těkaly po místnosti, drobná tykadélka (nebo co ta čtveřice útvarů trčících z fialových vlasů vlastně byla) se chvěla.
„Co jsi zač?“ otázal se.
„Jmenuji se Teasel,“ udělala minižena s křídly pukrle. „A koukám, že tady si někdo hrál se závoji vesmíru.“
„Co?“
Nasadila výraz „poučme toho hlupáčka, o co jde“. „Soudě podle vybavení,“ gestem obsáhla celou kuchyň, „jsem v technicky vyspělém letokruhu infinitního kosmo-stromu. Určitě jsi slyšel o tom, že existuje více realit, dimenzí, vesmírů. Tyto jsou namačkány na sebe a je jich nekonečně kurevsky moc. Některé se liší jen v maličkostech, další už daleko diametrálněji. Můj kámoš Jhrequell se mnohočetným vesmírům a multi-realitám věnuje. Za jistých okolností se dá mezi těmito závoji procházet. Prolínají se, splývají. Proto všechny ty divné nevysvětlitelné věci, které vaši lidi nechápou.“
„Takže nejsi halucinace?“
„Kurva že ne,“ uhlazovala si vlasy. „Ty jsi mě díky svýmu vědomí přitáhnul i s tou zasranou krabicí, do které mě ten sráč Takaši zavřel. V mojí realitě ji zahodil někam, kde by mě asi nikdo nenašel. Ještě, že jsem prolnula sem a osvobodil mě velký človíček,“ zamrkala na něj svýma velkýma očkama.
„A co jsi provedla tomu Takašimu, že tě zavřel?“
„Já nic! Nic jsem tomu zkurvysynovi neudělala!“ Flitry na její kůži se rozzářily. „Je to prostě debilní sadista, co týrá férie a jiná bezbranná stvoření. Stejně je zajímavé, jak jsi mě sem dostal. Určitě zas nějaké látky ovlivňující vědomí. Většinou to dělají ony, protože o tom, co je a není skutečné rozhoduje vědomí. Ony vlastně věcí začnou existovat, až když se na ně někdo dívá,“ poučovala víla. „Máš velké štěstí, že sem k vám nedotalo něco horšího než jsem já. Takovými trhlinami v závojích mohou pronikat všelijaké kurevsky nebezpečné věci. Obzvláště v určitých ročních obdobích. Když je slunovrat a tak. Tyhle potvory číhají na každou příležitost, aby se mohly nasytit v jiné dimenzi. Věř mi, že by ses s většinou těch monster nechtěl ocitnout v jedný místnosti. Tak jaký posraný svinstvo sis vzal?“
„Jmenuje se to Thernocyl.“
„Hmm. Neznám. Nějaký nový matroš, co? To je fuk. Užívej s mírou, jak říká kvičící nekromant,“ zachichotala se. „Máš tady v kuchyni muškátový oříšek?“
„No, myslím, že jo. Proč?“
„Dones dva, nastrouhej je a dej vařit vodu do malého hrnečku.“
Předpokládal, že víla ví přesně co dělat, tak ji poslechl. Nastrouhaný oříšek pak vhodil do vody a po chvíli (mohl sledovat jak minutová ručička klouže po ciferníku pohybem, který normálně nebyl zachytitelný) pak uvařený obsah zcedil do čajového hrnku.
„Tak,“ vdechla Teasel výpary stoupající nad stůl. „Ještě tohle,“ odkudsi vylovila miniaturní lahvičku a trochu z jejího obsahu kápla do lektvaru,“ a můžeš to do sebe kopnout.“
„A co to se mnou udělá?“
„Mělo by to zkorigovat účinky tý vaší sračky. Tak šup!“
Učinil tak. Chutnalo to jako hodně silný čaj.
„Fajn,“ pochválila ho a rozhlédla se kolem. „Teď otevři okno.“
Odhalil za závěsem a skleněnou tabulí mříž; skrz ni to místnosti dýchla noc. Teasel přilétla na parapet. „Áááách,“ vdechla čerstvý chladivý vzduch. „Tohle mi kurva chybělo,“ řekla a zatřepotala křídly. Během okamžiku prolétla skrze mříže a zmizela do noci. Zmatený Martin si šel s pachutí muškátového oříšku v ústech lehnout. Usnul okamžitě.

Ten dryák od víly Teasel způsobil, že jej neprobudilo když vstávala Lenka, ale až alarmující tón jeho mobilu. Cítil se odpočatě a pracovní den uběhl nečekaně rychle. Po šesté se setkali doma s černookou přítelkyní a připravili se na halloweenskou párty.
Klub CockTail se nacházel pod úrovní země, takže kroky po schodech evokovaly sestup do pekel, čemuž napomáhala halloweenská výzdoba, kdy jim cestu osvětlovaly svíčky blikající uvnitř dýní, vydlabaných do standardních zubatých běsů.
Po otevření masivních dvoukřídlých dveří a zaplacení vstupu („V ceně je občerstvení.“) se ocitli v rozměrných prostorách klubu. I tady se nalézalo nepočítaně dýňových hlav se svíčkovými mozky. Všech možných velikostí a vyřezaných tvarů. Bylo zde dostatek boxů s pohodlnými sedačkami, dva bary a plno stolků pokrytých talíři jednohubek a mísami s punčem. A to si Martin myslel, že něco takového je možné jen v Americe. Počítal s tím, že punč brzy vezme za své, proto si naplnili dva plastové kelímky a jali se jej usrkávat.
Prohlíželi si osazenstvo čítající zhruba třicet lidí:
Pohybovalo se zde několik Jasonů, Kruegerů, Michaelů Myersů, Draculů, Frankensteinů a dalších oblud. Vlkodlaci, Jigsaw, Pyramid Head, Pinhead, Čupakabra, Creeper z Jeepers Creepers, zombíci... prostě veškerý výkvět všemožných hororů, které vám přišly na mysl.
Z reproduktorů se linul ponurý hlas Marylina Mansona a na tanečním parketu se pár monster oddávalo tanci. Většina masek nebyla uzpůsobena pro pití a pro jídlo už vůbec, proto je mělo dost návštěvníků povytáhnuté na vrcholku hlavy jako nestvůrnou přilbu, nebo se jim pohupovaly na gumičce na krku.
Všiml si na zdech i dvou tenkých LEDek, na jejichž obrazovkách běžely nějaké sestříhané scény z hororových filmů. Většinou to byly slashery, kde lidi s vyděšenými obličeji naháněl magor s nožem, pilou, sekerou a podobnými nástroji smrti. Lenka odvrátila pohled a zašla si na další punč. Potkala zde upírku, z níž se vyklubala kamarádka Míša.
Martin byl mezitím pozván (Jigsawem) na tequilu. Pod Skládačkovou maskou se skrýval kolega z práce. Tak s ním šel dát řeč - nebo spíše vyslechnout klasický proud stížností na šéfa, peníze a spolupracovníky. Druhou Olmecu odmítl a zašel za Pennywisem - Lenkou.
„Vzpomínáš na Míšu?“
„No jasně,“ potvrdil Martin. „Míša-kulička.“
„Hej, nech toho!“ ošívala se upírka. „Já myslela, že si to nikdo nepamatuje.“
„Byli jsme sice opilí, ale ne až tak moc,“ šklebil se Martin. „To mi připomíná - kde máš Majkla?“
„Rozešli se,“ hbitě informovala Lenka.
„Škoda. Měli jste to tak pěkně sladěné. Míša a Míša. Velká láska.“
„Jo, jo. Bejvávalo,“ povzdechla si.
„No nic, já jdu k baru. Chcete něco donést?“
„Ani ne. Dojedeme tady ten punč,“ ukázala na mísu, kde již bylo na dně.
„Máte téentéčko?“ oslovil mladou, patřičně sexy barmanku.
„Jistěže,“ nalila mu obsah plechovky do sklenice. „Užijte si ho, dokud to jde.“
„Jak jako „dokud to jde“?“
„Slyšela jsem, že je asi stáhnou z prodeje. Povzbuzující látky jsou v něm prý zastoupeny v ještě větším množství než u Semtexu (a u něj to bylo nejvyšší povolené). S některými ingrediencemi to prý přehnali a pár lidí už to nezvládlo. Kdoví jestli to jedno „T“ neznamená Thujon. Ten je v absinthu a někteří impresionisti prý viděli zelené víly.“
A já vidím modro-fialové, pomyslil si Martin. „Fakt? To jsem nevěděl. Moje oblíbené pití. Někdo má Colu, Red Bull nebo borovičku. Já TNT.“
„Měl byste si nakoupit zásoby, dokud jsou,“ mrkla na něj obřími řasami a odvlnila se věnovat dalšímu zájemci o drink.
Napil se. Co když je to ono? Co když to právě TNT spouští ty halucinace nebo - jak říká Teasel - přechod mezi závoji realit? Zajímalo jej, co se s vílou stalo. Zůstala v jejich světě nebo zase nějak nalezla škvíru do své domovské reality? Mluvila i o jiných věcech, pronikajících sem. Věcech, které se nedají vysvětlit. Monstra... Usmál se. Momentálně sdílel místnost s velkým množstvím děsivých tvorů. Naštěstí se uvnitř nich nacházeli obyčejní lidé. Ale i lidi mohou být občas hrozivé nestvůry...
Dopil a odebral se na záchod. Zatímco si ulevoval do mušle, utlumené vibrace hudby z klubu se na chvíli zesílily, jak někdo otevřel dveře. Stoupl si vedle Martina a vypustil úlevný proud. Koutkem oka zachytil mohutnou postavu. Ten chlap musel mít přes dva metry. Viděl zápěstí svírající mohutný nástroj. Chtěl odvrátit pohled, ale ta ruka ho zaujala. Pokožka byla křiklavě modrá. Nějaké líčidlo? K jakému kostýmu asi patřila pařáta s mnoha výstupky připomínajícími bradavice? Hýbající se bradavice. Výše, kde by mělo být rameno, místo toho bylo něco jako černý hrot kosy, vyrůstající z těla. Neuvěřitelně propracovaná práce. Stále nedokázal tuto stvůru zařadit do žádného hororového příběhu, a že jich znal hodně... Hlava by měla napovědět více.
Když se podíval výš, střetl se s pohledem, který mu zvýšil tep. Maska se houpala na krku. Maska s lidským obličejem. Trojúhelníkové celorudé oči na něj zíraly s chtivým leskem. Holou černou lebku pokrýval jakýsi slizovitý povlak. Pod bezchrupavkovitou variací nosu se rozevíral roztřepený otvor se čtyřmi řadami žraločích zubů a z hrdla k němu doputoval nechutný zápach hnijícího masa. Tohle nebyla fiktivní postava. Ta věc byla skutečná. Nebo ji stvořil jeho mozek? Když se bude soustředit, třeba zmizí.
Táhni do svýho hnusnýho závoje!
Martin mrkl, ale nestvůra tam byla stále. A nakláněla se k němu.
Rychle zatáhl poklopec a vrhl se ke dveřím. Ta věc po něm hmátla a sevřela jeho rukáv. Vykřikl a dral se ke klice.
Za zády slyšel zvuky. Hladové? Škubl sebou a kus svetru povolil. Prodíral se dveřmi na chodbičku. Proběhl jí a dalším vchodem, aby se ocitl v bezpečnějším prostředí klubu, kde se lidé vydávali za monstra a ne naopak. Cítil v podpaží a na zádech vláhu potu.
Lenku nalezl u baru, popíjející pivo. Všiml si na její tváři pozůstatku mokrého slaného smutku, zanechávajícího na té nádherné tváři dvě lesklé linky.
„Copak se děje, Lentilko?“ sedl si vedle ní a pohladil ji na šíji.
„Kde jsi celou dobu?“ vrhla se mu kolem krku.
„Celou dobu?“ pohlédl na hodiny nad barem. Podle nich šel na záchod před půlhodinou. Zase ten úkaz ztraceného času.
Lenka něco zamumlala.
„Co?“
„Samhain,“ řekla. „Halloween. Svátek mrtvých. Nejde na to v takový den nemyslet,“ popotáhla. „A ještě všichni ti Jasonové, Michaelové Myersové a podobní...“
Martin vzal její ruku do dlaní. „Připomnělo ti to Dooma,“ konstatoval.
„Jo, připomnělo mi to toho zkurvysyna.“
Doom. Takovou dostal přezdívku. Jednak anglicky osud či záhuba, a pak hlavně kvůli výslovnosti „dům“.
V prosinci to bude rok. Rok od té události, kdy přišla Lenka a Anděla o rodiče. Takové věci se v těchto končinách běžně nedějí. Opět je to spíše „americká záležitost.“ A bylo to jako spontánní záchvat šílenství, který po dosažení určité meze pominul.
Nechutně brutální modus operandi. Trvalo to čtyři dny, respektive noci. S rozedněním přišlo i šokující odhalení - dokořán otevřeného vchodu a v něm hlav všech členů rodiny.
Doom. Nikdy ho nechytili. Zanechal za sebou jedenáct mrtvol a jedenáct hlav na prazích domů jako trofeje, které si neodnesl, ale vystavil na odiv. Čtyři krvavé noci, po kterých se neznámý zabiják odmlčel. Místa činu byla od sebe vzdálená desítky kilometrů. Žádní svědci, otisky, DNA, nic. Hlav ale mělo být třináct.
Anděla přišla domů z pařby a veškerý alkohol jakoby se vypařil, když ve 2:10 v noci upustila na zem klíče a při pohledu na dvě kulaté věci na prahu se celá rozechvěla, ač bylo pět nad nulou. Později povídala, že měla dojem, jakoby se uvnitř domu ve tmě těsně za hlavním vchodem něco hýbalo. Nepátrala po tom dále a dala se na hektický ústup. V bezpečí u kamaráda se dovolala policii a Lence, která vzala neplánovanou směnu. Ostatně stejně v té době již bydlela na střídačku u rodičů a v Martinově 1+1.
Poté už žádná z nich nechtěla v tom domě strávit ani minutu. Všechno by jim připomínalo, oč přišly. Proto Martin brzy sehnal nový dům, který si díky penězům, co holky takto nešťastně předčasně zdědily, mohli koupit.
Mnoho nocí měla Anděla noční můry a bála se zůstávat venku po setmění, a doma to nebylo o nic lepší. Obě si mysleli, že Doom se vrátí. Dokončit, co třikrát dovedl do bezživotného konce.
První měsíc byla vyhrazena policejní hlídka, střežící přes noc jejich dům. Poté se již museli spolehnout na pevné zámky, zabezpečená okna a dvě pistole, na které si sestry udělaly zbrojní pas. Trvalo dlouho než strach částečně ustoupil, ale ten pocit „jsme na řadě“ tam pořád byl.
„O Samhainu je prý hranice mezi světem živých a mrtvých nejtenčí,“ říkala nyní Lenka u baru. „Kdyby to byla pravda, chtěla bych je ještě vidět.“
Nevěděl co na to říct, tak raději mlčel a hladil ji po hřbetu zápěstí.
„Pojď si zapálit,“ řekla po chvíli. V CockTailu se kouřit nesmělo, takže vystoupali po schodech a připojili se k hulícímu predátorovi a Samaře. Zamyšleně potahovali a vypouštěli do chladného vzduchu kouř, který dále stoupal vzhůru k jediné lampě široko daleko, v jejímž světelném ochranném poli čtveřice stála. Na nedaleké kostelní věži odbilo třičtvrtě na dvanáct. Martinovi se z nikotinového náporu docela zatočila hlava. Típnul cigaretu, aniž by ji dokouřil do konce.
Brzy po návratu se vyhlašovaly vítězné kostýmy. Vyhrál to odvážlivec, který si vlastnoručně sestrojil lebku xenomorfa zvaného Vetřelec (nebo Necronom IV). Černý latexový oděv s naznačenou Alienovou kostrou byl také působivý.
Lenka s Martinem ještě před odchodem zašli k baru, že si dají drink na dobrou noc. Nakonec to byl impresionistický inspirant absint. Až nyní si všimla, že Martinovi chybí kus rukávu. Zeptala se ho na to.
„Stejně tomu nebudeš věřit,“ konstatoval. „Na záchodě se mě pokusilo něco sežrat. Nějaká příliš živá halucinace.“
Chvíli na něj zírala. Ale nebyl to pochybující pohled. „Samhain...“ řekla jen.
„Jo, no. Teasel mluvila o určitých částech roku. Obdobích, kdy se hranice mezi závoji ztenčují. A jimi může procházet cokoliv.“
„Teasel?“
Usmál se. Absint stoupal prudce do mozku a cítil se omámeně. „Ále, jedna sprostá víla.“
„Jasně. Myslím, že už bychom měli jít domů. Nedal ti na tom záchodě někdo nějaké psaníčko?“
„Psaníčko?“
„Elesdéčko. Ale to spíš asi ne. Pojď,“ vzala ho za ruku a opustili běsy obdivující monstrum, podnapilé zrůdy, líbající se kreatury, obludy čemusi se smějící... Na schodech minuli zvracejícího upíra - „Asi to přehnal s krví,“ culil se Martin.
Venku na ulici je přivítal lehounký deštík, který přinesl osvěžení a nepatrné vystřízlivění. Bylo trochu obtížnější zažehnout dvojici nikotinových přátel, ale povedlo se. Martinovi teď chutnal kouř daleko více. Cítil se lépe, i když vnímal jak se uvnitř jeho těla bijí všemožné látky. Co to jen měla Teasel v té lahvičce?
Ruku v ruce, kráčeli popůlnočním městem. Zvláštní, jak málo lamp svítilo. Srpek měsíce na obloze byl nepatrný, takže když procházeli temným parkem nebylo to nejpříjemnější. Z jednoho keře po pravé straně se ozvalo zapraskání, jak se jím něco prodíralo. Lenčiny prsty zesílily stisk. Z houští se vynořil obvyklý obyvatel parku. Zapínajíc si otrhaný plášť, který mu již pomohl přežít několik zim. Bezejmenný bezdomovec je ani nezaznamenal a pokračoval na svou oblíbenou lavičku, kde se slastně natáhl.
Opustili parčík a překročením mostu se dostali blíže posteli, do jejíž peřin se toužili zavrtat.
„Co vlastně dělá Enžl?“ zeptal se Martin.
„No, má ráda tento den ještě míň než já. Počítám, že vykouřila půlku krabky, dopila zbytek vodky a teď už dávno spí.“
„Andělé jsou tak zkažení,“ konstatoval. „Stejně jako víly.“
„Co?“
„Ale nic, to ze mě asi promlouvá ten muškátovej ořech.“
„Dneska mluvíš fakt zvláštně. Opravdu bysme měli s těmi léky přestat. Mě to sice nic nedělá, ale mohlo by to taky přijít. Nechci abys dopadl jak Naty. “
„Jojo, vidíš pak zelené férie a fialové férie. A modré ruky a podobné věci. Závoje,“ Martinovo vědomí zase čelilo náporu neznámých účinků látek prostupujících jeho tělem.
„Tak jsme tu,“ vylovila Lenka z kapsy klíče.
Zbavili se bot a bund. Z obýváku do předsíně doléhalo mihotavé světlo a ztlumená hudba.
Vešli.
„Andělka asi vyrobila dýňovou lucernu,“ zamířila Lenka ke stolku odkud záře doléhala.
Martin zamrkal. Bylo mu divně. Pokoj jakoby se rozplýval. Stěny se hýbaly. Slova přítelkyně k němu pronikala velmi pomalu, po písmenech. Měl pocit, že něco není v pořádku. Že nic není v pořádku. Stěny byly jako živé. Průsvitné. Jako z prostěradel. Něco se za nimi hýbalo. Látka se napínala pod náporem zvnějšku.
Pokojem se rozezněl jekot. Lenčin. Pohlédl jejím směrem.
To, v čem hořela svíčka, nebyla dýně. Blikající plamínek byl uvnitř jiného kulatého objektu. Někdo - něco použilo hlavu. Andělinu. Poznával ten modrý pruh v rozhozených vlasech. Oči chyběly a důlky pronikalo ven světlo. Okolo bylo rudo od krve, která ještě před nedávnem kolovala v mladém těle. To nyní spočívalo na podlaze a cosi se na něm hemžilo. Malé článkovité věci. Podobné hmyzu, ale byly něco jiného. Odjinud.
Čas ustrnul. A pak se rozběhl strašně rychle. Martin však byl jako paralyzován. Uvnitř jeho nitra se rozlil chlad a zmrazil jej. Nemohl dělat nic, než neúčastně pozorovat.
Hranice realit padly a rozpáranými otvory sem proudily nepopsatelné variace na téma bizarnosti překonávající nejděsivější představy. Ale ON už tu byl před nimi. Ta silueta, která oddělila od sestřina těla hlavu společně s životem.
Slyšel utlumené zvuky, jako někde pod vodou. Jekot, volání, trhání, bolest. Smrt. Pokojem se pohybovaly šmouhy. Jeho srdce bušilo. Mozek pulzoval.
Byl to on, kdo otevřel svým vědomím brány? Nebo si konečně Doom přišel pro uniklé dvě duše.
Povedlo se mu s vypětím všech sil zavřít oči. Když se na to nedíváte, neexistuje to. Tak to Teasel říkala, ne?
Cítil, jak se organismus uklidňuje. Střízliví z těch všech substancí?
Tohle byl jen neskutečný trip. Otevře oči a bude zase v kuchyni. Teasel pronese nějakou sprosťárnu následovanou moudrem. A pak si bude moci jít lehnout.
Vytvoří si vlastní realitu. Nebo prostě prolne někam jinam. Tam, kde bude vše jak má být.
Ale jak to má být?
Cítil to. Už se to ustálilo. Před jeho očními víčky se objeví svět dle jeho volby.
Otevřel oči.