Noční stezkou

Noční stezkou

Podle tmy, která mě obklopovala, bych řekl, že mohla být tak jedna hodina z půlnoci. Ani nevím, jak jsem se sem vlastně dostal. Vím jen, že mě vzbudil něčí hlas, a pak jen to, že jsem stál uprostřed široké pláně – tedy zřejmě pláně, neboť jsem kolem sebe neviděl nic jiného než vysokou trávu, mě asi tak po pás – a jediné vodítko pro mě bylo mihotavé světélko kdesi daleko přede mnou. Ke vší smůle se mi ještě na hlavu začaly zvolna snášet kapičky deště. Nohy jen stěží zvládaly unést tělo, které se malátně kolébalo ze strany na stranu. Navíc kamenitá cesta plná výmolů a děr jim mnohonásobně ztěžovala práci, již tak dost složitou.

Pomalu jsem se kolébal směrem ke světlu. Lehký větřík, značící přicházející bouřku, vál proti mně. Při každém větším fouknutí se světlo trochu ztlumilo, ale pak mi znovu značilo nějaký směr. Nohy mi sami šlapaly dál po cestě, jako bych byl nějaká loutka v rukách nějakého herce. Světélko jsem minul a v dálce se mi objevilo další. To už mi začalo být podezřelé. Jeníček s Mařenkou také šli za světélkem a všichni moc dobře víme, jak mohli dopadnout, kdyby neměli tak velké štěstí.

„Někdo to tu, možná na mě, přichystal. Teď mě to odvede někam daleko od civilizace, kde se mě pak nějak odporně zbaví. Nebo zotročí a já pro něj budu muset pod údery biče pracovat. Nebo mě bude pro svou vlastní zábavu mučit. Nebo …“ nohy pokračovaly dál ve své cestě, zato myšlenky mě od pokračování pomalu odrazovaly a uváděly mě neustále do nových a nových rozpaků. Mojí fantazii, na různé mé konce, nepřestaly docházet nápady a přes veškerou úzkost, kterou jsem teď pociťoval, mé nohy směřovaly k dalšímu a dalšímu světelnému bodu.

Nepříjemný pocit, že mě někdo sleduje, se stále stupňoval, a přesto, že jsem se co chvíli ohlížel, nespatřily mé oči nic nezvyklého na krajině, kterou jsem si mohl dobrých několik minut prohlížet. Můj sluch, jakožto jeden z mých nejdůležitějších smyslů (což obvykle u hudebníků bývá), nepostřehl také nic zvláštního. Jediné, co bylo slyšet, byl cvrkot cikád z vysoké trávy po obou stranách cesty a zurčení nedalekého potoka a … kroky?!?!

Moje rozhodně nebyly. Na rytmus svých kroků jsem si už během noční túry zvykl. Tyto kroky jsou jiné. Tím jsem si byl jistý. Někdo si dává pěkně záležet, aby našlapoval hezky zlehka, jako zloděj slepic, když se zezadu plíží ke slepici tak, aby ho neslyšela a on ji mohl v klidu ukradnout. Ztišil jsem tedy svůj krok a rychlost chůze také snížil, abych mohl lépe určit, ze které strany kroky přicházejí. Pronásledovatel si změny mé chůze zřejmě všiml a kroky pojednou ustaly. Namísto toho se ozval zvuk, připomínající nádech člověka s nasazenou plynovou maskou. Mráz mi přeběhl v hrůze po zádech a tep se mi zrychlil tak, že jsem stěží slyšel cokoliv jiného než stále se zrychlující bušení v uších. Zamžoural jsem, abych lépe viděl celý prostor před sebou a marně hledal zdroj tohoto zvuku. Ve strachu jsem se otočil, abych zkontroloval i prostor za sebou. Až na chvějící se trávu nebylo nikde nic. S povzdychem jsem se konejšil, že vše, co jsem slyšel, byl jen výplod mé přehnaně bujné fantazie. Otočil jsem se zpátky a zalapal po dechu. Přede mnou – na dosah ruky – stálo stvoření o dobré dvě hlavy vyšší než já, oblečeno do tmavého oděvu – což obvykle ve tmě bývá téměř všechno oblečení -  a s vnějšími rysy obludně zakřivenými. Žádného známého živého tvora mi to ani v nejmenším nepřipomínalo. Jen co jsem se otočil a rychle prohlédl rysy, které jsem vám popsal, tvor se nahrbil a s funěním bleskurychle zmizel ve vysoké trávě.

Stál jsem jako přikovaný, oči dokořán, srdce až na jazyku a po celém těle mi stékaly krůpěje potu. „Co teď?“ zněla mi otázka v hlavě. „Zůstat nemůžu, ani do vysoké trávy – všude by se mohl objevit onen podivuhodný tvor, a bůh ví, jestli by nebyl agresivnější než před chvilkou,“ říkal jsem si, zatímco mě má vrozená zvědavost táhla kupředu, takže myšlenka na cestu zpátky nepřipadala ani trochu v úvahu.

Bylo rozhodnuto! Prvotní šok ze stvoření ze mne najednou opadl a nohy vyrazily směrem k dalšímu mihotavému světlu. „Kampak jen vedeš, podivná cestičko?“ brumlal jsem si pro sebe „do domů, do lesa, všech silnic tetičko? Světélka zavedou mě někam v dál, kde si se mnou hrůzný tvor na schovku hrál,“ pobrukoval jsem si, abych zapomněl na děsivé myšlenky, co by se se mnou mohlo stát. Pravda, leckdo by si asi raději pobrukoval něco veselejšího, ale vzhledem k mé situaci jsem si nic více uklidňujícího nedokázal vymyslet.

Neustále jsem se snažil vyloudit z paměti nějakou vzpomínku, jak jsem se sem vlastně dostal. Mé úporné snažení mělo svůj výsledek. Vzpomněl jsem si na hlas, který mě před necelou půlhodinou vzbudil, jak mi sděloval nějakou informaci. Nepamatuji si přesná slova, ale smysl to mělo zhruba tento:

Poblíž místa, kde se právě nacházím, stojí ústav pro nervově choré lidi – věc to chvályhodná. Co však už ubíralo na kráse této štědrosti, byla skutečnost, že jednomu z pacientů se podařilo při vycházce omráčit svůj doprovod – dva lékaře urostlých postav – vyvléci se ze svěrací kazajky – věc to téměř nemožná – a zmizet v blízkých lesích. Policie už začala s hledáním pacienta, který se měl v ústavu léčit, neboť brutálně zavraždil celou svou rodinu, a pak se k věci sám bez pobízení šel udat na policii a při výpovědi se svému činu nadšeně chechtal. Soudní psychologové usoudili – a to podle mého názoru správně – že tento muž to nemá v hlavě v pořádku, a proto byl také okamžitě přemístěn do zdejšího vězeňského sanatoria, ze kterého se mu, čirou náhodou, podařilo celkem bez problémů uprchnout.

Minul jsem další svítilnu, když v tom začalo lít jako z konve. Má tenká šusťáková bunda byla rázem celá promáčená, a to i když zatím dosud zdárně odolávala lehkému poprchávání. Též kalhoty a tričko, které se pod lehkou bundou ukrývalo, bylo úplně promáčeno. Nad hlavou mi zahřmělo. „Skvěle načasování!“ pomyslel jsem si, „ještě nějaké ty světelné efekty k tomu a bude to naprosto dokonalé.“

A vskutku, to, co jsem řekl, se rázem proměnilo v živou skutečnost. Kromě malých světýlek mi co chvíli osvětloval cestu záblesk z nebes. Vteřinová, či možná ještě kratší, oslňující záře mi stačila k tomu, abych si prohlédl cestu před sebou a zjistil, zda tam na mě něco, nebo nedej bože někdo, nečíhá a nezabraňuje mi v průchodu. Záblesk světla mi ozářil ohromný les, který se právě rozkládal přímo přede mnou. Jeho rozměry byly přímo neuvěřitelné – dlouhý pás se vinul do dálky na obě strany a vysoké jehličnany, vítající příchozí u vstupu, se tyčily k nebi, div že se nedotýkaly mraků.

Mojí jedinou smůlou bylo asi jen to, že cesta vedla, podle světélka, přímo do lesa. „Nějaký blázen tady někde pobíhá a motá se tu i nějaká syčící příšera,“ blesklo mi hlavou „a já si vesele putuji sám,“ zatímco nohy vyrazily hrdě vpřed s touhou po zaslouženém odpočinku.

Jasná zář oslnila mě i okolí dalším nenadálým elektrickým výbojem. Les se zdál ještě větší než před malou chvilkou. Šel jsem tmou dál za světýlkem, oči dokořán, uši nastražené na sebemenší neznámý hluk a rukama jsem máchal před tělem ze strany na stranu, jako když člověk po tmě hledá překážky, které by mu znemožňovaly poklidnou cestu. Dunivý hukot opět zazněl, tentokrát ale bez blesku. Pomalu jsem se přibližoval k světélku a tudíž i do stínu lesa, když mě napadlo se ještě rozhlédnout po širé pláni, kterou jsem nyní opouštěl. Tmou zasvítil blesk a hned za ním další. Světlo mi tedy dokonale osvětlil příchodovou cestu. Asi dvoumetrová postava s širokým kloboukem, který jí vrhal stín do obličeje, a černým pláštěm až na zem teď stála asi tak deset metrů ode mě, nebo spíš šla volným krokem ke mně. Jen co jí světlo blesku ukázalo, kterým směrem jsem, dala se postava do mírného poklusu a podle dupání, který jsem slyšel, zvolna zrychlovala.

Tma opět zahalila celý prostor kolem nás dvou. Hlasitý dusot se však nepřestal přibližovat. Otočil jsem se a pádil, co mi jen nohy stačily. Slyšel jsem, jak mi postava dýchá na záda. Minul jsem světélko vytyčující cestu. Letmým pohledem jsem zkontroloval vzdálenost postavy – z původní vzdálenosti jí ke mně zbývaly asi tak tři metry. Hrůza, která mě provázela, byla obrovská, obzvlášť když jsem si vzpomněl na uprchlého pacienta blízké psychiatrické léčebny. „To by tak ještě chybělo!“ bědoval jsem, i když asi zbytečně. Už mě postava měla na dosah ruky, když jsem náhodou zakopl o nějaký pařez nebo něco takového. Každý kdo mě zná, ví, že jsem jeden z nejhorších běžců, co svět kdy viděl. Zakopnutí bylo v mém případě dost prekérní situace. Takhle mě má přímo na podnosu. Už, už jsem se smiřoval se skutečností, že je se mnou konec. Postava mě minula. Těžké boty mi zadupaly těsně před obličejem a po dalším zaburácení hromu už nebylo slyšet vůbec nic. Nesmírná úleva rozhostila se mi v duši, a ač jsem byl polámaný z krkolomného pádu a naprosto špinavý od lesní hrabanky, zhluboka jsem si oddechl. Poté jsem se vydal na další část své cesty, na které mě zatím provázelo až neuvěřitelné štěstí.

Cesta lesem probíhala celkem poklidně, až na občasné zašumění listů v korunách stromů a praskavý zvuk větvičky, která se mi omylem připletla pod nohy, které mě dost vyděsilo. Všiml jsem si, že ony svítilny nejsou nic jiného než svíčky chráněné sklem před nepřízní počasí – poprvé za celu cestu mě napadlo prozkoumat je z blízka. Také jsem si povšiml, že cesta se stáčí doprava a vedla mě pomalu k šumícímu potoku. Svíčky mě vyvedly z lesa – naštěstí – pod širé nebe. Dalším důvodem mého neuvěřitelného štěstí na cestě byl fakt, že přestalo pršet a přešla i bouřka.

Nyní se přede mnou objevil most, první to náznak civilizace – nepočítám-li onu postavu – během mé noční pouti. Nadšeně jsem přišel k této lávce ze dřeva, široké tak, že se na ni vešly nanejvýš dvě osoby vedle sebe, ale hodně by se mačkaly. Jak byla dlouhá to nevím, protože nebylo vidět na její druhý konec. Odhodlaně jsem na ni vstoupil. Nebezpečné zavrzání mě v první chvíli zarazilo a raději jsem zastavil a čekal chvilku, abych se ujistil, že se se mnou lávka nepropadne. Na svém kotníku jsem ucítil lehké zašimrání a právě ve chvíli, kdy jsem se shýbal, že se podrbu, něco mi pevně sevřelo druhou nohu. Vyděšen jsem otevřel ústa ke křiku, když mně čísi ruka zacpala pusu, další mě uchopila za nohu, která mě původně svěděla. Ruce, jež se podvědomě chtěly začít bránit přepadení, byly zadrženy a přidrženy u těla divně pokřivenou zrůdou. O tom, že to byla právě ona nestvůra, kterou jsem již potkal, nebylo pochyb. Její nepravidelné chrčivé dýchání jsem slyšel bez jakýchkoliv příkras, neboť tvor se ke mně přitiskl tak blízko, že svou tlamu měl asi pět centimetrů od mého ucha.

Co bude dál, jsem si nedovedl představit. Ze stínu na mostě se vynořila, mě dnes již dobře známá, osoba s kloboukem. Volným houpavým krokem se ke mně a mým věznitelům přibližovala. Zprvu jsem rozeznával jen vnější rysy. Do obličeje jsem neviděl kvůli krempě, jež mu zastiňovala kromě hlavy i celý krk. Říkám ‚mu‘, neboť nyní měl přední část svého černého pršáku rozevřenou, takže byla vidět jeho široká ramena a mohutná svalnatá hruď, ač byla skryta pod volnějším vrškem. Také pánev nebyla nijak široká, či nějak zaoblená, a nohy rozhodně neměly tvar tak dokonalý, jaký může mít jedině noha dámy. Čím více se přibližoval, tím detailněji jsem viděl jeho křivky, ale obličej mi zůstal stále skrytý, skoro, jako by žádný obličej neměl. Až po nějaké chvilce jsem si všiml, že v ruce drží nějaký klacek, později jsem seznal, že je to přesně to, co jsem si myslel – topůrku, na jehož konci se v tlumeném světle svíčky třpytila kovová sekera. Ruka s tímto nebezpečným nástrojem se mu začala zdvihat, a když už byl muž docela dost blízko u mě, sekera zasvištěla vzduchem. V tu chvíli jsem, nestydím se to říci, omdlel.

Po tom, co se stalo, by asi nikoho nenapadlo, že se ještě někdy probudím. Vysoko na nebi už svítilo slunce. Nade mnou se nakláněli Citadela, Muflon, Una, Valera, Pstruh a Žabák – vedoucí našeho tábora. Citadela – zdravotnice – se hned po mém probuzení poptala, jak mi je a jestli už je to dobré. „Jak se ti líbila bojovka?“ vyhrkl Muflon hned po mé kladné odpovědi. Teprve teď mi začaly věci do sebe zapadat. Citadela mě v noci vzbudila a podala veškeré informace, kterým jsem v návalu únavy nějak nezvládl věnovat dostatečnou pozornost. Naštěstí jsem neutekl z vyznačené cesty – díky bohu za mou neuvěřitelnou zvědavost. Od ní jsem také mě onu povídku o psychopatovi, která byla prý jen smyšlenkou, která měla dodat strašidelnou atmosféru. Pak si povídali, jak se ostatní děti čeho bály a ohromně se při tom bavili. Asi jsem zvláštní, ale nepřišlo mi to zas tak vtipné. Také se dostaly k té části, ve které figurovala dřevěná lávka a já. „Tys nám teda dal, se takhle zhroutit,“ prohlásila Una „sice jsi lehkej, ale proneseš se.“

Všichni se bezostyšně bavili na můj účet, ale já už mám plán – počkám si ještě pár let, stanu se vedoucím a budu se bavit stejně tak dobře, jako oni dnes.