Přežít potmě

Přežít potmě

Potápíš se do šera.
Bojím se, mami.
Žluť světla víří prachem,
Hodiny tikají.
Neslyším ani, že bys dýchala.
Jsi to ty, mami?
Z chodby, pod prahem
Zatéká příšera.
Jaromír Pelc




Denisa se probudila a automaticky k sobě přitiskla svou nejoblíbenější panenku. Slyšela, jak její maminka strašně křičí. Ozýval se i tatínkův hlas, zněl rozzuřeně a Denisa mohla jen hádat, o čem se zase rodiče hádají tentokrát. Mysleli si, že ona a brácha nevnímají, ale oni to stejně slyšeli. Stěny bytu byly tenké a ona kvůli tomu nikdy nemohla usnout…
„Nemůžeš nechat rozsvíceno?“ ptala se Denisa, když ji před pár hodinami přišla matka uložit na dobrou noc.
„Nebudeš mít rozsvíceno!“ odbyla ji matka. „Na co? Už zase nemůžeš usnout?“
„Ale mami, já se bojím!“
„Tak teď už toto mám tak akorát dost, Deniso! Ještě ty mě s něčím štvi!“
Dcerka se na ni prosebně dívala, ale ani nešpitla, nechtěla ji ještě víc rozčílit. Byla to hodná holčička. Jenomže teď prostě zpanikařila. Matka zmáčkla vypínač a lustr zhasnul jako když utne. Denisa se s tichou hrůzou upínala k poslednímu zdroji elektrické záře, která prosvítala skrz otevřené dveře.
„Mami -
„Už spi!“ poručila jí matka.
Vždycky vypadá tak přešle. Nemá náladu na žádné řeči, zvlášť ne po dnešním dni. Zavře za sebou dveře a odřízne i poslední pramen milosrdného světla, který se line z velké televizní obrazovky v obýváku. Jsou odtamtud slyšet i hlasité výstřely a jadrné repliky nějakých postav. Asi zase dávají další akční film.
Denisa zůstala sama.
Měla co dělat, aby nezačala zase škemrat. Nikdy se neodvážila nahlas rozbrečet, moc dobře věděla, že maminka by se na ni pak zlobila ještě víc. Průzračné slzy se jí řinuly s očí v naprostém tichu, stékaly jí po tvářích a padaly na límec noční košilky. Po páteři jakoby jí přeběhly nereálné doteky studených prstíků vlastního strachu. Její hubené tělíčko se skrčilo pod přikrývkou, jak se usilovně snažila zadusit v sobě zoufalé vzlyky.
Bála se tmy.
Nechápala, proč si rodiče vždycky mysleli, že si vymýšlí nebo že to dokonce dělá schválně! Možná byli taky jednou malí, ale na to přece člověk čase úplně zapomene. Bázlivě si přidržovala peřinu těšně u brady a přitom vyplašeným pohledem těkala po svém pokoji plném zneklidňujících stínů…
„Deniso! Denisko, proč ještě nespíš?“
Netušila, jestli ta slova přichází z její vlastní hlavy, či odkudsi ze tmy. Nemohla se strachy skoro pohnout. Drobné tělíčko ukryté pod přikrývkou, zrychlený dech, ztrápené srdíčko pumpuje krev ohromnou rychlostí. Nemůže se svobodně nadechnout, protože má nos až pod peřinou, hučí jí z toho v hlavě. Jediné, co se hýbalo, byly ty zlověstné stíny! Noční stíny jsou úplně jiné než ty, co lze zahlédnout ve dne. Jsou mnohem silnější, větší, troufalejší, našeptávají vám do spánku…
„Spi, Deniso. Spi, nebo si pro tebe přijde!“
Jsou přesně jako živoucí tvorové z nějakého jiného světa. Každou chvíli se jakýmsi cizím pohybem roztančí po stěnách a stropě Denisina malého pokojíčku. Pomalu se přelévají přes nábytek, pohltí její ubohé hračky, které nedokážou samy utéct, dokonce ani volat o pomoc, postupně, avšak nesmlouvavě, se plazí směrem k ní…
„Přijde si pro tebe!“
Tenounký hlásek vybuchl v posměšné chichotání a Denisa konečně identifikovala samotného mluvčího: byl to modrý méďa! Včera ho pohodila pod psací stůl, protože jí nešly domácí úkoly a od té doby si na něho ani nevzpomněla. Zato plyšový medvěd na ni myslel až moc!
„Proč proboha nespíš, ty spratku!?“
Tahle legrační plyšová příšerka byla její nejoblíbenější mazel. Denisa ji měla moc ráda. Tedy až doteď. Byla krásně měkoučká se žlutým bříškem, velkýma kulatýma očima a tím nejširším úsměvem. Ale po tmě už zas tak srandovní není, vlastně vypadá spíš černá, celá černá jako lakovaná rakev. Syčí na ni cosi strašného…
„Musíš usnout, nebo skončíš jako oni! On na to čeká.“
Skoro proti své vůli se musela podívat pod stůl. V proměnlivém měsíčním svitu, který se mísil s nezdravou září pouličních lamp a prosvítal skrz černé obrysy okolního nábytku, se šmolkově modrá hračka podivně změnila…
„Poslechni mě!“
Na místě, kde ho zapomněla uklidit, se teď krčilo cosi, co už nemělo s jejím hodným méďou zhola nic společného! Ano, bylo to sice pořád stejně velké a stále to disponovalo onou měkkou kožešinou, zato protáhlý čumák jí najednou připadal spíš jako psí. Ne, vlastně ne, ty vypouklé oči a široká tlama plná čerstvě narostlých tesáků spíš upomínala na obrovskou krysu. Stála tam na zadních nohách a sledovala malou holčičku svýma slepýma skleněnýma očima…
„Pořád jsou s tebou nějaké problémy, Deniso,“ šklebil se strašidelný medvěd. „Proč nikdy neuděláš, co ti říkám? Jsi neposlušná!“
V tu chvíli Denisa cosi zaslechla, něco divného zašustilo těsně u její postele, postavené čelem ke zdi! Donutilo ji to okamžitě skrčit nožky a posunout se co nejvíc k pelesti. Věřila, že takhle je v bezpečí.
Alespoň prozatím!
Medvídek se jí posmíval. Oči jí zběsile pobíhaly po pokoji, důsledně se vyhnuly pouze inkriminovaném okraji nízké postýlky. Nechtěla na ni vidět! Bála se, kdyby začala příliš pátrat kolem – a zejména pod postelí – mohla by skončit špatně. Velmi špatně.
„Pomoc! Pomozte mi někdo! Prosím!“ řvala Denisa v duchu, protože se neodvážila ani otevřít ústa. „POMOC! Proč nikdo nepřijde!?“
Cítila, jako jí zběsile tluče srdce. Ten zoufalý křik o pomoc ale nikdo slyšet nemůže, protože máma s tátou už určitě dávno spí. Ani brácha nic nezmůže, beztak se nikdy nebál tmy. Vždycky na všechno zůstala sama. Holčička ležela s vytřeštěnýma očima a upřeně pozorovala okraj postele, jestli se zpod něj nesouká nějaká odporná příšera.
„Já jsem tě varoval.“
Pořád jí přišlo, že těsně za dveřmi někdo - něco - stojí, něco s těžkým dechem a krví podlitýma očima. Podívala se k oknu, usilovně si přála, aby už bylo ráno a všechny noční můry nadobro skončily. Až vyjde slunce, spálí všechny ty vlezlé strašáky, kteří jsou pak příšerně oškliví, že můžou vylézat jedině za tmy. Na všechno byla vždycky sama. Se vším se musela poprat sama, sama proti svým děsům, sama proti veškeré hrůze tohoto zkaženého světa, sama proti všemu, co jí nikdy nedovolilo v klidu spát! Denisa slyšela, jak odbíjí zvony nedalekého kostela. Modlila se, aby brzy přišlo spásné světlo…
Co to bylo?
Brácha! Nespadl náhodou z postele? Denisa by přísahala, že slyšela něco hlasitě dopadnout na podlahu. Nemohla si být úplně jistá, protože za zataženými závěsy právě projíždělo nějaké opozdilé auto, ale tu tupou ránu ze sousední místnosti by si přece nevymyslela. To se jí nezdálo! Máma zmlkla, už dávno nekřičela. Táta taky, jako by zčistajasna zmizel. Nikde ani hlásku. Brácha prostě spadnul? A pak, pak –
Najednou bylo ticho. Podezřelé ticho…
Co se stalo!?
Pořád upřeně pozorovala modrého medvídka, ve tmě se téměř ztrácel vršek chlupatého tělíčka. Koukala na ni malá ošklivá obluda, ale už ani slovo nepromluvila. Oživlá hračka nejspíš nadobro zmlkla. Nebezpečně působící okraj Denisiny postýlky se jejím zrakům neustále přibližoval. Kdo ví, jaká hrůzná zrůda tam asi číhá? Maminka jí vždycky tvrdila, že žádné obludy neexistují, ale věřte něco dospělým, zvlášť když dětem pořád jenom lžou…
Jak má poznat, co je skutečné, a co se odehrává jen v její hloupé hlavince? Denisa si přetáhla tlustou deku přes obličej. V noci se vždycky děly špatné věci a mluvící medvídek mohl být teprve začátek, takže pšš!
Jestli bude zbytečně křičet, může z pod postele vylézt něco opravdu hrozného, mnohem horšího než ty odporné potvory ze starých pohádek, a chytit ji! Vzpomněla si, jak byli s bráchou na procházce u řeky. Zakalená voda byla nazelenalá jako nějaký hnusný jed a ona věděla, že tam dole jsou jistě ještě strašlivější věci… větší než obří chobotnice, dokonce stokrát větší než slavná lochneska! Plavou ve vodě a čekají, až se utopíš. A pouhopouhým utopením to pro ně zdaleka nekončí, takže pšš!
Svítící číslice na malém budíku ukazovaly něco po druhé hodině ranní. Nehybně naslouchala mrtvému tichu. Pak se proměnilo v sípající šepot, vlnění stínů, stoupající příboj skřípajících dveří, když je otevírala nějaká těžká ruka…
Týraly ji dunivé zvuky kroků, dusila se pod veselou dekou se vzorem malých králíčků. Sršel z ní strach, neodvážila se ani otevřít oči. Za pevně sevřenými víčky pulsovala tupá bolest. Ohlušující vír vlastní krve…
Naplno ji zasáhla nestvůrná síla mocné temnoty. Cosi ji celou zavalilo. Bála se pohnout, skončila vmačkaná do měkké matrace a pohřebná pod ložním prádlem. Cosi cizího surově proniklo pod pokrývku, servalo z ní i teploučkou deku, kterou pevně svírala v zaťatých pěstičkách. Nezmohla se na pohyb. Jako by už byla předem mrtvá…
Nedokázala to! Otevřela oči. Roztřesené jsoucno dětského pokoje vyplňoval tmavý stín, který dopadal na podlahu a zlověstně se po ní vzpínal jako rozlitá kyselina…
„Jak to, že nespíš?“ procedil tatínek skrz zuby. V ruce svíral velký kuchyňský nůž, ten samý široký nůž, se kterým maminka vždycky krájela chleba. Z ostré břitvy odkapávala ještě teplá krev…