Restaurace

Nedávno mě přijali na školu, na kterou jsem se toužila dostat již dlouho. Rodiče se rozhodli to oslavit velkolepým způsobem. Půjdeme do nejdražší restaurace tady u nás ve městě. Ne že bych onu restauraci nechtěla navštívit, ale bála jsem se toho, jak to tam bude vypadat. Přijdete, a budete se bát nadechnout. Muži budou mít smokingy, jejich drahé polovičky zazáří v róbách od návrhářů ze všech koutů světa. Všechno a všichni bude až nechutně nóbl.
A pak tam vejdu já se svými rodiči a bratrem a všechno bude během vteřiny v pytli. Všichni se po nás podívají pohledem, z kterého bude pohrdání přetékat. Veškerý hovor utichne. Naše oblečení se podrobí prohlídkám drobnohledných pohledů. A pak, abychom si nepřišli trapně, bude všechno takové, jaké to bylo, než jsme přišli.
Tohle jsem si říkala po celou dobu, co mi rodiče oznámili, že mě do, Zavřeno, vezmou. V mé „staré“ škole jsem se na návštěvu luxusní restaurace těšila týden dopředu. Někteří mi možná záviděli, někteří mi to přáli. Sem tam mě někdo požádal, abych mu pokud možno vyfotila interiér restaurace. Sice si budu připadat asi divně, ale pokusím se.
Restaurace Zavřeno se nachází v zrekonstruovaném zámku, asi 30 kilometrů od našeho bytu. Světlo lustrů se odráželo od svícnů, které zdobily každý stůl. Odkudsi k nám dolehly tóny orchestru. Na stěnách visely obrazy drahé od pohledu. Kulaté stoly byly obložené zajisté pohodlnými židlemi. Okouzleně jsem pozorovala prostředí, které mojí rodině není souzeno k pravidelným návštěvám.
Štěpán, můj starší bratr mi jako správný gentleman odsunul židli, abych se mohla posadit. Seděli jsme všichni čtyři kolem kulatého stolu asi minutu a přišel číšník.
„Dobrý večer“ pozdravil nás s milým úsměvem.
„Vítejte v restauraci Zavřenoˇ“ dočkali jsme i přivítání a už jsme drželi každý v rukou jídelní lístek v kožených deskách.
„Tak co si dáte?“ oslovil nás táta a mrkl na nás pod skly brýlí. Rozevřeli jsme kožené desky. Chvíli jsme nevěřícně listovali. Listovali jsme několikrát tam a zpátky. Pokaždé se stejným výsledkem. Prázdná dvoustrana, otočíme a do očí se nám vysměje další prázdná dvoustrana. Ani jeden z rodičů nedal ze začátku najevo rozčílení. Jenom jsme seděli a naslouchali orchestru. Táta si po chvíli nechal zavolat číšníka.
„Co to má znamenat?“ dožadoval se vysvětlení a poklepával ukazováčkem na dvoustranu zející prázdnotou. Číšník odkráčel bez odpovědi a po asi deseti minutách se zjevil u našeho stolu s nějakým mužem po boku.
„Majitel“ stiskl otci ruku a neohroženě mu hleděl do očí.
„Co potřebujete vědět?“ zajímal se. Jeho hlas mi připomínal syčení hada. Než se matka mohla nadechnout k odpovědi, majitel restaurace ji přerušil.
„Madam, víte, proč se tahle restaurace jmenuje Zavřeno?“ zeptal se. Matka neklidně polkla.
„Ne“ odpověděla třesoucím se hlasem.
„Tak mi vám to předvedeme“ slíbil majitel a já viděla, jak se v záři svíček zaleskla čepel nože. Bok otcovy košile zrudl krví. Vystřelila jsem od stolu. Za sebou jsem slyšela matčino poslední zalapání do dechu. Rozhlédla jsem se, hledala jsem bratra. U dveří jsem zahlédla jídelní lístek. Vyplněný. Dívčí líčka na červeném víně. Mužské prsty s oblohou a hranolkami. Víc jsem toho přečíst nestihla. A ani jsem nechtěla.
„Štěpáne!“ vykřikla jsem přiškrceným hlasem podbarveným obavami. Zatahala jsem za kliku vstupních dveří restaurace. Nedokázala jsem je otevřít. Zoufale jsem popadla kliku a táhla ji směrem k sobě. Bez úspěchu. Můj křik se mísil se smíchem majitele.
„Odsud se nedostaneš, děvče. Je totiž. Zavřeno“