U nás na hřbitově

U nás na hřbitově

Nazdar, lidi, jmenuju se Jack, bude mně sedmnáct a bydlím na hřbitově. Jo, možná vám to přijde tak trochu šáhlý, ale fotr s mámou se tím živěj. A věřte – mít svůj vlastní hřbitov není vůbec špatný.
Vite, u nás ve městě pořád někdo natahuje brka a my se vo ty tuhý chudáky vždycky postaráme. Fotr je voholí, máma umyje, já jim na xichtu vytvaruju ňákej snesitelnej výraz, páč ne každej mrtvej se tváří zrovna příjemně. Potom je zahrabem na pěknym plácku u nás na „zahradě“, jak tomu naši s úsměvem řikaj, a máme prachy v kapse.
Jasně, spoustě lidí to přijde divný, ale já jsem fakt normální! Chodim na střední jako každej jinej, po večerech chlastám s kámošema a na jednom vopuštěným hrobu mám menší políčko „kytiček“.
Jediný, čím se liším vod svejch vrstevníků je to, že nemám psa… teda kdysi jsme jednoho měli, ale znáte to, pořád se hrabou v zemi a hledaj svoje ztracený kosti, což na hřbitově není zrovna ideální záliba. Jednou takhle Brok přines hodně velkou kost, která rozhodně nebyla z kuřete… tak holt musel pod drn. Jo, byl jsem na tátu naštvanej, když ho vodfláknul, ale jak von říkává – to zem vsákne.
No a takhle jsem tam vyrůstal, než přišla doba, kdy už mně mělo bejt sedmnáct. Fotr byl jednou zase v dobrý náladě, a tak vzal mámu do města. Prolezli kino, restauraci a na jednu noc zkejsli v hotelu. Paráda. To znamenalo, že se de chlastat. Znáte to, brknul sem Volovi a Hnidopichovi, což jsou moji dva nej kámoši, a domluvili jsme menší akcičku. Nic moc velkýho, voni měli zařídit pár štěrbin, teda spolužaček, a já vobstaral občerstvení – chlebíčky, chlast, trávu, chlast a… a chlast, protože toho není nikdy dost.
Naši vypadli z domu za tátova upozornění, abych se choval slušně, nechlastal a hlavně nedělal kraviny na hřbitově. Já mu to vodkýval, voni práskli dveřma a všecko se to rozjelo.
Každý známe svý kamarády, takže když jim řeknete, ať pozvou jen dva, tři lidi, dojde jich nakonec patnáct a dalších dvacet sedm postupně v průběhu večera. Nejinak to bylo i toho vosudnýho večera.
Byl tam prostě každej. Rododrendron, Hugo, Čígo, Ježíš (kluk jedna metalová), Dolly (asi už tušíte jaké byly její přednosti) a dalších padesát lidí, včetně těch divnej týpků, co lozej jen v černejch hadrách a na krku nosí takový ty divný, bůhví kolikaticípý, hvězdy. No a kvůli nim se to všechno podělalo.
Zábava se už rozjížděla, já kalil s Klárou, kluci se pomalu ale jistě vožírali a domem se začal táhnout divnej smrad. Jasně – hoří! Lítal jsem po baráku, abych zjistil, kde co chytlo, když vtom spatřim ve špajzu tři ty divný satanisty (nebo co vlastně byli zač), jak tam dělaj blbosti se zapálenejma svíčkama. Vod vzteknu jsem jim je rozšlapal a jednomu z nich na xicht hodil rajčatovej protlak.
„Co děláš, ty p*čo?“ vozval se.
„Táhněte si úchylařit někam do prdele!“ zařval jsem na ně.
„Hele, Frišto, čum, co ten vocas pokonil!“ zaječel najednou jeden z nich a ukázal na podlahu, kde se právě rozlíval vosk z jedný svíčky po ňákým divnym obrázku kozla, co tam načmárali.
„A do prdele! Vypadneme!“ zběsnil další z nich a všichni zdrhli pryč.
No co. Vosk zítra zeškrábu, teď na to kašlu. Byl jsem rád, že ty paka vypadli, a tak jsem šel pokračovat v obtěžování Kláry.
Jó, vodka padla za vlast společně s rumem a všichni jsme se doráželi slivovicí vod kámoše z Valach. Pořádně jsme řádili a když se mi začalo dělat šoufl z toho, jak de náš dům do kytek, skočil jsem si s Klárou „promluvit“ nahoru do mýho pokoje.
Páč sme byli voba dva mimo smysly, ani jsme nerozsvicovali. Motal sem se ve tmě a snažil se ze sebe dostat všechny hadry. Klára určo dělala to samý. Když v tom bouchly dveře a vozvala se pořádná duna.
„Klári?“
Jo, asi sebou pořádně cákla vo zem, byla fakt hodně sešrotovaná. Pohmatu jsem ji našel a zeptal se, jestli jí nic není. Mlčela. Mlčení je souhlas, a tak jsem ji přetáhnul přes postel. Jasně, hupli jsme na to raz dva. Tušil jsem, že je dobrá, páč spala snad s každym debilem vod nás ze školy, včetně starý Kocurkový, ale tohle byla fakt extra třída. Ještě teď cejtim ten strašnej jazyk. A když už sme to chtěli konečně dotáhnout do zdárnýho konce, pokojem projelo světlo.
Hnidopich stál ve dveřích a hodil šavli přímo před moji postel.
„Ty debile! Vypadni!“ zahulákal sem.
„Tyvole… Jacku, s kým to… kdo to je?“
„Co?“ podíval sem se Kláře do tváře.
„Kurva!“ okamžitě jsem tu vohavu od sebe vodkopl a vypálil přímo ke dveřím. U těch ležela Klára, asi v bezvědomí, a přímo za ní, vedle postele, ňáká hnusná mrtvola, která se pobírala na nohy, jestli se těm červivejm pahejlům dá tak řikat.
Voba dva s Hnidopichem jsme hnedka seběhli dolů, kde pořád jela párty.
„Jacka kouřila mrtvola! Cha!“ Hnidopich se div neválel na zemi.
„Do prdele, kde se tu vobjevila živá mrtvola?!“ řval jsem na všechny uplně nahatej.
„Živá mrtvola? Co ste mu daly do tý trávy?“ vozvalo se.
Oknem najednou proletěl mramorovej pomník. A za ním ňákej hnilej chlap s jednim vokem. Snažili sme se utýct, ale všema dveřma do baráku začaly proudit masy mrtvejch, kteří všechny hryzali všude možně. Jo, byl to hustej masakr. Popadl sem pohrabáč vod našeho krbu a jedný tý bestii urazil hlavu. Ježíš už ležel tuhej na zemi a Dolly se snažila vodtrhnout jednoho zombíka ze svýho prsa. Krev a silikon stříkaly všude. No a zrovna když sem se utíkal schovat do jedný almary, zastavilo mě podivný vrčení. Votočil sem se a koho nevidím – Brok. Spíš to, co z něj ještě zůstalo.
„Bročku, Bročiku… ty malej… do hajzlu!“ ten parchant na mě vyjel a zahryz se mi do nohy. Tak tak sem ho stih vodkopnout na protější zeď, kde se trošku rozfláknul. Votočil sem se, jak nejrychlejc to šlo, a utíkal. Jó, co čert nechtěl na zemi se válelo něčí střevo a já vůl se na něm uklouz. No a pak už si nic nepamatuju.

Nadruhej den ráno přišli naši domů. Tu kozlí hlavu pocákanou voskem jsem ve špajzu samozřejmě nechal, díky němu jsem teď byl někdo jinej. Barák byl parádně uklizenej, páč my s tím pomohli „kámoši“.
Našim jsem udělal něco k snědku a nachystal jim to na stolek.
„Panebože, Jamesi,“ užasla máma, „Jack nám udělal snídani. To je úžasné!“
„No, chlape, ty se nezdáš!“
Tak jsme spolu hezky posnídali a potom si ještě chvilku pokecali.
„Jacku, nemusíš mi líbat ruku, prosimtě…co to…co…co?! Áááá! Jamesi! Jack mě hryznul do ruky! Propána!“
„Co se to tu?! Sakra, ty fracku! Au! Pusť mě! Dej ty hnáty pryč! Do prdele!“
No a pak, co jsme se s rodičema sblížili a stali se stejnýma „lidma“, jsem je pozval na dnešní párty. Na párty plnou smrti.