Prokletí

Tma...temnota...nicota...nenávist! Nic jiného mé osamělé srdce nenaplňuje! Všichni jsou stejní, všichni jsou stejné svině, které ve mně nevidí nic jiného než věc, která jim pomůže od jejich mindráků! Od jejich zasraných problémů a nicotných žvástů, které jsem nucen poslouchat! Tváří se jako mí přátelé ale já jim vidím do těch jejich prohnilých duší! Nemám žádné přátele! Každý mě jen využívá, jen sprostě využívá! Nemám žádné cíle ani žádné jiné podobné laciné iluze.

"A tak se sám sebe každý den ptám,
co v téhle podělané době dělám."

Bez lásky a bez přátel, přežívám každý blbý den. Je to vážně únavné. Vlastně můj jediný cíl je co nejdřív chcípnout. Tenhle svět mě nebaví. Kdybych měl alespoň někoho s kým se podělit o svých problémech. Ale všichni hledí jen na sebe! Každého zajímá jen jeho problém! A když už se konečně rozhodnu mluvit o svém problému, každý mě pošle do háje s tím, že to přejde!

"Radujte se ze svého života,vašich přátel a vaší lásky." Když sem spatřil tenhle nadpisek v dnešních ranních novinách, mírně jsem se pousmál a celou stranu jedním, rychlím tahem odtrhl od ostatních stránek. Několik lidí kolem se na mě nechápavě podívalo, což mě hluboko uvnitř rozčilovalo. Proč se tomu diví? Proč je taková věc vůbec donutí ohlédnout se? Proč to s nimi vůbec něco dělá a jen si prostě nehledí svého? Na venek jsem byl klidný. Avšak má klidná mysl se cítila jako pomalu potápjející se papírová čepice, uprostřed rozbouřeného oceánu. Pořád čumí! Rozčíleně muchlám utrženou stránku v kuličku a pouštím na zem. Babka naproti sedící, jen nechápavě zakroutila palicí,
že se jí ta její seschlá kůra na xichtu, pomalu měnila v žvejkačku. V pravém obočí mi začal pulzovat nerv. V kapse se mi pomalu otevírala kudla. Vzteky se mi začali potit ruce a záda. A ta stará kůra pořád čumí a držkou kroutí! Pořád s ní kroutí! Levá, pravá, kůže se jí párá! Už to nemůžu vydržet. Můj pohárek trpělivosti vytryskl jako pára z natlakovaného kotle parní lokomotivy.

Sebral sem ze země zmuchlanou kuličku novin a vrhl se po babě, která mě k tomuto činu donutila. Se zařváním sem jí pěstí vrazil kuličku novin až někam hluboko do útrob jejího párajícího se xichtu a v ten krátký okamžik uslyšel tiché, duši uklidňující lupnutí v jejím gumovém zátylku.

S uklidňujícím povzdechem sem zavřel oči. Zároveň veškerý šum kolem mě utichal. Vše smívala očišťující temnota…. Na druhou stranu jsem zase začal cítit všechny neduhy svého pravého těla… otvírám oči a zjišťuji, že se zase probouzím do dalšího zasraného dne…