Je to ďáblík! 1 Prolog

„Jmenuji se Gabriel. Ne, nemám nic společného s anděly. Jsem spíš takový satanistický mesiáš, co vám násilím vyjme genitálie a vloží vám je do úst. Následně vám je donutím přežvýkat a spolknout. Chápu, asi to nebude nic chutného, ale mě nemůžete vinit za to, že nejste schopný dopřát si očisťující koupele, která by z vás smyla veškeré nečistoty našeho světa. Vlastně teď vidíte, jak je hygiena pro náš život velice důležitá. I když teď je poněkud pozdě poučovat vás o zásadách a dodržování osobní hygieny, že?“ Zlostný výraz pána asi nasvědčoval o tom, že se mu v mé skrýši nelíbí. Mně by se asi taky nelíbilo, kdyby mi někdo přestřihl šlachy na nohou, přibil hřebíky ruce s prsty k zemi, aby vypadal jako anděl, tak jak je tvarujeme svými těly ve sněhu každou zimu. Na nohy jsem neměl dost dlouhé hřebíky a tak jsem mu je musel přibít za kožené řemeny, které jsem vyrobil z jeho opasku u kalhot. A kdyby se z tohohle náhodou dostal, mám tu pořád položené kladivo, kterým bych ho znovu uspal a mohl pro něj vymyslet zase jinou znehybňující past!

Ten pán chtěl asi něco říct, protože pravidelně cosi občas zachrčí a zatřese se pokaždé, když mu zajedu střepem od zrcadla pod kůži na břiše. Ale on nic říct nemůže! Protože jsem mu do pusy nasypal malé střepy od zrcadla, které jsem musel rozbít, abych měl alespoň nějaké provizorní řezací nástroje. Pak jsem mu tam nacpal jeho vlastní srolované ponožky a převázal hadrem, co tu s ním vytírám podlahu od krve, aby to nemohl vyplivnout. Hrozně mu smrděj nohy! Tenhle pán se snad vůbec nemyl!

„A aby jste nebyl překvapený pane, vždycky vám ukážu, co do vás píchnu, čím vás budu řezat a když to vydržíte! Tak vám i ukážu, co z vás vytáhnu!“ Při těchto slovech jsem pánovi zajel střepem pod pravou bradavku a pomalými tahy mu jí opatrně odřízl, abych jí nijak neponičil a ani aby na ní nezůstal kousíček kůže! Je to jako vystřihovat obrázky z papíru! Pán se nějak divně chvěl a strašně nahlas skučel. Tak jsem mu na chvilku položil rozpálenou pánvičku na tvář, aby měl proč skučet. Bez jedné bradavky pán vypadal divně, tak jsem mu uřízl i tu druhou, ale už míň pečlivě. Vypadala totiž strašně ohryzaně po krajích. Jako když ustřihnu starý papír tupýma nůžkama! Bradavky jsem mu pak položil nad oči. A i když sebou pán zuřivě škubal, tak z něho nesklouzli, protože byli od krve. Když tam teď neměl bradavky, strčil jsem mu tam prst a začal se mu šťourat v krvácejícím mase. Bylo to divně mazlaví a nechtělo mě to pustit hlouběji. Tak jsem chtěl zajet pod kůži, ale to se mi povedlo jenom kousek, protože nemám takovou sílu v rukou a prst už mě z toho začal bolet. Naštěstí sem si tentokrát sebou nezapomněl vzít pytlík soli a trochu mu do bradavek nasypal a pořádně mu to ještě vetřel dovnitř. Myslím, že ho to hodně bolelo, protože se jeho skučení pomalu začalo měnit v zběsilé kvičení a funění, asi jak nemohl nabrat pořádně kyslík a snažil se nespolknout střepy.

„To mě mrzí, pane vy si se mnou už nebudete moct hrát, protože už budu muset jít domu!“ Vyjekl jsem zklamaně, když jsem uviděl na pikachu hodinách půl šesté večer. Vzal jsem tedy kladivo, sedl pánovy na hruď a mile jsem se mu podíval do jeho běsem zhrozených očích, které na pohled prosili o milost. Chvíli jsem myslel, že ho asi pustím, jak mi ho bylo líto. Ale pak jsem si uvědomil, že to bych asi doma dostal výprask, tak jsem mu kladivem rozmačkal oči, abych se mu do nich nemusel dívat a pak ho pět minut bouchal do čela. Jako to dělá táta kaprovi na vánoce, ale za zátylek. Ale jemu se to vždycky podaří jenom jednou ranou. Kde se to asi naučil? Když jsem přestal, zjistil jsem, že pánův obličej úplně změnil tvar! Teď tam měl místo hlavy prapodivnou rudo/bílo/růžovou kaši a všechno včetně mě bylo od krve. Achjo. Tohle oblečení jsem měl teprve týden. Co řeknu doma? Teď ho zase musím spálit a budu zas celej měsíc ve škole v obnošených věcech!