Prokletí 7

Vedla mě hluboko do lesa snad hodiny, které doprovázelo trapné ticho. Zajímalo by mě, nad čím asi tak přemýšlí. Je jedno co si budu myslet já, když mi čte v myšlenkách jako v knize.
"A o čem by si chtěl mluvit?"
"Proč mě to vůbec nepřekvapuje?" Povzdechnu si "A tak by mě zajímalo, co jste vůbec zač. Jak je to ještě daleko. Kam mě to táhneš. Kolik vás tam je. Takovej normální stres z novýho prostředí. Blá,blá,blá..." Oklepu se nad myšlenkou hučících zombie a křupajících kostlivců strážící nějakou nechutně zasmrádlou jeskyni. Na nějakej zasranej dungeon, stvořenej bandou fanatických Wowkařů v tomhle filmu není nikdo zvědavej… Odpovědí mi byl smích. "Moc žiješ ve svých představách Razieli. Vše se dozvíš, až tam dorazíme. Už to nebude dlouho trvat. Ale jestli nechceš, můžeš se otočit a jít pryč."
Jasně…dotáhneš mě kamsi do prdele uprostřed ještě větší prdele a čekáš, že se otočim na podpadku a jak zasraná karkulka odhopkám do piče?! Chybí mi tu ten zkurvenej vlk, kerej tu každopádně někde může loudit v podobě rozkuchaný Zombie. Asi tomu stvoření dám jméno, když už mi tak pokojně utkvěl v myšlenkách. Jen by mě do prdele zajímalo, jestli je ten mamrd opravdu skutečnej. Ten pocit, že se mi něco loudá za zády s ozvučením šoustajících orangutánů je přinejmenším děsiví. *Takže…ta věc…ten kuřbuřt co pošel mou rukou…je nějaká šance, že bych tady na něj čirou náhodou mohl narazit? * Zeptal jsem se po chvíli jejího zarputilého mlčení, což mě celkem začínalo srát. Tenhle monolog v mé hlavě mě jednak odvádí od pozornosti, kudy mě to vede. A jednak nedávám pozor, kam šlapu. Což se mi už několikrát vymst… *Do prdele, jakej ušatej zmrd se tu vysral!!! * Zařvu vztekle na celé kolo, když mi ta pinda není sto odpovědět! *Ale no tak. Neruš přece tento posvátný klid. Cesta je ještě dlouhá. A zdejší obyvatelé nemají rádi hluk. *
Jistě. Nebudu jej kurva rušit, až mě ten zasranej klid nebude rušit podrážky! Tyhle boty nejsou od ťamanů, šmudlo! Tobě to může bejt jedno! Beztak seš z lesa!
A o jakejch obyvatelech to zas mluvíš? Vážně…připadám si jak v jinym světě. Nakonec vlezem do zasraný laboratoře kde pěstujou Wolwerina a já budu jeho posranej hostitel, nebo co do prdele?! *Ale no tak. Proč jsi tak napjatý? Snad se nebojíš. Nebo je to snad tím, že mi nevěříš? *
Pronesla tiše a tak ladně, že by zamrazilo i Hajzlhofovi na prdeli. Ještě k tomu ten její tajemný výraz, když ke mně polo natočila hlavu a řidký pramen vlasů jí spadl přes oko. Její neustálá ladmá chůze, i když přímo nekouká před sebe mě taktéž děsí. Jak je možné, že mě tu celou dobu študuje mozkovnu, čumí kamsi do prdele a ladně si tu přechází přes větve a šutráky, aniž by o ně špičkou boty zavadila?

Má ještě hodně co vysvětlovat…