Správně se rozhodnout

Správně se rozhodnout
Stál jsem zády opřený o cihlovou zeď a nervózně si hrál s pojistkou pistole, schovanou pod bundou. Pohled pevně zakleslý do dveří banky. Stál jsem tam asi dvacet minut a přemýšlel jak to udělat. Ty peníze jsem potřeboval. Podnikání nešlo. Zboží na fakturu neměl kdo splácet a ve skladu mi staly výrobky za půl milionu, na které nebyly odběratelé. Úvěr nikde nedostanu kvůli problémům z minulosti, kdy jsem jeden měl a nedařilo se mi ho úplně včas splácet.

Jak jsem si tak hrál s pojistkou zbraně, zahledl jsem, že mě pozoruje bezdomovec, který se až do teď přehraboval v koši. Když viděl, že schovávám ruku pod bundou a pozoruji banku, vypustil ze rtů dvě věty.

„Mladej vykašli se na to. Mrtvoly domů nechoděj.“

Při té větě se mi sevřely vnitřnosti a svět se jako by se na chvíli zasekl.

Zamrkal jsem očima, ale bezdomovec byl už pryč.

Nechápavě jsem zavrtěl hlavou. Zhluboka jsem se nadechl a vykročil přes cestu.

Vstoupil jsem do banky. Srdce jsem měl až v krku. Plynulým pohybem jsem vytasil zbraň a dvakrát vystřelil do vzduchu.

„Tohle je přepadení! Všichni na zem! Nikdo se ani nehne!“ zařval jsem z plných plic. Všichni se okamžitě poroučeli k zemi. Vzal jsem jedné z přítomných dam kabelku a celou ji na zem vysypal. Podal jsem jí pokladníkovi a nechal ho, aby tam nasypal veškeré bankovky, které byly v obou pokladnách.

„Teď všichni velmi na hlas počítejte do sta. Pak můžete odejít.“

Otočil jsem se a chystal se ke dveřím banky. Ušel jsem sotva dva kroky, když jsem zaslechl povědomé natáhnutí závěru zbraně. Otočil jsem se za zvukem s pistolí namířenou před sebou. Než jsem stačil rozkoukat, ze zbraně druhého strážného, kterého jsem při vstupu přehlédl, vyšla jediná rána. Ucítil jsem, jak mi kulka pronikla do hrudníku.

Krev se mi začala hrnout do krku a do úst. Kuckal jsem a topil se ve vlastní životodárné tekutině. Vnitřnosti se mi sevřely strachem. Oči mi začaly slábnout a pomaličku se zavírali……
*********
„Mrtvoly domů nechoděj,“ řekl bezdomovec.
Stál jsem na té ulici, a vnitřnosti mi opět dělaly kotrmelec. Nadechl jsem se zhluboka a vykročil přes cestu do banky. V hlavě se mi honilo tisíce myšlenek na to, co jsem právě zažil. Bylo to praktiky jako živý sen.

Tentokrát jsem nezaváhal. Odzbrojil jsem jak prvního tak druhého strážce. Všechny rukojmí jsem nahnal do koutku banky. Z pracovního kufříku jednoho z rukojmí jsem vysypal věci a nechal pokladníka, ať tam bankovky vzorně naskládá. Kufřík jsem zaklapl a s úsměvem na rtech jsem chtěl opustit pobočku.

„Polož to, ty kreténe! Dělej! Ozvalo se od jednoho z rukojmí. V ruce držel malý šestiranný revolver, kterým mi mířil na hlavu. Klukovi mohlo být tak pětadvacet roků. Měl hladce oholenou lebku a v očích ledový klid.

„Já do vězení nejdu, mladej.“
„No tak pak tohle nebude mít moc šťastný konec, nemyslíš?“ řekl

„Šťastný konce si musíš napsat sám vole“ opáčil jsem a pokusil se vystřelit.

Byl rychlejší.

Zaklekl do střeleckého postoje a dvakrát zmačkl spoušť.

Jedna rána šla do krku, druhou jsem ucítil na malinký okamžik, jak prošla čelistí. Pak vše opět zhaslo.

*********
Bezdomovec tentokrát nikde nebyl. Stál jsem opět opřený o zeď a pistoli jsem cítil jenom jako zátěž za opaskem

Ten den již potřetí jsem se rozhodl přejít do banky. Po příchodu do pobočky však tentokrát chyběl strážný. Nervózně jsem se rozhlédl, a vzápětí se otočil na místě. Z předchozích dvou představ či co to bylo, zde tentokrát ani nebyli ti samí lidé.

„Pane, mohu vám nějak pomoct?“ ozvalo se mi za zády. Postarší dáma v kostýmku, mě vzala za ruku a než jsem se zmohl na slovo, vzala mě ke stolečku určenému pro bezhotovostní služby.

„Já….“začal jsem koktat.
„Ano?“ řekla dáma a podívala se mě přes okraj brýlí
„Bych se chtěl zeptat na svoje úvěrové možnosti.“
„Ráda vám pomohu. Jste zaměstnaný?“
„To nejsem.“
„Tak tedy podnikáte?“
„No dá se to tak říct.“
„Co kdybychom zkusili spočítat, na kolik s vaším příjmem dosáhneme?“
„Víte co, nechme to tak.“ Vůbec jsem nechápal co se děje. Přišel jsem tu banku vykrást, ne si sem půjčit.
„Ale no tak, pane. Když už jste tady. Zkuste mi říct zhruba příjem.“
Plácl jsem částku průměrného platu, jen abych tuto trapnou scénku měl za sebou. Madam chvíli počítala, nakonec mi vytiskla nějakou simulaci, kterou jsem si zájmem prohlédl.
„A vy u nás už nějaký produkt máte?“ Zeptala se poté, co mi vyčerpávajícím způsobem vysvětlila všechny podmínky úvěru, který jsem si vzít stejně nemohl.
„Pochybuji.“
„Zkuste mi říct vaše rodné číslo.“
Absolutně bezprostředně jsem z úst vypustil svoje vlastní rodné číslo. Plán na vykradení pobočky tak nadobro padl.
„No, účet u nás nemáte, ale tady vidím nějakou historickou vkladní knížku. Máte ji?
„Prosím?“
„Vkladní knížka založena v roce 1969 zhruba rok po vašem narození. To víte oni to občas rodiče a prarodiče takhle pro děti zakládají, nastaví si na účtu trvalý příkaz a pak ji nechají zapomenutou někde v šuplíku.“
„Dá se zjistit kolik tam je?“ nadchl jsem se.
„To byste musel tu knížku mít tady.“

S díky jsem se rozloučil a mířil nejkratší cestou domů. Šel jsem prakticky na jisto. Krabice s rodným listem a albem z mého vítaní do života opravdu ukrývala knížku. Pistole putovala do skříně pod oblečení.
Vrátil jsem se do banky s vnitřnostmi pevně staženými. Ne nervozitou ze spáchaní trestného činu. Ale vzrušením.

Sedl jsem si k té samé přepážce. Madam se stále stejně usmívala.

„Tak se podívejme. Nejdřív do ní doplním údaje o připsaných úrocích. No, máte štěstí, poslední přípis dělal někdo před devatenácti lety….“

Většinu informací jsem vypouštěl. V hlavě se mi honily zcela jiné myšlenky. Bude tam dost peněz? Bude to stačit? Co když ji už někdo vybral? A hlavně co ty dvě divné představy?

„Po započtení úroků a připsání všech částek je tam k výplatě dvě sta patnáct tisíc a tři sta padesát pět korun.

Svět se zatočil, a oči se mi zavřely takovou rychlostí, že jsem se nestačil podivit, kde se tam tolik peněz vzalo.

**********
„Pane, vstávejte“ uslyšel jsem povědomí hlas.

Bankovní poradkyně mě pleskala po obličeji.

„Kdybych tušila, že to s vámi sekne, řekla bych to tak nějak citlivěji.“
Nic se nezměnilo. Pobočka banky byla stále ta stejná a já v ruce svíral vkladní knížku, která mě právě zachránila. Vybral jsem veškerou hotovost. V pětitisícových bankovkách toho nebylo až tolik.

Vyšel jsem ze dveří jako čerstvě zrozený.

Procházel jsem ulicí a svět byl najednou tak nějak snesitelnější.

Chystal jsem se zahnout do vedlejší ulice, když v tom do mě vrazil žebrák. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že jsem ho už někde viděl.

„Pane, nemáte pro mě nějakou korunku navíc?“

Usmál jsem se a sáhl pro jednu z bankovek.

„Moc vám děkuji. Kdybych se nenajedl tak bych byl do rána mrtvola. A víte, ty přece domů nechodí.“