Koncert

 

Byla neděle večer a já jsem unaveně seděla nad učením, nad kterým jsem pomalu usínala. Slyšela jsem pouze vlastní dech, tikot hodin na stěně a bouřku, která zavítala nad naše městečko. Tuto tichou kulisu prořízl zvuk mého mobilu, jenž byl pevně rozhodnutý vyzvánět, dokud nepřijmu hovor. Na displeji zářilo jméno Moniky, mé nejlepší kamarádky.

„Jak to, že mi to nebereš?" zeptala se Monika vyčítavě. Věděla jsem, že se ve skutečnosti nezlobí, ale pouze zlobu hraje.

„Učím se, vyrušila jsi mě. Zítra píšeme ze tří předmětů, jestli nevíš" objasnila jsem, proč jsem ji hovor nevzala v prvních pěti vteřinách.

„My z něčeho zítra píšeme?" podivila se Monika upřímně a než jsem se mohla nadechnout a přátelsky ji pokárat, pokračovala.

„Ale ten nudnej institut není důvod, proč ti volám. Sedíš?"

Proč se ptá, jestli sedím, jsem nevěděla, ale ujistila jsem ji, že sedím.

„Sedíš, to je perfektní. A teď se podrž. Segment vystoupí v Undegroundu. A už za dva týdny!"

Zatočila se mi hlava z informace, že moje oblíbená rocková kapela vystoupí v klubu kousek odsud a nabrala jsem vzduch do plic, abych se mohla zeptat na podrobnosti. Marně, Monika již hovor položila.

To, že se Monika blíží ke škole, jsem poznala díky tomu, že na mě již zdálky zuřivě mávala, div jí ruce neupadly a cestou ke skříňkám mi vyprávěla podrobnosti.

„Už jsem všechno zjistila. Koná se to v sobotu, bude to battle kapel, vstup je tam zdarma" vychrlila ze sebe Monika, když otevřela skříňku a mne opět jako již mnohokrát napadlo, jak mohou být nejlepší přítelkyně odlišné. Monika je vysoká a štíhlá, s blond vlasy téměř do pasu a safírově modrýma očima, zatímco já, mimochodem jmenuju se Alice, jsem o dobrých pět možná deset centimetrů menší, špetku při těle, kaštanově hnědé vlasy mi sahají do půli zad a oči mám modrozelené.

„Co to tam máš?" upřela jsem oči na Moniku, která si zamračeně prohlížela jakýsi papírek. V očích jí podivně jiskřilo a rty měla pěvně setnuté k sobě. Roztřesenýma rukama mi podala papírek.

Nechoďte na ten koncert psané s největší pravděpodobností na stroji. Monika na chvíli zavřela oči, a když je opět otevřela, její safírové oči, ve kterých ještě před chvílí šťastně jiskřilo, říkaly jediné. Já se bojím.

Jediný papírek se čtyřmi slovy bohatě postačil k tomu, aby nás až do dne, kdy se měl koncert konat, dusila nervozita. Jeden pitomej papír a kolik nadělal rozruchu, pomyslela jsem si, když jsem o dva týdny později, v sobotní podvečer, šla k Monice, abychom se připravily na koncert. Prostě na to nebudu myslet, rozhodla jsem se, nasadila jsem úsměv a stiskla jsem zvonek, načež mi otevřela Moniččina maminka se slovy „Vítej Ali, Monča je u sebe."

Když jsem otevřela dveře Moničina pokoje, který se nacházel v druhém poschodí rodinného domu, kde s rodiči a mladšími sourozenci bydlela, překvapeně jsem nad nepořádkem zamrkala. Všude se válela trička, sukně, džíny a uprostřed toho všeho stála Monika, pohled upřený do své dvojnice, která se odrážela v zrcadle.

Když si Monika všimla, jak šokovaně zírám na nepořádek, který v jejím pokoji panoval, rozesmála se.

„Co myslíš?" zeptala se s přimhouřenýma očima.

„Sluší ti to" usmála jsem se na její odraz.

Po Moniččině tváři přeběhl stín, když otvírala knihu, jež ležela na nočním stolku. Z knihy vytáhla papír a podala mi ho.

Hudba neumírá - ale lidé ano!

Odpočívej v pokoji

Dvě věty a opět psané na stroji. Stiskla jsem Monice povzbudivě ruku. Ona na oplátku stiskla mou.

„Přece si nenecháme zkazit koncert" řekla jsem pevným hlasem a začala se chystat. Ale úplně jistá jsem nebyla.

Do Clubu Underground, kde se měl souboj kapel konat, jsme to s Monikou měly asi půl hodiny cesty rychlé jízdy pěškobusem. Stále jsme měly časovou rezervu, hrála jiná kapela, která nás upřímně řečeno nezajímala, tudíž jsme se rozhlížely kolem. Věděly jsme, že tu často pořádají koncerty a že se tu často setkává krev našeho věku, ale nikdy jsme tu nebyly.

Club Underground vážně dělal čest svému jménu. Tapety černé, na stěnách fotografie z rockových vystoupení, úmyslně v černobílém provedení. Vepředu podium, před podiem bar a kolem baru spousty židlí a stolů. Cítila jsem na sobě Moničin nervózní pohled. Nejistě jsem se usmála.

„A nyní vystoupí kapela Segment" oznámil jakýsi chlapík, který se objevil na podiu.

S očekáváním jsme se s Monikou otočily k podiu. A ano. Bylo jich tam všech šest, připraveni na "bordééél", jak říkají svým koncertům. Následoval pokřik „Rock'n'roll!", v těsném závěsu s „Dobrý večér" zpěváka.

Nechaly jsme se strhnout atmosférou. Tlukoty našich srdcí se srovnaly s kvílením bas, duněním bicích, skvělých vokálů a sladkých tónů houslí. Po dokončení jakékoli písničky nám div nezkrachovaly hlasivky, jak hlasitě jsme ječely. Ale pak to přišlo. Celý koncert jsme se držely s Monikou za ruce. Nyní ale byla moje dlaň prázdná. V tu chvíli jsem tomu nepřikládala žádnou váhu. Po skončení koncertu jsem si pyšně došla pro podpisy a díky šestému smyslu obstarala podpisy i pro Monču.

Underground už se začal vyprazdňovat. Pomalu ve mně začala probouzet nejistota. Zavolala jsem jí na mobil. Nechala jsem ho zvonit asi dvě minuty. Zvonil naprázdno.

Šla jsem domů, odkud jsem zavolala Moničině mamince. Po Monče jakoby se slehla zem. O dva dny později ji její rodiče nahlásili jako pohřešovanou.

Cítila jsem se strašně. Moniččino zmizení jsem si dívala za vinu. Nedokázala jsem se na nic soustředit. Nad vodou mě, ach ta ironie, držela písnička Destiny od mých oblíbených rockerů.

Asi měsíc a půl po Moničině zmizení si mě našla školní psycholožka, paní Girlessová a odtáhla si mě stranou. Doufala jsem, že má nějaké pozitivní zprávy o Monice. Zatočil se se mnou svět. Ale opačným směrem, než bych chtěla.

„Ne. Ne, to není pravda. Vy mi lžete. Prosím vás, paní Girlessová, řekněte, že mi lžete" šeptala jsem několikrát dokola, pokaždé o trochu tišeji. Monika přece nemůže být mrtvá. Nesmí…

Na Moničin pohřeb jsem nešla. Nezvládla bych to, myslím po psychické stránce.

„Policie ji našla v lese. Nebyla ani pohřbená, vrah ji opřel tak, že to vypadalo, že sedí a opírá se o strom. Měla prostřelenou hlavu. Kdo je vrah, se neví, ale oni ho najdou, Ali". Tahle slova paní Girlessové mi, možná v přeházeném pořadí, bzučela v hlavě.

Moniččin hrob jsem pravidelně navštěvovala. Pokaždé jsem přinesla bílou lilii, Moničinu nejoblíbenější květinu. Bílá lilie bývá spojována se smrtí, ironie opět funguje.

Jednou jsem se vydala na hřbitov za mírného, ač otravného mrholení. Tiše jsem seděla před hrobem. Jsou to už čtyři měsíce, a vrah si stále spokojeně běhá na svobodě. Položila jsem lilii a zarámované podpisy členů Segmentu k ostatním květinám, které jsem postupně donášela. Oči jsem měla upřené na nápisu Odpočívej v pokoji, který zdobil Moničin hrob.

Na pravém spánku mě zastudila chladivá hlaveň pistole. Uslyšela jsem tiché "Hudba neumírá - ale lidé ano!" Mé srdce jakoby začalo bít rychleji. Rychleji než by mělo.

Tiché hřbitovní odpoledne proťal výstřel. Bolest. Krev. Mé srdce se zastavilo. A pak už jen. Tma.

 

 

 

Tahle povídka je můj první velký literární úspěch. A jelikož jsem něco takového nepředpokládala, věnuji a děkuji aspoň zde na Literu.

 

Děkuji všem mým přátelům, rodině a mé učitelce češtiny Mgr. Heleně Kaiserové za podporu. Děkuji panu Václavu Moravcovi, panu Radku Ctiborovi a panu Karlovi H. Šťastnému za to, že se jim povídka líbila a je mi ctí jí mít v almanachu literární soutěže Příbram Hanuše Jelínka 2012, který má název "My generation baby."

 

 

Věnováno dnes již pětičlenné kapele Segment. Pro mě jejich hudba i oni samotní znamená strašně moc. Víc, než si leckdo myslí. 

Dále věnováno mému tři roky zesnulému tatínkovi Jiřímu za všechno. Já vím, že bys na mě byl pyšný.