Ve svitu měsíce

                Sedím v černém Camaru ročník 67 a můžu se tu unudit k smrti. Americké předměstí je ve dvě ráno úplně zabité. Pod svitem úplňku tu musím čekat. Mám svůj úkol. Úkol, který se dá ocenit jen na velký balík peněz.

                Podíval jsem se na sedadlo spolujezdce. Ležel tam na ní můj oblíbený chirurgický nástroj. Doporučený deseti nacisty z deseti. Kulomet MG42. Za dobu, co ho používám, jsem ho poupravoval. Zkrácení pažby a hlavně zredukovalo délku těsně pod metr. Místo dvojnožku jsem zbrani namontoval přední rukojeť ze samopalu Tommy Gun.

                Na ty sráče z Crips by mi bohatě postačila opakovačka Einfield, ale aspoň něco si chci užít. U zbraně se ještě válela plechová krabice s pásem na 250 nábojů. To mi vystačí na 10 vteřin střelby.

                Ticho mrtvého městečka přehlušil smích a řev. Jsou tu. Pokládám si zbraň na klín a zacvakávám do ní bednu s pásem. I ta musela být upravená, jinak bych chodil jen z pásem a ten by mi překážel v chůzi. Odklápím kryt a strkám pás dovnitř. Zaklapávám kryt a natahuju závěr. Krásný to zvuk.

                Lezu ven z auta. Hned na mě foukl závan chladného vzduchu. Na hlavu si ještě nasazuju klobouk. S bílou košilí, černou vázankou, pláštěm po kolena a vysokými armádními koženými botami působím na dnešní dobu nepatřičně, ale i zabiják musí mít styl. A né jak tihle dobytkové ujíždějící na Jay-Z s tepláky u kolen s kšilty většími než talíř.

                Nyní nastává krásná chvíle, kdy jsou všichni v mé střelecké zóně. Mohl bych je klidně během tří vteřin postřílet, ale to by nebyla taková zábava. Po sto letech vás tahle práce musí dost nedit nebo bavit a já si z ní udělal zábavu.

                „Hej Nigga!“

                Otočili se všichni. Pokrytci rasističtí. Oni tak na sebe volají, ale když na ně zavolá někdo, kdo vypadá jako albín a má oči rudé jak hvězdy kremelské, tak je to vytočí.

                Zvedám kulomet a na prvním testuju svůj kuchařský um při výrobě sekané. Zůstali stát jak opaření. Až na jednoho, ten vytáhl z bundy Deagla. A já myslel, že černochi netrápí malé nádobíčko, ale tahle pistole ukazuje, že asi jo. Vystřelil. Na těch třicet metrů bych mu dokázal vystřelit oko. On mě ale trefil do ramene.

                Do prdele! Ta košile byla nová a plášť jsem si oblíbil. I tak jsem ale nic neříkal. Až na co nejapatičtější: „Au.“

                Ale nasral mě. Přiskočil jsem k němu a zabodl jsem mu rozptylovač plamene do podbřišku. Ten zařval. Otočil jsem zbraň a vší silou jsem ho zespodu udeřil do nosu. Bohužel až moc silně. /der pažbou mu zlomil vaz.

                Zbylí tři se rozprchli. Nesmějí mě utéct, jinak ty prachy nedostanu. Na toho jednoho jsem vystřelil. Ten nebude pohřeben s otevřenou rakví. Z hlavy a ramen toho moc nezbylo.

                Zvedl jsem ze země pistoli a vší silou ji hodil po dalším. Připrácl se k zemi. Přiběhl jsem k němu. Namířil jsem „emgéčko“ na jeho hlavu a nejjemněji jak to jen šlo, jsem stiskl spoušť. I tak jsem ale do jeho hlavy napral tři náboje.

                Jedním dlouhým skokem jsem dohnal posledního. Chytil jsem ho za hlavu a pořádně rozevřel ústa. Dal jsem tak vyniknout svým krásným špičákům, než skončily v jeho krku.

                Není to špatný začátek týdne. Teď mě čeká jen čekání na západ slunce, abych mohl dál řádit a užívat si noci. Jsem totiž Nosferatus.

                Vampír.