Pád

Anglie 1848

      Dnešní noc pro něj byla o dost odlišnější, než ty ostatní. Nebylo to tou zimou, která z těla kradla veškeré teplo, ale bylo to jeho rozhodnutím. Po pádu strávil mnoho století a mnoho lidských generací ve stínech a o samotě. Nikdy se nevměšoval do záležitostí lidí. Nepřestával vzpomínat na den, kdy byla spousta jeho bratří a sester vyhoštěna. Platilo to pro všechny, pro ty, co se nechtěli přidat na žádnou stranu, ale i pro ty, co se rozhodli přidat k Jeho bratrovi. Nathaniel si nezvolil žádnou stranu. Už se nechtěl nadále slepě vydávat za jeho vůlí, ale ani mu nepřišlo správně přidat se k té „druhé“ možnosti. Dopadl však stejně, jako ona druhá skupina, ne-li hůř. Pozorovat lidi ze shora bylo mnohem snažší, než se mezi nimi naučit žít. Trvalo mu dlouhou dobu, než se s nimi naučil splynout. Celou tu dobu žil sám v ústraní, aniž by nějak zasahoval do svého okolí, jenže postupem času přeci jen začal vyhledávat společnost. Ne že by to znamenalo něco nevhodného. Většinou jen s někým mluvil a občas i pil, ale pak se všechno změnilo, když poznal Jamese. Ani už nevěděl, co ho přimělo k tomu, aby si ho vybral, možná ta jeho vůle žít i potom, co mu mor vzal rodinu, nebo ta ochota pomáhat ostatním. Pozoroval ho několik let, nikdy však tak, aby si ho James všiml.

      Teď, onu noc, kdy se mu chystal změnit život, konečně vystoupil ze stínů a sledoval ho do jedné hospody, kam chodil každý pátek hrát na housle. Byl v tom skutečně víc než dobrý, přesto však odmítal postoupit někam výš, než do téhle zapadlé putiky. Uvnitř si dá dvě sklenky červeného vína a pak půjde rovnou domů. Věděl to, protože to tak dělal pokaždé. Nechápal, jak mohl do toho podniku chodit, když z něj nikdo neměl ani ždibec úcty, ale přeci jen se našel někdo, kdo mu za jeho hraní zaplatil. Když ho navíc poprvé uslyšel hrát, pochopil, že to nedělá pro peníze, ale že hraní je jeho součástí, stejně tak jako jsou pro Nathaniela součástí jeho křídla. Na krátký okamžik si vybavil vzpomínku na dobu, kdy byl ještě na odlišeném místě, než je jakékoli na zemi, ale téměř okamžitě ji zavrhl, ta doba už je nenávratně pryč. Vydal se za svou obětí. Dnes James přeci jen vypil trochu víc, takže postavu za sebou ani nevnímal. Díky své schopnosti navíc Nathaniel nebyl slyšet, jak se k němu pomalu přikrádá a o to, jestli je někdo uvidí se rovněž nestaral. V téhle části ulice se nikdo nenacházel, všichni už byli zalezlí uvnitř svých domů. Na to, co se chystal provést, nebyl pyšný, kdyby nepřišel o své postavení, mohl by to provést jinak, čistěji, ale teď bylo vše jinak a navíc o některé své dary přišel.

Když ho svou vnitřní silou paralyzoval, v duchu si říkal, že mu za to jednou poděkuje. Vzal jeho bezvládné tělo do náruče, jako by nenesl nic těžšího, než papír, roztáhl svá křídla do plné velikosti a vznesl se s ním do chladné noci.

      Jamesovi připadalo všechno zvláštní. Byl ve snu? Ne to ne, na to to všechno bylo příliš skutečné. Neměl jsem si dávat tolik toho vína, jenže dnes ... přesně tenhle den a měsíc si prožil peklo, když objevil svou rodinu mrtvou. Ten den u nich seděl celé hodiny bez jediného slova, pohybu či vzlyku. Mor mu vzal všechny milované a jakoby se jemu samotnému vysmíval, vyhnul se mu. Nechal je tam ležet, a vzal si otcovi housle a odešel z místa, kterému kdysi říkal domov.

Snažil se pohnout, ale nedokázal to. Když zkusil promluvit, jazyk se mu zadrhl, takže vydal jen jakýsi nesrozumitelný pazvuk. Jediné, co ovládal, byl jeho čich a sluch. Netušil, jestli nevidí, nebo je tu taková tma. Slyšel jen odněkud kapání vody a pach shnilého a ohořelého dřeva. Takhle se snad ještě nikdy neopil, říkal si a snažil si vzpomenout, kam to šel, aby měl alespoň nějakou představu o tom, kde se nachází.

„Až přijdeš úplně k sobě, promluvíme si, teď si odpočiň.“ ozval se odněkud ze tmy hlas, který ho z nějakého důvodu uklidňoval. Hlas patřil muži, ale to bylo asi tak jediné, co dokázal momentálně poznat. Neměl moc možností, alespoň prozatím ne, co by mohl dělat, proto sledoval temnotu před sebou do té doby, než ho ukolébala k spánku.

Vzbudil se a znovu nic neviděl, teď to však bylo kvůli slunci, které mu svítilo do obličeje a oslepovalo ho.

„Konečně jsi vzhůru, už jsem se bál, že to s mou silou nebyl zrovna nejlepší nápad. Vstaň a umyj se, jestli chceš.“ ozval se mužský hlas ze včerejška. Jakmile to řekl, začal znovu cítit své tělo. Bylo to, jako když by se opíral o zamčené dveře a ty se najednou otevřely. Vstal a rozhlédl se kolem sebe. Všude, kam se podíval, se povalovaly kusy ohořelého dřeva a něčeho, co snad dříve mohl být nábytek. Musela to tedy být budova, kterou před lety postihl požár. Místnost, ve které byl, rozhodně nebyla nejmenší, vešlo by se tam i deset lidí a zbylo by tu pro každého dost místa pro jejich pohodlí. Strop, který po požáru nahradila obloha, stál docela vysoko, tudíž to nemohl být normální obytný dům, ale nejspíš ne ani nějaké sídlo, protože která sídla se staví převážně ze dřeva?

„Tohle býval kostel, hodně starý kostel.“ odpověděl mu hlas. Otočil se, aby spatřil postavu, která k němu mluvila. Díval se do tváře muži, kterému mohlo být kolem pětadvaceti let, avšak působil mnohem starším dojmem. Došlo mu, že je tu díky jeho práci a obořil se na něj.

„Proč tu vlastně jsem?“ optal se a snažil se dát najevo své rozhořčení. Vždyť ho vlastně unesl a je tu proti své vůli!

„Jsem Nathaniel a jsi tu, protože tě obdivuji. Obdivuji tebe a to, jak hraješ na housle, je to umění.“ odpovídal na jeho otázku a s každým slovem se přibližoval k Jamesovi. Takhle zblízka nevypadal tolik přívětivě, jako jeho hlas. Byl nejméně o hlavu vyšší, než James, postavu měl svalnatou, což bylo jasné i přes oblečení. To zvláštní na něm však byla jeho tvář. Od levého ucha se mu táhla růžová jizva, která končila u horního rtu. Působila čerstvým dojmem, přesto však nemohla být čerstvá. Pak si všiml jeho očí. Jeho panenky a duhovky byly temně černé, z čehož šel strach. Nebyl si jist, jestli to vůbec někdy předtím viděl. Ztrácel se v nich, ale po chvilce přeci jen přišel k sobě a vzpomněl si na své rozhněvání.

„A nemyslíš si, že mi tohle stačilo říct prostě v tý hospodě?“

„Ty to nechápeš. Já nejsem jako ta banda opilců, kterým tam hraješ za almužnu, ani nepatřím k těm otrhaným ubožákům, kterým vždycky část toho, co si vyděláš, tak velkoryse věnuješ. Já tě skutečně obdivuji.“ Vysmíval se mu, ale zároveň to myslel vážně, což bylo matoucí. Jak to mohl všechno vědět?

„Co seš sakra zač? Jak tohle víš? Nikdy jsem tě neviděl, to bych si pamatoval.“ řekl a zaťal ruce v pěst. Začínalo se mu to líbit čím dál tím míň.

„Pozoruji tě už dost dlouho. Viděl jsem tě, jak jsi opustil svou rodinu.“

„To by stačilo.“ zakřičel a vrhl se na něj. Nikdo neměl právo zmínit se o jeho rodině. Byl zvyklý na rvačky, i na to, že občas skončil na zemi on. Pouštěl se i do větších protivníků, než byl Nathaniel, ale přesto  ho překvapilo, když jeho pěsti dopadly na jeho hruď, jak to bolelo. Jakoby se snažil namlátit kusu skály. Kdyby se takhle vrhl na někoho z ulice, přinejmenším by zavrávroval, ale postava před ním na sobě nedala nic znát.

„Mě ublížit nemůžeš, Jamesi.“ odpověděl Nathaniel na jeho rány, jako by to vůbec nic neznamenalo. To ho vyvedlo natolik z míry, že ho přestal zasypávat ranami. Jak mohl znát jeho jméno, aniž by se s ním někdy předtím setkal? Nikdo jeho skutečného jméno neznal, zemřelo spolu s jeho rodinou.

„Jestli tu nechceš být, prosím, jdi, já tě tu nedržím.“ řekl poněkud ironicky. To Jamese ještě víc dopálilo, ale přešel přes místnost ke dveřím, ke kterým muž ukazoval. Vzal opatrně za zašpiněnou kliku, protože dveře vypadaly, jakoby se měly každou chvíli obrátit v prach, tak, jako mnoho věcí v okolí.Otevřel je a na okamžik se zaradoval. Uviděl schodiště, které vedlo dolů, ale po pár krocích zjistil, že je zasypané troskami. Vrátil se tudíž zpět do místnosti a pořádně se rozhlédl, hledajíc možnou únikovou cestu. Kousek od místa, kde ležel, uviděl ve zdi puklinu, dost velkou na to, aby se jí protáhl. Podíval se z ní dolů a musel se přidržet  zchátralé zdi, aby nespadl. Byl nejméně patnáct metrů nad zemí. Přepadlo ho zoufalství. Krom zasypaného schodiště, přes které se nedostane a možnosti osudného skoku neviděl žádnou jinou cestu.

„Co ode mně chceš?“ optal se, zbaven naděje. Muž před ním se pousmál tím nejhroznějším úsměvem, jaký kdy předtím viděl a přistoupil k němu. Položil mu ruce na ramena a ocelovým stiskem je sevřel, až se Jamesovi objevily slzy v očích.

„Chci, abys mi dal svůj život, svou duši, přísahal mi věrnost a poslušnost. Na oplátku budeš mít život, o kterém se ti ani nesnilo.“ vyjádřil své úmysly.

„Vážně čekáš, že na tohle přistoupím? Můj život je v troskách, jako tahle místnost. Co by mi to mohlo vynahradit? Nepřijmu to, zabij mě, jestli chceš.“ řekl svou odpověď, smířen se svým osudem.

„Doufal jsem, že to řekneš. Zabít tě? Takovou radost ti neudělám, vím, že by to pro tebe bylo vysvobození. Věř mi, že by bylo snažší, kdybys to prostě přijmul, ne snažší, ale rozhodně méně bolestivé.“ James znovu zaťal ruce v pěst, ale téměř okamžitě toho zalitoval. Ucítil bolest, která mu prostupovala celým tělem. Připadalo mu to, jako by ho bodaly stovky neviditelných dýk.

„Přísahej mi věrnost a ukončím to.“ mluvil na něj Nathaniel hlasem, ve kterém nebylo po uklidňujicím tónu ani památky. Zkoušel na něj různé metody, jak ho přinutit přísahat, ale žádná nebyla k ničemu. Po chvíli pochopil, že fyzická bolest ho nepřiměje přistoupit na to, co chce. Když se pomocí svého daru dostal do jeho hlavy, mezi vzpomínky a myšlenky, věděl přesně, počem má jít. Donutil ho vytanout na popředí vzpomínku, z jejich večeře, z doby, kdy byl ještě dítě a o moru nikdo nevěděl. Všechno to vypadalo tak krásně a nevinně, ale jen do té doby, než nechal převrhnout svíčku na stole a vyvolal tím tak požár. Uslyšel výkřik, když plameny, které požíraly vše, co jim stálo v cestě, přeskočilyna matčiny šaty a uslyšel znovu výkřik, když jim plameny odtrhly cestu od dveří. Po chvíli uslyšel i Jamesův křik, ve vzpomínce, ale i ve skutečnosti. Nathaniel věděl, že dosáhl svého, ale i přesto mu vnutil ještě jednu vzpomínku, hluboce pohřbenou vzpomínku. Ukázal mu jeho mrtvé rodiče, kterým vzal život mor. Uviděl jejich prázdný výraz ve tváři, bledou barvu kůže a skoro i cítil hnijíci těla.

„Dost ... tohle ne, prosím, tohle ne.“ prosil o milost s brekem jako dítě, kterému někdo udělil políček. Zlomil ho.

„Přísáhám.“ řekl