Pád II.

II. Nový domov

Anglie, současnost

      Nový začátek v novém městě. Tak mu to alespoň připadalo, když ve svém autě vjížděl do Carsonfoldu. Nebylo to nic extra, tedy jak jeho Opel Vectra B ,který měl nejlepší léta za sebou, tak i městečko, kam se turisti hrnuli asi jako děti k zubaři. Což Jackovi přesně vyhovovalo. Víc zapadlejší místo by snad nenašel. Bylo to daleko od vzpomínek a hlavně od Nathana. Samozřejmě tu nebyl sám. Čekala tu na něj Evelin. Od té doby, co se od Něj utekl byl sám, ale pak ji potkal, nebo ho spíš našla ona, když na tom byl nejhůř. Zkoušel od něj odejít již nesčetněkrát, ale vždy si ho našel. Evelin patřila k Padlým, stejně jako Nathan, jenže narozdíl od něj byla nakloněna více k dobru. Snažila se mu pomoci potom, co ho našla skoro v bezvědomí ve škarpě, u jedné silnice před deseti lety. Fyzicky se zotavil rychle, však to patřilo k jeho schopnostem, které převzal jako „dar“ za věrnost. Jenže po psychické stránce na tom byl špatně, jako vždy, když se s Ním setkal. Za tu dobu, co se s Evelin znal, mu mnohokrát pomohla, ale nikdy nebyly nic víc, než dobří přátelé. To ani nemohli. Pouto mezi Padlým a jeho  sluhou bylo jednoduché, avšak účinné. Zatímco Padlí mohli způbobovat svým sluhům bolest, ale i potěšení, oni se jich nemohli ani dotknout, aniž by si nezpůsobili bolest. Jack se s tím smířil, věděl to ještě předtím, než Evelin poznal. To jim však v jejich přátelství nevadilo, spíš to jejich vztah zocelilo.

      Zpomalil své auto a zajel blíž k chodníku. Zastavil a nechal chvíli motor běžet na prázdno. Jsem tu, říkal si a zprudka vydechl. Líbilo se mu tu už od prvního pohledu. Byt, ve kterým měl teď bydlet, nestál přímo u hlavní silnice a okna směřovala k moři. V podstatě to bylo ideální. Stačilo, že od Evelin dostal pár fotek toho bytu a on už věděl, kudy se vydat, patřilo to k jeho dalším schopnostem. Říkal tomu kompas. Vypnul motor, zatáhl ruční brzdu a vystoupil di sichravého počasí. Vzduch byl cítit solí a v dáli slyšel vlny, které narážely do skal na pobřeží. Jakby taky ne, když moře bylo pár minut chůze od místa, kde měl teď pobývat.

„Jamesi, konečně jsi tady.“ pronesla nadšeným hlasem. Evelin byla vysoká dívka s dlouhými blonďatými vlasy. Na nose jí seděly brýle s červenými obroučky, které ale vůbec nepotřebovala. Viděla výborně na vzdálenosti, kam by smrtelníkovo oko nedohlédlo a v noci viděla stejně jako ve dne. Na sobě měla černý kabát a černé kalhoty, které přesně padly do tohohle počasí, což se nedalo říct o jejích botách, které jí díky podpatkům přidávali snad půl metru navíc. Když k němu vykročila, zvuky podpatků se rozléhaly ještě spící ulicí.

„Evelin.“ odpověděl prostě. Přál si jí tolik obejmout, ale sám nemohl, musel počkat, až udělá první krok ona. Netrvalo to snad ani vteřinu a už jí držel ve své náruči. Smáli se jako malé děti a užívali si tuhle vzácnou chvilku. Neviděli se skoro půl roku, ale oboum to připadalo jako celá věčnost.

„Tak rád tě vidím.“ řekl, když jejich objetí skončilo a smích utichl.

„Tak jako já tebe, což se nedá říct o tom šrotu, ve kterým jsi přijel.“ Dobírala si ho, byla to jejich hra. Tím autem ho odvezla do bezpečí, když ho onu noc našla.

„Však ty už taky patříš na šroťák, čtyřočko.“ vrátil ji rýpnutí a oba znovu propukli ve smích.

„Tak pojď dovnitř, ty cvoku, bude pršet.“ Jakmile to řekla, na kapotu jeho auta dopadly první kapky deště. Přemýšlel nad tím, jestli to náhodou nespustila ona, protože to rozhodně mohlo být v její moci.

„Proč jsi mi tak řekla?“ optal se, když prošli vstupnímy dveřmi a přivolali si výtah.

„Co tím myslíš? Jmenuješ se tak.“

„Ne, víš, že tohle jméno už nepoužívám. James zemřel už před lety.“ odpověděl s chladem. Málem to zakřičel.

„Tak se nezlob.“ ozvalo se cinknutí a dveře se otevřeli. Vstoupili dovnitř a Jackovi se na okamžik poskytl nádherný pohled. Ve výtahu bylo zrcadlo a on mohl vidět její sněhobílá křídla, ale za chvíli  jejich odraz zmizel. Normální člověk by je neviděl vůbec, díky jakémusi ochrannému zastření. Pousmál se nad tou krásou a cítil se provinile za to, jak ho rozhněvalo vyslovení Jména.

„To je dobrý.“ řekla, když se chtěl omluvit. Výtah se rozjel a s rachotem se zastavil v nejvyšším patře.

„Vítej doma, Jacku.“ přivítala ho, teď už správným jménem, když otevřela dveře do bytu.

„Tři pokoje, balkon s výhledem na moře a kuchyň, i když nevím k čemu, když tak příšerně vaříš.“ dodala posměšně a ztratilla se v jiné místnosti. Bylo to tu dokonalé. Kuchyň byla spojena s obývací místností a podél zdi se táhla přímo obří knihovna, naplněna nejrůznějšími tituly. Stačilo mu pár okamžiků a díky svému kompasu věděl přesně, kde se co nachází. Zaujala ho ložnice, protože tam byla Evelin, ale bránila mu v tom, aby přesněji viděl, co tam dělá, takže odešel na balkon. Když otevřel posunovací dveře a vstoupil na nepříliš velkou plochu, koukal do moře, které bylo díky stupňujicímu se lijáku čímdál víc rozbouřené. Přemýšlel nad tím, jaké by to bylo, nechat se unášet proudem dál a dál do moře, když ho Evelin vyrušila.

„Myslíš na ní, viď?“ ptala se ho, i když bylo jasné, že má pravdu.

S Nathanielem, teď už Nathanem si prošli mnohým. Zažili první i druhou světovou válku, i když každý z nich stál na opačné straně. Jenže to, co je definitivně rozdělilo a poštvalo proti sobě, byla dívka. Adriana, která pracovala v knihkupectví v Jamesovi probudila lásku ke knihám, ale i vzájemnou lásku jednoho k druhému. Žili spolu tři roky a chystal se jí požádat o ruku, jenže je objevil Nathaniel. Vždycky ho dokázal najít a nikdy to neznamenalo nic dobrého. Tehdy, když se objevil u nich ve dveří, netušil, že mu chce způsobit bolest takového rozsahu. Začalo to tím, že se s Adrianou přestal vídat, pak se spolu přestali i bavit. James to nejdřív nechápal, nevěděl co dělá špatně. Jenže pak to všechno pochopil, když se jednou vrátil z práce domů a našel byt opušten, na stole dopis. Poznal Nathanielův rukopis, tak uhlazený a dokonalý.

„Most u Svatého Tomáše“ četl si nahlas. Tam, kde kdysi stál kostel, místo, kde ho Změnil.

Adriana tam bude s ním, říkal si pro sebe. Věděl to. A taky že měl pravdu, i když si přál, aby se pletl. Celý zpocený a udýchaný se objevil u mostu a co uviděl ho málem srazilo na kolena. Adriana stála na druhé straně zábradlí a hleděla kamsi do dáli nepřítomným pohledem. Kousek nad ní se vznášel Nathaniel. Nemusel stát přímo u něj, aby viděl jak se usmívá. Byla pod jeho vlivem.

„Proč to děláš? Nic ti neudělala!“ křičel na něj s bolestí v hrudi. Nevěděl, zda to způsobila ten atletický výkon, kterou před chvíli absoloval, nebo za to mohla scéna, která se mu vyjevila. Ovládal jí a on nemohl nic dělat. Byl naprosto bezbranný.

„Protože můžu, bratře.“ odpověděl mu bezcitně. Byla to pro něj zábava.

„Neříkej mi tak, nejsem tvůj bratr a nikdy nebudu. Okamžitě ji pusť.“ zakřičel a rozeběhl se k zábradlí.

„Jak si přeješ, bratře.“ Náhle se celá scéna jakoby zpomalila. Adriana se pustila zábradlí a začala padat dolů, do rozvodněné řeky. Slyšel, jak volá jeho jméno, ale tušil, že ji nestihne zachytit včas, proto se vrhl přes zábradlí v naději, že ji dole zachrání. Nepočítal s tím, že jsou v řece i kameny, na které bolestivě dopadl. Člověkovi by to minimálně rozdrtilo páteř, pokud by hned nezemřel, ale on jen cítil bolest a křičel. Ne bolestí z dopadu, ale z té ztráty. Došlo mu, že ji ztratil. Poté, co se dokázal pohnout a mohl doplavat na břeh, uslyšel nad sebou plesknutí křídel a jeho smích. Přísahal si, že ho jednou zabije. Po Adrianě pátral bez ustání několik dnů, ale nenašel jí. Jak by taky mohl. Rozhostila se v něm bolest tak strašná, jako tehdy, když opustil svou rodinu. Proto jen smutně pokývl hlavou, když se ho Eveline optala.

„Je mi to moc líto.“ řekla soucitně. Nikdy se o Adrianě nebavili, avšak cítila jeho bolest a ztrátu.

„Něco pro tebe mám, Jacku.“ dodala po chvíli mlčení.

„Víš, že přece nic ....“ chtěl to doříct, ale nenacházel slov. Ve svých rukou držela překrásné housle. Často Adrianě hrával a ona ho vždy dychtivě poslouchala. Proto se mu do oči nahrnuli slzy, ale ihned je zarail a převzal dar.

„Díky„ řekl a přešel zpět do bytu. Housle byly překrásné a musely stát celé jmění. Lesklé smrkové dřevo bylo zdobeno ornamentem, který znalo na celém světe jen pár smrtelníků,  a jen hrstka Padlých. Znamení, které pro ně, ale i pro Jacka znamenalo hodně. Naděje pro odpoutání se od Stvořitelů a naděje pro návrat Padlých na jejich původní místo bytí. Zlomené klíče vejpůl. Na houslích byl krom toho ornamentu vyryto i nějaké slovo, které však na první pohled nerozeznal. Když se podíval zblízka, zjistil, že je to hned několik slov, v latině. Libertas et reditum. Svoboda a návrat. Mělo ho to hned napadnout. Pousmál se a uchopil housle do své polohy. Adriana nejraději poslouchala jeho hraní Opus 35 v D dur od Čajkovskijeho, takže teď, téměř po padesátidvou letech začal hrát stejnou skladbu. Když skončil, cítil se vnitřně vyrovnán. Hraní na housle pro něj bylo něco jako meditace. Celou tu dobu za ním stála Evelin a poslouchala. Když se k ní obrátil, spatřil v jejích oči něco, co ještě nikdy předtím neviděl. Slzy.

„Já ... vyzvednu tě v deset večer, zkus alespoň trochu vypadat jako člověk.“ řekla ve spěchu a odkráčela pryč. Neobtěžovala se použít dveře, prostě odešla na balkon a vletěla do lijáku.

„Jsem doma.“ pronesl Jack do prázdna.