Lékárna u bílého jednorožce

Kdysi jsem si v duchu kladl otázku, kam až sahá umění současné medicíny a častokráte se podivoval nad zázračnými schopnostmi lidského těla. Procestoval jsem hodně zemí a seznámil se s mnoha kulturami v léčitelské oblasti. Od „primitivních“ šamanů, kteří sází na zaříkávání a nejrůznější modlitby, až po současnou moderní techniku. V době, kdy budete číst tyto řádky, se jistě pousmějete nad slovem moderní, ale žijeme v době převratu. Píše se teprve rok 1786 a věřím, že mladší generaci čeká v této ne zcela probádané oblasti lepší budoucnost. Ach ano, je doba plná nenaplněných ideálů a přání posunout hranice za mez lidského chápání a vymknout se realitě. Sám jsem pátral a srovnával postupy při léčení svých pacientů a mnohaleté zkušenosti v praxi mi otevřely brány kamsi do neznáma. Když už jsem myslel, že dál to již nejde, že dál se nachází už jen nepropustná černá stěna, narazil jsem na jednu osobu, která zanechala v mém životě nesmazatelnou stopu. Šeredně jsem se zmýlil téměř ve všem, co jsem pokládal za pevně dané. Jak pošetilé je chápání prostého člověka.

Lék ve své podstatě má sloužit coby očista těla. Ale ne vždy je tak snadné sehnat vhodné byliny, přísady a doplňky k výrobě. Bystřejšímu jistě dojde, že čím vzácnější ingredience jsou k dispozici, tím silnější a tajemnější moc lék dostane. Běžně známý a dostupný je prášek z jeleních kopyt, hadí kůže, motýlí křídla, extrakty z granátového jablka, rybí žluč nebo rozemletá hovězí játra. To vše a stovky dalších bylo běžně k sehnání, ale byl jsem si jist, že zde existuje cosi neobjeveného. Něco, o čem se šířily pouze legendy už od starověku, které setrvaly staletí. Jednou takovou zázračnou přísadou je roh z jednorožce. Tento tvor byl odjakživa popisován jako majestátné a velmi plaché zvíře, kterému byla zřejmě právem připisována zázračná moc. Zvěsti vypráví, že se vyskytoval ve střední a východní Evropě hluboko v lesích, kam se lidská noha neodvažuje a zvědavé oko chtivého člověka nedohlédne. Rovněž se tradovalo, že jednorožec k sobě pustí pouze neposkvrněné dívky s čistým srdcem. Tak či onak, nejsou žádné pevné důkazy o tom, že by se skutečně kdekoliv vyskytl.

O to více jsem se podivil, když jsem v pozdních hodinách poněkud pohroužen v myšlenkách procházel po dlážděném chodníku a uzřel nad sebou roh jednorožce pevně připevněný na zdi lékárny. Z konce pomalu odkapávala voda, neboť slabě mrholilo. Každý v mém oboru věděl, že jde pouze o narvalí zub, chcete-li roh, coby symbol lékárny. Ačkoliv jsem nebyl místní, kraj jsem znal poměrně dobře a nově vzniklá lékárna zde jistě nestála déle než rok a tudíž jsem ani neočekával, že bude otevřeno v tak pozdní dobu, když jsem jemně bral za kliku. Dveře se tiše otevřely a já vstoupil. Místnost se pyšnila barokním stylem a na první pohled bylo vidět, že majitel musel investovat do zařízení nemalé množství. U stěn kolem oficiny stály repositoria s bohatě zdobenými a umělecky vyřezávanými sloupy. Nechyběly zde porcelánové a skleněné nádobky s oleji, mastmi, baňky naplněné bylinami a další nezbytné zařízení. Uprostřed místnosti stál pracovní stůl, který sloužil spíše na odkládání nejnezbytnějších léků. Na kraji byla připevněná váha s pečlivě seřazeným závažím. Kovové ručičky byly poněkud zvláštně prohnuté a opět moderně zakončené hadí hlavou s plazícím se jazykem. Na opačném konci, hned naproti dveřím bylo do stěny vsazeno ručně vyřezávané zrcadlo z ebenového dřeva. Přesně takové, za kterými se schovávaly jedy. Ty nejslabší až po ty nejsilněji působící, kdy ucítíte bolest pouze několik vteřin, oči se nadobro zavřou a vy upadnete do nekonečného spánku, odkud již není návratu. V levé části místnosti jsem naopak spatřil několik paralyzujících látek, kdy pacient není schopný pohybu a nemůže ovládat svalstvo po určitou dobu.

Ze vzduchu sálala směs pálených bylin, ale vůni jsem nerozpoznal, neboť z vedlejší místnosti zahalené tmavým závěsem vycházel pach mnohem výraznější a ve své podstatě podivnější a tajemnější. Vrátil jsem se směrem k zrcadlu prozkoumávaje očima stěny i malovaný strop s pěticípým lustrem, na jehož okrajích plápolaly bílé svíce a vrhaly všude kolem mlhavé stíny. Zastavil jsem se, když můj zrak sklouzl opět na zrcadlo. Hluboce zamyšlen, hrozivě jsem se vylekal, neboť kromě sebe spatřil jsem i mladou ženu oblečenou v netradičním černém hábitu. Bleskově jsem se obrátil a svou neopatrností shodil na zem ze stolu jednu z nádob. Obsah se okamžitě rozlil po zemi a pomalu stékal k nohám té ženy. Nevěda proč, chystal jsem se sbírat bez jediného slova drobné střípky, aniž bych tušil, co bylo obsahem baňky, ale než jsem se dotkl největšího střepu, uchopila mě pevně za ruku a rovněž beze slova zakroutila varovně hlavou. Její ruce byly ledové jako ruce mrtvého, ale stejně tak jsem cítil jakousi nepopsatelnou čistotu, která z těla vyzařovala. Pohlédl jsem do světle zelených kočičích očí, jež zářily životem. Neodvažoval jsem se do nich zadívat déle, ačkoliv nepatrně skrytý úsměv naznačoval, že má nešikovnost je tolerována. Barva vlasů kontrastně ladila k barvě sněhobílé pokožky a přirovnat šla snad jen k černým křídlům havranů. Postavou se zdála na první pohled menší a drobnějšího vzrůstu. Avšak nebyl jsem si zcela jist, neboť se stále skláněla stejně jako já nad rozbitou nádobou.

Přestože jsem cítil klid a jakousi skrytou auru, zdálo se, že v některém okamžiku hluboce přemýšlí a pečlivě rozvažuje, jak se zachovat. Mé opilé smysly mi nedovolovaly coby prvnímu prolomit hrobově prázdné ticho. Těch pár vteřin mi přišlo jako věčnost. Byla to ona, kdo první promluvil do hluché prázdnoty. Avšak její hlas s nádechem staré latiny ničím nepřipomínal hlas lidský a svým podivným dialektem se od všech zcela odlišoval. Nemohu říci, že byl basově hluboký, ani pisklavě vysoký jako melodie flétny. Nemohu tvrdit, že mi byl protivný svou intonací, ale ani příjemný svým skrytým nádechem čehosi neznámého. Něčeho, čeho lidské hlasivky nemohou být schopny. Myšlenky, které přetékaly jedna přes druhou, mi svázaly jazyk a připadal jsem si poněkud trapně, nehledě na to, že jsem se stále ani neomluvil za rozbitou nádobku.

Náhle jsem z náměstí přes zavřené dveře slyšel odbíjet osmou hodinu večerní a to mě přimělo nazpět do reality. Spěšně jsem se omluvil a vysázel na stůl několik mincí v domnění, že budou stačit a narychlo popřál dobrou noc odcházeje rychlým krokem.

Dalšího dne jsem vstával s rozbřeskem a vydal se do místních lesů nadýchat se čerstvého vzduchu mimo město. Stejně jako ve včerejších hodinách jemně pršelo, takže jsem se bořil hluboko do vodou nasáklého mechu a proplétal se zdejšími neopečovávanými křovisky a trnovým houštím. Nohy mě vedly nevěda kam přesně, ačkoliv jsem měl namířeno do hloubi lesa pro několik vzácných bylin, kvůli kterým jsem koneckonců i přicestoval. Pamatoval jsem si pouhý směr zrádné cesty linoucí se kamsi do tmavého údolí hustě skrytého košatými duby, jejichž bohaté koruny sahaly neobyčejně vysoko k nebi. Musel jsem jít přinejmenším tři až čtyři hodiny ostřejší chůze, když se svah začal mírnit, ale zato v takto deštivý den ubývalo světla. Chvílemi jsem odbočil z cesty, která se šklebila jako čerstvá jizva na tváři zraněného a trhal do torny potřebné byliny nespouštěje jedním okem směr, odkud jsem přišel.

Nakonec mě nohy dovedly až na okraj menší meze, kde jsem ho spatřil mezi velkými balvany rozsetými do menšího kruhu. Zatímco jsem byl skryt v kapradí, hrdě se pásl jen několik desítek stop od mého úkrytu. Pověsti, které kolovaly z generace na generaci a šířily se jako morová epidemie, byly pravdivé. Mýtický tvor, jehož roh je stejně záhadný jako drápy noční chiméry nebo vejce bájného fénixe. Hrdě se pásl, nikým nerušen a dával mi moře času obdivovat jeho nekonečnou krásu do doby, než vítr změnil směr a ucítil můj pach. Divoce zvedl hlavu a zaržál. Chvíli upíral zrak mým směrem, kopytem rozrušeně klapal o největší z poházených kamenů a aniž by mě spatřil, několika bleskurychlými skoky zmizel v lese. Pošetile jsem vyrazil ihned za ním v jeho stopách, ale brzy mi došlo, že nemám pražádnou šanci stopovat tak neznámého tvora v prostředí, které neznám a je mi cizí. Do města jsem se vrátil až pozdě večer a svěřil se jednomu z mých učňů, co a kde jsem spatřil. Té noci jsem příliš nespal a posléze si i vyčítal, že jsem neměl příležitost setrvat na místě déle. Ačkoliv jsem měl všechny byliny nasbírané a roztříděné do menších lahviček a váčků, vyrazil jsem tedy druhého dne navečer na totéž místo jako včerejšího dne v domnění, že se mi podaří naposledy spatřit bílého jednorožce a pozorněji si prohlédnout jeho magický roh. Byl jsem pevně rozhodnut, že musím své příležitosti využít, neboť v odpoledních hodinách jsem obdržel dopis plný neodkladných náležitostí, které prý nepočkají. Znovu jsem putoval podivnou cestou, jež se zdála při svitu bledého měsíce na hranici reality a snů. Nevadilo mi ani tolik noční houkání sov, ba ani šustot kdesi v trávě za mými zády, ale zhruba v půlce cesty jsem už byl naplněn neurčitým plíživým pocitem chtíče a zároveň nejistoty. Mé druhé já mi vyzývavě šeptalo a nabádalo k činu, na který nezapomenu do smrti. V kalné paměti mi visela jediná myšlenka. Nedalo se přemýšlet nad ničím jiným, už jsem snad ani nedbal a nevnímal hrozivé zavytí odkudsi z dálky. Jako slepý fanatik jsem stále pokračoval mezi bludnými kořeny letitých stromů, až jsem stanul na místě, kde jsem poprvé spatřil jednorožce. Hvězdy ospale blikaly na noční obloze a vytvářely fantaskní noční atmosféru. Zůstával jsem skryt za velkým balvanem a vyčkával minutu za minutou, hodinu za hodinou jako lovecký pes, který trpělivě čeká na svou kořist. Svaly jsem měl již napětím ztuhlé a nehybné, oči od neustálého pozorování vypoulené, dokonce i chtivá mysl mého rozumu upouštěla od původního vražedného záměru. Chtěl jsem již odejít, když se jako blesk z nebe znovu objevil.

Klidnými ladnými pohyby přišel až ke křišťálově průzračné studánce a začal pít. V té chvíli mi musel vypovědět službu zdravý rozum. Zpod kabátu jsem opatrně vytáhl zbraň. Zadržel jsem dech, zamířil a vystřelil do černé noci. Nejsem pražádný střelec, ale kulka našla svůj cíl přesně. Z výkřiku, který jednorožec vydal, mě okamžitě zamrazilo a bylo zřejmé, že cosi je špatně. Téměř okamžitě jsem si uvědomil, co jsem provedl. Zabil jsem tvora, který byl zřejmě jediný svého druhu pro roh, o kterém jsem neměl ani potuchy, k čemu slouží. Kolovalo samozřejmě stovky pověr o léčivých účincích až po zaručení nesmrtelnosti, ale to se již nedovím. Poté co jsem přišel k místu, kde mělo ležet tělo zvířete, leželo nahé ženské tělo osvícené mlhavými paprsky měsíce. Do tváře jsem neviděl a omráčen hrůzou, nebyl jsem schopen jediného pohybu. S očima vytřeštěnýma k smrti odtrhl jsem od něj pohled, aniž bych zjistil, jak se to mohlo stát, prchal jsem prázdnou stezkou hnaný plazivými mračny a zvedajícím se ostrým větrem. Zpytoval jsem marně své svědomí vraha. Jak má nervová soustava, tak slabá tělesná konstituce selhaly. Upadl jsem do bezvědomí někde na samém začátku lesa a tak mě i prý našli. Sinale bledého, s bojácnýma očima protkanýma zarudlými žilkami a s hlasem velmi nerozhodným. Doktor usoudil, že jsem prožil jakýsi šok a tvrdil, že potřebuji jen čas na zotavení a hlavně spánek. Několik dnů jsem probděl, ale pokaždé zůstaly mé prázdné modlitby probudit se z noční můry, nevyslyšeny. Vstával jsem s třaslavým pohybem starce a chmurným pohledem blázna, jež hledí do prázdna.

Nakonec jsem se přeci jen poněkud dostal z nejhoršího, i když to z mého selhávajícího hlasu nebylo vůbec znát. Jednoho dne, kdy jsem nabyl více sil, rozhodl jsem se projít po městě, abych nadýchal čerstvého vzduchu a rozloučil se s krajem, neboť jsem měl již v plánu odjet mnohem dříve. Vyrazil jsem podél hostince, prošel celé náměstí a dostal se na roh, kde jsem zabočil na starší prašnou cestu vedoucí ke kostelíku nedaleko na vršku, odkud se naskýtal pohled na celé město. I vydal jsem se tím směrem a setrval chvíli ve stínu stařičké lípy. Její vůně mi připomínala rodný domov a vzpomínky na dětství. Chvíli jsem odpočíval, dokud jsem nespatřil jakési procesí mířící mým směrem. Byl to průvod pohřební, jak jsem o několik minut později zjistil a zhrozil jsem se při představě, že se tělo té ženy v lese našlo a já budu usvědčen. Zvědavost mi však nedala, a když mě několik lidí minulo, nenápadně jsem se přidal k davu, který mířil do kostela, kam byla rakev položena. Neblahý pocit se mě zmocňoval, když se mé kroky ubíraly k místu, kde ležela s víkem vyzývavě odklopeným, aby se blízcí naposledy rozloučili s milovanou osobou. Ačkoliv jsem v lese neviděl, kdo byl mou obětí a proč vůbec jsem spatřil bájné zvíře a stal se vrahem člověka, přistoupil jsem váhavě k rakvi a nahlédl. Při pohledu dovnitř mě zalil studený pot a jednou rukou jsem se musel opřít o podstavec. Vzpomněl jsem si na návštěvu v lékárně a rozpoznal mladou ženu s podivnýma plachýma očima, sametově bílou pletí a nelidským hlasem, který nepatřil žádnému žijícímu tvoru …