Legenda o Černém potoku

V létě jsem jako malý kluk jezdíval k babičce a dědečkovi na prázdniny. Byly to nádherné časy a nevím, co bych za jejich návrat dal. Dodnes si vybavuji vůni čerstvě posečeného sena, venkovských cest po dešti a lip, v nichž se ztrácely celé vesnice, včetně té, kam sem jezdíval. Byly a stále ještě jsou to vzpomínky pro mě obrovsky důležité, které by se nevešly ani do pořádně tlusté knihy. Mnoho z nich mi čas neúprosně vzal a já ho za to tisíckrát proklínal. Jeden den si však pamatuji, jako by to snad bylo včera. A věřím, že v paměti mi - z nějakého mně neznámého důvodu - zůstane nejdéle ze všech vzpomínek.
Toho dne bylo hrozné vedro. Obrovský sluneční kotouč žhnul na vypáleném nebi a nemilosrdně spaloval vyprahlou zemi, kterou pořádný déšť nesvlažil už déle než týden. Nám to ale nevadilo. Hráli jsme si ve stínu velkých olší nedaleko starého opuštěného statku. Byli jsme tam dlouhé hodiny, od oběda určitě tři, čtyři, možná i pět hodin, těžko říct. V létě byl den dlouhý a my, tedy já a moji kamarádi Petr, Ivan a Jirka, jsme strach neměli, byla zkrátka jiná doba. Pořádali jsme rytířský turnaj, účastnili se bojů v zákopech a vydali se na lov divoké zvěře a naše fantazie by byla neznala žádných mezí, kdyby kdesi v dálce zlověstně nezahřmělo. Až v tu chvíli jsme si všimli, že nebe je pokryté těžkými popelavými mračny a dusný letní vánek přešel v chladný, po vodě vonící a sílu nabírající vítr.
„Nepůjdeme už?“ zeptal se prosebně Petr a rozhlédl se kolem sebe. Vlnící se stromová hradba opodál se mu ani trochu nezdála.
„Blázníš?“ zeptal se ho udiveně Ivan a došel až k němu. „Zachvilku se spustí pořádnej liják a já nevím jak vy, hoši, ale já chci přijít domů v suchu. Bude to jen nějaká přeháňka, co kdybychom to přečkali na tom statku?“ řekl a ukázal rukou směrem k opuštěnému stavení.
„No jasně, bude sranda!“ přitakal uličnicky Jirka a odhrnul si rezavé vlasy z pihami posetého čela. Jasně modré oči mu zářily nadšením. Ani mně se nechtělo jít v bouřce domů, a tak bylo rozhodnuto.

Se zatajeným dechem jsme otevřeli staré, do pavučin zapletené dveře. Natlačili jsme se jeden za druhým do potemnělé a ticha ponořené světnice. Ve starých dřevěných základech mrazivě skřípalo a smrdělo to tam po zatuchlině. Měl jsem strach a namlouvání si, že je to jen tmou, mi nepomohlo jak bych chtěl. Jak jsme si oddechli, když Ivan, z nás nejstarší a nejzkušenější, zažehnul sirkami petrolejovou lampu, která během chvilky zalila hřejivým světlem celou místnost. Skutečně tam nebylo nic víc, než stůl a 3 židle, povalená šatní skříň a zničené schody do druhého patra. Jirka roztáhl těžké záclony, ze kterých se zvedla clona prachu a podíval se skrze okno ven, kde již zuřila pravá letní bouřka, pod kterou se ohýbaly i ty nejmohutnější stromy. Hromobití ohlušilo celou krajinu.
„No pánové, uděljte si pohodlí, asi se tu chvilku zdržíme,“ řekl Ivan, posadil se na jednu ze židlí, která pod ním úpěnlivě zaskřípala a zapálil si vlastnoručně ubalenou cigaretu.
„Co budeme dělat?“ zabědoval Petr, zatímco vyhlížel z okna.
„A co si takhle vyprávět strašidelné historky?“ optal se Jirka a zamrkal na Ivana.
„Jednu znám, o Černém potoku,“ procedil Ivan skrze zuby, ve kterých svíral cigaretu.
„Jen to ne!“ zakřikl se Petr a oči se mu rozšířily strachem. „Toho místa se lidi z vesnice vždycky báli. Ne, vážně, něco jiného, co takhle…“
,,Není pravda, že se lidé toho místa vždycky báli. Černý potok v nikom nebudil hrůzu až do té doby, kdy se tam udál ten podivný příběh. Vlastně to ani není skutečný příběh, jen jakási dávná legenda. Posuďte sami,'' přerušil ho Ivan hlubokým hlasem, vypustil kroužek dýmu a začal vyprávět. Sesedli jsme se kolem něj tak těsně, jak jen to šlo.
„Kdysi dávno vedla podél Černého potoka důležitá obchodní cesta. Zdejší kníže se tak rozhodl zabezpečit cestu před bandity a nechal poblíž vystavět malou tvrz, která dohlížela na kupecké karavany. Jenže vybral si špatné místo. Zdejší kraj, zarůstající do vysokých kapradin a nořící se do zrádných tůní prý býval čarodějnickým pohřebištěm. Zpočátku tomu nikdo nevěřil, ale když se ztratil první, pak druhý, pak třetí, čtvrtý a pátý muž, vyklidli pověrčiví žoldáci své pozice a nechali hlásku zchátrat. Jejich druzi se už nikdy nenašli.“ Ivan naposledy popotáhl z cigarety a hned si zapálil druhou. Venku mezitím mohutně zaburácelo, skoro tak, že se nám zdálo, jako by nám strop padal na hlavu.
„No, zkrátka, kde jsem to přestal. Jo. No, a tak se z té tvrze časem stala ruina, která je tam až dodneška, jen cesta zmizela. Na legendu o tvrzi nad Černým potokem se zapomnělo docela. Lidé si na ní rozvpomněli až před pár lety, když se ve vsi ztratila hospodského dcera. Šla s mámou trhat borůvky, ale zatoulala se jí a nevracela se. A tak po ní tehdy pátrala celá vesnice, pročesávali les, ale nikde nemohli nic najít. Až třetí den našli cár z jejích šatů, celý nasáklý krví, přibitý zrezlým hřebem do kůry jednoho ze stromů. A v tom začalo být jasné, že se jen tak neztratila, ale že ji někdo zabil, skoro určitě. Tělo se skutečně našlo, ale až za pár dní, takže je vám jasný, že už bylo trošku… no trošku nezachovalý. A kde myslíte, že se našlo? No jasně, u Černýho potoka! Říká se, že její máma potom zešílela a vzala život sama sobě. A od tý doby tam nikdo nechodí. Ti, co tam tudy náhodou projdou skoro vždycky popsali, že viděli malou holčičku opodál mezi stromy, ale když na ní volali, prostě utekla. A hned potom se prý ozval zoufalý ženský křik, volající jméno Anežka. Je vám jasný, že tam odtud pádili, jak jim nohy stačili. To už ale můžou bejt jen povídačky. Ta vražda se ale dodenska nevysvětlila a tak se tomu místu lidi vyhýbaj obloukem, i kvůli těm historkám, co se za léta nahromadily.“
Nikdo z nás ani nedutal. Bledí a vystrašení jsme si hleděli do tváří a snažili se nevnímat skučící vítr, pronikající dovnitř škvírami a otvory ve zdech.
„Jdem,“ řekl roztřeseným hlasem Petr, zvedl se od stolu a vyrazil ke dveřím. Následovali jsme ho bez námitek, jen Ivan se nám smál. Běželi jsme domů v dešti, celí promočení, ale to nám bylo jedno. A já bych byl přísahal, že i přes všechen ten rámus, který se vznášel ve vzduchu, jsem z nedalekého lesa zaslechl tlumený ženský křik...