Přišel si pro mně...

… hlava se mi klimbá na lavici a já sotva slyším hlas učitele. Vlastně asi nejsem jediný v tomto stavu. Sedím. Spím. Ležím. Sedíme. Spíme. Ležíme. Učebna je rozlehlá a dobře osvětlená, ale strašlivě promrzlá. Ve škole obvykle zapomínají na to co znamená topit a dnes to není o moc lepší.

Běložluté stěny místnosti mají uklidňující, ale taky uspávací barvu a je to vidět i na učiteli. Zbytek mých spolužáků, patnáct děcek, na tom je podobně. Nedávají pozor a chrápou. Znova zavírám oči a téměř usnu. Ale ne úplně. Hlava se mi sveze z dlaně o níž se opírala a já se udeřím o lavici.

„Sakra.“vyštěknu a mnu si čelo.

Docela ostré probuzení. Ucítím jsem vlhkost na dlani. Tolik jsem se snad neuhodil, aby mi tekla krev. Brzy, ale cítím, že to není krev. Je to něco lepkavého.

Podívám se ke stropu a zcepením. Nebyl jsem schopen se pohnout. Hrůza mě naprosto pohlcuje a já se svezu ze židle. Po rukách se belhám ve strachu pryč. Pryč od oběšeného člověka z jehož podřezaného hrdla vytéká odporná a páchnoucí tekutina. Tmavě červená a lepkavá tekutina. Brzy si, ale všimnu, že mé snažení je zbytečné. Ze stropů visí další oběšenci, po celé místnosti. Ale… ale… ale provazy na nichž jsou oběšení visí odnikud.

Opatrně se vydrápu na nohy a opírám se o stěnu, která je, ale taky špinavá a strašně lepí. Nemohu se pohnout. Něco mě popadne za mikinu. Bleskovou rychlostí ji ze sebe strhnu a uskočím. Dva odpudivé nelidské a asi ani zvířecí pahýly čouhají ze stěny a trhají mikinu na tisíce kousků. Ustupuji mezi lavicemi, ale neuklidňuji se. Ne při pohledu na moje spolužáky jejichž prázdné oční důlky se upírají mým směrem a bezzubé úsměvy drásají mé nervy.

„Všechno bude v pořádku.“hlásá nápis na tabuli, napsaný ze střev učitele, který leží nabodnut na kůlu u katedry.

Světla blikají a jsou doplňována nachovou barvou, která proniká skrze temně černé mraky v dálce. Přistupuji k oknu a hledím na hřiště uvnitř areálu školy. Do kolečka tam chodí nějaké děti. Sem a tam. Bez rukou, tváře snad mrtvé, v otrhaných zkrvavených šatech a hledí jeden na druhého a některé se občas podívá mým směrem.

Otočím se k dveřím a mířím rychlým krokem pryč. Co nejrychleji pryč ze třídy a ze školy. Téměř běžím, ale sotva ve dveřích zcepením. Na vzdáleném konci chodby se objevuje cosi co nedokážu pořádně rozlišit. Něco černého a vypadajícího z dálky jako člověk a pomalu se to ke mně blíží. Nejprve to vypadá, že to jde, ale nejde to. Pluje to. Vzduchem to pluje přímo ke mně. A s každým „krokem“ se chodba za tou bytostí mění v černou prázdnotu. Světla zhasínají, z chodby padá omítka a vše černá.

Bolest. Hlava mi začíná třeštit. Jako by do ní někdo zabodával hřebíky. Jeden hřebík, dva hřebíky, tři hřebíky… dvacet hřebíků. Popadám se za hlavu a začínám rozpoznávat první tvary toho kdo se ke mně blíží. Kvádro. Kravata. Pečlivě upravený. S čtyřma rukama delšíma než normální člověk. Teprve nyní vidím, že je vysoký, až ke stropu. Tři metry vysoká bytost s dlouhými pařáty oblečenými do rukávů.

Ustupuji o několik kroků, ale dál se nepohnu. Něco me zezadu chytlo a pevně sevřelo. Pootočím se a vidím tvář své spolužačky. Prázdné důlky po očích, vytrhané všechny zuby a jazyk, krev po celé tváři. Vůbec se jí nedokážu vysmeknout a bytost je čím dál tím blíže.

Brečím a lomcuji sebou, ale je to marné. Bytost je už jen pár metrů ode mě a já jí hledíme do tváře. Ona nemá tvář. Bílá, zářivě bílá hmota tvoří její hlavu a z nepatrné škvíry vyráží děsivě dlouhý jazyk. Obepne mě kolem krku a zvedne nad zem. Bytost nad sebe zvedá oba páry pařátů a já hystericky naříkám. Kopu kolem sebe, ale je to marné. Stěny se rozpadají, chodba zaniká v nicotě. Každý pařát mě chytne. Za ruce a za nohy. Spolužačka ustupuje, rozebíhá se a hlavu si rozrazí o stěnu. Mě mezitím pařáty tahají všemi směry. Chtějí mě rozčtvrtit. Řvu bolestí a cítím jak se mi lámou a drtí kosti, jak se mi vazy a maso přetrhávají. Můj řev zaniká v dálce a bytost mě dál trhá na cáry. Ječím. Bytost trhá. Stěny padají. Podlaha mizí. Vše mizí v temnotě. Ječím. Bytost trhá. Nohy se utrhnou a letí v dál. Ruce se přervou a letí v dál. Jazyk mě tiskne kolem krku víc a víc. Nemohu dýchat a bolest mě dohání k šílenství. Oči mi vylézají z důlku a brzy vypadnou. Vypadávají a trhají se. Oslepnu. Zuby je následují a já se začínám dávit jejich zbytky ještě víc než smrtícím stiskem bytosti. Jazyk mi nabobtnává a exploduje. Krev se zalije po mých ústech a já ztrácím vědomí. Umřel jsem.