Obláček vůně

Násilím držím před nosem papír s poznámkami. V hlavě mi stále zní, že se to prostě musím naučit. Učit se něco, co vás zoufale nebaví a je to vašemu oboru vzdálené asi jako někomu, kdo studuje češtinu a má se zpaměti našprtat anatomii člověka, to je učiněný horor. Blahopřeju si k silné vůli, ale přitom hledím pořád na stejné slovo.

Tento semestr bych s chutí vymazala ze systému. Co mě v něm potkalo dobrého. Samozřejmě, pokud budeme počítat lidi, tak hodně. Ale předměty, škoda mluvit. Navíc pořád poslouchám, kterak se to našemu ročníku hodit nebude. Naposled jsem měla sto chutí se přednášejícího zeptat, proč nás na tom tedy tak drtí, když je to zbytečné? Teď tu kvůli němu sedím v posteli skoro přivázaná, kolem mě tisíc zajímavějších věcí včetně umývání záchodu, kolem kterého se line smrad z dolního bytu, kde se soused zase opil.

Dnes je divný den asi pro všechny, když při čtení další věty uslyším hádku. Do mišmaše se navíc ozve dětský pláč.
Panelák.
To je pro učení vyloženě „příhodné“ místo. Nemám daleko k tomu, abych se rozbrečela. Nebo spíš vřískala. Vřískala vztekem, že mi to nejde. V půlce papíru si dávám malou přestávku na kafe. Namlouvám si, že to mám jako odměnu. Ale za co. Budíček v mozku mi nadává a beztak mi naznačuje, že se mi to nevyplatí. Ale já si tu chvíli, kdy hledím z okna na zasněžený park, vyloženě užívám. Poslední doušek kávy si dlouho šetřím s myšlenkou, že teď se na to vrhnu určitě nadšeněji. Finance, to je věc.

Skočím s rozběhem do rozválené postele, abych si rozproudila krev a skutečně do sebe natlačím informací víc. U nohou mi vrní kočky. Asi jsou taky spokojené, že mi to jde trošku líp. Loni, když jsem se učila na zkoušky, tak mi každé vstaní od skript vyčítaly pohledem. Dneska je jim to nějak jedno. Nebo si už možná zvykly.

Ve chvíli, kdy jsem do ekonomiky ponořená ve svém osobním maximu, mě vyruší něco jiného. Tentokrát to není žádný zvuk nebo otřes, když někdo uhodí do topení. Nechápavě se kolem sebe rozhlížím. Svým počínáním znervózním svoje svěřence. Naštvaně obě odejdou z místnosti. Zase mám důvod odložit poznámky. Nic se ale neděje, nejspíš už blbnu.

Když v tom mě do nosu uhodí nějaká vůně. Začenichám jako lovecký pes a udiveně to identifikuji jako pánskou vůni. Nechápu, kde se najednou takový oblak vzal. Že by po stoupačkách? To mi přijde jako hloupost. Navíc od sousedů by šel maximálně smrad. A to nejde nikdy. Pak mi to cvakne. Takhle to přece vždycky vonělo doma, když se táta pošplíchal parfémem.

Mám z toho podivný pocit a prvně se leknu, že se tátovi něco stalo. Už několikrát jsem měla takové signály. I když nikdy ne s ním. V rodině jsme dost provázaní, takže někdy já, moje mamka, sestra a babička děláme stejné jídlo, voláme si ve stejnou chvíli a podobně.
Několikrát do ticha, zrovna nikdo neruší, pronesu:
„Tati? Děje se něco?“
Neděje se nic. Ani nevím, co bych si představovala.
V tom mi hlavou proběhne, že bych se měla podívat, jestli máme zavřené dveře od vchodu. Muž, když odchází do práce, tak občas rozespalý jen zavře a nezamče. Zámek už je tam chatrný a stačí důrazněji šťouchnout a dveře se otevřou. Nemluvě o kočkách, co si umí samy otvírat. Prostě se na to musí dávat pozor.

V předsíni přijdu na to, že muž zapomněl zase. Zámek tedy zajistím a jdu se do koupelny napít. Vůně mi pořád leží na mysli. Mělo to být varování, že mám zamčít? Nebo to prostě jen byla náhoda, že mě to napadlo.

Ještě ani nedopiju vodu, když se na našem patře ozvou hlasy a dupot. Nestačím se ani pořádně leknout a někdo se nám opře o dveře. Úplně se do nich vcítím a snažím se s nimi ten nápor udržet. Na nic jiného se nevzmůžu, protože jsem zcela ohromená. Co to, kruci, je?
Pak se ten někdo zjevně narovná a začne klepat a něco blekotat. Jak příznačné, zrovna v den, kdy chodí Mikuláš s čertem. Bojím se reagovat. Od přírody mám z opilců, což tento člověk zjevně je, panickou hrůzu. Klepot se změní na bouchání a šepot ve vyhrožování. Než se vzchopím a začnu řvát, že zavolám policajty, ozve se další hlas, který volá, že je na špatném patře.

To tedy jsi, myslím si a zase čekám, co bude. Na dveře dotyčný už nebouchá a pak zadrnčí zábradlí. To znamená, že jde pryč. Spadne mi kámen ze srdce. Kdyby nebylo zamčeno, jsem si dost jistá, že by dveře povolily.

V duchu si nadávám, že výměnu zámku za bezpečnější stále odkládáme. Ale je to jen náplast na šok, co se mi dostalo od našeho souseda z dolního bytu, jak posléze zjistím podle mluvení, co nám zní v koupelně. Umíním si, že muže dovrtám hned zítra, aby zámek koupil a vyměnil.

Vrátím se do postele a rozklepanýma rukama chytám zase papíry. Třeba, když se mi zvýšila hladina adrenalinu v krvi, mi to učení půjde snáz. Po obláčku vůně není ani památky.


Epilog
O sto kilometrů dál se postavil muž za stolem. Cítil se unavený, ačkoliv pracoval teprve dvě hodiny. Přemýšlel, jak by se osvěžil, když mu ulpěl zrak na poličce, kterou sám pro sebe nazýval „Síň slávy“.

Byl tam výkres od vnuka, fotka manželky a dcer, něco málo keramiky a snubní prsten po jeho otci. Za tím vším byl dobře schovaný flakon s toaletní vodou, aby nijak nenarušoval obrázky a ostatní amulety. Bohatě se navoněl a nově osvěžen, si opět sedl.

Lahvička stála za fotkou nejmladší dcery.