Děsný vánoce

Tsch, Vánoce.
Nesnáším tyhle striktně lidský svátky… jenže, když máma trvá na tom, že se musíme seznamovat s vlastní kulturou… a tak vlastně slavíme něco prakticky každej týden v roce, od Velikonoc, až po výročí narození Vlada Drakulia nebo dne vítězství velké paní S (to je smrtka, pro ty, kdo nevědí), a lidské svátky jsou z toho výběru vždycky ty nejnavoněnější, nejbarevnější… a taky nejpřeplácanější a nejtrapnější… a co hůř, celá rodina se shoduje na tom, že je slaví čistě kvůli mně, no nebyli byste z toho taky mrzutí?
Fajn, asi nemáte příliš šajna o čem mluvím, tak já vám to tedy osvětlím, jenom pro tentokrát ale. Nerada se v tom rozpitvávám. Nepřijde mi to etické, ani správné rozebírat, prostě jsme, co jsme, a k tomu velká tečka.
Tak dobře, budiž, moje rodina je ale na druhou stranu dost výstřední, a bez osvětlení mého původu (pravda, spíš prostředí, kde vyrůstám – a už jsme u důvodu, proč se v tom fakt nerada hrabu), asi byste neměli o podstatě mého zoufalství nejmenší šajnu.
Takže, maminka je ghul… respektive ghulka (jo, to je taková ta hřbitovní stvůra, co jí mrtvý lidi, ale zkuste o ní říct něco špatnýho a okamžitě se s vámi přestanu bavit… a možná vás i v nejbližší době něco sežere), zatímco její manžel, náš tatínek, je tak trochu zombík (ne, vážně je mrtvej… teda nemrtvej).
Laskavě si z toho ale fakt nedělejte srandu, protože, ačkoliv je to trochu netradiční pár, mají oba dva víc citu a lásky, než kdekterá lidská macecha.
Hlavou rodiny je naše maminka, a i když umí být občas trochu ráznější, je při nás obvykle milá a veselá. Je to dáma, a pro blaho rodiny je schopná třeba i přes mrtvoly kráčet (a to doslova).
Náš tatínek, ačkoliv toho zrovna na dvakrát moc nenamluví, je potom opravdový dobrák. Trošku se rozkládá, ale na to si jeden prostě zvykne, stejně, jako na to, že když už se spolu naši přeci jen pohádají, hledají se pak další dva dny po celém domě jeho ruce nohy a další části, které fakt nebudu blíže specifikovat.
Jinak, je asi známý fakt, že zombí nemůžou mít vlastní děti, aspoň ne ty narozené, a co se týče ghulů… znám jedinýho ghula, kterej už se jako ghul už narodil, a… ne, to co si o něm myslím, rozebírat taky nebudu.
No zkrátka jsme všichni (myšleno my děti) adoptovaní.
Nejmladší bráška je trol, který o svou rodinu přišel během kácení jednoho velkého lesa, sestra je divoženka ze stejného místa, a starší bratr… náš starší bratr je vampír vznešené krve. Správně hádáte, jestli tipujete, že jeho rodiče to dostali během denního šlofíčku kůlem do srdce, a on přežil jen proto, že lovci byli zrovna flákači, co se tu malou rakvičku ani neobtěžovali otvírat.
Jo, a pak jsem tady já. V naší rodině jedinej člověk, a taky jediná, které se její rodičové zbavili dobrovolně (můžu si dovolit použít tenhle výraz, když mě jako nemluvě doslova předhodili ghulům a zombím, se slovy: „ať si pošmáknou,“ ne?).
Takže jedinej člověk. V překladu to znamená: jediná nudná, slabá a zavrženíhodná nicotka.
Pravda, zkouším si to krapet nahnat magií, jenže ani v tom nejsem fakt zrovna žádnej machr, pár kravinek sice teda zvládám, ale tyhle věci typu ochrana, uřknutí, nebo černý mor, zvládne totálně každej... to ze mě nic výjimečnýho neudělá.
A teď, proč se tu schovávám, a kňučím, jako potrhaný štěně.
S ním jsem si totiž výjimečná přecijen chvíli připadala… s Markusem.
Byla to trochu ironie, přijít si výjimečný s jiným člověkem, jenže to bylo s člověkem, který o mě jevil zájem, tedy aspoň jsem si to myslela.
Markus byl jiný než jakýkoliv tvor, jehož jsem do té doby znala, byl hezký a sebevědomý (pravda, sice ne víc, než můj bratr…), a měl v sobě nějak něco víc, než ti druzí, něco co mě na něm fascinovalo. Kdybych jenom já blbka věděla už od samého začátku, co.
Markus totiž nebyl jenom člověk, Markus byl i lovec, a lidští lovci nejsou z těch, kdo se od lovu dají zvábit city.
Potkala jsem se s ním jednou v noci, když jsem se šla projít na hřbitov, kam chodím přemýšlet, a taky hladit kočky. Doma žádnou nemáme, protože ghulové a kočky se navzájem nemají moc v lásce, na hřbitově kousek od našeho domu je ale jedno místo, kde se jich schází pravidelně celá velká smečka, někdy i patnáct, a já si tam s každičkou z nich dobře rozumím.
Nemrtví tomu místu říkají kočičí sněm, a tvrdí, že být přijata kočkami přeci jen něco zvláštního je, jenže nemrtví jsou vesměs dobrotiska, která vám řeknou kdeco, mají-li pocit, že to chcete slyšet.
Kdybych je brala jen o trochu víc vážně, všímala bych si toho, jak se ke komu ty malé mazlivé divošky chovají, ale to já ne.
Každopádně jednou jsem na tom místě potkala právě i Markuse, kluka s kuší zhruba v mém věku, někoho, kdo sem absolutně nezapadal (dokonce ještě víc, než moje maličkost), věřili byste tomu?
Samozřejmě, že jsem si ho všimla mnohem dřív, než on mě, a samozřejmě, že zaujal moji pozornost. Snažil vyhýbat syčícím kočkám a přitom nezakopávat (marně), zatímco se „obezřetně“ plížil mezi náhrobními kameny… kdo by si ho nevšim? V kom z vás by ten pohled nevyvolal žádnou zvědavost?
„Ahoj,“ oslovila jsem ho: „Co ty tady děláš?“
Polekaně vyskočil, a nebýt toho, že měl fakt mizernou mušku, asi by mě střelil. Takhle se šíp leda nešikovně sklouzl po náhrobku, těsně vedle toho, na kterém jsem byla usazená, a zabořil se ve vší své neškodnosti opodál do trávy.
„A…ani se nehni vampírko,“ vypravil ze sebe tak vážně, až mě tím rozesmál, a zatím, co se kolem mě moje kočičky šikovaly, jako ňáký ochranářský pluk, pokoušel se tu svoji kuš znovu nabít. Bylo to legrační, vidět, jak dělal co mohl, a stejně mu tam ten šíp nějak pořád zasunout nešel. Jo, nepopírám, některá z kouzel, co znám užitečná jsou.
„Špatně se díváš,“ pokoušela jsem se mu to objasnit: „Nejsem žádná vampírka.“
„Tak upírka?“ začal hádat, zatímco já jenom pobaveně vrtěla hlavou: „Bánschee? Běsná žena? Harpie? Valkýra? Polednice? Půlnočnice? Klekánice? Divoženka? Jeskyňka?...“
Další věc s níž mě zaujal, na to, jak se říká, že lidé o tvorech noci, netvorech a patvorech absolutně nic nevědí, no, tak tenhle jich pár znal… i když zjevně ne moc dobře.
Byla to zábava. Nakonec se mi ho ale přeci jen zželelo, a tak jsem mu zopakovala svou původní radu: „Jak jsem ti řekla, moc špatně se díváš, nesmíš vidět to, co očekáváš, místo toho raději pořádně zhodnoť to, co vidíš.“
„Takže jsi kočičí démonka?“ vydechl, když se kolem nás rozhlédl, a potom ustoupil, asi o krok: „Ještě nikdy jsem se s žádnou nesetkal, i tak tě ale dokážu přemoct, a potom tvoji hlavu přinesu svému mistrovi,“ skoro to zakřičel, jenže pak zakopl o jeden odhalený kořen, pleskl sebou na zadek… a teprve potom se v jeho tváři objevil i strach.
Uznávám, že to od něj bylo trošilililinku roztomilé (ten pád)… a ne, ten kořen jsem tam zrovna nepřičarovala, ten tam fakt už byl.
„Hm, jo. Fakt jsi ještě žádnou neviděl, a ani bánschee, nebo divoženku, jinak by sis mě s nimi nepletl,“ seskočila jsem z náhrobku, a sebrala mu tu jeho mocnou zabíječskou zbraň, aby si s ní ještě neublížil: „Víš, vlastně jsem člověk,“ Pokrčila jsem rameny a pokusila se mu pomoct vstát, ale on to odmítl.
„Jmenuju se Niky,“ dodala jsem tedy alespoň pro seznámení.
„Takže jsi našeptávačka,“ odmítal se vzdát svého přesvědčení, že jsem něco extra, dokud jsem se ho nezeptala, jestli se po cestě někde náhodou nepraštil do hlavy. To ho pak už zklidnilo… aspoň z části.
Několik dalších nocí se tam pak vracel, aby se mě pokoušel, když jsem se náhodou otočila, polévat svěcenou vodou, předčítal mi z Bible, nebo na mě sypal magický popel, či zakletý prach (kvůli čemuž jsem se pak musela skoro vždycky před příchodem domů celá vydrhnout v řece, abych tím náhodou neublížila, někomu z naší domácnosti). Byla to legrace.
Nakonec, přeci jen usoudil, že budu asi vážně člověk a začal na mě pro změnu zase apeloval, abych se „pro své bezpečí“ držela od nočních míst smrti dál, a vůbec neposlouchal žádný z mých argumentů, že jsem na těch místech mnohem bezpečnější, než on.
Do třísky ve skřetově zadku, teď si uvědomuju, že to byl docela dost velký ignorant.
Na jeho obhajobu jsem se mu ale taky, z počátku, tak nějak zapomněla zmínit o své rodině.
Až jednou, když na něj zaútočil běsný pes strážce smrti Mihaila, lovčího našeho bezhlavého jezdce, a já ho odvolala, došlo mu, že úplně obyčejný člověk asi přeci jen taky nebudu,… a šla jsem s barvou ven.
Kupodivu to asi po dvou minutách, kdy se tvářil, jak nevrlý citron začal nést překvapivě dobře, a dokonce se nechal slyšet, že je to „vlastně i skvělý.“ Pokrytec.
Začli jsme se scházet už „jenom tak,“ snad každičkou noc… až do večera, kdy mi ukradl můj první skutečný polibek, a oznámil mi, že by se s mými rodiči a sourozenci přeci jenom rád setkal.
Byla jsem pako, že jsem mu na to kývla, jenže jsem si myslela, že už pochopil, že všichni tvorové noci nejsou zlí, aspoň ne tak, aby museli být něčí lovnou.
Mělo mi dojít, že na něm není něco v pořádku… už od samého začátku, už jen proto, jak ho nikdy nepřijala ani jediná z mých koček... dokonce i o moje sourozence se semtam některá z nich lísá… na Markuse vždy jen syčely a sekaly po něm vztekle drápy.
Jenže to já vidět nechtěla, vůbec nic z toho.
Naopak. Vlastně jsem byla nadšená, vyloženě nadšená. Pozvala jsem ho k nám rovnou na štědrovečerní večeři (jeden z mála dnů, kdy se u nás neservíruje ani trocha lidského – což jsem mu samozřejmě neřekla).
Trochu ho překvapilo, že jeho „příšery z pohádek“ slaví Vánoce, ale přijal, a mě začala spousta práce s přemlouváním mých nejbližších, aby se chovali o něco lidštěji a nepokusili se ho hned ve dveřích zabít.
Jako první to pochopila maminka, a okamžitě se jala organizace. Pohádala se dokonce s mým bratrem, když trval na tom, aby u stolu byla, jako tradičně alespoň zvířecí krev, když už je to oslava, a ten bručel, dokud jsem ho neuprosila, s použitím osvědčeného: „Klidně se potom napij ze mě, ale udělej to pro mě, moc prosím.“ (Brácha by se ze mě nikdy nenapil, ale vidí-li, že je pro mě něco až takhle důležitého, zpravidla mi couvne).
To je taky legrační, z naší rodiny by mě nikdy nikdo nekous, ani neškrábnul, teda pokud to není v zápalu hry (jo, ve skutečnosti už jsem byla pokousaná a poškrábaná opravdu kdekým, včetně bráchů a obou rodičů), ani pak by mě to ale nemohlo stejně nijak ovlivnit (neproměním se)… zmínila jsem se už, že někdy je magie taky pěkně naprd? Máma to zařídila, když mě přijali, s tím, že to vyprchá, až mi bude osmnáct, a že pak se budu moct eventuelně rozhodnout, jestli chci být něčím jiným (uvažovala jsem o vlkodlakovy, jsou hezcí, silní, umí rychle běhat, a pokud se zraní, hojí se skoro stejně rychle, jako vampové… a kontrolu nad sebou ztrácívají jen asi tak jednou do měsíce, to je taky dost důležitý).
Štědrý den nastal a všechno bylo dokonalé.
Naši se chovali tak lidsky, až to bylo nepřirozené, ale pro tu chvíli to bylo perfektní.
Ozvalo se klepadlo, a starší brácha (s upíří rychlostí – podrazák) mě předběhl, aby šel otevřít.
„Ségra, to je pro tebe,“ zvolal pak pompézně, když si ho změřil od hlavy k patě, a pak k němu šeptem dodal trochu mrazivě: „A nepřišel bez dlouhých příprav. Tak nevím jestli se mám urazit, nebo být polichocený... vyberu si tu lichotku, už jen proto, že ségře na tom hodně záleží, ale měj na paměti, že o tom vím, a poplácal ho po ramenou předávaje ho mojí udýchané maličkosti, které to přes celý dům trvalo o pár sakra dlouhých sekund dýl.
Další věc, co mě měla varovat, jenže jsem si význam slov mého staršího, ostražitějšího a všímavějšího bratříčka vyložila, jen jako decentní upozornění na to, že umí být hodně ochranitelský, a (opět) nepochopila, o co tu kráčelo ve skutečnosti.
Místo toho jsem se na bratra zamračila a vedla neochvějně svého kluka dovnitř do domu… a ještě ho konejšila, ať si jej vůbec nevšímá, řídící se tou radou i sama.
Vím, jsem fakt ségra na nic.
Celá moje rodina Markuse přivýtala, všichni si s ním třásli rukama, byli milí, usmívali se… a pak, když se táta a starší brácha vydali pro tácy s cukrovím, a máma se na malý okamžik odvrátila zády, zamířil na ni tou svojí zpropadenou kuší. Ani jsem si neuvědomila, že ji zase má.
„Né,“ vykřikla jsem a strhla ho i se zbraní na stranu tak těsně, že se otrávený šíp zakousl do poličky jen několik centimetrů od máminy hlavy.
Spíš uražená, než naštvaná se moje maminka pomalu ohlédla v očekávání mojí reakce, jako by snad měla podezření, že to jsem ji zradila… tedy alespoň tak mně to v tu chvíli připadlo, i když přiznávám, že jsem příliš z toho, co se kolem dělo, nevnímala. Nevěřícně jsem zírala na najednou jako vyměněného Markuse, a můj vlastní mozek odmítal pracovat.
„Co to děláš?“ šeptala jsem zmateně, nevěřící té prudké změně reality a zcela ochromená její tíhou.
„Jsou to netvoři! Musí být zabyti. Za moji čest, moji rodinu a pro mého mistra,“ zahřměl Markus najednou tak… tak… pro ten chlad a opovržení, které z něj najednou sálaly, jako jedové výpary z zeleného ohně, snad ani neexistuje žádný dostatečně vhodný slovní popis, prostě jsem ho najednou vůbec neznala. Z ničeho nic jsem se ho doopravdy bála, od našeho prvního setkání poprvé.
I tak jsem v sobě ale našla tu sílu, a pokusila jsem se mu kuši, kterou se mu podařilo stále udržet, sebrat.
Jako správnou slabou lidskou holku mě ovšem vlastní síla zradila, se stejnou lehkostí, jako předtím mysl. Vysmekl se mi, a snad abych mu už víc nepřekážela, praštil mě dost silně do tváře. Zavrávorala jsem a upadla.
Na okamžik jsem měla mžitky před očima, ale alespoň mě to probralo dost na to, abych mu už neukazovala, žádnou svoji slabost.
Už jsem nebyla nehybně stojící a zmatená, ani hysterycká a slabá, všechno, co mohl cítit z mého pohledu teď, byla jen čistá nenávist.
Byla jsem stvůra odhodlaná vyskočit, vrhnout se na něho a vyškrábat mu oči, stejně nebezpečná, jako ti, s nimiž žiju, nebezpečnější… jenomže to už bylo trošičku pozdě.
Markus se odemě ani neotočil, a už ho držel pod krkem můj velkej vampíří bráška. Ani se po mě neohlédl, jen mu zasyčel do ucha, že nikdo nebude beztrestně ubližovat jeho malé sestřičce.
Potom Markus letěl přes několik metrů místností, než ho zastavila zeď, pokusil se zvednout, ale vzápětí letěl znovu, se stejným účinkem… a potom jsem slyšela bratův hlas v své hlavě, jak říká: „Promiň Nikolet, ale…“ a můj velkej brácha už nořil do našeho návštěvníka (ne, svým klukem už ho zvát nebudu) svoje špičáky.
Měla jsem se odvrátit (vždycky se odvracím), ale já se chtěla dívat. Musela jsem vidět, jak ta světla v Markusových očích vyprchávají.
Nevím, co jsem čekala, snad jsem jen doufala, že v nich blískne lítost, bolest, nebo… nějaká drobná omluva… nebylo tam ale nic neobyčejného. Možná trochu údiv, překvapení z toho, že byl dobrý rytíř poražen, zatímco velké zlé příšery vyhrály, ale to nebylo to, co jsem si tam přála, a smrt člověka samotná… až na to zvláštní prázdno je v tom něco podivně všedního, rozhodně mi to na klidu nepřidalo.
„Tak,“ pronesla máma, když Markusovo tělo spadlo bezvládně na zem a ségra s mladším bráškou tomu výstupu nadšeně zatleskali. To alespoň bylo všechno, co jsem ji k tomu říct slyšela.
Zvedla jsem se, a pomalu, omámeně odkráčela z dohledu všech, co by se na mě mohli třeba pokusit mluvit.
Bolest, která mi vháněla teplo do tváře a nutila mě kulhat na levou nohu, jsem prakticky nevnímala. Prostě jsem se jen musela uklidit někam, kde budu chvíli sama.
Cestou jsem ještě potkala zmateně se rozhlížejícího tátu s táckem po vanilce vonícího lidského cukroví. Všiml si výrazu v mé tváři, a zcela nemístně mi podal s dobráckým úsměvem jednu slepovanou sušenku. …Auch, to bylo snad horší, než kdyby mi v tu chvíli vrazil facku.
„To je v pořádku, tati, teď už asi nebudou vůbec potřeba,“ prosoukala jsem bolestně přes hrdlo, a snažila se držet pláč na uzdě, dokud nebudu z jeho dohledu.
Přivedla jsem k nám domů vraha! Z kluka, kterýho jsem měla ráda,… ne, o němž jsem si jen myslela, že ho mám ráda (tohle přece nemohla být láska), se vyklubal zabiják bez rozumu i citu. A teď?
Jak tohle můžu vůbec před rodiči obhájit? Bohové a všechny stvůry světa, jak jsem jen mohla být tak neuvěřitelně blbá?!
Jak se jim po tomhle můžu třeba jen podívat do očí?
Nedošla jsem ani do vlastního pokoje, pohled na vyšňořený stromeček mě znovu odzbrojil, a tak jsem si zalezla do prázdného výklenku, schoulila jsem se tam do klubka a sesypala se jako ten domeček z karet. Brečím.
Jsem tak už nějakou dobu, nemám páru jak dlouho, ale stejně nejsem schopná se odtud přimět vstát.
Atmosféra je tu tak hustá, že z toho i ten načančanej stromeček najednou zežlout, a všechno jehličí z něj opadalo… nebo to je možná tím, že se na něj vyčůral náš domácí mazlíček, běsožrout Žižlík.
Moc hodnej běsožroutek, takhle ta barevná hrůza vypadá vážně o dost líp.
A pak uslyším v hlavě bratrův hlas: "Hele, jehňátko, jak dlouho ještě chceš být bokem? Večeře už je na stole."
Trošku se pousměju, „jehňátko“ mi říkal, když jsem byla ještě malá, a on mě chtěl nějak konejšit… nebo, když se vůči mně cítil nějak špatně.
Nemá kvůli mně výčitky, že ne?! To není něco, co bych chtěla dovolit, jenže… přesto se pořád k odchodu opravdu nemám. Mám strach. Cítím, jak se chvěju… Nemám nejmenší ponětí, co jim mám teď říct.
„Niký, pojď už jíst, víš, že pro tvůj druh není zdravý, když nejíš pravidelně,“ ozve se z jídelny o několik sekund později hlas maminky.
Skrčím se a rukama si obejmu kolena. Dnes mi mohla umřít, kvůli mě.
„Notak, jehňátko, jsi jediná, komu se tu musí maso péct, a ty si ho stejně necháš vystydnout?“ šťouchne do mé mysli zas starší brácha: „Přece nás tu necháš jíst bez tebe.“
Už jsem mu chtěla v duchu něco odpovědět, když v tom do mě někdo šťouchl i v reálu, a před mou skrýší stojí oba moji mladší sourozenci: „Ségra, pojď už, bez tebe to není ono,“ žadoní sestřička, a její něžná divoženčí tvářička vykouzluje ty nejupěnlivější štěněčí oči, které jsem kdy viděla.
„Jo, a brácha říkal, že jestli se nenecháš překecat po dobrém, mám si tě přehodit přes rameno a dovléct tě násilím,“ přidá se k ní hned bráška.
Teprve na to se zvedám, poněvadž, můj „malej“ bratříček je totiž už dávno vzrůstem mnohem větší, než já (i když pro mě bude malým bráškou napořád), a jako většina trolů, taky o dost silnější. A co víc, především, toho, co naznačoval, byl opravdu schopen.
Dávám se tedy vést, bráška mě drží za jednu ruku, sestřička za druhou (odpor by byl marný) a pomalými kroky se přibližujeme k jídelně.
Snažím se netřást, a taky doufám, že na mě už není vidět, jak děsně moc jsem brečela.
Malej bráška se na mě usměje, a dovolí mi se opřít o jeho paži pořádně, asi myslí, že mi je prostě jenom špatně. V rodině máme pravidlo, že se nesmím dívat, když někdo z příbuzných zabíjí nějakého člověka, a to bylo dneska porušeno, nedivila bych se, kdyby si snad všichni mysleli, že jsem se uklidila právě kvůli tomu.
Jsem fakt dcera na nic.
To, že najednou cítím skoro na půlce těla bráškovu teplou srst, mi ale i tak nějak pomáhá. Sestřička to zbystří, a obejme mě takovým způsobem, že nás bráška musí posledních pár metrů vážně obě nést. Musí to být nehorázný trapas… ale na druhou stranu je na tom i něco moc krásného a hřejivého.
Vcházíme do místnosti a já se přikrčím v očekávání výčitek.
Místo toho však začnou máma, táta, i starší brácha – všichni kdo na mě v místnosti čekali – horlivě tleskat.
Žižlík nám vybíhá natěšeně vštříc a vydává u toho radostně štěkavé zvuky, a dokonce i sestra ze mě seskakuje a dává se taky do tleskání.
Jediný netleskající je můj malý bráška, který si mě k nadšení celého toho osazenstva pro změnu přehazuje do náručí, aby mě tak, jako nějakou princeznu, odnesl až k mému čestnému místu u stolu.
Jsem rudá, jako goblinorarach, ale velkej brácha toho nedbá, obejme mě jedinou paží tak silně, až mi zapraskají kosti, a tou druhou mě cuchá způsobem, z něhož máte strach se pak podívat do zrcadla, protože byste tam mohli zjistit, že jste plešatí.
„Konečně,“ říká mi, a všichni ostatní s úsměvem přikyvují: „Je ti jasný, že bez tebe nejsme tady u večeře kompletní? Tohle je tvůj svátek, a tvoje oslava, tak si ji nedávej vůbec ničím zkazit.“
„Jo, jak se máme bavit, když víme, že ty seš někde zalezlá, a tváříš se tam, jako kakabus?“ utne to sestra, jejíž krátký proslov získává vzápětí bouřlivý pozitivní ohlas.
„A teď chceme od tebe nějaký pěkný proslov,“ ozve se maminka, čímž dává zároveň všem zúčastněným povel začít to slovo skandovat.
„No jo, no jo, no jo,“ vyprostím se z bráchova sevření (i když vím, že kdyby nechtěl, tak bych to nedokázala), zvednu číši s bublinkovým vínem, a po jednom ukazuju na všechny, kdo jsou se mnou u stolu: „Ty, ty, ty, ty, ty, a ano, Žižlíku, ty taky, vy všichni…“ chvilinka ticha pro těžkou dramatickou odmlku, a: „Jste naprosto skvělí. Jste ta nejlepší, nejúžasnější rodina, jakou bych si mohla vůbec přát, a já si vás vůbec, ale vůbec nezasloužím. Mám vás všechny nehorázně ráda. Nikdy bych vás za nic nevyměnila, ani za nikoho, a… a jenom chci, abyste to věděli.“
Vím, nebyl to zrovna nejlepší proslov na světě, ale byl od srdce, a všichni zúčastnění po něm zůstali ochromeně tiší, dokud jim sestřička s mladším bráškou dalším potleskem nepřipoměli, že se už mohou začít hýbat (a ti, kdo to potřebují i dýchat).
„Cha, to je moje ségra,“ objímá mě starší brácha podruhé, a celé moje tělo proti tomu obětí protestuje.
„Héj, neumačkej mě, víš, že na rozdíl od tebe vydržím jen málo,“ vydávám ze sebe přiškrceným hláskem, zatímco se snažím lapat po dechu.
„Jo, jistě, promiň,“ pouští mě, a vzápětí s snaží najít něco ztraceného pod stolem.
„Myslela jsem, že se na mě budete zlobit,“ přiznávám, a rozhlížím se po usmívajících se tvářích kolem dokola.
„Zlobit? Nesmysl, tys přece nebyla ten, kdo tu někoho zradil,“ poučuje mě maminka, a zakusuje se do uleželého, silně se rozkládajícího kusu kravského stehna.
Samozřejmě, že bych je nikdy nezradila, pomineme-li, že bych to ani neměla šanci přežít, tak… kdo by to dělal?
„A kromě toho,“ osvětluje mi mladší bráška: „Jsme se už předem domluvili, že jestli se nám nebude ten tvůj kámoš líbit, tak ho prostě sníme. Jenom jsme ti to neměli říkat, abys na nás nebyla naštvaná.“
Pousměju se trochu… a pak se vyloženě rozchechtám, až mi z toho vyhrknou slzy. Když se konečně uklidním, uvědomuji si, jak je vše vlastně v tom nejlepším pořádku.
„Hele, tati, nechals mi aspoň kousek mozku?“ využívám té situace, když jsem opět sama sebou a vidím, co všechno se tu najednou, jako zázrakem servíruje.
Chovat se Markus spořádaně, tak by tu teď taková pompézní hostina rozhodně nebyla.
Táta se na mě však dívá provinilým pohledem a pokrčením ramen mi dává najevo, že kdo pozdě chodí…
„O nic jsi nepřišla, ten vůl skoro žádný mozek neměl,“ huhlá máma od své napůl ohlodané kosti.
„Jasně, že neměl, jinak by neupřednostňoval náš lov před naší sestřičkou,“ vykřiknou sestra s bráškou zároveň, a já nad nimi vrtím pobaveně hlavou.
„Chutná aspoň dobře?“ dělám si konečně pohodlí a přemýšlím, co z toho na stole bych měla tedy risknout ochutnat.
„Že váháš,“ ozývá se starší brácha z podstolu nadšeně: „Jeho krev byla fakt dobrá. Klidně nám sem přiveď takovýhle víc.“ I táta mi ukazuje ruku s palcem nahoru.
Pěkný, no, tak aspoň něco.
Máma z Markuse zpracovala všechno až na nohy, které si nechává ve spíži dozrát pro sebe, takže je tu opravdový výběr… a kdybych to náhodou nemohla, pořád je tu ovoce, nasládle vonící cukroví, a trochu připálený kapr s něčím, co měl být podle všeho původně bramborový salát… jo, Vánoce.
„Ách, jistě,“ vyskakuje najednou moje vždycky úžasná maminka, a cupitá k troubě, aby přede mě vzápětí položila talíř s dobře propečeným srdcem: „Tohle, moje milá, je speciálně pro tebe, aby nikdo nemoh říct, že ti to jeho srdce nikdy nepatřilo. Bála jsem se, že ti vystydne, nebo, že ti ho někdo, než sem dojdeš, sní a tak jsem ho nechala v troubě, a málem jsme na to úplně zapomněli.
„Mám jeho srdce,“ prohlížím si dojatě orgán na talíři.
„Jasně že máš,“ vypískne sestra, a když ti dáme jeho lebku, můžeš mu do ní strčit ruku, a on tě pak bude mít i plnou hlavu.
Všichni se smějeme. Takhle vypadá rodina, a ať už Markus zabíjel pro cokoliv, pro rodinu to nebylo, ta není o zabíjení, ale o sdílení.
„Ha, tady to je,“ vylézá brácha už konečně ze své „schovky“ pod stolem: „Tak, oznamuje mi pompézně: „Protože jsi tak slabá, křehká a zranitelná, dovoluji si ti dát jeden takový malý vánoční dáreček už předem,“ a podává mi slavnostně zašpičatělý osikový kůl: „Tohle měl u sebe ten tvůj amant,“ dodává ještě na vysvětlenou.
„Blbečku,“ vytrhávám mu tu věc z ruky a pak ho s ní klepnu do hlavy, zatímco se nám všichni ostatní smějí.
On a ty jeho narážky.
„Zlob mě, a až budeš spát, skončí ti ta věc zapíchnutá v zadku,“ mračím se, i když se mi chce ze všeho nejvíc začít taky smát.
Usměje se, až mu jdou vidět tesáky, způsobem, který nutí jednoho přemýšlet, zda by se mu to náhodou nemohlo i líbit. Vampír jeden praštěná, říkám si a pro jistotu ho tukám kolíkem znovu.
Vkládám sousta do úst a přemýšlím, jak se jim budou líbit moje dárky pod stromkem. Snad ano, dala jsem si na jejich výběru a shánění dost záležet… jen staršímu bráchovi jsem namalovala jeho vlastní portrét. Ale o tom vím, že se mu to bude líbit, je přece vampír. Musí být drsné být jedním z nejmarnivějších tvorů na světě, a zároveň někým, kdo se nemůže vidět v zrcadle. V malování jsem dobrá… a jestli se v tom náhodou nepozná, tak ten vyřezávaný zlatý rám to snad taky trochu jistí.
Co asi od koho můžu letos dostat za dárečky já? Hmmm… od rodičů určitě knihy, nebo pomůcky na malování, možná obojí, oni ví, co mám a dělám ráda. Od bráchy nějaká šílenost na moji „osobní ochranu,“ v tomhle má fakt děsnej smysl pro humor, od sestřičky to bude něco přírodního, nebo ručně dělaného, asi obojí, a od malého brášky…
Zadívám se na něj: „Ty, bráško, jestli od tebe letos dostanu pod stromeček zase mrtvou krysu, předhodím tě slizojěštěrům.“
Bráška okamžitě polkne: „To neuděláš.“
„Chceš se vsadit?“
Zaváhá. Ťuňťa, kdyby řekl, že chce, prohrála by jsem.
„Jsem dost chlupatý, než by mě spolkly, udávily by se mnou,“ řekne nejistě.
Zase má pravdu, ale velkou výhodou toho být člověkem je umění mlžit.
„Myslíš?“ zašeptám proto, a tvářím se během toho tajemně, jak sfinga.
Chvíli tiše sedí, pak vyskočí a upaluje přímo ke stromečku: „Ještě musím něco zařídit, tak na mě nečekejte,“ volá za sebou: „Niky, ty si můj dárek rozbalíš až jako poslední!“
Všichni se tomu smějem.
Vánoce jsou možná svátek na prd, ale jestli máte rodinu alespoň z půlky tak skvělou, jako já, je pro vás každý den, nejenom ten sváteční, čarokrásný, šťastný a dokonale výjimečný… a to i bez šarmantně nemotorných hloupých lovců stvůr.