Duchařské Vánoce

„Měla bys už ten počítač vypnout. Za půl hodiny odjíždíme na chatu k horskému středisku. Vzpomínáš? Jsou Vánoce a jako rodina je budeme trávit společně s lyžemi na nohou. Mamka říká, že si máš jěště vyzkoušet, jak ti budou sedět boty na lyže,“ usmála se na mě nedočkavá sestra.
Měla na hlavě novou čepici s klapkami přes uši a zkoušela si, jak jí budou sedět lyžařské boty, které měla koupené týden před celým tímto praštěným plánem s výletem do střediska. Pobouřeně jsem vzhlédla a jako malá jsem na ni vyplázla jazyk. Otočila jsem se k obrazovce a naťukala další dva řádky do mé uboze psané eseje na biologii. Psaní mi nikdy nešlo, ale to učitele nezajímalo. Po svátcích jsme ji měli odevzdat a já nevěděla jak to dopsat, když jsem měla trávit Vánoce s rodinou na horách. Konečně jsem vypla notebook a došla jsem si pro boty, které nám mamka vystavila v obýváku. Sestra se konečně zvedla po dlouhém zapasení s přezkami a nesla se jako manekýna. Vypadala legračně, ale na lyžích to bude jedno. K mému překvapení jsem se usmála a začala se malinko těšit na moje první vánoční svátky mimo domov.
-.-.-
Když jsme dojeli ke sněhem pokryté chalupě, začínalo znovu sněžet. Vločky mi padaly do vlasů a tam se rozpuštěly. Odhrnula jsem si vlasy z očí a koukla na chatu předemnou. Byla to vysoká zděná budova s vysokou střechou, která byla posázená eternitovými taškami. Napravo od domu byl hustý smrkový les, který byl momentálně zapadaný sněhem. Studený vzduch štípal do nosu, a tak jsem si vzala svojí tašku, kterou jsem si dala přes rameno, a pomalu šla ke dveřím v nových botech. Jěště pořád jsem se koukala na okna, abych se přesvědčila, že všechno je, jak má být. Ono nebylo.
Za oknem v prvním poschodí se mihla mohutná silueta. Protřela jsem si oči a koukla tam znovu. Nic tam nebylo. Potřásla jsem hlavou a pár kapek roztátého sněhu mi přistálo na obličeji. Rozhlédla jsem se po své rodině, ale byli příliš zaneprázděni vyndaváním lyží a ostatních zavazadel z útrob vozu.
„Tak pojď,“ šťouchla do mě sestra zlehka, abych se probrala a já si teprve teď uvědomila, že na stejném místě stojím déle, než bych měla. Parkrát jsem se zhluboka nadechla a zahnala myšlenky na černou siluetu za oknem.
Když jsme vešli do předsíně a odložili tašky, sestra se rozběhla prozkoumat náš nový příbytek na další týden nebo dva.
„Společný pokoj máte nahoře vlevo,“ ukázal na mě a sestru taťka. Vzala jsem si věci a pomalým krokem jsem šla za sestrou, která už běžela do našeho pokoje, aby prozkoumala, co tam je nebo dokonce chybí. Šla jsem po dřevěných schodech, které byly hladce vyřezávané. Rukou jsem se přidržovala zábradlí ve tvaru obrovských kuželek, které lemovalo celou délku schodiště. Řezbář si s ním dal velkou práci, každou kousek byl dokonale hladký bez jediné třísky.
Za mnou se ozvaly těžké kroky. Otočila jsem se, protože jsem myslela, že taťka nám nese ještě nějaké zavazadla, ale nikdo tam nebyl. Tahle chata byla podivnější, než jsem si myslela. Rozhlédla jsem se. Až na tlumený zvuk radia hrající veselou melodii bylo všude příjemné ticho.
Šla jsem po chodbě lemované mnoha obrazy. Fotografie měly nádech minulosti. Sáhla jsem po klice ve tvaru velké koule, která se už neužívá. Tady je možné vše.
„Hezký,“ řekla jsem na pokoj. Byl vymalován žlutě s hnědým nábytkem a oknem bylo vidět na sjezdovku. Stála tam jedna velká skříň s knihovnou, která byla velmi rozlehlá s novými i starými tituly knih a dvě postele každá z jedné strany pokoje. Celý pokoj působil velmi útulným dojmem. Hodila jsem svoji tašku na postel, která se pod vahou prohnula.
„Koukni,“ ukázala sestra na okno a úsměv jí pohasl. Opět začalo sněžit, ale tentokrát víc než když jsme přijeli. Teď to byla hotová vánice. Lyžaři nebyli za hustou mlhou, kterou tvořil padající sníh, vidět. Sestra zklamaně svěsila ramena a sklopila oči. Jak jsem tak koukala z okna na stálé přívaly sněhu, za mnou se objevila obtloustlá tvář, která se na mě podivně usmívala. Trhla jsem hlavou, abych viděla za sebe. Nikdo tam nebyl. Nebyla jsem tu ani půl hodiny a už se tu dějí takové věci. Kde to jsem? V domě hrůzy? Dech se mi začal pomalu uklidňovat a puls tišit. Sestra se odloudala ke svojí postel a začala si dávat věci na stolek a oblečení do skříně.
Já mezitím došla k velké knihovně a koukala na tituly, které rozhodně nepatřily do naší doby. Vyndala jsem jednu knihu a koukla na název – Historie a mýty u nás. Vypadala zachovale. Jako by o ni někdo pečoval, přesto desky vypadaly velmi staře. Na obálce byla zvěčněna naše chata s přírodou, ale bez lanovky na lyžování. Něco mi na tom obrázku překáželo. Nedokázala jsem určit, co to je. Obrázek byl zachycen z doby před všemi modernizacemi, kterými jsme dnes a denně zavalováni.
Nalistovala jsem první stránku, kde bylo úhledným písmem napsáno věnování. Mému nejdražšímu bratrovi, který je zárověň i mým nejlepším kamarádem. Stál při mně v krušných dobách. Od Huberta. Jednou bratrem, vždycky bratrem. Bylo to hezké věnování. Od bratra až skoro dojemné.
Dál jsem se prokousávala textem, abych se zabavila, protože sestra pořád vybalovala a na lyžování venku to nebylo. Nevědomky jsem došla k židli, která stála u psacího stolu naproti oknu. Když jsem se na ni posadila vypadla z knížky černobílá fotka. Zobrazovala skupinu lidí před naší chalupou. Přimhouřila jsem oči. Muž, který se mi před chvíli zjevil v okně, byl jedním z nich. Vedle něj se nacházel nejspíš jeho bratr. Byli si velmi podobní. Z každé strany jednoho z bratrů stála jedna vrásčitá osoba. Před nimi seděl velice vyhublý pes. Podle vzhledu bych ho tipla na štíhlého chrta.
Otočila jsem fotku. Hubert a já s rodiči. Rok 1955. Obrázek byl přes 50 let starý, a i když měl nažloutlé okraje, byl dobře zachovaný. Založila jsem ji zpátky mezi stránky a koukla na obsah. Samé kapitoly o chaloupce ve které jsme bydleli. Stavba, rekonstrukce, krásná místa kolem nás, atd.
Zaujala mě kapitola s názvem Požár. Byla umístěna hned před kapitolou o rekonstrukci a byla velice rozsáhlá. Dokonce tam patřily i fotky z celé téhle tragédie. Přišlo mi nesmyslné, že vše tady lehlo popelem protože všechny zdi, okna i dveře byly naprosto v pořádku. Nikde nebylo poznat, že by někdy něco shořelo.
Na jedné fotce byl celý pozemek se základy domu spálenými na popel. Vedle spáleniště rostl ohořelý strom. Dříve to mohla být dub nebo kaštan. Z černobílé fotky nebylo poznat o jaký druh stromu se jedná. Znovu jsem se koukla na obal a konečně zjistila co mi tam nesedí. Byl to rozkvetlý strom na levé straně.
Zaujalo mě, že jsem při příjezdu vedle chaty žádný strom ani zbytky kmenu neviděla. Jako by ho někdo skácel před dávnou dobou, ale fotka byla pořízena deset let po vyfotografování rodinného portrétu.
Bylo smutné dívat se na tak krásný dům, jak je spálený a znehodnocený. Vzala jsem znovu fotku čtveřice lidí, kterou jsem chtěla ukázat rodičům.
„Jdu na chvíli za našima,“ křikla jsem na sestru. Koukla na mě a kývla. Urovnávala si oblečení podle barvy a druhu. Zavřela jsem za sebou dveře a pomalu šla po schodech dolů. Tentokrát se za mnou žádné těžké kroky neozývaly.
Vstoupila jsem do kuchyně, kde mamka připravovala večeři. Usmála se na mě a já si sedla na barovou židli.
„Mami tady jsem našla tuhle fotku. Kdo je to?“ podstrčila jsem jí fotku před obličej jako to dělají lidé v gangsterských filmech co podplatí jiné, aby špiclovali chlapa, co bezstarostně kráčí po ulici. Koukla na ni a zvedla si ji blíže k obličeji. Když se na ni pořádně zadívala, zalapala po dechu. „Tak co? Je ti povědomý?“zeptala jsem se nedočkavě. Byla jsem mnohem zvědavější než předtím.
„Ano to jsou moji bratranci. Kde jsi ji našla?“zakroutila hlavou a zabořila prst do fotky.
„Bratranci? Takže dědeček je bratr jednoho z nich?“ tentokrát jsem zabodla prst do jednoho ze starších lidí na fotce.
„Ne, ne. Maxim...“ ukázala na vrásčitého muže. „...je bratr mojí maminky, ale tahle fotka je hodně stará. Divím se, že je v tak dobrém stavu.“
„Proč?“ zeptala jsem se nechápavě.
„Před nějakou dobou to tu vyhořelo a shořelo úplně všechno a nezůstalo tu vůbec nic. V domě zůstal jen Neo – to byl Hubertův a Simonův domácí mazlíček, ten pejsek – a Simon. Nepodařilo se je zachránit. Simon je tenhle,“ ukázala na silného muže, kterého se držela stará paní. Kniha nahoře musela být jeho, ale bylo zvláštní, že tu zůstala, i když se vše rozpadlo v prach. Náhle mi došlo, že nahoře v pokoji jsem viděla Simonův obličej.
„A co se stalo s Hubertem a rodiči?“
„Pokud vím tak Hubert se z toho nevzpamatoval a jeho rodiče se to tu snažili více méně zrekonstruovat. Všichni jsme pomáhali. Škoda, že Maxim i Sophia zemřeli dřív než to tu mohli dostavět, ale přesto jsme to společnými silami před osmi lety dokončili,“ pokrčila rameny mamka.
„A jak pomáhal Hubert?“
„Dal do toho hodně peněz. Myslím, že z rodinného dědictví, které obsahovalo značně tučnou sumu. Potom se odstěhoval, nikdo neví kam. Nikdo o něm neslyšel. Zkusili jsme to pronajímat. Jednou nebo dvakrát to šlo i do inzerátu na prodej, ale lidé říkali, že slyšeli jak někdo mluví v podkroví, viděli obličej a někdo dokonce tvrdil, že někdo ve sklepě chodí. Jeden blázen tvrdil, že slyšel z vašeho pokoje psí štěkot. Tím pádem se to tu nikdy neprodalo a rodinný zástupci to přestali i pronajímat a začli sem jezdit pouze na rodinné dovolené a výlety s dětmi,“ usmála se na mě mamka.
„BAF!“ ozvalo se za mnou. Nadskočila jsem na židli skoro metr vysoko. Dech se mi zrychlil do maratónových rychlostí. Nebyl to nikdo jiný než taťka se ségrou. Do rozhovoru s mamkou jsem se tak zabrala, že jsem je ani neslyšela přijít dolů. Několika nádechy jsem se snažila uklidnit dech. Nešlo mi to. Neustále jsem myslela na mamčina slova. Bylo to děsivý a zárověň smutný, že její teta a strýc nedokázali dokončit stavbu.
„Poslouchali jsme s taťkou co mamka povídala. Zní to jako knížka od Stephena Kinga než jako minulost tohoto domu,“ zasmála se sestra. Měla pravdu. Bylo to divné, ale proč ne. Každý dům má minulost a tenhle nemohl být výjimkou. Sedla si vedle mě a přisunula si starou fotku blíž k sobě. Chvíli na ni koukala, ale když nezjistila nic, co by ji zajímalo posunula ji k zpět mamce. „Kdo je to?“ ukázala znovu na fotku.
„To jsou moji bratranci z mamčiny strany. A tetička se strýcem,“ odpověděla jí mamka s klidem od syčící pánve.
„Ale takhle naše chalupa nevypadá,“ zkrabatila čelo sestra a zatřásla hlavou. Ukázala na strom a půdní okno. „Okno na půdu? Toho jsem si nevšimla, když jsme přijeli.“
„Taky tu není. Teta nechtěla půdu, protože zrovna tam měl Simon svůj pokoj. Ostatní její přání respektovali. Byla hodná. Mezi rodinou velice oblíbená. Smrt jejího syna jí velice zasáhla. Já byla hodně malá, když se ta trágédie stala,“ pokrčila rameny mamka. Značnou dobu jsme jen tak seděli. Nikdo nemluvil. Když v tom najednou...
HAF! HAF! Naše hlavy se stočily směrem k našemu pokoji v horním patře. Vyděšeně jsem koukala z jednoho rohu pokoje na druhý a pak na rodiče, kteří byli v šoku stejně jako já. Začala jsem se třást po celém těle.
„To byl psí štěkot?“ zeptala se sestra. I ona se bála. Taťka vstal z pohovky na kterou se usadil předtím, než se štěkot ozval. Vzal si nůž z kuchyňské linky. Pomalým krokem se vydal přes chodbu. Zbytek rodiny mu byl v patách. Sestra mi křečovitě svírala ruku.
Táta začal pomalu vystupovat po dřevěných schodech. Nůž před sebou.
Z kuchyně se ozval zvuk tříštícího se skla. Mamka se otočila.
„Jdu tam,“ ozvala jsem se najednou. „Jděte s taťkou nahoru,“ ukázala jsem nahoru a zase se vydala do kuchyně. Sestru jsem předala mamce. I já našlapovala zlehka. V kuchyni to vypadalo normálně. Spíš tak jak jsme to tam zanechali. Nic rozbitého tam nebylo. Na podlaze bylo čisto až na.. zablácené psí stopy. Klekla jsem, abych na ně pořádně viděla.
Zvedla jsem se. Kolem mě se prohnal kouř. Koukla jsem na dveře od skříně na talíře. Byly celé v plamenech. Couvla jsem. Vyděšeně jsem zírala na hořící nábytek. Nevím, kdy přiběhl zbytek mé rodiny, ale ptali se co se...
„...stalo?“volala na mě zoufale mamka. Můj pohled upoutala skříňka. Byla v pořádku.
„Ty dveře od skříně. Hořely. Přísahám, že byly v plamenech,“ ukazovala jsem na ně. Zděšení rodiče na mě koukali jako na blázna.
„Něco se ti zdálo ségra,“ řekla mi konejšivě moje malá sestřička. Její hlas se mi zdál hodně vzdálený. Taťka mi mezitím přinesl sklenici vody a já ji vypila na jeden nádech. Udělalo se mi lépe. To, že jsem tu viděla psí stopy jsem neřekla. Už tak vypadám jako blázen.
…
Po bezesné noci mě probudilo odpudivé škrábaní v krku. Měla jsem vyprahlé hrdlo. Zatím se mi vstávat nechtělo. V tu chvíli mi zeď nademnou připadala zajímavější. Obličeje, tříštící se sklo, psí stopy a štěkot.. to je na i mě už moc, říkala jsem si po celou dobu. Přišlo mi to jako vystřižené z hororového snímku. Párkrát jsem se nadechla a dokopala jsme se ke zvednutí z pelechu.
„Budíček,“ ozvalo se z druhého konce místnosti, kde ležela sestra. Neslyšela jsem, že by vstala. Postele jsou docela staré a rozvrzané léty používáním. Slyšela bych ji. Zvedla jsem se na lokty, abych lépe viděla. Sestřino tělo leželo zachumlané pod peřinou. Nepohybovala hrudníkem. Rychle jsem vyskočila na nohy. Strhla jsem z ní peřinu. Tělo měla spálené na popel.
Za mnou se ozval děsivý smích. Krev mi ztuhla v žilách. Vlasy vstaly hrůzou na hlavě. Bála jsem se otočit. Nakonec si mi podařilo pohnout nohama. Za mnou stál Simon. Mámin mrtvý bratranec. Dech se mi zrychlil, srdce bilo jako splašené. Chtěla jsem křičet, ale zapomněla jsem jak. Jeho spálená ruka se natahovala ke mně. Mozek mi vypověděl službu a já nevěděla, jak se utíká, natož pak křičí. Byla už skoro u mě. Zavřela jsem oči, zadržela dech. A najednou...
…
„..prober se. Suzie vstávat,“ otevřela jsem oči a nademnou se skláněla sestra. Vypadala ustaraně.
„Co se děje?“zeptala jsem se celá zmatená.
„Děje se to, že ty jsi sebou celou dobu kopala a křičela.“
„On to by sen?“ zeptala jsem se zmateně.
„Suzie co je s tebou? Dnes jsou Vánoce, víš?“
„A kde to jsme?“ zeptat jsem se musela. Sestra na mě koukla jěště zmateněji než předtím.
„Doma,“ odpověděla s klidem.
„Takže nemáme žádnou chatu?“
„Jakou chatu? To ti dala mamka včera tak zabrat s tím úklidem?“ usmívala se na mě.
Já si konečně po dlouhé době oddechla. Byl to sen, a to znamená, že žádní mrtví bratranci neexistujou. Není ani žádná chata, která je opředená historií tak děsivou, že z toho mrazí.
„Už žádný koukání na horory před spaním,“ houkla na mě sestra. Slyšela jsem pouze smích, který jsem tak dobře znala. Sestřin smích.