Hrůza na koleji

Jsem moc rád, že teď budu studovat v Downvillage, je tu vyhlášená škola - mezi rodiči svou úctou ke starým tradicím našeho lidu, kvalitou a výsledky poskytovaného učení a mezi námi studenty pak krásou a povolností zdejších studentek z mnohdy bohatých rodin. I já osobně dávám přednost studentským mejdanům, co se táhnou až do poledne druhého dne, před hodinami učení se něčeho, o co nemám ani za mák zájem. Navíc, zabořen ve starých učebnicích si asi těžko užiju s nějakou roztleskávačkou našeho školního basketbalového týmu...
Jako každá jiná, i ta naše škola, nemá však jen světlé stránky - mezi spolužáky se povídá dost divných, záhadných a strašidelných historek, o kterých každý vypravěč vždy tvrdí, že je to do posledního písmene čistá pravda! Nejsem pověrčivý, ani srab, ale nikoho nepotěší slyšet na konci vyprávění hrůzostrašného krváku ,,...jo, stalo se to zrovna tam, co teď bydlíte vy dva!" nebo ,, no jo, příteli, ten přízrak si veme každýho, kdo tam kdy bude spát."
Dost jich tomu nevěří, vlastně v každym ročníku je někdo takovej. I v těch posledních, ikdyž si jich hodně dává záležet, aby nás vystrašili a často jen dělají, že něčeho takového byli svědky.
I já jsem nevěřil, než jsem jednou na podzim nebyl nemocný... :
Pro svou nemoc jsem byl nucen zůstat celé dny na pokoji. Dokud jsem ležel v horečkách a většinu dopoledne prospal, nepřišlo mi to tak, ale jakmile se můj stav zlepšil a já byl vzhůru, slyšel jsme v tom velikém prázdném domě každičký zvuk, ať už se ozýval odkudkoli. To mne poněkud znepokojovalo, občas jsem totiž slyšel i zvuky, jež jsem si nebyl schopen ničím rozumně vysvětlit. Navíc to vědomí, že barák je totálně prázný, jen jeden starší pán,sedící dole ve vrátnici, a já ve třetím patře, pod starou půdou... Neměl jsme z toho radost a příchod spolubydlících jsme vždy netrpělivě očekával už od samého rána.
Každé takto strávené dopoledne mi bylo psichickým tíráním. Ukázalo se však, že pár děsivých zvuků byl jen začátek!
Bylo to v pátek, kdy jsem se konečně rozhodl, navzdory jistým pochybnostem, vstát z postele a jít za tím, co mi už třetím dnem kolem desáté hodiny zabouchá na dveře a, jak je slyšet, rychle se z chodby vytratí. Sebral jsem veškerou odvahu a vyrazil ke dveřím, abych zjistil že za nimi nikdo není. Koukal jsem tedy nalevo i napravo, ale nikde nikdo, nikde nic. Ušel jsem pár kroků vpravo, směrem ke schodům dolu do společenské místnosti. Shora z půdy jsem zaslechl velkou dutou ránu a jakýsi křik. Úlekem jsme upustil svíci, kterou jsem si svítil na cestu, dnes ráno totiž začala obrovská bouřka jakou jsme předtím nikdy nezažil, a podíval se na dvířka co vedou na půdu. Byla dokořán. Přistoupil jsem blíže a všiml si, že jsou poškrábaná a potřísněna krví. Strach mi velel ,,rychle hochu zmiz," ale zvědavost naopak ,,dělej, jdi se podívat, co se tam nahoře děje." Zvědavost byla silnější.
Vyšel jsem potichoučku schody a hubou jsem ,,ryl" zem, aby mě nebylo shora vidět přicházet. To bylo dílo strachu. Ukázalo se to být šťastným nápadem - vprostřed místnosti vysel ze stropu jeden prvák od nás ze třídy, Greg tuším, pod ním stál rovněž někdo ze školy, ale starší, snad letošní absolvent. V ruce držel jakousi knihu a cosi z ní nesrozumitelně četl. Greg se snažil vyplyvnout roubík z úst a škubal sebou přitom tak, že se rozhoupal a vyrazil onomu mladíkovi knihu. ,,Co se cukáš, pitomče? Chceš, já tě pohoupám!" Začal s ním kymácet všísilou ze strany na stranu a nepřestával předčítat. Když ustalo ono houpání, vyndal Gregův roubík a on jej pozvracel. ,,Ty jedno prase! Takovýho dobytka mám obětovat svému Pánu?!"
Co tím sakra myslel ,,obětovat pánu"? Brzy mou otázku zodpověděl - načmáral cosi na podlahu a vstoupil do onoho symbolu. Pak něco nesrozumitelného pronesl a náhle před ním stálo něco obludného. Patrně zmiňovaný pán. Místo rukou ohavné pařáty s dlouhými drápi, nečesané pačesy, v hubě ostrí zuby. Nevím, co byl zač, ale člověk určitě ne! Greg se rozplakal a prosil o milost. ,,Sklapni, hlupáku! Na to je už pozdě! Můj Pane, tohle je má oběť Tobě. Vezmi si ho a chraň mě naoplátku." Netvor jen přikývl a dal se do díla. Podřízl chudákovi Gregovi krk a pil jeho krev přímo ze žíli, jako by to bylo víno a on nic, než větší soudek staršího ročníku. Pak mu svlékl kůži a začal postupně ožírat mrtvé tělo. Hrůzou jsem snad ani nedýchal, aby si mě nevšimli! Po skončení ,,hostiny" vzal přízrak Gregovo srdce a mrštil jej kamsi do tmy staré půdy, jako se háží kameny z dlouhé chvíle do dálky. Mladík mu políbil ruku, načež stvoření zmizelo.
On se pak vydal směrem ke schodům a tedy i ke mě. Rachle jsem zmizel za poškrábaná dvířka. Prošel kolem, nevšiml si mě. Já jsem si ale všiml. Všiml jsem si jeho jmenovky na náprsní kapse, co máme každý na saku od uniformy naší školy. ,,Fred Kinsley ".
Když mi zmizel z dohledu,rozeběhl jsem se dolu na vrátnici. ,,Fred Kinsley, z jakého je ročníku?" ,,Kin jakže? Nikdo takový tu není hochu." ,,To není možné," odmítal jsem uvěřit. ,,Musí!Totiž já od něj mám půjčené knihy..." Nechtěl jsem zatím o hrůze z půdy nic říkat. Stařík mi lae ukázal v evidenci, že nikdo takový tu skutečně není.
Počkal jsem si, až přišli první spolužáci a došel si za jejich doprovodu sbalit věci - byl jsem na odchodu z koleje. Nevím,jak to bylo možné, ale vážně jsme to tam na té půdě všechno viděl! Rozhodl jsem se to však zachovat v tajnosti, protože Kinsleyho neznal ani jeden učitel. Na škole jsem zůstal, bydlím ale v podnájmu v domě na náměstí.
Dozvěděl jsem se, že jakýsi Kinsley tu kdysi studoval. Byl to prý zcela odlišný mladík už na první pohled - ostatní nosili barevné věci, on chodil výhradně v černém, všichni se aspoň trochu učili, jemu byly známky fuk. Jen biologie ho prý velice zajímala. Byl prý dokonce lidským tělem tak posedlý, že jednou v noci zavraždil mladou dívku, kterou vylákal ven pod záminkou sexuálního zážitku. Byla to údajně velice brutální vražda - oběť byla na kousýčky rozsekaná, vnitřnosti se válely všude kolem a proslýchá se, že jí měl po zabití uškrcením ještě znásilnit...
Teď si má jednou za čas jeho duch vybírat jednoho, kdo bude jeho jakýmsi nástupcem, kdo mu sežene novou oběť. Tím jsem byl patrně já, ale já jsem mu přece Grega ,,nepřihrál"!
Tak nevím, co se bude dál dít. Jisté však je, že na koleje už v životě nevkročím!