Martínek

Když jsem se vzpamatoval ze šoku po obdržení zprávy, že moje babička ve středu v noci zemřela na infarkt miokardu a že se proto mám dostavit k notáři kvůli vykonání poslední vůle nebohé Marry, vůbec jsem si nemyslel, že mne ta stará, hodná dáma ještě něčím překvapí.
Mýlil jsem se. Dokonce jsem měl zjistit, že jí až tak dobře neznám...
Mí staří rodičové měli jen jednoho syna- mne- a oba byli vážně nemocní, toho času upoutáni na lůžko,proto jsem byl univerzální dědic.
Po přečtení závěti babičky Marry mi bylo na účet převedeno šesttisíc dvěstěosmdesátdva korun a předány klíče od jejího domku kdesi v Šumavských lesích. Říkám kdesi, protože ve svých pětašedesáti letech se odstěhovala a nepřála si naše návštěvy ani jakýkoli kontakt. O jejím přestěhování se jsem se dozvěděl až po opětovném vrácení se dopisů na její adresu, ale v tu dobu rodiče onemocněli a já tak věnoval svou péči jim. Za čas jsem na ní úplně zapoměl a po léta pak jen doufal, že je živa a zdráva.
Vzal jsem si volno v práci a vydal se do středu Šumavy. Babiččin domek stál úplně stranou, na samém konci vesničky Psíkov. Ze sousedů ji nikdo dobře neznal, jen její jméno věděli. Vlková. Anežka Vlková. (Marry jsme jí jen říkaly).
Domek byl polorozpadlý s děravou střechou a el. rozvodem z první republiky. Všude byl prach a špína, voda z kohoutku tekla jen občas. Nikdy bych neřekl,že babička- ta stará,vždy šarmem zářící, elegantní dáma- by dokázala žít v takovém nepořádku.
Dorazil jsem k večeru a dal se proto, po krátkém obhlédnutí domu, do večeře. Auto jsem musel nechat dole u cesty kvůli tŕozbahněné příjezdové cestě, kterou by můj luxusní vůz nezvládl vyjet. V Praze bylo hezky, ale tady v horách je počasí zrádné, sám jsem toho svědkem- když jsem přijížděl svítilo slunce, teď je venku hustá mlha a slině prší, občas se zableskne.
Po večeři jsem si vzal baterku a vydal se na detailnější průzkum. Světla všude svítila, ale díky počasí a nedůvěře ve staré el. vedení jsem se rozhodl pojistit se a vyvarovat tak nepříjemnému tápání potmě v neznámém prostředí. Až nyní mi došlo, jak je tu prázdno. Větší místnost, zřejmě obývací pokoj, byla skoro prázdná, jen pár rozpadajících se židlí, moly rozežraný gauč a skříňa na které stála velmi stará televize s rozbitou obrazovkou. V rohu lampa s prasklou žárovkou. na oknech mříže, snad proti zlodějům. S obývákem sousedí malá kuchyň- stará linka s rezavým dřezem a pár lahvemi od limonády a od šťávy. V miniaturním baru nic než pavučiny, babička nikdy moc alkoholu nepila. Několik kusů špinavého nádobí, lžíce, nože a vidličky...Nic zajímavého. Naproti přes chodbu zcela prázdná místnost s vymlácenými okny. Přímo proti dveřím vchodovým vyražené dveře na latrýnu.
Rozhodl jsem se prozkoumat horní patro. Schodům jsem moc nevěřil, byly ze ztrouchnivělého dřeva, lae zvědavost mě hnala nahoru. Světlo bylo rozbité, svítil jsem si baterkou.Krom propadlé střechy, kterou pršelo dovnitř, vůbec nic. Holé zdi a díra v podlaze. Foukal na mne studený vítr,tak jsem chtěl sejít zpět dolu. Staré schody se podemnou však propadly. ,,Kurva, do pr..." Zaklel jsem,jak mám ve zvyku, ale nedořekl. Dřív jsem totiž dopadl na hromadu trosek schodů. ,,Au, do prdele!" Na syna básníka nemám moc velkou slovní zásobu, vím, ale teď se to dá pochopit vzhledem k bolesti způsobené kusem schodů, co mi ležel na hrudi. Odhodil jsem ho, sebral baterku a rozhlížel se kolem. ,,No kurva!" Zaklel jsem znovu, tentokrát zděšením. Všude dokola byly nalepeny stránky z Bible. Bylo jich tolik, že mi až splívaly v jednu tapetu...Taky to tam byl samý krucifix, hromady svatých obrázků a Ježíšů.
Po krátkém vzpamatování jsem si teprve všiml věcí kolem. V rohu stála větší postel s rozestlanou přikrývkou, jídelní stůl se židlí a u malého okénka psací stolek s lampičkou. Rozsvítil jsem ji a prohrabával se hromádkou zažloutlých papírů, lae texty mi nedávaly vůbec žádný smysl! Byly to poznámky podobné deníku, kde se psalo oněkom, kod babičku pronásledoval už dlouhou dobu. Místy byl papír tak zažloutlý stářím, že text nešel přečíst. Babička se zmiňovala o tom, jak jí ten někdo psychicky ničí. Nevím ale vůbec, o kom to psala?!
V jedné zásuvce jsem našel starý film a po chvíli hledání i projektor. Pustil jsem si nalezený záznam a nestačil se divit. Byla na něm tříčlená rodina- muž,můj děda, žena, má babička a nějaké dítě, malý chlapec.Co to bylo za chlapce? Babička měla jen dceru, mojí matku. Po shlédnutí jsem posbíral maximum papírů a vyšel ze sklepa. Rozsvítil jsem si v obýváku a četl. Chvíli mi trvalo, než jsem nekompletní poznámky pochopil...
Marry měla krom mé matky ještě syna a v tomhle domě dřív s dědou žili. Prvorozený syn Martínek umřel, když mu bylo osm let- jak si poznamenala, při hraní si v lese ho znásilnil a zabil nějaký neznámý grázl. Marry si to hrozně vyčítala a odstěhovala se do Hradce Králové k sestře. Dlouho pak nemohla mít děti a musela se léčit na psychiatrii. Když zapoměla, bylo vše v pořádku. Po čase se jim narodila moje matka. Až na stará kolena ji začal Martínkův duch pronásledovat a zlé vzpomínky se plně vrátily...
Už jsem pochopil, proč je jediná postel v domě ve sklepě. Marry se před ním schovávala dole, kam za ní nemohl. Dostal se okny do domu, ale za ní nemohl, snad díky Bibli a krucifixům.
Chtěl jsem už spát a ráno co nejdřív vypadnout. Bylo kolem půlnoci. Brzy mě však vzbudilo bušení do oken. Šel jsem se podívat, co se děje. Stála tam postava chlapce. Poznal jsem ho, byl to Martínek! Uskočil jsem stranou a dostal strach. Po zdech najednou tekla rudá tekutina. Neopovážil jsem se ji zkoumat,byla to ale jistě krev! Vzpoměl jsem si na Marryin úkryt ve sklepě a prudce vyrazl na chodbu. On už stál ve vchodových dveřích, utíkal jsem a bral schody po dvou. Zabouchl jsme za sebou a zamkl dveře. Ihned na to se ozvalo silné bušení a řev. Schouli jsme se na posteli a plakal. Strach mne zcela ovládl, nebyl jsem se chopen pohnout.
Ráno, když jsem se vzbudil, byl jsem tam už sám. Rychle jsem se vytratil a už se tam nikdy neukázal. Nikomu jsem o tom neřekl, až teď ve své poslední chvilce vám to říkám, když už mě nemůžete za to zavřít do blázince...