Motýl

Bylo pozdní odpoledne, venku svítilo slunce, lidé se bavili a smáli a u popelnic v rohu sídliště ležel mrtvý pes. Tereza si ho všimla jen náhodou, když procházela kolem, aby si zkrátila cestu domů. Nehybné zvíře leželo na boku, nataženými tlapami se dotýkalo plastového pytle plného zahnívajících odpadků. Jeho chladné oči se upíraly do prázdna. Jeho břicho bylo rozpárané. Vnitřnosti z něj trochu vypadly ven a ležely vedle psího trupu na betonové zemi.
To nejhorší na psovi ale nebyly vnitřnosti, ani prázdný pohled jeho očí. Nejhorší ze všeho byl motýl, který seděl psovi na čumáku. Protože on tam doopravdy seděl a bylo to velmi zvláštní místo, kde byste čekali, že uvidíte motýla. Tereza je obyčejně vídala u kaluží na lesních cestách nebo poletující nad lučními květinami. Nebo ještě možná někde vysávající vodu z nacucaného bahna po dešti. Ale nikdy neviděla motýla sedět na rozkládající se mrtvole psa.
Motýl se nehýbal a Tereza začala přemýšlet, jestli to není atrapa, jako nějaký vtip, který udělali malí kluci, kteří po sídlištích pobíhali. Pes umřel, nalepíme mi na čumák motýla, a uvidíme, jak to bude vypadat. Potom ale motýl dvakrát zamával žlutými křídly s podivným krajkovým vzorem na okraji a tím Tereze potvrdil, že je skutečný.
Řekla si, že viděla dost. Pohled na psa s motýlem ji rozrušoval. Vypadalo to, že ti dva k sobě neodmyslitelně patří už odjakživa. To ne, že by se narodili jako jedno tělo, ale jako kdyby se spojili až po psově smrti. Pes s motýlem na nose. Mrtvý s motýlem na nose. Jako kdyby každý, až jednou zemře, měl dostat motýla s krajkovanými křídly na nos. Tereza se raději vydala domů a snažila se nemyslet na to, co viděla.

Doma se posadila ke stolu a zalila horkou vodou čínské nudle, aby se najedla. U večeře si otevřela učebnici chemie, protože se chtěla připravit na zítřejší test. Chvíli nabírala nudle a četla o halogenech a nic zajímavého se nedělo. Měla otevřené okno a teplý vánek z venku ji příjemně uspával, takže tušila, že zanedlouho nejspíš usne.
Probudilo ji lehké klepání na okno. Znělo to jako zcela jemné ťukání nehtů na sklo. Tereza otevřela oči a zjistila, že má hlavu položenou na učebnici chemie a před ní leží vychladlá nudlová polévka s mastnými oky na hladině. Zvedla hlavu, aby zjistila, odkud pochází to ťukání.
Byl to motýl. Tentýž druh, jaký viděla dnes odpoledne sedět na mrtvole psa. Žlutý s temnými krajkami na okraji křídel. Vlétl do kuchyně oknem díky rozsvícenému světlu a teď se nemohl dostat ven. A tak jen bil křídly do skla jako v křeči a polétával nahoru dolů, doleva doprava, ve velmi nepravidelných trhavých pohybech. Jednou byl tam, za okamžik zase někde úplně jinde, nikdy se ale nepřiblížil ke skulině, kterou by mohl vyletět ven do tmy.
Tereza strnula. Bylo možné, že je to ten samý motýl, který dnes seděl na mrtvém psovi? Bylo to vůbec možné? Při té představě se jí udělalo zle. Potom se ale ujistila, že to nemusí být tentýž motýl. Vždyť na světě bylo tolik motýlů. Tolik stejného druhu. Znovu se začetla do učebnice chemie a snažila se nevnímat nepříjemné ťukání do skla.

Druhý den zdárně napsala písemku z chemie a na motýla už úplně zapomněla. Když se vracela domů, velkým obloukem obešla popelnice ze strachu, že tam ještě pořád bude ležet psí tělo. Přišla ke vchodu svého doma, vstoupila dovnitř a v přízemí si přivolala výtah. Bydlela totiž až úplně nahoře, v sedmém patře.
Výtah dorazil z vrchu. S hlasitým prásknutím přistál v přízemí a Tereza do něj nastoupila. Jakmile se za ní zavřely dveře, zmáčkla sedmičku. Nic se nestalo. Výtah se nepohnul. Tereza zaklela a stiskla sedmičku znovu. Pořád nic. Přidržela na tlačítku prst o trochu déle a stroj se konečně dal do pohybu.
Výtah stoupal vzhůru, velmi pomalu. Tereze se zdálo, že se pohybuje o mnoho pomaleji, než kdy jindy. Trvalo mu celé věky, než minul první patro. Potom ztěžka projel kolem druhého, třetího, čtvrtého. Pak zpomalil ještě víc. Do pátého patra se sunul decimetr po decimetru, celou dlouhou věčnost. Tereza si pomyslela, že pěšky už by nahoře byla dvakrát a litovala, že tentokrát nevyužila schody.
Když výtah projížděl kolem šestého patra, jediná mouchami zcela oblepená lampa v něm zablikala a zhasla. Výtah se podivně rozechvěl. Nejprve jen trochu, ale potom se země pod Terezinýma nohama tak roztřásla, že Tereza ztratila rovnováhu a spadla do rohu výtahu. Ten teď visel nakřivo. Kdyby na jeho podlaze ležela vodováha, její bublina by byla na levé straně. Potom sebou prudce cukl, při čemž by se pomyslná bublina přesunula napravo.
A potom to Tereze konečně došlo – ten provaz se trhá!
Výtah sebou znovu mocně otřásl a Terezou to smýkalo po podlaze jako hadrem. Taky si všimla nápadného klesání stroje. Jestliže předtím přejel šesté patro, teď se velká bílá šestka objevila na dveřích těsně nad Terezinou hlavou. Byla mezi dvěma patry, takže nemohla vystoupit. Kdyby se pokusila otevřít dveře, zarazily by se o část betonové podlahy mezipatra.
Tereza zpanikařila. Začala bušit do stěn kývajícího se výtahu a z plných plic volala o pomoc. Nebylo jí to ale vůbec platné. Po chvíli výtah poklesl nejméně o dva metry, až to Terezu na chvíli nechalo ve vzduchu, než o zlomek vteřiny tvrdě dopadla na plechovou zem. Zaječela.
Potom už klesala velmi rychle. Z čísel jednotlivých pater se za sklem stala rozmazaná bílá šmouha a Tereza cítila průvan okolo svého těla.
Ještě předtím, než se výtah zřítil do přízemí, stačila Tereza zahlédnout obrys motýla sedícího mezi mrtvými mouchami na vyhaslé lampě. I v té tmě si všimla, že má na křídlech podivné temné krajky. Čekal, až výtah dopadne, aby mohl ta křídla složit na mrtvém těle.