Má Paní

Probouzíš se na hliněné zemi, všude tma a hlučné ticho. Na sobě jen bederní roušku a celé vyblednétělo, které nespatřilo roky slunce, máš pokryté ranami do krve, červenými pruhy, kousanci aškrábanci jako by jsi se popral s tygrem. Nejnápadnější je kruh krvavých škrábanců okolo krku, zekterého ještě lehce teče krev. Vůbec nic si nepamatuješ, přemýšlíš kdo jsi, kde jsi se tu vzal a proč jetvé tělo v takovém stavu. Nic tě nenapadá, pomalu otáčíš hlavu a v dále vidíš malé ale jasné světlo.Vydáváš se proto na cestu k tomu světlu a po několika hodinách pomalé chůze proložené mnoha pády a bolestí přicházíš k tomu místu. Je to černý stan, z jehož vchodu vychází světlo ke kterému jsi směřoval.

Není to však obyčejné světlo...

je temné...

temné jako myšlenka na smrt...

Odhrnuješ plachtu u vchodu a vcházíš dovnitř. Celá podlaha je nepříjemná na dotek, jakoby člověk procházel přes pole pokryté mokrou hlínou, podíváš se pod sebe a chce se ti zvracet, místo koberceje podlaha pokrytá kusy masa, ještě čerstvého jako tvoje myšlenka která ti právě běží hlavou poté, cose rozhlédneš okolo. stěny stanu jsou pokryté obrazy, jako z Goyova zlého snu. Samé utrpení a násilí,ne v podobě jakou si lze v lidské mysli představit, ale mnohem dál, až za krajní meze.

Prostorem se line hudba temná tak, že zhmotňuje samotnou podstatu strachu v jeho čisté podobě.začínáš se třást a propadat panice, tvé srdce tluče jako o závod a pocit vzadu v hlavě ti velí utíkej. Tyjsi však jako omámen a se skloněnou hlavou postupuješ dopředu, i přes nepřekonatelnou fyzickoubolest ze strachu co příjde.

Před tebou se objevuje hromada kostí. Lidských kostí, které jsou však uspořádány do pravidelnéhotvaru, jakoby nějaké schodiště vedoucí nahoru. Zvedneš hlavu a spatříš trůn na němž sedí žena.Dlouhé Leské černé kozačky, končící podvazkovým pásem pod sukní z latexu. Má černou podprsenku zdobenou ostny, pod níž se rýsuje ozdoba piercingu a na rukou latexové rukavice. Smyslné rty,namalované černou rtěnkou, v očích pohled hluboký jako strach. Pokyne hlavou a ty jdeš po schodech nahoru. Dorazíš k jejím nohám a poklekneš. Okolo jejího trůnu potaženého rudým sametem sedí na vodítku z ostnatého drátu stejní jako ty. Spatříš jedno vodítko ležet volně na zemi, paralyzován strachem a ovládán jejím pohledem se pomalu vydáš k němu. Ona však vytáhne krátký jezdecký bič, přejede jím po tvém těla a když dorazí k bradě pozvedne ti hlavu. Zadíváš se jí do očí a její pohled tě spaluje jako slunce, třeseš se a pláčeš.

Pootočí hlavu a ty se podíváš stejný směrem. teď pochopíš že to nejsou obrazy, ale lidská těla zavěšená na hácích v pózách nesnesitelných pro život. Jejich pohledy prosí o smrt a ona se jen usmívá. pod těmito těly je dřevěná lavice, u které jsou nachystány volné háky, lesknoucí se jako šperky.Podíváš se znovu do jejích očí, které se zalesknou, chtíčem a vše pochopíš...

trest za útěk z jejího království...

Pomalu se vydáš tím směrem a pak tě pohltí temnota bolesti.