N3 - Parapsychici II. část

Chabarovsk, hlavní třída, 27. září 1938, 17:00.

V neoznačené limuzíně jsem jel s řidičem a dvěma agenty NKVD po dlouhé ulici dálněvýchodní metropole Chabarovska. Město bylo plné života a rozhodně se mu dařilo, oproti městům na Ukrajině, nebo v Povolží, které se stále vyrovnávali s důsledky hladomoru. Zde hladomor neproběhl a přec tu byla určitá ponurá nálad, i přes ten život a přes to, že tu žilo přes dvě stě tisíc lidí. Snad i protože bylo stále zamračeno, ostatně začínal podzim.

Auto zastavilo u sirotčince, na okraji města. Třípatrová, cihlová budova obklopená vysokými zdmi. Trochu se to podobalo některé z budov střediska N3, jen se to tam hemžilo dětmi a opadanými stromy.

„Teda tady bych nechtěl trávit dětství,“vyprskl jeden z agentů NKVD a já přikývl.

Limuzína zastavila a my vystoupili. Měli jsme na sobě dlouhé černé kabáty a rázným krokem zamířili rovnou k rezavým vstupním vrátkům do prostranství před sirotčincem. Zazvonil jsem.

„Ano?“ozvalo se z mluvítka.

„NKVD.“

„Co potřebujete?“opáčil hlas, v němž se nyní snoubila nejistota a strach.

„Chceme mluvit s ředitelem sirotčince a navštívit sirotčince,“odsekl jsem.

Skrze mříže vstupních vrat jsme viděli, jak se za chvíli otevřeli dveře sirotčince a po krátkém schodišti se vypotácel drobný obtloustlý muž s knírkem, doprovázen několika pracovnicemi sirotčince. Muž vypadal od pohledu jako patolízal a pracovnice jako frigidní semetriky.

„Dobrý den, dobrý den, jsem Vladimír Kovaljov,“zdravil muž a otevřel vstupní vrátka.

„Plukovník Pavlov, NKVD. Chceme vidět vaši svěřenkyni jménem Marína Petrovská,“řekl jsem chladně a na tvářích trojice se objevilo překvapení a cukání.

„Nějaký problém?“zeptal jsem se.

„Ne, soudruhu plukovníku. Následujte mě,“řekl ředitel a my vstoupili do prostranství, kde si děti hráli.

Nyní se, ale děti soustředili jen na nás. Nebylo divu. Viděli tři tajemné a neznámé postavy v temných kabátech. Skutečně jsme tam byli jako pěst na oko. Prošli jsme po rozbitém chodníku a vystoupali čtyři schody k dveřím do sirotčince. Ředitel nám s poklonou otevřel dveře a my se ocitli v chladné a prázdné chodbě. Všude byl dost nepříjemný klid a ticho, které podtrhovali potrhané plakáty s Leninem, Stalinem a dalšími osvícenými vůdci sovětského lidu a pokroku. Chabarovsk byl daleko od Moskvy, Leningradu i Stalingradu a tak byl daleko i od vlivu horlivých stranických aparátčíků.

„Nebojte, všechny děti jsou venku, kromě agresivních a divných jedinců.“

Nadzdvihl jsem obočí.

„Marína patří k těm divným jedincům,“dodal ředitel.

„Nechce vycházet ven?“zeptal jsem se.

„Ne, to my nechceme, aby chodila ven, a čím dříve se ji zbavíme, tím lépe,“řekla jedna ze semetrik.

„Z jakého důvodu?“zeptal jsem se, když jsme procházeli chladnými chodbami a mířili ke schodišti.

„Má všemožné… schopnosti. Schopnosti vymykající se marxistickému materialismu. Jde o jakési defekty díky, kterým dokáže léčit zvířata a údajně cítí nějaké temné síly,“odpověděl ředitel.

„Hmm.“

„Ale nebojte, snažíme se to z ní vymlátit! Téměř se nám to už podařilo.“

Prudce jsem se otočil a vší silou udeřil ředitele do tváře. Tak silně, že spadl ze schodů a narazil do zdi v prvním patře. Seběhl jsem, popadl ředitele pod krkem a zvedl ho do vzduchu.

„Jestli jste potlačili její schopnosti, tak se postarám o to, abyste do konce života lámal kámen na Sibiři, v těch nejstrašlivějších podmínkách!“vypěnil jsem.

„Omlouvám se, soudruhu plukovníku.“

Pustil jsem ředitele na nohy.

„A teď mi o té dívce povyprávějte více.“

Pokračovali jsme po schodišti, až do třetího patra, kde byli místnosti pro nebezpečné a podivné děti.

„Jsme třetí sirotčinec, kde je. Všechny předchozí se jí zbavili, báli se jejich schopností. Víme dost o jejím původu. Neznáme její původní jméno. Marína Petrovská jí dali jméno v prvním sirotčinci. Marína vymysleli a Petrovská podle velitele brigády Rudé armády, který ji našel v její rodné vsi. Ta byla 14. dubna 1921 vypleněna jednotkami Asijské jízdní divize generála Semjonova. Bělogvardějského vojenského velitele. 130 bělogvardějských vojáků vpadlo do vísky Smulijanka, kde bylo třicet rudoarmějců a asi osmdesát obyvatel. Obsadili vesnici. Dvacet bělogvardějců bylo zabito v boji. Všichni rudoarmějci zemřeli v boji. Část bělogvardějců odešla, ale padesát jich zůstalo, aby na rozkaz generála Semjonova vypálili vesnici a pobili obyvatelstvo. Celá vesnice byla vyvražděna. Zůstal jen jeden jediný živý člověk. Dívenka. Ještě batole. V malém domku. Její rodiče byli zabiti, ale dva bělogvardějští vojáci, kteří ji podle vyšetřování rudoarmejských důstojníků chtěli zabít, byli rozsekaní na kusy. Doslova a do písmene rozsekaní. Zůstali z nich jen cáry masa a uniformy,“řekl ředitel a mě přejel mráz po zádech.

„Co ostatní bělogvardějci?“

„Údajně se rozprchli. Většina Semjonovových jednotek utekla do Číny. Někteří se usadili ve Vladivostoku.“

Přemýšlel jsem, že bych se nějak pokusil najít přeživší bělogvardějce, ale určitě by se rozprchli při prvním náznaku příchodu NKVD.

Došli jsme ke kovovým dveřím s malým průzorem. Bylo vidět do celkem dobře zařízeného pokojíku, kde na posteli seděla drobná dívenka. Brunetka s krátkými vlasy a přes to v jakém stavu byla, usmívala se a zamyšleně hleděla z okna.

„Odemkněte,“rozkázal jsem.

Ředitel neodporoval a odemknul. Sundal jsem si brigadýrku a vstoupil do místnosti. Malá místnost tři krát tři metry, se stolkem a kovovou postelí. Okno bylo zamřížované. Jako ve vězení.

Dívka hledící z okna, okamžitě zpozorněl a zahleděla se na mne průzračnýma modrýma očima.

„Kdo jste?“zeptala se.

„Jmenuji se Nikita a jsem tu, abych tě dostal z tohoto strašného místa,“řekl jsem a snažil se usmívat.

Dívka s drobnými rty a nosíkem se dál usmívala.

„Proč?“

„Protože jsem se doslechl o tvých schopnostech.“

Dívka se polekala a skoro se přimáčkla ke zdi. Vzápětí se, ale uklidnila.

„Neboj, neboj. Nic se ti nestane. Ti lidé už tě nebudou týrat, už je nikdy neuvidíš, přísahám,“uklidňoval jsem ji.

Pootočil jsem se.

„Vypadněte!“vyštěkl jsem na ředitele a ten se klidil.

„Je to obrovský dar a chci, aby sis ho vážila a užívala ho. Jakpak se jmenuješ?“

„Marína.“

Znova se usmála a najednou mi přiložila levou dlaň na tvář.

„Cítím z vás, že mi nechcete ublížit a že se o mě bojíte. Nebojíte se o mě z důvodů citu, ale z důvodu práce… avšak já nejsem nevděčná. Co chcete, abych dělala?“

Potom ruku sklonila a pravou si projela hnědé vlasy.

„Chci abyste nás chránila. Všude po naší zemi se objevují jevy, oblasti a předměty, které se nedaří identifikovat.“

„Já sama jsem jedním z těchto jevů, že?“

Přikývl jsem.

„Ty jevy jsou i nebezpečné. Nebezpečné pro sovětskou vládu, i pro obyčejné lidi.“

„Jsem z vás zmatená. Vím, že mě chcete ochránit, ale cítím i jiné vaše myšlenky. Vám nejde ani o ochranu sovětské vlády, ani o ochranu obyčejných lidí…“

Přerušil jsem jí.

„Nám jde…“

„Neříkám vám… vám a vašim přátelům. Hovořím o vás jako jednotlivci. Jde vám jen o to zajistit si zadostiučinění a uděláte pro to cokoliv. Cítíte bolest ze ztrát a tato bolest posiluje vaše odhodlání. Ale jak říkám, nejsem nevděčná. Jen chci vědět jak nebezpečné to bude.“

Mlčel jsem. Pochopil jsem, že četla moje myšlenky. V tom případě skutečně věděla, že bych nedopustil, aby jí kdokoliv z programu ublížil.

„V terénu to určitě nebezpečné bude. Budeš muset zjišťovat nebezpečí jednotlivých oblastí, jak se před oblastmi a jevy můžeme bránit a podobně. A budeš tak zlepšovat své schopnosti.“

„Dokážu číst myšlenky a hojit některé menší rány. Snad vám budu k užitku. Ale vy ještě ani nevíte jak se vůči mě zachovají ostatní lidé z vašeho programu, že?“

„Pokusí se ti něco udělat a já je zadupu do země,“řekl jsem rozhodně a dívka se znova usmála.

Potom jsme odešli ze sirotčince, nechávaje za sebou její temné a bolestné dětství a před ní velkou, ale stejně temnou, ne-li temnější budoucnost.