Šílená chlórbába ze školní kantýny

Můj tragický příběh začal jednoho dlouhého školního dne, kdy jsem těsně před zvoněním s neuvěřitelným nadšením a dychtivostí kráčel na hodinu práva.

Cestou jsem se zastavil u automatu s pitím, kde jsem si za zlodějskou cenu koupil půl litru studené Coca-coly. Šouravou chůzí jsem se nakonec dobelhal do správné učebny, kde mi učitelka samozřejmě ihned nezapomněla významně oznámit: „Jdeš pozdě, chlapče!“
Smutně jsem zakýval hlavou a nasadil provinilý výraz. Za popíjení Coca-coly jsem nakonec přetrpěl celých pětačtyřicet minut a po hodině jsem si byl nucen v důsledku ještě větší žízně způsobené tím proradným přeslazeným nápojem do prázdné lahve napustit pitnou vodu z umyvadla. Od té doby jsem to praktikoval stále a na čistou vodu jsem si postupně zvykl. Ovšem jednoho dne…

Onoho dne jsem na naléhání žaludku zašel do školní kantýny, kde blonďatá paní (tuším, že je to školnice) menšího vzrůstu a středního věku prodávala potraviny nakoupené v jiných obchodech - balené sušenky, čerstvé pečivo a minerální vody. Při každém nákupu, přebírání peněz a zaúčtování do papíru jsem si u ní nemohl nevšimnout spokojeného, řekl bych až pološíleného, výrazu v obličeji. Postupně jsem si ale zvykl, ovšem onoho dne jsem si koupil oříškový croissant, který na mě opět zbyl místo mého oblíbenějšího, čistě čokoládového. Při přepočítávání drobných se ovšem její běžný výraz postupně měnil v zaražený. Zvedla hlavu a zeptala se:

„Teď mě napadlo, proč už si vůbec nekupuješ moje Mattonky?“

Pravdou je, že dřív jsem si tu občas nějakou koupil. Otázka mě ale trošku zarazila.

„No… Napouštím si tu pití z umyvadla.“

Paní sklopila oči, svraštila obočí a zamumlala:

„Tak… Tak z umyvadla… Aha…“

„Hmmm, dala byste mi už ten croissant, prosím?“

Zvedla hlavu. „Jo, promiň.“ Podala mi ho a sípavě se zasmála.

Jak jsem ale čekal, oříškový nebyl moc dobrý, nicméně hlad je hlad.

Další den, kdy jsem si opět napouštěl do prázdné lahve od Coca-coly vodu, jsem si všiml, že opodál stojí školnice z kantýny. Než odvrátila pohled, stačil jsem postřehnout, že mne pozorovala. Nebyl jsem si jist, ale zdálo se mi, jako by v obličeji měla výraz, který bychom mohli vidět u supícího býka.

O dva dny později jsem ji opět přistihl se stejným výrazem v obličeji, to ovšem sledovala dvě malé žačky, které si zrovna kupovaly multivitaminový nápoj z automatu. Chvíli mi to leželo v hlavě, leč v následujících týdnech jsem na obě události úplně zapomněl a vše šlo při starém.

Tedy až na to, že se začal nějak často porouchávat automat s pitím, a tudíž byl většinu času mimo provoz.

Další změnou, která už ovšem byla na první pohled méně podezřelá, bylo to, že jsem si pravidelně začal kupovat oříškový croissant místo čistě čokoládového. Kamarádi ze školy nedokázali pochopit, jak mi může chutnat, ale bylo to tak. V kantýně byl vždy jen jeden, přesto jsem ho vždycky za blaženého výrazu školnice stihl skoupit jen já.

Třetí změna se dostavila až po delší době. Voda, kterou jsem si ve škole vždy napouštěl do lahve, přestávala být pitná. Pokaždé, když jsem si napustil lahev, byla neprůhledně kalná. Spoustu chlóru voda obsahovala i po odtoku velkého množství vody. Situace byla obdobná i další dny. Vzhledem k tomu, že jsem si z různých důvodů většinou vodu z domova nepřinesl (dobrá, většinou za to mohla lenost), jsem byl nucen si pro pití chodit do školní kantýny. Při tom jsem nemohl nepostřehnout, jak se paní školnici rozšířilo množství i sortiment Mattonek. Přibyly bílé hrozny a hruška.
Nu, co se dá dělat, koupím si bílé hrozny, řekl jsem si.

„Takže už konečně zase kupujeme Mattonku, jo?“ Zazubila se na mě školnice.

„Hm...“

Začal jsem mít tušení, že se děje něco divného. Taktéž jsem postřehl, že se den ode dne více a více lidí se z kantýny vrací se zakoupenou Mattonkou.

Jednoho dopoledne jsem ve frontě na kantýnu zaslechl rozhovor nějakých nakupujících studentů se školnicí.

„Jé, vy dneska máte i slaninový rohlíky?“ zeptali se. Školnice se zasmála:

„Jojo, byla jsem dneska ráno ve Varech, tak jsem rovnou něco nakoupila i v Globusu.“

V Karlových Varech zřejmě byla i o dva týdny později.

Opravdu nervózní jsem ale začal být až od jedné hodiny literatury, kdy jsem odešel z hodiny na toaletu vykonat malou potřebu. Když už jsem otevíral dveře WC, zaslechl jsem z dálky zvláštní zvuky. Zvědavost mi nedala, a já se vydal za zdrojem, který mne vedl směrem ke školní kantýně. Vedle ní se nachází místnost s hlavním uzávěrem vody a právě dveře od této místností byly otevřené a zevnitř jsem slyšel skřehotavý smích školnice a syčení nějakého plynu. Potichu jsem kráčel blíž a chvíli poslouchal, nic dalšího jsem už ovšem nezaslechl. Musí do té vody pouštět chlór.

Určitě.

Všechno to zapadá.

Potichu jsem odkráčel směrem do ředitelny a zaklepal jsem.

„Dále.“

Otevřel jsem dveře a vešel do tiché místnosti, kde sekretářka lhostejně vyplňovala nějaké papíry.

“Co potřebujete?“ zeptala se mě znuděně, dlouze zívla a podívala se na mě.

„No… Asi mi nebudete věřit, ale musíte jít se mnou rychle za paní školnicí. Napouští schválně chlór do pitný vody…“

Sekretářka asi nevěděla, co si má myslet a skepticky zvedla obočí.

„Ale prosím vás. Co tady teď vůbec děláte, máte volnou hodinu?“

„Ne, ale…“

„Vaše jméno, prosím…?“



Nuže, skončilo to tak, že jsem za trest o hodinách tělocviku místo běžného poflakování na lavičce musel na školním dvorku kopat jámu.

Se školnicí.

Ta tam ovšem vždy jen seděla, pokuřovala cigaretu a zubila se.

Mně celá věc ale pořád ležela v hlavě víc a víc.



Uběhly dva týdny a já jsem byl jednoho chladného mlhavého rána na obvyklé cestě do školy. Kolem uší mi hvízdal silný vítr, jinak bylo ale až nepříjemné ticho a po cestě jsem nepotkal jediného člověka.

Celkově jsem z toho měl zvláštní pocit – jako v nějakém snu.

„Bim“ blízký kostel oznamoval příchod osmé hodiny.

„Bam.“ To není možné, vždyť jsem vycházel včas.

Kolem budovy školy tiše tančily cáry mlhy.

„Bim.“

Přišel jsem k hlavním dveřím a než jsem k nim došel, někdo mi zazvonil.

„Bam.“

Vešel jsem dovnitř. Ve vestibulu také mrtvo.

Pomalu jsem šel k šatnám a začalo mi být mdlo.

Do nosu mne praštil zápach chlóru a… Ještě něčeho.

Krve.

Přišel jsem k první šatně, odkud se ozývalo chraptění, sípání a kašlání.

Podíval jsem se přes mříž a v šatně bylo zamčeno asi dvacet lidí. Někteří bez známek vědomí leželi obličejem ve vlastních zvratkách, někteří se svíjeli ve smrtelných agóniích a vydávali ze sebe z posledních sil bublavé a sípavé zvuky a někteří se drželi mříže v záchvatech kašle.

„Kurva, kurva!“ Na nic jiného jsem se v tu chvíli nezmohl. Za sebou jsem zaslechl povědomý smích. Otočil jsem se a zahlédl siluetu malé postavy. Vedle ní se houpalo zavěšené mrtvé prase. Postava vytáhla jakýsi nůž a na praseti provedla řez. Okamžitě vyhřezly orgány a začalo se vylévat velké množství krve.

Kuch.

Kuch.

Plesk. Vnitřnosti pleskali na podlahu.

Kuch. Plesk.

„Dneska bude k svačině prasátko, děti!“



Otevřel jsem oči a okamžitě vyskočil z postele.

„Jenom sen, jenom sen,“ uklidňoval jsem se.

Přecházel jsem sem a tam po pokoji. Nakonec jsem se rozhodl, že si sednu k počítači a odreaguji se. Bylo pět ráno.

Začal jsem projíždět novinky na Seznamu. Vražda. Politika. Politika. Únik chlóru v bazénu v Karlových Varech. Podle uvedených informací už podruhé v jednom měsíci. Ne, ne, ne. To není možné.

Dolehla na mě těžká úzkost.

Šel jsem do kuchyně a napustil si do sklenice vodu.

Chlór.

Dobře, to nic neznamená, jen to musím nechat chvíli odtéct.

Chlór.

Vylévám sklenici.

Chlór. Chlór.

Asi už šílím, pomyslel jsem si.

Šel jsem zpět do postele.

Ve škole na první hodině matematiky jsem po tradičním oříškovém croissantu absolutně nebyl schopen držet pozornost.

„… a to nám spočítáte třeba vy,“ ukázala na mě učitelka. Zmateně jsem se na ni podíval.

„No, vlastně, potřeboval bych na WC…“

Vyběhl jsem ven. Opravdu jsem hodně potřeboval. Po cestě jsem na rohu zahlédl… No, nic…

Zahučel jsem na záchodě do první kabiny a usedl na prkýnko.

Cvak.

Někdo otevřel dveře od WC. Na chvíli jsem přestal v práci a zbystřil sluch. Tiché kroky se přibližovaly k mé kabince.

„Obsazeno,“ upozornil jsem.

„Já vím. To se ale příště musíš…“ z toho hlasu mým tělem proběhl mráz a poskočil mi žaludek. Cvak.

„Kurva!“

„… zamykat.“ Šílený smích.

Začal jsem kolem svých nohou zmateně hledat toaletní papír.

Marně.

„Pusťte mě! O co vám sakra jde?!“

„Ale chlapče, čekala bych, že budeš bystřejší! Neni to snad jasný? Hihihi.“

Do toho tam začala něčím vyluzovat zvláštní zvuky. Vůbec se mi to nelíbilo.

Navíc jsem začal cítit chlór.

„Ne, ne, ne!“

„Hihihi, ale jo!“ začala, tentokrát přidušeným hlasem. “Víš, pěkně mě začal rozčilovat ten automat na pití. Ale ještě víc ta voda, co tu teče všude zadarmo v umyvadlech. No, tak o ten automat byla vždycky docela hračka se postarat. A správně, do vody vždycky stačilo dát víc chlóru a lidi to přestali chlastat! Hihihi. No a mně se konečně začaly zase rozjíždět kšefty s Mattonkama! Lidi si začali zase kupovat moje Mattonky jako tenkrát za mých mladých let, když jsem měla krámek ve Varech! A je jen otázkou času, kdy se zmocním všech nádrží pitných vod a zachlóruju je. Hihihi! A chceš vědět, jak jsem tě sem dostala?“ zeptala se, když se sehnula na podlahu, aby mi viděla do obličeje, když jsem se snažil podlézt úzkou štěrbinou do vedlejší kabinky, kde jsem se ovšem zasekl. Měla nasazenou plynovou masku, proto celou dobu mluvila přidušeně.

Začal jsem sténat.

“To bylo taky docela snadný, víš? Začala jsem mít tušení, že na mě začínáš přicházet, tak jsem ti dávala do croissantu látku, na který ses stal závislej! No a dneska nastal čas, kdy jsem ti tam dala pořádný projímadlo, takže jenom stačilo počkat, až sem přijdeš, a teď tě tu mám! No jo, holt převezla tě stará bába, za chvíli vyflušeš vlastní plíce a půjdeš do paštiky! Dětem bude určitě chutnat. A co se zbytkem? Pamatuješ, jak jsi musel kopat tu jámu? Hihihi!“

(příběh je pouhou fabulací, případná podobnost s reálnými osobami či institucemi je čistě náhodná)