Recept na štěstí

Klidné světlo na ni shlíží z moudra měsíční noci. Osvětluje její siluetu, jemně se pohybující po trávě vyrostlé až do pasu. Z blízkého lesa je slyšet tlumené houkání sovy. Náhle poklid proťal skřek sýčka. Hejkal?!

Dívka, opatrně našlapující po louce plné pokladů, se polekaně rozhlédla. Chvíli zůstala v ustrnutí s jednou půvabnou nohou připravenou k dokročení. Když se nic nepohne a další zvuk se neozývá, pokračuje dále. Světlo luny mění její vlasy ve stříbro a oči se zdají ještě temnější než za dne. S kymácivou lampičkou v ruce pečlivě prohlíží trávu pod sebou. Sedmikrásky, v tuto noční hodinu zavřené a ostýchavé, pampelišky, které svou zářivou kštici schovaly před tmou, heřmánek a meduňku a ještě….. zlatobýl. To je on! Pro ten opustila vyhřátou duchnu a brodí se orosenou trávou, se srdcem sevřeným strachem. Jak to říkala ta vědma?

Nikdy ji neměla ráda. Bála se jí pro její ostrý pohled zpoza hustého obočí, pro úzký proužek sinalých rtů, které nikdy nevyřkly milé slovo, pro pařáty, které se chtivě natahovaly pro zlaťák. Pro peníz za účinný kouzelný lektvar lásky. Až ho vypiji, zamiluje se do mě. Vím to, vím. Ta babice to slíbila a zaplatila jsem jí dobře.
Už mám sušené stehno lučního koníka i pavučinu křižáka z naší stodoly, i vraní oko sebrané na jižní louce o polednách. I vlas, který jsem Jemu uzmula z límce při našem posledním tanci. Tolik se mi líbil v nové šněrované kazajce… jeho tmavé oči, pohled, který jí říkal: „Můžu si s tebou dělat co chci, děvče.“ Nikdy mu tak úplně nerozuměla, a
to ji láká. Je pro ni jako tajemná hluboká neprobádaná studna.
…..

Měl bych pro ni jít. Hrají už desátou polku. Vyhýbám se jí celý večer. Vím, že si na mě myslí. Já po ní ale netoužím. Proč chtít někoho, kdo na mě tak visí. Nemusím se snažit, nemusím líčit návnady, nemusím o ni usilovat… Je tady. Pořád. Kdyby alespoň jednou řekla ne. Je tak poddajná, tak jistá, tak nudná… Myslí si, že když jsme spolu vyrůstali a každý den hnali kozy na pastvu, že si ji musím i vzít. Táta už udí maso na svatbu. To musí být, ať všichni vidí, že náš grunt na to má. Máma se ptá po ohláškách a já… já ji nechci! Vlastně jsem ji vždycky nesnášel. Pro tu oddanost a psí oči. I kdybych ji zmlátil, pořád na mně bude viset. Husa. Hnusí se mi.
…..

Už to bude. Všichni jsou pryč, jeli hned ráno na trh do města prodat naši stračenu, nevrátí se před setměním. Mám spoustu času. Ještě přidám zlatobýl, a teď trochu černého bezu a … Tekutina bublá v kotli a místnost provoněl med lesních včel. Ten je důležitý, abychom spolu měli medový život a ještě kuličky vraního oka. Jedna za každé dítě, které se nám narodí. Chce mít hodně dětí. Toničku a Honzíka, Aničku, Petříka a Josífka a ještě Bětušku a možné i Kačenku. Ach, to bude krása…
…

Staré dubové veřeje zavrzaly a vpustily do potemnělé místnosti trochu světla.
„Děvče, co se ti stalo?!“ místnost proťal zoufalý výkřik.
„Aničko, dítě, vzbuď se, pro boha živého, vzbuď se!!!“
Nedýchá. Je dokonáno. Světnice je náhle ztichlá, jen pendlovky dál odměřují čas živým. Na dně měděného kotlíku se ve zbytku tekutiny zlověstně leskne černá kulička vraního oka.
…

Zaplatil jsem ji ale dobře, babici. Odporná baba, ale užitečná. Dva zlaťáky. Lektvar lásky, durman a vraní oko. Kdo to kdy viděl… Husa hloupá.