N3 - Parapsychici III. část

Ve Vladivostoku, nejvzdálenějším městě naší země, se nyní tak říkajíc probourával do psychiatrické léčebny právě Vasilij. Doprovázela ho mnohem větší, půltuctová ozbrojená eskorta elitních jednotek NKVD, která všem, kolem nichž prošla, naháněla ještě větší hrůzu než my. Psychiatrická léčebna, téměř opevněná pětipatrová budova s několika křídly, byla na východním okraji centra města a Vasilij s vojáky se k ní brodil přes půlmetr sněhu.

„Co je s tou psychiatrickou léčebnou?“podivil se Vasilij.

Byla totiž úplně temná. Nikde ani světlo.

Vasilij a vojáci přišli ke zvonkům a začali zvonit. Zvonili a zvonili. A nic. Cítili se dost nepříjemně, když je ostrý vítr bičoval do zad a nebe bylo černočerné od hluboké noci.

Bránu do léčebny nešlo jen tak překonat. Stejně jako okolní zdi, byla asi pět metrů vysoká a zakončená ostny.

„Dynamit.“

Pětice vojáků a Dragunovskij ustoupili a poslední z vojáků zaklekl k bráně. Začal pokládat dynamitové patrony. Ostatní se mezitím schovali za obrněný transportér.

„Ty, zůstaneš tady u vysílačky, pro jistotu,“rozkázal Vasilij vojákovi klečícímu vedle něho.

„Rozkaz, soudruhu majore,“odpověděl voják jehož hlas byl tlumen plynovou maskou.

Demoliční expert položil dynamit k pantům brány a zapálil knoty. Dal se na útěk a výskokem přeskočil kapotu obrněného vozu. Všichni si zacpali uši. Ozvala se strašlivá rána a skupinka byla ozářena výbuchem.

„Za chvíli se sem sjedou oddíly milice. Nařiďte jim, ať obklíčí celou léčebnu a vy jim budete velet,“řekl opět k vojákovi, kterému předtím nařídil zůstat u vozu.

Vasilij a vojáci se podívali k vratům. S hlukem dopadli na chodník před sanatoriem.

„Jdeme!“křikl major.

Skupina pěti vojáků v čele s Vasilijem vyběhla zpoza obrněného vozu a proběhla zničenými vraty. Ještě za sebou slyšeli troubení automobilů milice. K sanatoriu se vzápětí sjelo několik tuctů milicionářů a ti, hned jak viděli legitimaci NKVD u jediného vojáka, který zůstal před prostranstvím sanatoria, začali spadat pod jeho velení.

Skrčení vojáci, vyzbrojeni samopaly PPD a major s pistolí Tokarev, přiběhli k prostornému schodišti sanatoria. Vyšli po několika schodech a podívali se skrze skleněný průzor ve vstupních dveřích do dlouhé chodby. Byla tam skoro tma, jen několik poblikávajících světel a strašlivý nepořádek.

Jiný z vojáků odemknul dveře šperhákem a skupina vpadla do chodby. Našla před sebou obraz zkázy. Zničený a zpřeházený nábytek, rozházené papíry a co je vyvedlo nejvíce z míry, dlouhé krvavé skvrny táhnoucí se po zemi.

Skupinka pokračovala a to navzdory skřekům a ranám, které se v dálce ozývali. Brzy došli na rozcestí a po své levé ruce uviděli dvě mrtvá těla. Jedno patřilo pacientovi, který v ruce držel zkrvavený nůž a druhé doktorovi s probodnutým hrdlem. Obě těla strašlivě zapáchala hnilobou.

„Co to znamená? Jak by mohli být ta těla v tak pokročilém stádiu rozkladu?“položil Vasilij otázku, která všechny napadala a zakrýval si ústa před pachem.

Ostatní vojáci pach necítili, chránila je plynová maska.

Jeden z vojáků poklepal Vasilijovi na rameno a ukázal ke křeslům na konci chodby, kde byl výtah. Někdo tam stál a cukal se. Vojáci a Vasilij se k němu vydali a mířili na něho samopaly. Z dálky viděli, že podle bílého pláště je to lékař. Byl otočen zády.

„Identifikujte se!“zakřičel Vasilij a dál mířil na doktora.

Doktor se otočil a skupina strnula hrůzou. Takovou, že ustoupila o několik kroků. Lékař si okusoval ruku a to, až na kost. V očích měl výraz čirého šílenství a zuřivosti.

„Střílejte!“zakřičel Vasilij.

Spustila se sprška střel a lékař padl k zemi mrtví. Vasilij vytáhl vysílačku.

„Desátníku, hlaste se.“

„Tady desátník Drentinský. Kolem léčebny se už shromáždilo sto milicionářů a vyčkávají na rozkazy. Nechal jsem poslat pro vojáky místní posádky.“

„Okamžitě kontaktujte plukovníka Pavlova. Zjistěte jak to vypadá s tou druhou parapsychickou osobou a jestli je možné nám ji poslat na pomoc, protože tady to vypadá jak v pekle. Taky…“

„Omlouvám se, že vás přerušuji majore, ale plukovník už je na cestě. Rozhodl se vás rovnou vyzvednout, i proto aby se oba parapsychičtí jedinci co nejrychleji seznámili a navázali spolupráci. Dorazí během půl hodiny.“

„Co budeme dělat?“zeptal se jeden voják ve skupině.

„Vracíme se ven,“odpověděl Vasilij, rozhodnut na nás počkat.

Vrátili se kolem mrtvých těl a podle krvavé stopy a mířili k východu. V chodbě se, ale zarazili. Zastavil je úděsný pohled.

„Co je sakra tohle?!“vyhrkl Vasilij.

Na stěnách a u vchodu byli k sobě přilepená lidská těla. Těla stažená z kůže. Těla mužů i žen. Slepovala je jakási odpudivá a smradlavá tekutina červené barvy.

Skupinka se pomalu přibližovala k místu, kde býval východ a i ostřílení vojáci NKVD měli nahnáno. Nebyli ani pět metrů od těl a museli ustoupit. Kolem nich se rozlehl strašlivý jekot a nářek těl. Byly živé. Křičely a svíjely se v bolestech.

„Pryč!“zařval zděšený Vasilij a skupina se dala na útěk, zpět k místu, kde potkala lékaře jenž pojídal sám se.

„U všech bohů, co tohle bylo?“zeptal se voják, který se opřel o zeď a prudce dýchal.

„To netuším, ale asi budeme muset zjistit co se tu stalo.“

Jediný možný logický závěr.

„Takže kam?“zeptal se jiný z vojáků.

„Ke kanceláři ředitele.“

Vasilij a vojáci našli na chodbě plánek léčebny. Hledali ředitelnu, ale bylo těžké se soustředit, protože jekot těl se jim stále zarýval do uší.

Ředitelnu našli v prvním patře, hned nad vstupem do léčebny. Museli se tam dostat chodbami, které byli posety mrtvými těly a potřísněné krví. Jinak šedivé chodby byli nyní v hrůzném kontrastu s krví.

Na schodišti nalezli několik ošetřovatelek ubitých železnou tyčí, která byla od krve a kterou držel mrtví pacient léčebny. Také vypadali, že už tam jsou nějaký ten den. Ohlíželi se na mrtvá těla, ale věděli, že se musí dostat do ředitelovi pracovny. Jediná šance jak zjistit co se tam stalo.

Nyní se ocitli v prvním patře určeném výhradně pro personál. Kanceláře, technické místnosti a odpočívárny tvořili první patro a přec tam byla také všude krev a mrtvá těla.

„Pozor!“zakřičel Vasilij směrem k chodbě vedoucí do jídelny.

Z chodby se vyřítili lékaři a ošetřovatelky, drželi nože, tyče a řetězy. Tváře měli od krve a s běsnícím řevem uháněli ke skupince vojáků. Ti na ně spustili palbu. Kulky proletěli přibíhajícími lidmi a ti se rozplynuli ve vzduchu.

„Proč mám takový dost blbý dojem, že za tímhle stojí Vašunský,“pomyslel si nahlas Vasilij.

„Ředitelna,“špitnul voják za Vasilijem a společně se vydali k dveřím, které zůstali jen na jednom pantu.

Našli kancelář, kde bylo všechno zničené. Stůl rozmlácený, kartotéka spřeházená a na zemi seděl ředitel. Muž středních let s prošedivělými vlasy a dlaněmi podřezanými nějakým střepem. I ředitelovo tělo už bylo prolezlé hnilobou.

„Nemusím být patolog, abych řekl, že na takový rozklad potřebujete aspoň týden,“řekl jeden z vojáků a Vasilij přikývl.

„Hele, je tu nějaký bloček,“vyhrkl s úsměvem a sebral ze země bloček.

Ale jen co na něho vztáhl ruku, popadla ho ruka ředitele. Vasilij se podíval na hnijící tvář ředitele a ta prudce rozevřela ústa. Z úst vyletěli červy a šváby. Vasilij uskočil a s vřískotem je ze sebe strhával. Vzápětí si, ale uvědomil, že se vypařili a hlava ředitele je tam kde byla. Svěšená.

„Majore, co se stalo?“podivovali se vojáci.

„Vy jste to neviděli?“

„Co, soudruhu?“

„Z úst toho mrtvého ředitele… vyletěli stovky červů a švábů. Začali po mě lézt. Ředitelova ruka mě chytla za tu moji, když jsem chtěl vzít ten bloček.“

Vojáci vypadali šokovaně a udiveně. Vůbec netušili o čem Vasilij mluví. Vasilij se raději začal soustředit na bloček.

 

27. září, 16:45.

Před pár hodinami to začalo. Nevíme jak. Jsem teď ve své kanceláři a zamknul jsem se tu. Podle toho co vím doktor Danilović vypnul na krátkou dobu energetickou síť a dveře v křídle s nejnebezpečnějšími pacienty a psychotiky. Potom se vrátil do kantýny, v ruce držel nůž a křičel na všechny, že jen chtěl zachránit svou ženu. Jeho žena zemřela před třemi lety. Po chvilce si před námi všemi vrazil nůž do hrdla.

 

27. září, 18:55.

Peklo. Krčím se za kartotékami a sleduji, jak se lidé na chodbách zabíjejí. Dostal se sem doktor Radunskij. Vyprávěl, že se na zdech objevují a zase mizí krvavé nápisy. Nápisy psané latinsky. Ale nedokážeme je přečíst.

 

27. září, 20:45.

 

Jeden z vojáků zastavil Vasilije.

„Co to je za nesmyslné datum? Teď je 27. září 18:35!“vyhrkl voják.

Vasilij nevěděl co odpovědět a pokračoval v čtení.

 

Radunskij je stále zde a oba je vidíme. Vidíme naše ženy a děti. Stojí za sklem. Rvou si vlasy, ječí a vyškrabávají si oči. Je to on. Určitě. Pacient 1. Vašinský. Říkali nám o něm. Říkali co dokáže a my jim nevěřili. Jen direktiva milice nás donutila ho uzavřít do nejlépe střežené části zařízení… a přec se zdá, že se odtamtud dostal.

 

28. září, 8:00.

Nespali jsme. Vůbec. Nespali. Jekot a pohled na naše zmrzačené děti a ženy nás drásá.

 

28. září, 12:45.

Radunskij to nevydržel. Když viděl, jak jeden z pacientů ubodal další ošetřovatelku, sebral ze země plnicí pero a probodnul si levé oko. Potom i pravé oko. Nekřičel bolestí. Smál se. Smál se a cítil obrovskou úlevu. Ječí smíchy.

 

28. září, 15:59.

Radunskij je mrtev. Musel jsem ho zabít. Prostě musel. Posledních několik hodin se neustále smál a já se bál. Bál jsem se, že přivolá pozornost šílených pacientů. Vrazil jsem mu střep do hrdla.

 

28. září, 19:00.

Podařilo se mi proniknout do kantýny a získat nějaké jídlo a pití. Vrátil jsem se. Ale potkal jsem ho. Potkal jsem Pacienta 1. Byl v kantýně a snad mě i očekával. Měl na sobě svěrací kazajku, roztrhanou a celou od krve. V levé ruce držel nůž a hleděl na mne. Jeho oči však neměli bělmo. Vypadali jako nekonečná temná tma. Teprve po chvilce jsem zbystřil pohledem na pravou ruku. Držel v ní moji hlavu. Moji utrženou hlavu i s páteří. Na tváři neměl žádný výraz. Ani zloby, ani radosti, ani smutku, ani… ničeho. Mrštil ke mne moji hlavu. Chytl jsem ji a rozpadla se mi v dlani. Byl pryč. Vypařil se. Proč ho milice nezabila? Proč nám neřekli jak je nebezpečný?!

Při návratu zpět jsem zjistil, že všechna okna, i vstupní dveře jsou polepené lidskými těly. Těly svíjejícími se v bolestech a ječícími.

 

29. září, 14:13.

Jsem stále v kanceláři. Radunskij už tu není. Jeho tělo se před pár minutami postavilo a odešlo pryč. Nevím zda to jsou halucinace, či co…

 

„Dál už to nepřečtu, je tu moc krve, dost zaschlé krve,“prohlásil Vasilij.

„Majore, našel jsem celu pacienta 1. Je to ten Vašinský. Je v zadním traktu nemocnice, v třetím patře,“oznámil samopalník, který procházel lékařskou dokumentaci.

„Jdeme!“rozkázal Vasilij a skupina se vydala vstříc nebezpečí.

Nic jiného jim nezbývalo. Zamířili ke schodišti, na vzdáleném východním konci léčebny, ale Vasilij se zastavil. Pohlédl směrem k jinému schodišti. K schodišti vedoucímu do přízemí. Stál tam muž v roztrhané kazajce od krve s černočernýma očima. Ukazoval na schodiště, do přízemí. Ve tváři se mu snoubila přísnost a nasupenost.

„Není na svém pokoji,“řekl Vasilij a Vašinský sešel po schodech.

Skupinka ozbrojenců následovala Vasilije do přízemí. Znova se ocitli na povědomých místech a cítili strach.

„Není to on?“zeptal se samopalník, který šel před Vasilijem a ukázal k úzké chodbě.

Na jejím konci seděl ten muž v kazajce a výhružně na ně hleděl, opírajíce se o stěnu.

„Vy jste Vašinský?“vykřikl Vasilij.

Muž ho ignoroval a skupina se přibližovala. Přiblížili se na pár metrů a Vašinský se vypařil do vzduchu. Skupinka uviděla, že chodba vede ke schodišti do suterénu. Tam byla tma.

„Baterky,“rozkázal Vasilij a vojáci si připevnili na samopaly baterky a rozsvítili je.

Před nimi se objevilo schodiště vedoucí do suterénu plného rozbitých krabic a nábytku. Ale v dálce, na konci rozlehlého a chladného sklepení spatřili světlo. Velice podivné světlo. Mělo fialový a blískavý nádech. Zamířili tam svoje baterky a snažili se rozpoznat co tam je. Postoupili ještě o několik kroků, ale Vasilij vzápětí zvedl zatnutou pěst, aby naznačil svým vojákům, že mají stát.

Nyní již spatřili co tam je. Byl tam Pacient 1. Seděl na konci sklepení. Kolem něho blikalo podivné světlo fialového odstínu. Světlo doprovázené čvachtavým zvukem a křupáním. Komando spatřilo, že v kruhu kolem Vašinského jsou lidská těla. Z nich vylétali proudy fialového světla a Vašinský tyto proudy do sebe vstřebával. Hleděl na přicházející nepřítomným pohledem.

„Dávno bych vás donutil se navzájem pozabíjet, ale vaše vzezření mě přimělo tak neučinit,“pronesl skřaplavým hlasem.

„Vzezření?“podivil se Vasilij.

„V léčebně nepotkáte moc ozbrojenců oblečených v černých uniformách a s plynovými maskami. Kdo jste a co chcete? Chci to vědět než vás všechny donutím se usmrtit, tak jak jsem to udělal se zbytkem osazenstva léčebny.“

„Jsem major Vasilij Dragunskij, důstojník 1. Elitní střelecké brigády a pracovník programu N3 pro identifikaci paranormálních aktivit,“odpověděl Vasilij.

„A teď lidsky.“

„1. Elitní střelecká brigáda, toto jsou rovněž vojáci této brigády, je útvar pěti tisíc nejlépe vyzbrojených a vycvičených vojáků NKVD. Program N3 se zabývá vyhledáváním neznámých jevů, jejich probádáním, identifikací a případnou neutralizací pokud jsou nebezpečné. Jsme tu, abychom našli Dimitrije Vašinského a nabídli mu vstup do programu N3, možnost stát se pracovníkem a důstojníkem NKVD a členem některého z operačních týmů tohoto programu. Může tak získat velké množství výhod a svobod a vzhledem k tomu co jsme tu viděli, tak i významné postavení v aktivitách programu. Ohodnocení tisíc rublů měsíčně, možnost usadit se kdekoliv v Sovětském svazu během dovolených a podobně.“

„A co se stane, když vás zabiji?“

„Brzy sem pronikne mnohem větší jednotka NKVD a i kdyby se vám podařilo uprchnout, NKVD má dostatek pravomocí k tomu, aby po vás vyhlásila celosvazové pátrání. Generál Rakutin má k dispozici 100 tisíc vojáků NKVD, kteří vás budou všude hledat. Budete se muset pořád schovávat a doufat, že vás někde někdo neprozradí nebo nepřepadne.“

„Zamaskuji se.“

„Opravdu chcete žít takový život?“

Vašinský přemýšlel a zahleděl se do země.

„Mám jednu podmínku.“

„Mluvte.“

„Sluneční brýle.“

Celá skupinka byla zaskočena a vyměňovala si udivené pohledy.

„Světlo mě vysává. Nesnáším světlo. Umělé, i přírodní. Neustále mě osvětlovali ostrým světlem. V místnosti, kde jsem byl posledních šest měsíců. Oslabovalo mě to, ale nakonec jsem, ale sebral všechny zbývající síly a vsugeroval jednomu z lékařů myšlenku, že v mé cele je jeho mrtvá žena. Stále živá. Taky jsem ho přesvědčil, aby vypnul elektřinu do křídla s nejnebezpečnějšími pacienty, že jen tak zachrání svou milovanou. Zároveň se mi díky meditaci podařilo vsugerovat všem vražedné myšlenky. Pomocí temné energie, energie z bolesti, utrpení, strachu a smrti přítomných, se mi podařilo uzavřít léčebnu do časové bubliny. Jedna hodina zde je jednou minutou venku.“

Vojáci v naprostém úžasu sklonili zbraně. Věděli, že by Vašinskému asi jen těžko ublížili.

„Dostanete cokoliv co budete chtít.“

„Vlastně ještě jednu věc chci. Vím o pracovních táborech. Chci, abyste mi poskytovali vězně. Chci malou místnosti, kde budu moci vyvolávat bolest a strach v lidech, které mi dáte k dispozici. Bolest, strach a nakoenc i smrt a z toho čerpat svou životní energii, z toho prožívat pocit štěstí a radosti.“

„Vůbec žádný problém. Kousek od základny N3 je pracovní tábor s tisícovkami vězňů.“

Vašinský se k překvapení všech usmál a vstal.

„Na co tedy čekáme? Za ty sluneční brýle a vězně jsem váš.“

Vasilij se málem radostí rozsypal a Vašinský mávl rukou.

„Co se stalo?“zeptal se Vasilij, který vzápětí znejistěl.

„Klid. Ukončil jsem časovou deformaci. Jestli máte vysílačky tak se znova můžete spojit se svými lidmi venku. A odstranil jsem silné halucinace díky, kterým jste si mysleli, že jste tu uvěznění.“

Vašinský přestal sbírat energii z mrtvých těl a bílofialová záře kolem něho opadla. Zamířil ke skupince vojáků a podal Vasilijovi ruku. Potřásli si a oba se usmáli. Potom se vrátili po svých stopách.

„Plukovníku Pavlove, tady major Dragunovskij.“

„Tady Pavlov. Co se tam k čertu děje?“

„Vašinský jde s námi. Cestou vám řekne své podmínky pro působení v programu N3, ale ujišťuji vás, že jsou splnitelné a určitě stojí za to.“

„Rozumím… vlastně moc nerozumím, ale tady mi to vysvětlíte.“

Vasilij se podíval na Dimitrije.

„Bojíte se, že uteču a vykašlu se na váš program? Nemusíte se bát. Být na útěku a navíc jen pokoutně a problematicky získávat své zdroje štěstí a radosti není život pro mě. Vaše pravidelné zásobování mi dopřeje více pohodlí a odpočinku. Navíc vzepřít se sovětskému státu není moc zdravé,“uklidnil Dimitrij Vasilije a poplácal ho po rameni.