1) Náhodné setkání

Již několik měsíců jsem na svých pravidelných pochůzkách nenarazil na živou duši, čerstvějšího chodce či nově potrhanou mrtvolu, což ve mně stále posilovalo myšlenku, že ve WhitePeak již z necelých 10 000 jeho původních obyvatel nezůstával nikdo naživu. Mohlo tu stále být několik přeživších schovaných v dobře zabezpečených domech, nic tomu však nenasvědčovalo. Ode dne, kdy nastal ten zběsilý chaos, uplynula dlouhá doba a věci se kupodivu spíše uklidnily. Ze tří velkých supermarketů a nespočtu menších obchůdků, které zajišťovaly přísun potravin do města, nezůstalo nic, co by stálo za námahu. Ostatně všechna místa, kde bylo možné sehnat něco málo k jídlu, byla vypálená nebo v lepším případě opuštěná a prázdná. Několik ulic také během prvních týdnů lehlo popelem.

Nyní byly vládci naší domoviny chodci, vyskytující se v podstatě všude. S úlevou jsem však pozoroval, že s úbytkem lidské populace klesá i aktivita nemrtvých. Ti, co jim nepadli za oběť, většinou zkusili štěstí na cestách. V horším případě umřeli hlady nebo v záchvatu šílenství a hladu vběhli do nejbližšího hloučku chrčících mrtvol. Jak se oblast postupně vylidňovala, mnoho chodců ve velkých stádech odešlo neznámo kam nebo se zdržovali po skupinách na náměstí, před nemocnicí a na jiných kdysi frekventovaných místech. Jiní jen nečinně postávali či leželi v ulicích, takže nebylo tak těžké se jim při troše snahy vyhnout.

Já měl pořádný kus štěstí, když jsem náhodou v sousedství objevil sklad potravin jednoho lokálního obchodníka. Jakmile se věci tehdy daly šílenou rychlostí do pohybu, myslel jako většina lidí hlavně na sebe a poslední zásilku směřující na pult jeho dvou obchodů schoval v improvizovaném skladišti na zahradě za svým domem. Učinil tak patrně v naději, že díky tomu s nejbližšími přežije nadcházející konec světa. Možná by se tak i stalo, kdyby mu celou rodinu nevybili chodci. Ve chvíli největšího zoufalství si pravděpodobně uvědomil, že vše je ztraceno a pod tíhou okolností si prohnal kulku hlavou. Tak jsem ho ležícího s rukou stále svírající pistoli a klíčem neobratně skrytým v kapse také našel, když jsem ve snaze najít něco použitelného k překonání těchto zlých časů prohledával nejbližší okolí.

Poté jsem strávil mnoho času postupným přenášením zásob k nám domů. Abych se vyhnul krvežíznivým chodcům, vydával jsem se na cestu většinou v pravé poledne, kdy jevili menší známky aktivity než po ránu a před setměním. Bral jsem vždy jen pár věcí, tak aby mě nezpomalily v případném běhu. Za domem se nacházela menší zahrádka obehnaná kamennou zdí, takže pro jeho efektivní zabezpečení stačilo zajistit pomocí dřevěných prken a několika kusů látky všechna okna a dveře směřující do ulice. Ven jsem pak vycházel postranní brankou, zřídkakdy hlavním vchodem. V posledních týdnech, jsem se odvažoval i na delší průzkum, ve snaze objevit cokoli jiného než pár hnijících zmetků.

Toho dne jsem se vracel z menší trestné výpravy, jejímž výsledkem bylo několik balíčků baterií a pár konzerv. Před několika týdny jsem v podkroví při čištění jednoho z mála dosud nepoškozených domů v naší ulici narazil na poměrně zachovalou repro-soustavu, jež by se v budoucnu mohla hodit k případnému odlákání pozornosti chodců od domu. V podstatě každý takový nález jako jídlo, benzín, zbraně, různé nástroje nebo pitná voda byl zázrak zvyšující šanci k přežití. Bohužel najít něco takového bylo stále těžší a bylo kvůli tomu nutné vydávat se čím dál tím dál od domu a to zvyšovalo riziko. Věděl jsem, že to nemohu vzdávat, když ne kvůli sobě tak kvůli Savaně.

Na Green St. bylo pusto, ani žádný chodec schopný pohybu v dohledu, přesto jsem byl stále na pozoru. A pak se to stalo, k uším mi dolehl výkřik. Nejprve mě logicky napadlo, že blouzním z vedra, bylo kolem poledne a léto. Nevzal jsem si s sebou zrovna moc vody a do bezpečí domu zbýval pořádný kus cesty. Ale pak se to ozvalo znovu, další výkřiky. Rozběhl jsem se k místu, kde se Green St. křížila se sousední ulicí, vyskočil na kapotu auta, popadl dalekohled a podíval se. V dálce jsem viděl nějakou ženu jak se ještě s někým, komu právě pomáhala ze země, snaží uniknout kousačům. Pohybovali se mým směrem, ale zdálo se, že ta druhá je zraněná a nemůže moc chodit. Jednomu z chodců právě vrazila krbovou lopatku do hlavy a on se na ni sesunul. Zřetelně jsem viděl, jak se snaží odvalit jeho tělo, zatímco její družka křičela, jak se k ní blížilo 6 mrtváků. Chvíli jsem váhal, ale pak se ve mně něco zlomilo, popadl jsem pušku, zamířil na hlavu prvního pašíka a stiskl spoušť…Prásk, rána a hlavu mu prorvala kulka. Druhý, třetí…

Poté jsem hodil pušku přes rameno a seskočil na silnici. Rozběhl jsem se jejich směrem. Když jsem byl od nich asi 15 m, zpozoroval jsem dalších několik chodců, kteří se pomalu blížili. Tasil jsem svoji pistoli a zbavil se jich. Podíval jsem se na tu, která ležela na zemi. Opravdu byla raněná, držela se za nohu, odkud silně krvácela. Hlavou mi v té chvíli problesklo: „To jsi udělal náramně - vystřílíš zbytečně munici do chodců a snažíš se zachránit někoho, kdo už to má beztak za sebou. Přece víš, co se stane, když tě jeden z nich kousne. A ještě na sebe upozorníš celé okolí, takže každá hniloba s dvěma nohama už nejspíš míří sem.“ Namířil jsem jí na hlavu, když druhá vykřikla: „Ne, prosím. Není pokousaná. Snažili jsme se utéct a Stef si rozřízla nohu o plot. Prosím, pomozte nám.“ Už jsem otvíral pusu, abych jí něco řekl, ale má nevyřčená slova umlčelo vzdálené chroptění. Otočil jsem hlavu a z rohu ulice, odkud jsem přišel, k nám mířilo mnoho chodců. Určitě víc než 15 nebo 20. Na druhé straně jsem také nějaké viděl a to zcela jistě nebyli jediní. „Musíme jít.“

Letmým pohledem jsem zhodnotil situaci, která nebyla nijak záviděníhodná. Kromě toho moji radost z objevu přeživších pozvolna střídal nový pocit. Poprvé jsem byl konfrontován s něčím, co by se dalo nazvat vlastnickým pudem. Hlavou mi začaly kolovat myšlenky typu „Mohu jim věřit? Co jsou zač? Co když chtějí to, co je moje?“ Majitelé všech věcí, které jsem si doposud přivlastnil, byli nemrtví/mrtví nebo kdovíkde. Ale nyní mělo moje teritorium dva neznámé narušitele, s jejichž rolí jsem zapomněl kalkulovat. V tuto chvíli byl prvořadým cílem únik z bezprostředního ohrožení. Sehnul jsem se k ní a páskem zaškrtil ránu. „Tudy.“ Ukázal jsem na poměrně dobře vypadající dům s uzavřeným vchodem do dvora a vzal ji do náručí.

Několika rychlými kroky jsme se ocitli na verandě. „Jsou odemčené.“ Jakmile jsme byli uvnitř, pocítil jsem silný pach rozkladu. „Musíme to tu zajistit.“ Poznamenal jsem v kvapu mezitím, co jsem Stef pomohl posadit se na schody. S připravenou pistolí jsem obezřetně postupoval z chodby směrem do jídelny a kuchyně. Po otevření dveří, jsem spatřil zdroj onoho mrtvolného zápachu. Uprostřed rozlehlé místnosti se nacházel stůl plný hnijících potravin, což však v dané situaci nebylo to nejhorší. Na židlích kolem seděli původní majitelé domu, kteří se nyní vybuzeni námi způsobeným lomozem s chrčením sápali směrem ke mně. Jednoho po druhém jsem se všech čtyř zbavil, ale hluk střelby ještě více rozlítil nemrtvé venku. Ti se všemožně snažili dostat dovnitř a k uším mi neustále doléhalo řinčení rozbíjeného skla provázené praskáním povolujících pantů. Měl jsem v plánu únik zadem přes dvůr na sousední pozemek, když se zvenku ozval zvuk přijíždějících aut. Spěšně jsem se otočil a poslední zřetelná věc, kterou si pamatuji, bylo něco, co mě silně udeřilo do hlavy. Pak jsem ztratil vědomí.