Návrat 1. část

Návrat

Část 1.

Trhnu sebou a otevřu oči. Už zase... pořád se mi o tom zdá. O Silent Hillu... Uplynuly dva roky od mé nedobrovolné návštěvy onoho města. Silent Hill... malé město, kdysi mírumilovné. Pak se z neznámých příčin stalo pravým peklem na zemi. Avšak díky němu, jsem odhalil a zničil dřímající stvůru ve mě samém. Jenže nic není zadarmo. A o Silent Hillu to platí dvojnásob. Občas mě trápí noční můry, ve snech se tam vracím a prožívám to peklo znovu a znovu. Dříve se sny objevovaly jen zřídka, ale poslední dobou je to každou noc.
Má snoubenka je dva roky mrtvá. Zavraždil ji surový masový vrah, když jsem bojoval o život v Silent Hillu. O to krutější byl můj návrat. Není dne, abych se přes jezero nezahleděl na ono věčnou mlhou zahalené město. Ano, vím co se tam odehrává. Je plné podivných nestvůr, obývají jej šílení kultisté, město plné zla... Ničím jiným Silent Hill není.
Další věc je zvláštní. Když se někoho zeptám na Silent Hill, řekne mi, že zmizel za nevysvětlitelných okolností. Nevím jak je to možné, že pro ostatní neexistuje. Ale já jsem si dobře vědom, že stále stojí. Záhadným způsobem skryt před světem. Nikdy nezapomenu na osudné, děsivé probuzení v mlhavém lese. To byla předehra k celému mému dobrodružství. Od setkání s prvním monstrem, až po závěrečný boj s mou zlou stránkou. Jako by to bylo včera. Zvláštní je to, co se stalo s městem. Prý zmizelo… Město ale nemůže jen tak zmizet, stále tam stojí. O tom jsem se přesvědčil na vlastní kůži. Nebo o tom nikdo nechce mluvit?
Trochu jsem se hrabal v historii a našel údaje o Silent Hillu. Město bylo založeno prvními americkými osadníky na území, ze kterého byli vyhnáni Indiáni. Příslušníci kmenů, kteří s osadníky uzavřeli mír, varovali před tím místem. Sami se ho báli, prý bylo prokleté zlými duchy. Napřed toho nedbali, zřídili tam pohřebiště svých předků. Ale nastávaly časy, kdy byli mrtví ve svých hrobech neklidní. Mnozí indiáni, jenž se v těch špatných dobách ocitli v oněch místech, hovořili o zlých zjeveních. Zejména o jakémsi nečistém ,,Bohu", tvrdili, že je nepřítelem jejich Mannitoua. Občas tam potkávali podivná zvířata.
Když problémy pokračovali, náčelníci kmenů se sjednotili a rozhodli, že místo nebude nikdo navštěvovat, pohřebiště se přestěhuje a kmenoví šamani zlé končiny vymítí od špatných duchů. A tak se také stalo. Pohřebiště se přestěhovalo a šamani začali vymýtat. Druhý den byli nalezeni mrtví, zabití ohavnými způsoby. Někteří ohořelí a všechna těla měla na hrudi rudý kruhový znak, zlý symbol onoho Boha.
Kmeny okamžitě přemístily své vesnice co nejdále od jezera. Od té doby místo budoucího Silent Hillu nenavštívili. Pak přišli osadníci. Když skončily války s Indiány, byli varováni, aby ta místa nenavštěvovali. Běloši toho nedbali a počali se stavbou města. Aby snad dokázali, že místo není tak hrozné jak tvrdí Indiáni, nazvali jej Silent Hill. Už během staveb se stalo několik záhadných věcí. Častá zmizení. Než se město dostavělo, ztratilo se malé množství lidí. Všichni si to vykládali tak, že zkrátka odešli jinam, nebo je unesli někteří pomstychtiví Indiáni. Ti však přišli s vysvětlením. Jenže je nikdo neposlouchal.
Zanedlouho po dokončení města, propukla zničehonic morová epidemie. Nedala se zastavit, spíše nabírala na síle. Město bylo opuštěno. Po letech se lidé do Silent Hillu vrátili a byla postavena věznice Toluca, nebo některými chybně označována jako Silent Hillská věznice. Po vypuknutí války Severu proti Jihu, vězení sloužilo jako zajatecký tábor. Po válce opět využíváno jako běžná věznice pro těžké případy. Znovu přijde morová epidemie. Nemá však tak veliké rozměry jako ta první. Je postavena Brookheavenská nemocnice.
Koncem 19. století se začnou ztrácet lidé. Nikdy nebyl nikdo nalezen. Někteří se přidávají k sektě, uctívající vlastní Božstvo. Kult je silně napadán katolickou církví.
Po přelomu století se začínají dít velmi zvláštní věci. Zjevují se ohavná zjevení, dojde k mnoha nevysvětlitelným úmrtím. Za čas se vše uklidní. Ze Silent Hillu se stane turistické centrum.
A tady vše končí. Žádný další záznam. Pamatuji si první návštěvu toho města, proběhla bez potíží, líbilo se mi tam. Druhá návštěva byla pravý opak. Hrozně tomu chci přijít na kloub, ale nevím jak. Možná bych měl přestat šťourat, pohřbít to. Je to za mnou, skončilo to...
Crrrrr...!
Kdosi zvoní. Neochotně vstanu z postele a jdu ke dveřím. Odemknu, otevřu a spatřím obličej listonošky.
,,Přeji dobrý den, pane Monnenfield! Máte tu doporučený dopis!“
Trochu mě to zarazí. Kdopak si vzpomněl? Že by snad opomenutý nezaplacený účet?
,,Děkuji," podepíšu formulář a zavřu dveře. V ruce držím obálku a hledám na ní zpáteční adresu. Žádná tam není. Nedočkavě roztrhnu obálku a rozložím popsaný papír. Čtu a nestačím se divit.
Dobrý den, pane Monnenfield. Vím že jste byl před rokem v Silent Hillu. Potřebuji vaši pomoc. Pokud budete tak dobrý a chcete mi pomoci, přijďte dnes v 15:00 (doufám, že je pošta přesná a dostáváte psaní dnes 12.6.) do kavárny French Cafe. Poznáte mě podle červené kostkované košile a červené kšiltovky. Předem velmi děkuji.
William Stewart
Nemůžu to pochopit a čtu dopis stále dokola. Ten chlap mě zná a ví, že jsem byl před rokem v Silent Hillu. Vida, tak pro někoho přece jen město nezmizelo! Jakou pomoc ode mě očekává? Určitě souvisí se Silent Hillem, ale nevím rozhodně o moc víc než on. Jen to, že se tam nechci vrátit. Nebo se jedná o novináře, jenž se záhadným způsobem dozvěděl o mém dobrodružství a chce napsat senzaci? Podivné. Pravdu zjistím jen tak, že na tu schůzku dnes ve tři půjdu.
Od rána do odpoledne jsem přemýšlel, o co asi může jít. Nemůže to být někdo z těch bláznivých kultistů, který se mě chce zbavit? Proč by mi ale posílal dopis, když ví kde bydlím. Hodiny se strašně táhly. Má zvědavost snad nikdy nebyla větší a naléhavější. Vyrazil jsem na cestu už ve 14:00.
V ulicích plných shonu si připadám jako vetřelec. Jako bych sem vůbec nepatřil. Míjí mě kolony aut, davy spěchajících lidí, klasický městský ruch. Toto mraveniště je s námi spojeno více než si myslíme. Jak nás z něj něco vytrhne, stáváme se absolutně bezradnými, vyvedenými z míry a vyděšenými. Ach jak jsme nedokonalí!
Konečně stojím před French Cafe. Prosklenými dveřmi vidím, že tam moc lidí není. Tím lépe, nějak nemám rád davy. Sáhnu po klice a otevírám. Ovane mě teplo, venku totiž není zrovna horko a v podniku je příjemně. Zavřu za sebou a rozhlížím se. Kromě servírek za pultem si mě nikdo nevšimne. Ani stopa po někom v červené kostkované košili a kšiltovce. Zamířím tedy k jednomu z prázdných boxů a sednu si tak, abych viděl na dveře. Ihned přiběhne servírka a ptá se co si dám.
,,Vás," málem odpovím. Je docela hezká. ,,Tureckou kávu, prosím. Nesháněl mě tu někdo v červené košili a kšiltovce?"
Zamyslí se a pokrčí rameny: ,,Ne, nikdo takový tu nebyl. Hned to přinesu."
Za chvilku je zpátky a postaví přede mně šálek. Za tu cenu toho moc není... Nervózně míchám tmavou horkou tekutinu a pohrávám si se lžičkou. Na velkých nástěnných hodinách odbylo pět minut po patnácté hodině. Buď se opozdil, nebo si to rozmyslel. Usrknu a rychle polknu, je to příliš horké, brní mě z toho jazyk! Jak já jsem nervózní! Každá vteřina je hodinou...
V duchu probírám a vzpomínám na ony události, jež se udály před rokem. Od nepříjemného probuzení v lese, zohavené mrtvoly v hračkářství, hrůzy ve stokách, děs v kostele, setkání se starým mužem v katakombách, zachránkyni Candy, až do samého konce. Ano, jistě, Candy je záhada která se nevysvětlila. Přemýšlím o ní už rok. Nebýt té dívky, asi bych byl mrtvý. Co se s ní stalo? Jedinou odpovědí byl její zakrvácený svetr, ležící na prahu. A pak už nic.
K sakru kde je?! Už je čtvrt na čtyři! Vtom se otevřou dveře a vstoupí muž střední postavy, okolo třiceti let. Červená čepice, košile... to bude on! Chvilku se rozhlíží po kavárně až zabloudí pohledem ke mně. Kývnu na něho, ale asi mě poznal. Vyrazí k mému stolu.
První dojem z něj, není ani dobrý, ani špatný. Zkrátka typický příklad ,,normálního týpka". V jeho očích nevidím ani zlo, ani dobro. Naprostá neutralita. Ten pohled mi cosi připomíná, nemohu si však vybavit, kde jsem jej už viděl.
Dojde ke mně. ,,Dobrý den, mohu si přisednout?"
,,Ovšem," odvětím.
V mžiku je u nás servírka a příchozí si objedná colu bez cukru. Počká až mu nápoj obsluha donese a spustí: ,,Je mi jasné, že máte mnoho otázek, na všechny vám odpovím. Musíme však pospíchat, jak se říká, včera bylo pozdě."
,,Nuže, co po mně chcete? A jak vůbec víte, že jsem byl v Silent Hillu? Když to někomu chci říci, nevěří mi. Odvětí, že město záhadně zmizelo před dvaceti lety. A já ho tam stále vidím..."
Muž se opře na židli a začne vyprávět. ,,I já to město vidím. Pořád tam je. A jak vím že jste tam byl? Takto."
Sáhne do kapsy a vytáhne několik fotografií. Hodí je přede mně na stůl. Překvapeně je vezmu do ruky. Nemohu uvěřit tomu, co vidím. Jsou černobílé, zašlé, jako kdyby byly staré a plné kazů. Na první z nich je vyfocena postava v zoufalém postoji, pod lesními stromy. Její obličej... to jsem přece já!
,,To není možné...to...sledoval mě snad někdo? Co to znamená?" soukám ze sebe. Šokem se ani nemohu nadechnout.
,,Jak vidíte, možné to je. Zdá se, že jste to opravdu vy. Jen si prohlédněte i ostatní," pobídne mě.
Druhá fotka zobrazuje opět mou maličkost, kterak překvapeně hledím na rezavou ceduli s nápisem ,,Vítejte v Silent Hillu". Na třetí fotce, která je dost tmavá a špatně se na ní rozeznávají detaily, jsem opět já, třímám pistoli a mířím vzhůru. Na čtvrté stojím v kostele před křížem, na páté ležím v posteli, na šesté kráčím po zamrzlém jezeře. Pořád jen lapám po dechu: ,,To není možné, kde jste to vzal?"
,,Jak vidíte, je to skutečné. Díky tomu jsem vás vyhledal, nějak se to ocitlo v mé poštovní schránce po návratu ze Silent Hillu. Odeslala je má sestra, jenže…něco mi v tom nehraje. To písmo odesílatele…je podobné jejímu, ale… nápis je strašně vybledlý, obálka zažloutlá, jako kdyby byl dopis starý sto let. Bohužel jsem tu obálku zapomněl vzít s sebou. Na první fotce je z rubu napsáno vaše jméno a adresa. Dal jsem si dvě a dvě dohromady. Potřebuji vaši pomoc," říká.
,,A jakou? Vy jste tam byl?" ptám se.
,,Ano, vypravil jsem se tam. Nevím jak je možné, že pro někoho město zmizelo a pro někoho ne, ale každopádně pro mou rodinu tam stále je. Nemůžu se tam dovolat a rád bych věděl, jak na tom je. Zkusil jsem se tam vydat sám, ale brzy jsem to vzdal. Je to tam hrozně mlhavé, strašidelné, navíc jsem dostal strašlivou horečku, sotva jsem se k městu přiblížil jen na dohled. Musel jsem se vrátit a málem mě ten výlet stál život. Rychle na pohotovost, kde mě dokonce museli resuscitovat. No a hned po příchodu domů nakouknu do své schránky na dopisy a tam tyhle fotky. Vy to tam znáte, tak jsem doufal, že mi můžete pomoci..."
Mám v hlavě úplný zmatek. Jako bych to nevěděl, celou dobu tušil, že to přijde znovu. Že mě to město znovu zavolá! Proč mi nedá pokoj? Co ode mně chce? Zeptám se: ,,A jak myslíte, že vaši sestru najdeme? Víte kde bydlí?"
,,Jmenuje se Candy Stewartová. Má dům na rohu Lindsey a Katz street. Jste v pořádku?" zeptá se starostlivě.
,,Já se s ní setkal! Nějaká Candy mi zachránila život, když mě hnusná bytost málem zabila! Našla mě ležet na křižovatce s otřesem mozku, dotáhla k sobě a ošetřila. Potom...". Zarazím se. Mám pokračovat? Říci mu o tom krvavém svetru, to jediné co jsem po ní našel? Měl by to vědět...
Chlápek vyvalí oči. ,,Opravdu? Jak jí bylo? Je v pořádku?" ptá se dychtivě.
,,No...já...ani nevím. V tu chvíli byla, ale pak řekla že jde na nákup a jediné co jsem po ní našel, byl její svetr. Celý od krve. Víc nic. Nevím, zda zemřela, či ne."
,,Proboha… doufám, že je naživu… Mimochodem, jmenuji se William, ale můžete mi říkat Will.“
Podám mu ruku: ,,Timmothy, říkejte mi Tim.“
Will si sundá čepici a otře orosené čelo. Hodně to s ním zamávalo. Vůbec se mu nedivím.
Zahledím se na desku stolu, jako bych tam snad mohl najít odpověď na všechno. ,,Opravdu, tušil jsem to. Prostě tušil, že se tam vrátím. Ano, pomohu vám. Ale musíme se důkladně připravit. Na celé Zemi snad neexistuje nebezpečnější místo.“
,,Chápu. Co všechno musíme obstarat?“
Začnu přemýšlet. ,,Každopádně nějaké zbraně. Město momentálně neobývají lidé, nýbrž… obludy. Některé velmi silné.“ Vzpomenu si na onoho ,,řezníka“ v supermarketu.
Will se zatváří zmateně. ,,Obludy? Jaké obludy?“
,,No některé se podobají lidem, ale lidé to nejsou. Spíše si rády dávají lidi ke svačině.“
Naštěstí se Will skepticky nehádá. ,,Mám pistoli, Desert Eagla. To skolí i tygra.“
,,Snad to bude stačit. Já mám Berettu a hromady nábojů. Od onoho dobrodružství se lekám i vlastního stínu. Vlastně se divím, že mě nezavřeli do blázince. Krom zbraní a svítilny, něco na ochranu hlavy, autolékárničky, nějaké lehké jídlo a hlavně pití. V Silent Hillu není dobré cokoli jíst či pít. Ale předem vám říkám, nedělejte si moc naději, že je to děvče naživu…“
Will kýve hlavou. Je vidět, že to nebere na lehkou váhu. Pohled na město jej zřejmě dost vyděsil. Ještě se zeptám: ,,Máte vůz?“
,,Ano, teréňáka.“
,,To je asi tak vše. Město znám, vím kde co je, snad nebudeme bloudit. Bude to skutečně noční můra, připravte se,“ varuji ho.
Will přikývne. ,,S tím počítám. Vyrazíme co nejdřív, zítra ráno? Ať je to za denního světla?“
Ironicky se pousměju. ,,Ono v Silent Hillu se den a noc neřídí běžnými přírodními zákony, ale asi to bude nejlepší. Tak v šest ráno zde, před kavárnou?“
,,Souhlasím,“ opět kývne Will.
Usměju se. ,,Dobře, domluveno.“
Cestou domů přemítám, co to všechno znamená. Jestli se mi to celé nezdá. Zničehonic se jednoho dne objeví muž, který tvrdí, že ví o mé návštěvě Silent Hillu… dokonce má i důkazy. A zrovna je to i bratr Candy…zdá se, že můj minulý zážitek, byl jen předehrou k něčemu ještě horšímu a většímu. Ať je to co chce, musím to dokončit. Město po mně ještě něco chce, i kdybych se přestěhoval do Austrálie, neuniknu tomu. Netuším, co mě tam čeká, jestli konečné spasení od toho všeho, nebo záhuba. Je mi to jedno. Radši smrt, než život, který vedu poslední dva roky. Téměř každou noc noční můry, vyhýbám se lidem, děsím se každého zvuku, stínu… A pohled z okna přes jezero Toluca na Silent Hill zahalený mlhou, mě přímo hypnoticky přitahuje…
Po ošklivém snu, ve kterém mě honilo monstrum s pyramidovitou hlavou, mě spásný zvuk budíku vytrhne ze světa nočních můr. Je pět a čas, připravit se na cestu.
Hodím na záda svou vojenskou velkou polní, která obsahuje kromě konzerv a kádéček několik lahví s vodou a tři autolékárničky. Zkontroluji si podpažní pouzdro s mou Berettou, kterou už mnoho nocí mám nabitou pod polštářem. Jsem vybaven jako kdybych se chystal do války, ale proti tomu co mě možná čeká, je i válka pouhou dovolenou. Ale jdu tam za správnou věc. Dokončit něco, co jsem měl dokončit už dávno. Chyběly mi na to síly, sotva jsem se odtamtud dostal. Brrr!
Ale svým způsobem se těším. Lepší se tomu postavit čelem, než sedět a čekat co se bude dít. A ten Will… Moc mu nevěřím. Ale očividně s tím vším má nějakou spojitost. Lepší než se tam trmácet sám, snad mi bude krýt záda. Vypadá to, že nám jde o stejnou věc.
Vyjdu na schodiště a než zavřu dveře, naposledy se rozhlédnu po mém bytě. Kdoví jestli se sem ještě vrátím. Otočím se a málem vrazím do Henryho, souseda který bydlí nade mnou. Zvláštní člověk. Nemám ho moc rád. Strašný samotář, nepřítomný pohled a je dost nesympatický. Nikdy se nepodívá do očí, i když odpovídá na pozdrav, hledí do země. Přistěhoval se poměrně nedávno. Když se stěhoval, vypadal, jako kdyby ho vyplivl nějaký lis. Celý potlučený, plný modřin. Někdo si ho asi pěkně vzal do parády.
Jednou když jsem ho viděl dole odemykat hlavní vchodové dveře, všiml jsem si, že na klíčích mu visí zvláštní přívěsek. Vypadal jako taková malá zvláštní bílá panenka.
Živí se prý psaním. Naposledy vydal celou rubriku do novin, rozsáhlou přílohu o životě masového zabijáka Waltera Sullivana. Popisoval jeho dětství, otřesné podmínky v dětském domově Dům naděje, naprostý nezájem rodičů a úvahy, proč z Waltera vyrostla taková zrůda. Dokonce se i pokoušel vysvětlit a objasnit jeho důvody k vraždění, ale nikdo to moc vážně nebral. Policie si přece nenechá líbit hypotézy od nějakého novináře, který může třeba i náhodou objasnit něco, co se jí nepodařilo. Navíc Sullivan byl mrtvý už docela dlouho, ve vazební cele si lžičkou probodl krční tepnu. Ušetřil tak daňovým poplatníkům peníze, stejnak ho čekalo křeslo. Pamatuji si, že kdosi tehdy pronesl, že se zabijákovo tělo ztratilo, pár hodin po sebevraždě.
Tato informace byla ihned vyvrácena policií a označena za novinářskou kachnu. Kdoví co se odehrálo, mě to trápit nemusí, mám jiné starosti.
Je krásné ráno. Vycházející slunce začíná ozařovat ulici a zahánět poslední stíny. Modrá obloha, ptáčkové zpívají…jaká to ironie, v porovnání s tím, do čeho jdu. Možná bych si měl tuto scenérii vyfotit a fotku vzít s sebou. V těžkých časech se na ni podívat, abych věděl, že existuje i jiný svět, ne ten zvrácený v tom zvráceném městě.
A kdo také říká, že město najdeme? Silent Hill se zkrátka ztratil, nikdo to nikdy neobjasnil. Existuje jen pro ty, s nimiž souvisí. Jako třeba se mnou a teď nově s Willem. Možná se tam já dostanu, on možná ne. Ale vzhledem že je bratr Candy, která tam bydlela a podle mě i tam nejspíš zemřela, jej spatří rovněž.
Dorazím před kavárnu a v boční uličce uvidím teréňáka. Will už na mě čeká. Slabě se usmívá. Divím se, že už tu je, přicházím asi o patnáct minut dřív.
,,Jak dlouho už tu čekáš?“ ptám se.
,,Nemohl jsem vůbec spát, čekal jsem na ráno jak na slitování,“ zvážní.
,,Tak to jsme dva.“
Will ukáže na zadní sedadlo: ,,Hoď si bágl tam. Jsi připraven vyrazit?“
,,Že váháš,“ mrsknu velkou polní na sedadla.
Will přejde ke kufru auta a otevře ho: ,,Podívej.“
Nakouknu. Leží tam dvě dlouhé brokovnice. Typ Remington 870, hojně používána ve Vietnamu. Rozzáří se mi oči.
,,No paráda! S tímhle se bát nemusíme! Kolik patron máš?“
Will pokrčí rameny: ,,Není to nic moc, tak dvacet pro každého.“
,,No musíme holt šetřit. Někdy stačí jen vzít nohy na ramena.“
,,Tak jedeme?“
,,Jasně,“ nasednu na místo spolujezdce.
Vymotáme se ulicemi, na kterých už začíná vrcholit ranní špička, k okraji města. Nikdo nemluví. Jen hraje potichu autorádio. O čem také mluvit. Možná jsem Willa dost vyděsil, ale alespoň bude připravený na cokoli.
Objíždíme jezero Toluca a vjíždíme do lesnaté části. Za ní už je cíl naší cesty…Město Silent Hill.
No teda, nestačím se divit. Jsme od města co by kamenem dohodil a proti nám auto. Nákladní vůz, v pohodičce jedoucí bůhví kam. Za námi pár osobních aut. Jako za běžného stavu. Silnice není ani náhodou prázdná, žádná mlha, žádné prázdno, žádné ticho. Svítí slunce. Je tohle možné?
Mineme místo na kterém jsem před rokem vyšel z lesa na silnici a mě se všecko vybavuje. Za zatáčkou je ústí stezky pro pěší a asi po sto metrech vjíždíme do tunelu. Za ním rezatá cedule s nápisem Silent Hill – 1 míle.
Město na první pohled normálně funguje. Koukám na to s otevřenou pusou. Co je to za blbý vtip? Zdá se mi to? Pohlédnu na Willa. Ten také kouká trochu vyjeveně. Po mnou vyprávěných hororech čekal něco jiného, nebo úplně chybějící město. A ono je tu vše jak má být.
Projedeme kolem parkoviště a veřejných wc nad jezerem a mineme ceduli s vítačkou Silent Hillu. Stále tomu nemohu uvěřit. Pořád čekám nějakou lumpárnu, že se propadne silnice, nebo do nás něco nabourá, či něco podobného. Ale nic. Po ulicích chodí lidé, tam někdo venčí psa, tuhle jede na kole dítě s aktovkou na zádech, před kavárnou vysedává několik lidí a se šálky v ruce, si vychutnávají ranní siestu.
,,To není možné…“ zašeptám.
,,Také tomu nemohu uvěřit…“ odpoví Will. Očividně není natolik vykolejený, musí si myslet, že jsem buď úplný blázen, nebo chorobný lhář. Ale to vyvrací ty fotografie, které má. Musí se cítit strašně zmateně, ale nedá na sobě nic znát.
Podezřívavě hledím z okna do ústí ulic. Chci být připraven na všechno. Nic se však neděje…
Otočím se na Willa: ,,Kde začneme? Navrhuji začít v jejím domě.“
Přikývne hlavou. Zastaví na semaforu na červenou a rozhrne mapu: ,,Kde přesně že to bylo? Strašně dlouho jsem tu nebyl.“
Ukážu na jedno místo prstem: ,,Tady. Roh Katz street a Lindsey street.“
Je to nedaleko odsud. Když Will zastaví před oním domem, píchne mě u srdce. Vzpomínky se bolestivě derou zpět. Tam u těch dveří, jsem našel její zakrvácený rolák… Pěkně jsem se třásl když jsem vyšel ven. Hledat jsem začal v supermarketu, bezúspěšně. Byla někde jinde a potřebovala mou pomoc. Čekala až jí mou záchranu oplatím. Nebo zemřela ještě dřív, než jsem se probudil. Určitě je mrtvá a náš výlet sem, je zbytečný. Ale možná není. Mohla utéci a zachránit se. V to doufáme oba.
Vystoupíme z auta a zamíříme ke vchodu. Na poštovní schránce čtu jméno: Watters. No tak to je trefa vedle. Očividně tu bydlí někdo úplně jiný. Ale zeptat se musíme.
Pohlédnu na Willa, ten jen pokrčí rameny. Přejdeme ke dveřím a Will zabouchá mosazným klepátkem.
Za malou chvilku se dveře otevřou a v nich stojí muž ve středních letech. Tázavě na nás hledí.
,,Přejete si?“ zeptá se.
,,Dobrý den, hledáme osobu, která tu dříve bydlela. Jménem Candy Stewartová. Mladá dívka, okolo pětadvaceti let. Nevíte o ní něco? Kde by mohla být?“ ptám se.
Muž se zamyslí a odpoví: ,,Je mi líto nic mi to jméno neříká. V realitce mi toho o historii domu moc neřekli a ani já se příliš nestaral o to, kdo tu dříve bydlel. Asi vám moc nepomohu, ale zkuste se zeptat šerifa.“
,,Děkujeme, nashledanou,“ rozloučím se a vracíme se k autu.
Will pronese: ,,No tady jsme moc nepochodili.“
,,To ne, ale svým způsobem jsem to čekal. Snad sis nemyslel, že ji tu najdeme? Spokojeně zabydlenou? To bych nesměl znát Silent Hill.“
Můj společník na to neřekne nic.
Nasedneme do auta a vydáme se k policejní stanici. Nevzpomínám si, že by tu dříve bývala. Snad jen ve Starém Silent Hillu, velké čtvrti nad jezerem. Tam se mi moc nechce, neznám to tam. Když něco nevím, tak se zeptám.
,,Zastav, zeptám se na cestu,“ řeknu Willovi. Ten zapne nouzová světla a já z okénka zavolám na jednu ženu, nesoucí nákupní tašku.
,,Prosím vás, kde najdeme šerifa?“
,,Musíte nahoru směrem po Neely street, vedle banky.“
,,Děkujeme moc!“
Vyrazíme tedy zmíněnou cestou. Provoz města se vůbec nemění. Nikde nejsou kaluže krve, obludy, mlha… Mírumilovné okolí malebného města, vhodného na rekreaci a dovolenou. Přesně takové, jaké kdysi bývalo. Ale nemůžu si pomoct, nedokážu věřit tomu, že to tak zůstane. Co když to tak není? Co když je to halucinace? Možná bloudíme pustým městem, nebo spím a tohle se mi zdá, protože mi poslední dobou slušně hrabe…nebo je to skutečnost.
Zastavíme před policejní stanicí a vejdeme dovnitř. Páni, musela být postavena nedávno, vše svítí novotou. Klika ještě není ohmataná, okna jen září a šerifův zástupce, který sedí za pultem, se ještě netváří otráveně z každodenní rutiny. Zvedne oči, jakmile vejdeme dovnitř.
,,Chcete něco ohlásit?“ zeptá se místo pozdravu.
,,Někoho hledáme,“ rovněž ho nepozdraví Will.
,,Jméno?“ odvětí polda.
,,Candy Stewartová, věk dvacet pět let, původní bydliště Katz street, číslo si nevybavím, bylo to hned naproti Cafe Texan.“
,,Podívám se.“
Naťuká cosi do počítače a čeká. Asi za půl minuty řekne: ,,Na oné adrese bydlí Steve Watters, původního majitele tu nemám. Ještě se podívám na seznam pohřešovaných.“
,,Děkujeme,“ řeknu.
Zavrtí hlavou: ,,Bohužel vám nepomůžu. Není ani zde. Nemáme ji vůbec v kartotéce. Proč ji hledáte?“
,,Je to má sestra, dříve tu bydlela. Ale pak…jsme na pár let ztratili kontakt a proto ji hledáme,“ vysvětluje Will.
,,Copak se děje, nějaký problém?“ ozve se ze dveří, vedoucích do šerifovy kanceláře.
Vychází z nich mohutný chlap, v policejní uniformě a cigaretou v puse. Pozorně si nás prohlíží.
,,Jen někoho hledáme, ale asi nemáme štěstí,“ odpovídám.
,,A kohopak?“ chce vědět.
,,Hledají jistou Candy Stewartovou, která tu prý kdysi žila,“ vysvětluje mu zástupce.
,,Kdysi? To je jak dlouho?“
,,No asi to může být tak dva roky, co jsme spolu mluvili naposledy,“ tvrdí Will.
,,Prohledals pořádně všechny záznamy?“ obrátí se šerif na zástupce.
,,Ano pane, není ani pohřešovaná.“
,,No jestli není pohřešovaná, bude pohřešovaná odteď. Zadej ji do seznamu. Fotku nemáte?“ obrátí se šerif k nám.
,,Máme,“ řekne Will a podá mu zmačkanou fotku.
Šerif si ji prohlédne a řekne: ,,Nevzpomínám si, že bych ji tu někdy viděl. Na, zpracuj to.“
Zástupce udělá, co mu šéf nařídí.
,,Když něco zjistíme, ozveme se vám.“
,,Děkujeme, na shledanou,“ rozloučíme se a vyjdeme ven. Bezradně stojíme u auta.
,,No a co teď?“ rozhodím rukama.
,,Netuším,“ odpoví Will.
,,Co se zkusit zeptat po krámech? Drby nic neutají a jestli tu třeba někdo zmizel, bude se o tom vědět.“
Když nasedáme do auta, všimnu si, že šerif nás za oknem pozoruje. Očividně se mu moc nezdáme. V tom mě utvrdí i fakt, že jakmile se rozjedeme, vyjde před stanici a čučí dál. Tak šerifové nikdy nemají rádi cizince. A tenhle jistě nebude jiný.
,,Zkusíme se zeptat v Neelyho baru,“ navrhne Will.
,,Dobře,“ souhlasím. Po pár minutách zastavíme před oním podnikem.
,,Ty zajdi sem, já se zeptám v Cafe Mist za rohem.“
Vejdu tedy do Neelyho baru a zamířím k barovému pultu. Barman na mě zkoumavě hledí.
,,Dobrý den, neznáte nějakou Candy Stewartovou?“ zeptám se ho.
,,Dáš si něco, mladej?“ reaguje.
Zadarmo se asi nic nedozvím.
,,Jedno pivo,“ požádám.
,,Dva dolary,“ řekne a začne plnit půllitr.
Dva dolary?! Že by byl levný, se říci nedá. Doufám, že to aspoň nebude nějaký patok.
Zaplatím a zopakuji svou otázku.
Barman zavrtí hlavou: ,,Ne to jméno mi opravdu není povědomé.“
Čekal jsem to. Úkosem pohlédnu z okna a vidím před barem policejní auto. Šerif stojí u našeho teréňáku. Co proboha chce?
Nechám pivo pivem a vyjdu ven. Přátelsky na něj zavolám: ,,Copak šerife, něco v nepořádku?“
,,Já doufám, že ne. Můžete mi ukázat kufr?“
,,Nemám klíčky, má je můj kamarád.“
,,Ale, nehoupejte mě,“ vezme šerif za kliku a bez problémů otevře kufr. Ksakru, to nemohl Will zamknout auto? Ani jednoho z nás to nenapadlo. Něco mi říká, že šerif už má auto prohlédnuté. Musel vyrazit hned za námi, jinak by to nestihl.
Sáhne do kufru a vytáhne jednu z brokovnic: ,,Copak je tohle? Máte na to povolení?“
,,Moje to není, obě jsou mého kamaráda a on povolení určitě má.“
,,Ukažte mi doklady,“ řekne šerif.
Sáhnu do náprsní kapsy a s úlekem zjistím, že je nemám…To jsem je nechal doma? Vždyť jsem všechno vybavení několikrát kontroloval!
,,Ale copak to tu máme? Jste vyzbrojen jak na třetí světovou! Máte povolení aspoň na tohle?“ vezme mou pistoli.
,,V dokladech…“ zakoktám.
,,A ty jsou kde?“ řekne výhružně šerif.
,,Asi jsem je někde zapomněl…“
,,Jo takhle! Budu si tě muset zjistit. Ruce na střechu auta! Tak! Máš právo mlčet, všechno co řekneš, bude použito proti tobě. Máš právo na advokáta, jestli na něj nemáš, bude ti přidělen!“
Nasadí mi želízka a strčí mě do vozu. Na přední sedadlo opatrně položí naše zbraně. Nastartuje a auto se rozjede.
,,Šerife, to je nedorozumění, možná ty doklady mám v batohu!“ snažím se vše vysvětlit.
,,Nekecej! Máte arzenál jak blázen! Vyjeli jste si do malého města vykrást banku? Očumujete okolí se záminkou, že hledáte nějakou holku! Mazané, málem jsem vám uvěřil! A teď mlč! Tvého kamarádíčka sebereme co nevidět. Daleko neuteče, klíčky jsem si vzal.“
Je mi jasné, že tady řeči nemají smysl. Já se vydám do hororového města, připraven k boji s obludami a bůhví čím ještě a místo toho, mě sebere nějaký pitomý šerif! Já bych se na to…
Když dojedeme před stanici, hrubě mě vytáhne z auta a dostrká dovnitř. Zástupce vzhlédne od pultu: ,,Copak? Pán zlobil?“
,,Jo. Ti dva mají celý arzenál a nikdo tu nemá ani doklady, natož povolení ke zbraním. Oznámíme to státním, ať si pro vykuky přijedou. Já jdu ještě pro toho druhého. Zapadl do Cafe Mist, tam se určitě zdrží. Strč ho do cely.“
Zástupce vstane, chytí mě za rameno a dovede k cele v zadní části stanice. Odemkne ji, mě sundá želízka a smýkne mnou dovnitř. Pak zabouchne a zavře mřížové dveře.
,,Tady se můžeš klidně vyspat, času máš dost,“ zavrčí a odejde.
Nejsem ve veselé situaci, ale mám chuť se smát. A také se smát začínám. To snad není pravda! To je jak ve špatném filmu! Mě sebere nějaký buranský šerif! Byl jsem připraven na cokoli, ale na blbého šerifa určitě ne!
Když mě přejde zoufalý a ironický smích, dostaví se vztek. Chodím malou celou sem tam, jak tygr v kleci. Trčím tady jako kůl v plotě a čas utíká. A co Will? Chytil ho taky? Zřejmě ne, jinak by tu už byl. Co mám sakra dělat? Zatracený Silent Hill!
Přejdu ke dveřím a zahalekám: ,,Hej! Říkali jste, že mám právo na advokáta, kde je? Už jste ho zavolali?“
Zástupce se otočí na židli a křikne: ,,Ty máš právo akorát tak sklapnout!“
,,Tohle celé je nedorozumění, já mám doklady nejspíš v batohu! Pusťte mě a klidně ho před vámi vysypu!“
,,To zvládneme sami, neboj. A teď zalez!“
Co mi zbývá? Rezignovaně usednu na pryčnu a pak si pomalu lehnu. Musím nějak zabít čas. Zavřu oči a začnu podřimovat…
S trhnutím se probudím. Kolik je hodin? Je tma, zřejmě je noc. Kde to jsem? Ach už se mi to vybavuje. Silent Hill, Will, šerif, zatčení…
Rozhlédnu se po cele. Z kanceláře sem svítí slabé matné světlo. Cítím zápach a zatuchlinu. Podívám se na podlahu. Není zrovna čistá a zdi také ne. Divné, stanice vypadala jako nová.
Vstanu z postele a přejdu ke mříži. Je rezatá a zašpiněná. Začíná se mě zmocňovat podezření…že by…?
Když pohlédnu na protější zeď, je mi vše jasné. Je to tu. Plíseň, špína, zápach, vše zašlé, a tamhle na podlaze kaluž zaschlé krve. Opatrnost mi radí, být potichu.
Začnu zkoumat zámek dveří. Je tak zrezlý že by mohl prasknout, když zkusím otevřít. Za předpokladu, že mi nezůstane klika v ruce.
Pomaličku ji beru do ruky a začnu tlačit dolů. Hýbe se…Klesá, klesá…lup! Znehybním a naslouchám. Ticho. Zřejmě jsem tu sám, ale nebudu se raději nijak projevovat. Pomalu zase kliku pouštím a zároveň zlehýnka zatlačím na dveře cely. Pootevřou se.
Pootevřu je ještě více a škvírou se protáhnu ven. Rozhlížím se okolo. Tamhle po zdi leze obrovský šváb. Fuj! Může mít tak třicet centimetrů. Zastaví se a ani se nehne. Jenže já musím okolo něj projít. Nemám nejmenší chuť, procházet pod touhle obludou. Skočí mi na hlavu a já se zcvoknu. Ani ho nemám čím zabít. Myslím, že bota by nestačila a ani nechci na zdejší podlahu šlapat bosou nohou. A když se zamyslím ještě víc, nějak si ani nedokážu představit, že bych měl toho tvora usmrtit. Co to je? Lítost? S takovou příšerou?
Když nepočítám jeho velké rozměry, tak ze všech mých zážitků v Silent Hillu, se asi nejvíce podobá normálnímu tvorovi. Možná proto ho nechci zabíjet, je mezi námi něco společného. Holt to risknu!
S pocitem hrozného odporu postupuji vpřed a pozoruji brouka. Ani se nehne. Prostě si tam stojí a kamsi čučí. Občas pohne tykadly. Když jsem přesně pod ním, cuknu sebou vpřed a užuž očekávám, že na hlavě ucítím velké hnusné hmyzí nožky.
A ono nic. Ohlédnu se a podívám na brouka. Pořád na svém místě a nevypadá, že by se mnou nechal nějak rušit. To je dobře. Rychle pryč od něj!
Musím najít svoje věci. Měly by být někde tady. Buď v šerifově kanceláři, nebo…proboha!
Můj zrak padne k pultu. Sedí u něj zástupce. Vypadal by stejně jako předtím, ale to by nesměl být celý od krve, místy chybějící pokožka a to co na něm je nejbizarnější; trup. Končí mu v pase, místo nohou, má k sobě přirostlou židli na kolečkách, ze které visí kusy masa. Opěradlo mu srůstá se zdeformovanou páteří.
Sklání se nad pultem. Zatím si mě nevšiml. Pomalu se přiblížím a nahlédnu, co tam dělá. V tu chvíli se mi zvedne žaludek a mám co dělat, abych nezačal zvracet. Myslel jsem, že v Silent Hillu, už mě nic nemůže překvapit, nebo vyděsit. Jak moc jsem se mýlil.
Na pultu leží zakrvácené lidské tělo a zástupce právě svými zuby, trhá kus masa z obličeje mrtvoly. Mezi rty se mu houpe vyhryznuté oko. Až na čelo je zamazaný krví. Musím se odvrátit a zhluboka dýchat, abych udržel obsah žaludku tam, kde má být. Bože to je odporné! Snad ten mrtvý nebožák, není Will!
Musím jednat. Rychle najít nějakou zbraň a tu zrůdu oddělat. Pak se dostat pryč a najít Willa. A možná i Candy. Co mělo znamenat to zdejší harmonické ráno netuším, teď ani nemám čas nad tím přemýšlet. To až potom. Nyní se musím zabývat tím, co je teď.
Rychle se rozhlížím, ale nikde nevidím nic, co bych mohl použít. Zrůda nad svou hostinou odporně mlaská. Je tak zaneprázdněná žraním, že bych se možná mohl proplížit ven, jenže se mi nechce jít beze zbraně. A bez baterky. A pití. A jídla. Prostě všeho, co potřebuji k přežití.
Kde to zatraceně mají? V šerifově kanceláři? Co tam mě čeká za nádheru? Šerif srostlý se stolem? Musím to zkusit tam.
Přikrčeně se plížím ke dveřím do kanceláře. Ohlížím se směrem k ,,zástupci“ a plížím se dál. Díky tomu si hloupě nevšimnu, že přímo přede mnou stojí židle a vrazím do ní. Zatraceně!
Mlaskání ustane a zástupce se obrátí od hostiny. Rozhlíží se, ale zatím mě nevidí. Když už si myslím, že je vše v pořídku, hlasitě zavětří a podívá se mým směrem. Otevře zakrvácenou pusu a zahuhlá nelidským hlasem: ,,Měl bys být v cele, trestanče. Tohle je útěk!“
Se skřípáním koleček, se rozjede ke mně. Hýbe se dost pomalu, ale měl bych rychle něco vymyslet!