Deník

Stojím sama před hřbitovní bránou, všude kolem mě je spousta lidí, ale i tak si připadám sama. Všichni se baví jen o Isobelle, mojí nejlepší kamarádce. Baví se mezi sebou a všem jejím příbuzným přejí „upřímnou“ soustrast. Pokrytci.

Já i Isobelle jsme nebyly zrovna nejhodnější holky na světě. Nebyly jsme zářný příklad pro mladší dívky, ale to nás nezajímalo. Všichni o nás za jejího života rozhlašovali, že jsme gaunerky, výtržnice. Někdo dokonce tvrdil, že jsme určitě prostitutky.

Teď je po smrti a já jsem tu zůstala sama. Nešlo si nevšimnout toho, jak se ode mě ostatní pozůstalí drží dál. Několikrát jsem zaslechla, jak si povídají o tom, že to já jsem ji naučila kouřit, já jsem nás dostávala do problémů. No jasně, daleko líp se slyší, že za problémy může holka z děcáku a ne slečna z dobré a bohaté rodiny, které patří pomalu půlka města.

Konečně začal obřad. Neposlouchala jsem kněze, co říkal. Jediné, co jsem dokázala vnímat byla černá rakev přede mnou, ve které leží moje skoro sestra. Moje nejlepší kamarádka. Isobelle.

„Christynne, počkej chvilku,“ zastavila mě po pohřbu mamka kamarádky. Udivilo mě, že se se mnou vůbec baví, vím že mě nemá ráda. Teď ale stojí vedle mě a v ruce drží nějakou knížku, kterou mi po chvilce váhavě podala.

„Vím, že jste s Is byly dobré kamarádky a ona by chtěla, abys to měla ty.“ Víc neřekla, otočila se a se slzami v očích se vrátila ke svému manželovi. Podívala jsem na darovanou knížku a do očí mi vhrkly slzy. To, co jsem držela v ruce byl deník. Její deník.

Opatrně jsem ho otevřela a lehce mě zamrazilo. Její deník byla jediná věc, o které jsem u ní neměla ani ponětí. Všechno jsme si říkaly, ale opravdu jsem nevěděla o tom, že si někdy vedla deník. Proč mi o tom nikdy neřekla?

Pohled na její krásně upravené písmo mi vehnal další nával slz do očí. Nepřečetla jsem ani první větu a musela jsem malou knížku vázanou v černé kůži zavřít. Ani jsem se nerozhlédla a rozběhla jsem se pryč. Už jsem tam nemohla být ani vteřinu, nešlo to, nedokázala jsem to.

Nevím co všechno jsem dělala, mezi pohřbem a návratem do děcáku, nějak se mi to vykouřilo z hlavy, ale to není důležité. Důležité je jedině to, že jsem v pokoji, který je zatím prázdný, holky jsou určitě ještě venku a užívají si volna. Také bych to měla udělat, ale nechtěla jsem. Ne, když je moje nejlepší kamarádka mrtvá.

„Milý deníčku, nevím, co se se mnou děje. Nemůžu se chovat normálně, když je někde v okolí Patrik. On je tak skvělej. Ty jeho obrovský modrý oči … Nevím, co mám dělat. Hlavně o tom nesmím říct Christynne. Vysmála by se mi, vím, co si o něm myslí. Pro ní je to pouze namachrovanej blb, ale pro mě …“

Když jsem dočetla zápis z doby přesně tři měsíce před její smrtí, bodlo mě u srdce. Nevěřila mi. Nemohla mi říct o tom, že se jí líbí kapitán školního fotbalového družstva. Proč si ale myslela, že bych se jí vysmála? Vždyť Patrik … Ne, nemůžu na to myslet. Je to sportovec. Namachrovanej vůl, kvůli kterému mi moje kamarádka neřekla pravdu.

Pročítala jsem další a další zápisy, nedokázala jsem se zastavit. Chtěla jsem vědět, co všechno si tam psala, potřebovala jsem to vědět. Nevím, co mě hnalo pořád dopředu, utírala jsem další a další přívaly slz, ale ani na vteřinku jsem nepřestala číst. Četbu přerušil až příchod spolubydlící.

„Nazdar Christy, jak se máš? Co to čteš?“ Začala hned vyzvídat Aneta, když si všimla deníku na mé posteli.

„By tě nezajímalo,“ zamumlala jsem a rychle jsem si knížku vzala, aby se k ní nemohla dostat. Nemůžu dopustit, aby si myšlenky Isobelle přečetl někdo jiný. Byla to moje nejlepší kamarádka, moje skoro sestra. Její myšlenky patřily jen mě a nikomu jinému!

„Milý deníčku, celou noc jsem nespala. Christynne se začala chovat divně, začala být drzá na ostatní a na mladší děti dokonce agresivní. Určitě má nějaké problémy, ale já nevím, jak jí pomoc. Ráda bych jí nějak pomohla, ale když mi sama neřekne, o co se jedná, nemůžu. Když se jí zeptám, je možnost, že se ke mně bude chovat stejně jako k mladším děvčatům a to já nechci. Nechci se s ní pohádat, na to ji mám moc ráda, snad mi to někdy řekne sama.“

Byla už hluboká noc, ale já jsem nechtěla spát, četla jsem dál a dál deník, který mi byl svěřen. Chápala jsem přesně, jak se cítila ve chvíli, kdy to psala. Byla jsem tehdy fakt hnusná, měla jsem problémy v děcáku a nechtěla jsem je tahat i mimo zdi tohohle pekla, ale nemohla jsem si pomoc. Potřebovala jsem si vybít zlost.

Přemýšlela jsem nad tím, co jsem tehdy dělala za nehezké věci, ani jsem si při tom neuvědomila, že o sobě najednou začínám přemýšlet ve třetí osobě. Bylo to naprosto normální.

Během dvou dnů jsem dočetla deník až na poslední zápis, za kterým zbývalo ještě mnoho stránek nepopsaných. Něco mi říkalo, že bych v její práci měla pokračovat, jako kdyby mi sama Isobelle říkala, že nechce aby ty stránky byly prázdné.

Ten den, kdy se to stalo poprvé, bylo pondělí, spolubydlící se připravovaly na nějakou akci s kluky a já se přidala. Snad poprvé v životě jsem dlouze koukala do své skříně a nevěděla jsem, co si vzít na sebe. Připadalo mi, že prakticky nemám co si obléct. Nakonec jsem se zoufale otočila na Nikol, která, jak bylo známo po celém děcáku, měla nejhezčí oblečení.

„Nik, myslíš, že bych si od tebe mohla půjčit tu džínovou sukni?“ Zeptala jsem se nejistě, nikdy jsem si od ní věci nepůjčovala.

„Ale jasně Chriss, proč bys nemohla,“ když mi řekla Chriss, trhla jsem sebou. Proč mi říká jménem mojí nejlepší kamarádky? Copak neví, jak se jmenuji?

Ve vypůjčeném oblečení jsem konečně mohla jít. Šly jsme za Lukášem, přítelem Anety, který měl sehnat alkohol a přitáhnout další dva kluky. Nebyla jsem nervózní, byla jsem si jistá, že jestli se mi tam bude nějaký líbit, nebude mi dělat problém ho sbalit. V tomhle jsem byla vždy sebejistá.

„Lukáši, tohle je Nikol a Chriss, moje kamarádky, o kterých jsem ti říkala,“ představila nás Anet, když jsme došli do bytu jejího přítele. Kolem něj byli dva známí kluci a já jsem znervózněla.

„Erik a Patrik. Patrika určitě znáte, je to kapitán fotbalového mužstva,“ splnil i svou představovací povinnost Lukáš a hned každé z nás dal do ruky plastový kelímek s pivem. Ihned jsem se napila, potřebovala jsem se uklidnit. Byla jsem tak blízko nejpopulárnějšího kluka na celé škole. Páni.

Během chvilky se Nikola začala motat kolem Erika a tudíž na mě vyšel Patrik. Ten se na mě mile usmál a přešel ke mně. Aneta s Lukášem už dávno někam zmizeli.

„Ehm, promiň, nějak jsem zapomněl tvoje jméno, vím, že tě znám ze školy, ale na jméno si nepamatuju,“ řekl omluvně a podíval se na mě svýma nádhernýma modrýma očima, že jsem málem zapomněla dýchat. Byl úžasný, naprosto dokonalý.

„Jsem Isobelle, Isobelle Carterová,“ řekla jsem své jméno s naprostou samozřejmostí.