Pád III.

III.

      Přesně jak Eveline slíbila, v deset večer zvonila u Jacka doma. Zrovna byl napůl cesty ze sprchy, když krátce zmáčkla zvonek. Úplně na jejich společný večer zapomněl, takže se ostrého zvuku lekl a málem uklouzl po podlaze. S nadávkou, kterou raději spolkl šel ke dveřím. Nakoukl kukátkem na chodbu, a spatřil jí v poněkud zvláštním oblečení. Utáhl si ručník, který měl uvázán kolem pasu a vzal za kliku.

„Ahoj Jac…“ chtěla ho pozdravit, ale když zjistila, kolik toho má na sobě, oněměla a na krku se jí pozvolna objevil ruměnec. Jackovi to neušlo a pobaveně si odfrkl.

„No tak, viděla jsi mě už i méně oblečeného, pokud se tomu tak dá říkat.“ řekl jí na uvítanou a odešel do ložnice, kde se začal převlekát do oblečení, ve kterém hodlal jít s Eveline do nějaké dobré restaurace v Carsonfoldu.

„V lednici je něco k pití, jestli chceš, za minutku budu hotový.“ zavolal do chodby, zatímco  sváděl urputný boj s motýlkem. Když byl hotov a vyšel z ložnice, po druhé v krátkém okamžiku vzal Eveline slova.

„Víte o tom, že je 21. století, pane Bonde?“ řekla se smíchem na jazyku. Musela se kousnout do rtu, aby nevybuchla. Nejspíš neměl tušení, kam se ho chystá vytáhnout a z pohledu, kterým na ní nechápavě civěl nejspíš ani nevěděl, kdo James Bond je.

„Kdo to má být, nějaký zpěvák?“ optal se, značně nesvůj.  Opravdu nevěděl, co se tu děje. To už bylo na Eveline moc. Vybuchla smíchy a musela se držet za břicho, které ji z toho rozbolelo. Snažila se přestat, ale jakmile se znova podívala na Jacka, začala se smát ještě víc. Její smích ho vytáčel, protože neměl zdání, čemu se tak směje.

„Já to nechápu, copak je ten oblek tak hroznej?“

Konečně popadla dech a když si otřela slzy, které jí vytryskly kvůli záchvatu smíchu, promluvila.

„Nejdeme na ples, ale jdeme tancovat do klubu, ty blázne. V tomhle by tě tam nejspíš ani nepustili.“ snažila se vysvětlit, ale všimla si, že v něm vyvolala spíš ještě víc otázek.

„To máš jedno, každopádně tyhle hadry shoď dolů a najdem něco normálního.“

„Vážně? Před chvílí si s tím měla problém a teď mě o to přímo žádáš?“ začal svou pomstu. Matně si vzpomínal, že to jméno, kterým ho oslovila, patřilo snad nějakém filmové postavě. V tomhle se nikdy neorientoval. Kinematografie podle něj šla od začátku nového století k šípku, takže tomu nevěnoval nejmenší pozornost. Aspoň že se zbavím toho motýlka, říkal si pro sebe.

      Přesně o půl hodiny později stál před zrcadlem a málem se nepoznal. Nikdy by ho nenapadlo, že bude na sobě mít jen pár věcí a přesto bude vypadat úplně jinak. Eveline se snažila víc než hodně, to se jí muselo nechat. Sám by se takhle nikdy neoblékl, obecně mu to zkrátka připadalo mu to nevkusné. Většinou nosil nějakou košili, modré džíny a poněkud okopané botasky. Teď se na sebe díval a pořád nemohl pochopit, kde se na něm ty věci vzaly. Jistě, několik si toho přivezl z Místa. Oblečení však měl jen to na sobě. Usoudil z toho, že když Eveline byla schopná obstarat tolik knižních titulů, nějaké oblečení bude to nejmenší.

„Hotovo, konečně tě můžu vypustit do ulic.“ řekla, když dodělala poslední Úpravy. Jack měl silné nutkání vzít si na sebe to oblečení, které tak důvěrně znal, ale když jen sklouznul pohledem na hromádku, která se válela vedle jeho postele, Eveline ho zpražila „smrtícím“ pohledem.

„Na to ani nemysli.“ řekla rázně a uzavřela tím případnou debatu. Smířen s tím, že dnešní večer bude muset strávit podle Evelininých představ, naposledy se podíval do zrcadla. Celá „procedura“, jak to nazvala, začala u jeho vlasů. Jack se nikdy nezaobíral nějakým účesem, jen výjimečně, jako tento večer. Se slovy, že už opravdu není dvacáté století, mu jeho uhlazené vlasy rozchucala a vetřela do nich jakousi hmotu, která vlasy donutila být v jedné poloze. Chtěl si na tu zvláštní věc sáhnout, ale Eveline ho plácla přes prsty. Dále ho pak donutila navléknout černé triko, které se mu jako jediná součást líbila a přijal ji bez poznámek. Když mu podávala košili s černobílým kostkovaným vzorem, nechápavě si začal sundávat triko, ale zarazila ho.

„To přijde navrch.“ promluvila po notné chvíli ticha. Tvářila se soustředěně a napjatě. Zřejmě to pro ni bylo mnohem důležitější, než pro Jacka, který to všechno  chtěl mít už co nejdřív za sebou. Ze skříně vytáhla černé kalhoty, které po něm hodila. Připadal si jako panenka, což mu vyvolalo úsměv na tváři. Pak přišla poslední část, která měla utvořit nový celek. Botasky, které měl v plánu použít, záhadně zmizely, což přikládal za vinu Eveline, která se ale tvářila nevině.

„Nejsou to sice conversky, ale bude to muset stačit.“ odpověděla na jeho pátravý pohled. Podala mu pár bot, který se mu, ač si to nechtěl přiznat, líbil. Hodily se mu ke kalhotám, alespoň natolik měl přehled o „módě“. Celé to trvalo možná jen půl hodiny, ale Jackovi to připadalo jako celý den.

„Takže, co je vlastně v plánu?“ optal se, když se ujistil, že mu nehrozí už žádný kousek oblečení navíc.

„No když už vypadáš aspoň trochu k světu, tak se půjdem bavit. Uvidíš, bude se ti to líbit.“

„To jsi říkala i o horský dráze a pak jsem půlku dne prozvracel.“ vzpomněl si na jejich společnou chvilku z minulosti.

„No tak, Jacku, věř mi.“

No co, umřít nemůžu, to jsem zkoušel, uklidňoval sám sebe. Alespoň že nebyla proti jeho autu, kterým se za jejího navigování dostali před klub.

      Vystoupil z vyhřátého auta do chladné noci. Obešel ho a otevřel dveře spolujezdce, kde seděla Eveline.

„Ty jsi tak strašně staromódní.“ řekla, když přijala jeho ruku.

„Od tebe to vážně sedí, andílku.“ Nikdy mu neřekla, jak stará vlastně je, ale Jack si myslel, že i Nathan bude oproti ní mladší.

      Klub nesl jméno Sedm, což bylo dost zvláštní jméno pro klub, ale beztak netušil, jak by se měl správně jmenovat. Jeho  jméno mu vpaloval do očí obří neonový nápis, který v jednom kuse poblikával červenou barvou. Nemusel být uvnitř, aby slyšel hlasitou a pronikavou hudbu. K čemu jsem se to upsal, ptal se sám sebe a chtěl se na poslední chvíli vrátit do auta, když ho Eveline popadla za ruku. Očekával, že ho zpraží pohledem, jako to už udělala mnohokrát, ale jen ho mlčky dovedla přes prosklené dveře. Pochopil, že to dělá kvůli němu, proto se rozhodl, že ať ho tam čeká sebevětší peklo, přetrpí ho. Když vstoupili dovnitř, Jacka zasáhly dvě věci naráz. Nejdříve to byla hudba, kterou už slyšel zvenčí, ale tady byla snad desetinásobně hlasitější. Chtěl si přiložit ruce na uši. Tou druhou věcí byl puch z cigaret, které urputně nesnášel, takže ho ani nepřekvapilo, když se prudce rozkašlal. Mračna kouře vypadala spíš na to, že jejich zdrojem musí být požár, než cigarety. Nechápal Eveline, která se tvářila, že se jí tahle atmosféra líbí. Táhla ho dál a on s hrůzou zjistil, že směřují na parket, kde se lidé svíjeli v rytmu hudby, ale víc než tanec to připomínalo člověka, který má křeče. Zkoušel Eveline říct, tedy spíš na ní křičel, že si chce jít na chvíli sednout, než nabere trochu odvahy, ale to mohl rovnou mlčet, protože ho přes ten řev nemohla slyšet. Někdo do nich narazil a rozdělil je, což pro Jacka bylo vysvobození. Kdyby našel osobu, která do nich vrazila, nejspíš by jí poděkoval. Prorazil si cestu mimo parket a našel si v jednom rohu box, kde nikdo neseděl a tak si ho rychle zabral pro sebe. Rozhodl se, že tohle místo jen tak neopustí. i přes ten hluk a spoustu lidí měl přehled o tom, kde Eveline je. Počítal s tím, že jakmile hudba opadne, najde si ho a bude trvat na tom, aby se k ní přidal. Radši bych si měl rychle připravit nějakou výmluvu, řekl si ve chvíli, kdy hudba ustala. Náhle si k němu přisedla dívka. Když se ji podíval do očí, na okamžik, který se pro něj táhl snad do nekonečna, oněměl. Její modré oči měly odstín safíru. Připadalo mu, že by se v nich utopil. Dlouhé černé vlasy jí nemotorně padaly do obličeje při sebemenším pohybu. Mluvila na něj, ale on byl pořád v transu, protože mu svým vzhledem připomínala Adrianu.

„Promiň, co jsi říkala?“ optal se, když se konečně vzchopil.

„Jestli si můžu přisednout. Proč na mě tak koukáš?“ na otázku mu odpověděla otázkou, stejně tak by reagovala i Adriana. Hlas naštěstí měla úplně jiný, což pro něj bylo dobré, ale na druhou stranu ho znepokojil. Působil tak smutně až zoufale.

„Někoho mi připomínáš.“ Na to jen mlčky přikývla a zahleděla se do davu, kde po někom nejspíš pátrala. Při tom pohybu jí vlasy neposlušně zase sklouzly do tváře. Chtěl se nad tím pousmát, ale v tom mu zabránila Eveline, která se tvářila nasupeně. Namlouval si, že to tak hrozné nebude.

„Kde si sakra byl?“ optala se ho s ledovým klidem, což bylo ještě horší, než kdyby na něj začala křičet. Chtěl se jí omluvit, nebo alespoň něco říct, ale nedala mu šanci, protože ho zasypala další otázkou.

„A kdo je tohle?“ Než se na to optala, vůbec si nevšimla dívčiny přítomnosti. Podívala se na ni a chvilku jen tak stála. Adrianu nikdy neviděla, v době, kdy se seznámili, byla už po smrti, ale z jeho vyprávění a popisování  si mohla o její podobě udělat obrázek.

„To je … vypadá …“ jako ona dořekl za ni v duchu, ale ve skutečnosti jen zakroutil hlavou. Nechtěl aby to vyslovila nahlas a navíc té dívce museli připadat jako cvoci.

„Tak tady jsi. Hledal jsem tě, víš o tom?“ ozval se sebevědomý hlas. Dívka, která je až doteď pozorovala, sebou trhla.

„Jo, to vím, chceš už jít?“ muž, na kterého mluvila, už od pohledu působil nepříjemně. Nebylo to vzhledem, vypadal tak nějak normálně, ale vyzařovalo z něj něco zlého. Nedával si navíc příliš práce s tím, aby skryl pohrdaní jak Jackem, tak Eveline.

„Půjdeme, až řeknu. Proč nás radši neseznámíš s tvými přáteli?“ optal se a měřil si je oba novým důkladným pohledem. Jacka přešel téměř okamžitě, což mu bylo jedno, ale to, jak se díval na Eveline, ho naštvalo. Svým pohledem zvažoval, jaké by měl šance na „zabodování“. Když si jazykem přejel po rtech, Jack toho měl dost. Prudce vstal a měl v plánu hezky ručně vysvětlit, co si o něm myslí, ale ta dívka, se před svého přítele, jak si odvodil, postavila a zabránila mu tak v jeho úmyslech. Někdo mu ze zadu stiskl rameno.

„Jestli se chcete rvát, tak vypadněte ven. Tady jste skončili.“ řekl hluboký hlas. Patřil jednomu z těch vyhazovačů, kterých si všiml, když sem vcházeli. Vypadal skoro jako gorila. Konečně pochopil to srovnání. Byl nejméně o hlavu větší a tak o dvacet kilo svalové hmoty těžší. Díky své síle by si s ním Jack poradil, ale nechtěl zbytečně působit problémy.

„snad se nebojíš, cukrouši.“ řekl přítel té dívky a to Jackovi stačilo, aby se rozhodl.

„Odcházíme.“ odpověděl vyhazovači, který se na něj díval vražedným pohledem, ale jakmile uslyšel jeho odpověď, ztratil se v davu a už se o ně dál nezajímal. Všichni čtyři vyšli postranním východem do uličky, kde to páchlo odpadky a jediným zdrojem světla tu byla poblikávající lampa, která přitahovala snad veškerý hmyz v okolí.

„Poslyš, nechci problémy, omluv se své holce a mé kamarádce a můžeme všichni odejít.“ sdělil mu svou nabídku, ale už když to Jack říkal, věděl, že ten muž před ním není toho typu, spíš naopak, nenechá si ujít jakoukoli příležitost k rvačce.

„To je blbost, pojď domů, Danieli.“ snažila se naposledy zachránit situaci jeho přítelkyně.

„Ty drž hubu, krávo.“ zařval a uštědřil jí políček. Eveline zalapala po dechu v okamžiku, kdy se Jack vrhl vpřed. Zasadil mu ránu pěstí do břicha a snažil se ho povalit, ale těsně předtím, než to udělal, aniž by věděl proč, ránu stočil, takže působila skoro jako pohlazení. Nejdříve si myslel, že patří k Padlým, protože se vzápětí ozvala prudká bolest, ale někde uvnitř sebe věděl, že si za to může sám. Na tváři mu přistála pěst s takovou silou, že by někomu „jinému“ zlomila čelist, ale Jackovi to jen připomnělo náraz hlavy proti zdi, což pochopitelně nebylo kdovíjak příjemné. Ani jeho oponent však nevyvázl bez újmy. Pokud to dokázal Jack cítit, on musel prožívat hotová muka, v čemž ho ujistilo zapraskání kostí.

„To stačilo.“ zakřičela Eveline, a vrhla se k Jackovi, stejně jako ta dívka k Danielovi. Ohnal se po ní, ale neustoupila.

„Nevidíme se naposledy.“ neodpustil si poznámku, na kterou Jack chtěl zareagovat, ale když to zkusil, znovu se ozvala bolest.

„Já se vrátím.“ procedil skrz bolavou čelist a vyplivl krev. I přes vážnost celé situace se Eveline uchechtla, což ignoroval. Ta věta patřila dívce, která mu věnovala ten nejsmutnější pohled, který kdy viděl. Rozhodně neplánoval takové zakončení večera, když nastupoval do auta. Eveline trvala na tom, že bude řídit, a on byl příliš rozladěn a rozbolavěn, než aby se s ní dohadoval.