Noc vlka

Noc vlka
V noci chladné jako jest chladnokrevnost šelmy, která přichází z temna, nepřichází strach. To se jen zbystří smysli. Jen utíkat lesem v půlnoční hodinu v úplňku měsíce, v tu hodinu vlka který je lovcem a prahne po krvi. To hlad mu dává síla a vytrvalost a dívka už je na pokraji zdravé mysli.
Prší. Každá kapka která spadne na zem se roztříští o ostré skály, přesně tak lehce těžknou dívce kroky, ale běží dál, aneb naděje umírá poslední. Krásná to noc v hlubokém lese se mění v boj o život, který je tak nejistý.
Ani lovec, ani kořist už nemohou dál, ale nevzdávají se. Jejich srdce bije, že by si ho nejraději vytrhli z těla a přesto se snaží ze všech sil, aby nepřestalo bít.
Hranice lesa končí, jakoby sama ona smrt šla dívce naproti, která se skrz les dostala na starý hřbitov. Tak prastarý, že i nebožtíci ze svých hrobů prchají, jelikož jejich kosti jsou všude kolem.
Na dívku přichází spánek. Dobře ví že pokud zavře oči, již je neotevře, že se již nevrátí domů a neuvidí denní světlo. Její krok už není rychlý a plný odhodlání. Šelma to cítí a tak spěchá, bolest jí dává sílu.
Již je blízko, tak blízko že dívka cítí její dech, jako cítí chlad z promoklého oděvu. Usíná a šelma vidící dívku už se nemůže dočkat svého vítězství nad smrtí. Ani smrt ale nepřichází nadarmo a vrací se spokojená zpět do pekel nebeských. Dívka dívající se jako na obrázek ve kterém vlk ohlodává její kosti se necítí být životem okradena, neboť brány nebeské jsou ji otevřeny.