Z(a)tracen

Byl v poušti. Všude kolem byl jenom písek, občas nějaký kámen, ale nic víc. Měl strach a před něčím utíkal. Před něčím, co, jak doufal, je daleko za ním. Zastavil a otočil se. Nic neviděl. Nic, co nechtěl vidět, díky bohu neviděl. Rozhlédl se do všech stran s nadějí, že by snad mohl spatřit oázu nebo aspoň nějakou karavanu, ale jeho očím se naskytla pouze bezútěšná scenérie písku, kamenů a pár seschlých stromů nebo něčeho, co se tak kdysi snažilo tvářit, jenže teď už se tak tvářit ani nedokáže.
Otočil se opět směrem, ze kterého přiběhl. A najednou to uviděl. Nejlépe by se to dalo popsat, že se to na něj valilo. Stále se to přibližovalo. A on věděl, že už nedokáže utíkat. Svalil se na zem a schoulil se do klubíčka. Rozplakal se. Už slyšel, jak se to k němu přibližuje. Cítil ten hnilobný zápach, který připomínal 1000 let zavřenou kobku, kterou někdo otevřel a všechen ten puch se vyvalil a vyřítil se přímo na něj. Bylo to stále blíž a blíž. Blíž. Blíž. Teď by to mělo být už přímo nad ním a brát ho do svých, jak tomu říkat, pařátů nebo něčeho, co jimi bylo hodně dávno. Ale nedělo se nic. Vychutnává si to snad jeho bezmoci? Nebo jeho zoufalství? Bál se podívat, protože to už nechtěl nikdy v životě spatřit. Nechtěl ale umřít ani takto. Žízní a horkem schoulený na žhavém písku. Radši zkusí utéci.
Zkusil se pohnout. Nic se ho nedotklo, nic po něm nezašmátralo svými rozpadajícími se drápy. Zvedl se na nohy a rychle se rozeběhl pryč. Nic ho nepronásledovalo. Otočil se. A nikde za ním ani nic nebylo. Zastavil se tedy. Stal se snad obětí své vlastní fantazie? Nebo se k němu po tom všem, co zažil, začíná vkrádat šílenství? Anebo to byla snad fata morgana? Ale vždyť cítil ten zápach, slyšel to i viděl. Třeba měl jenom halucinace po dlouhých hodinách strávených na slunci. Snad celé to starověké město uprostřed pouště, s rozbořenými zdmi a jediným nedotčeným chrámem s nápisem M'zulft nad vstupem, do kterého vešel a uviděl tu věc, byl jen halucinogenní výjev. Je vůbec možné, aby člověk měl takovéto přeludy jen z toho, že byl pár hodin na slunci? Ať je sebesilnější?
Rozhodl se. Musí se vrátit a zjistit, jestli tam opravdu je. Měl by to ale riskovat? Ne. Ano, vrátí se tam. Pomalu se rozešel ke své noční můře.
Předlouhá byla jeho cesta zpět. Když na obzoru vystoupily rozborcené budovy a sloupoví, začalo se již smrákat. Nechoď tam. Vzdálenost mezi ním a chrámem v opuštěném městě se stále zkracovala. Už jen pár set metrů. 300 metrů, 200, 100. Chceš přece žít, nechoď tam. Už byl před branami. Zastavil se. To, co se teď chystal vykonat, bylo holé šílenství. Proč se vlastně vracel? To si nepamatuješ, co tam bylo? Nechoď... Prošel branou. Byl vevnitř a teď už neexistovala žádná šance na únik. Rozfoukal se vítr. Zaskučel mezi budovami a sloupy a zase zmizel. Jakoby se i on něčeho bál. Něčeho, co tu bylo a čekalo. Něčeho hrozného. Vydá se rovnou do chrámu. Pokud tu nic není, tak by to rozhodně nemělo být tam.
Šouravou chůzí se tam vydal. Když tudy šel teď, všímal si detailů, na které už zapomněl. Rozpadlé vázy, seschlé keře, rozbořená studna a také to, že zde nebyl vůbec žádný písek. Což bylo, vzhledem k tomu, že město je uprostřed pouště a je nejspíše už celé věky neobydlené, docela zvláštní. Najednou zjistil, že již stojí před chrámem. Teď si také všiml, že je postavený nějak nakřivo. Každá stěna se nahýbala jiným směrem a každá byla podivně vlnitá a ke všemu byly na zdech symboly. Bylo to zvláštní písmo a nevybavoval si, že by podobné kdy vůbec viděl. Nejvíce se podobalo na hieroglyfy a čínské písmo, ale i to byl pouze dost přibližný a nepřesný popis. Vyzařovalo z něj něco hodně temné a hrůzostrašné. Nedalo se na něj dívat příliš dlouho. Pohled mu sklouzl k velkému pokřivenému nápisu nade dveřmi. M'zulft. Co by to asi mohlo znamenat? Utrpení, neštěstí, smrt.
Vešel do temnoty. Chvíli musel počkat, než si jeho oči zvykly na tmu vevnitř. Skoro vykřikl překvapením. Interiér chrámu byl mnohem větší, než se zvenku zdálo. Byl obrovský. Ne obrovský, byl spíše nekonečný. Nekonečný jako sám vesmír. Vše, co bylo uvnitř, se tam ztrácelo. Na nic se nedalo soustředit, člověk musel být pořád zaměřen na tu nekonečnost. Ale on sem přece přišel, aby se ujistil, že tu není ta věc. Nemůže se rozptylovat ničím jiným, o to déle by trvalo odejít z tohoto místa. Chce vůbec odejít? Chceš. Znovu se rozešel. Kolik tu vlastně už je minut? Hodin? Nebo let? Měl pocit, že je tu už od počátku všeho, pokud ne déle. Takto zamyšlen málem spadl do černé díry, která se před ním najednou objevila. Okamžitě se probral a připomněl si, proč tu je. Podíval se do díry. Byla černější než jakákoliv jiná černá barva, jakou kdy viděl. Vyfukoval z ní slabý vítr. Aspoň něco ho osvěží, když ne voda. Jakmile na to pomyslel, vánek se změnil. Už to nebyl studený, v horku příjemný vítr, nýbrž hnilobný puch. Jako když... Srdce se mu roztlouklo a dech zrychlil. Tohle byl ten zápach, který předtím cítil. Zápach té hrůzy, kterou spatřil a skoro z toho zešílel. A něco se dírou plazilo ven. Ne, to přece nemůže být ono. Není to tu. Není. Ale je. Bláznivě se rozchechtal. Lehnul si na zem, začal se na ní zběsile válet a stále se chechtal. A pak se to objevilo. Ve vší sve obludnosti, hnusu, šerednosti a monumentálnosti. Zdálo se to být nekonečné, beztvaré. Nebylo v tom rozeznat nic, co známe, snad jen dva rudě zářící body, jimž by se dalo říkat oči. Se strašným kvílením a závanem puchu se to vrhlo na něj. Stahlo ho to do díry a on padal. Padal neuvěřitelně dlouho. Už se nechechtal, jen odevzdaně padal dál a dál. Hlouběji a hlouběji. Teď ho ale napadla příšerná myšlenka. Co když nikdy nedopadne?

Vtom dopadl.

Byl v poušti. Všude kolem byl jenom písek, občas nějaký kámen, ale nic víc. Měl strach a před něčím utíkal. Před něčím co, jak doufal, je daleko za ním. Zastavil a otočil se. Měl neodbytný pocit, že tohle už jednou zažil.