Až zamrzne peklo

Až zamrzne peklo

Cesta po nehostinných místech

a zamčených pokojích,

kde se život a smrt

navzájem krutě požírají.

                                    Luis Scafati

Cesta vedla kamsi do borových lesů. Novák vlastně sám nechápal, kam to proboha jede. Hustý sníh se s lehkostí snášel z nočního nebe. Pohřbil pod sebou veškeré známky života, včetně malého ukazatele, co nově příchozím oznamoval jméno zapadlé obce. Auto zběsile poskakovalo po hrbolaté asfaltce. Mráz se mu zařezával až do morku kostí. Uprostřed černé nicoty planul nádherný měsíc v úplňku…

… bílá zář odhalovala jen málo z okolního světa, snad proto, aby veškeré nástrahy půlnočního slunce zůstaly pro lidské pokolení a jim podobné v nekonečných hlubinách noci zhola nezbadatelné…

Před pár hodinami odjížděli z města. Novák se neochotně rozloučil s poklidným přítmím středověkého kostela, kde vždy přetrvával podivný chlad, dokonce i za denního světla. Tehdy poprvé pocítil cosi jako neblahou předtuchu. Démoni minulosti mu v posledních dnech nedali spát. Stále vzpomínal na ty, které zanechal dávno za sebou. Starý muž musí občas myslet na poslední věci člověka, zvlášť když má mrtvé přímo na očích. I jemu samotnému kdosi možná brzy zatlačí nevidoucí oči. A pak –

Pak bude jen božský klid. A ticho. Světlo reflektorů sklouzlo po nízké nabílené zdi, místy zarostlé houževnatým křovím. Náhrobní kameny pod příkrovem čerstvého sněhu zářily jako pocukrované. Jistě není náhoda, že právě lidské maso je tak sladké. Zasněžený hřbitov dýchal pochmurnou zanedbaností. Kdoví, kolik generací místních lidí tu už složilo hlavu k věčnému spánku? Auto vjíždělo do uboze malé vesnice, kde touhle dobou všechno dávno usnulo, jako když do vody hodí…

„Tady chcípnul pes,“ zhodnotil Novák.

„Jsme na dědině,“ žena na sedadle spolujezdce se omluvně usmála, jako by to už samo o sobě vše vysvětlovalo. Na dědině? Spíš na konci světa…

Nuzné domky se ztrácely pod sněhovou pokrývkou. V některých chalupách snad nikdo ani nebydlel, z jiných ještě pronikalo slabé světlo do mrazivé tmy. Novák zaparkoval dle pokynů své pasažérky před vysokým dřevěným plotem okolo stařičké barabizny, která mu nápadně připomínala slavnou perníkovou chaloupku. Jako kluk tuhle pohádku vyloženě žral. Viděno dětskýma očima, uvolněné tašky ze střechy by mohly připomínat ony pověstné perníčky, sloupnuté skvrny na omítce zase barevná lízátka, vyrůstající z jedlých zdí. Laťky plotu naopak vypadaly jako tlusté čokoládové tyčinky. Jestlipak tam číhá zlá ježibaba!?

Musel se sám pro sebe zasmát. Takový starý dědek a on si ještě troufne ženit! Ve věku rovných sedmdesáti let se vlastně ženil již po třetí. Do třetice všeho dobrého….

… a zlého. Ostatně, jeho novomanželka byla ještě straší než on. Možná proto se vdávala v černém. Vkusný kalhotový kostým se hodil k její vysoké, štíhlé postavě. Ať už jí bylo kolik let, stále si uchovala jistou eleganci. O to více se Novák podivil, že prý pochází zrovna z takové mizerné dědiny. Nízké dveře zvaly dál...

Novák nedokázal najít zvonek. Napadlo ho, jestli je zde vůbec zavedená elektřina. Výdobytky velkoměsta bude muset alespoň protentokrát oželet. Zrozpačitěl, ale pak se osmělil hlasitě zabouchat. Dřevo bylo prožrané červotočem. Stará chalupa se doslova rozpadala před očima. Na okraji vesnice už nestálo žádné další stavení. Dál už se černal jen nezřetelný přízrak zimního lesa…

„Vítejte!“

Ve dveřích se objevila mladá žena oblečená jako na pohřeb. Černá košile doplněná dlouhou sukní téže barvy jí vůbec neslušela. Takhle si venkovanky přestavovaly slavnostní oděv!? Novák jí potřásl rukou. Všiml si, že má za nehty zaschlou krev. Že by se kvůli němu připravovala zabijačka?

„Pojďte dál!“

V nehostinné sednici byla skoro stejná zima jako venku na sněhu. V koutě stálo otřískané vědro plné zpuchřelých polen, zimomřivý Novák však pochyboval, že tu najde přívětivě plápolající krb. Novomanželka ho zavedla do větší místnosti, kde se svítilo. Několik stolů se seskládalo dohromady a tak vznikla dlouhá hodovní tabule pro nejméně patnáct lidí. Možná i více. Rodina seděla okolo stolu, další lidé se krčili na lavici u zašedlé zdi, malé děti se plazily po podlaze a –

Někteří stolovníci se snad dávno zpili do němoty. A to ještě ženich ani nedorazil. Nějaký muž ležel s hlavou na stole, kus od ochablé ruky stála otevřená láhev zvětralého piva. Nebyl ostatně jediný, kdo nejevil nejmenší známky života. Tři nebo čtyři hosté na tom byli stejně jako on. Nehýbali se. Působili odporně na pohled, jako by je předčasně zachvátila posmrtná ztuhlost…

„Pan Novák! Pojďte mezi nás!“

Bodré přivítáni jej nenechávalo na pochybách, že už ho tu beztak všichni znají z vyprávění jeho nové ženy. Novák se necítil dobře, nedal to ovšem nijak na jeho. Venkovany neměl nikdy v lásce, neboť jejich humpolácké způsoby považoval za nevkusné a navíc – jako ostatně mnoho velkoměšťáků - zastával názor, že každý člověk z vesnice musí být zaostalý blbec. Posadil se na rozvrzanou židli a přitom kostnatým kolenem zarazil do čehosi nepříjemně měkkého -

„Jste strašně hubenej!“ zavřískal malý chlapeček, který se celou dobu schovával kdesi pod stolem.

„Buď zticha! To se dělá?“ okřikla ho matka. Vzápětí se otočila k ženichovi. „Omlouvám se. Kluk neví, co je slušné chování.“

„To nevadí,“ odvětil Novák. „Děti jsou děti.“

U stolu málem nebylo slyšet vlastního slova. A jak se všichni cpali! Žrali jako o život! Jako by byli vyhladovělí až k smrti. Napeklo se samého masa jako pro regiment. Nováka nějak přešla chuť k jídlu, když viděl, jak všechny dobré způsoby berou rychle za své. Naložili mu plný talíř lákavě vonící pečínky, ale on ochutnal jen tak z povinnosti. Nadívané selátko s opečeným jablíčkem nacpaným v tlamě se něj upíralo slepý pohled. Místo očí mělo čokoládové bonbóny…

„Tobě nechutná?“

„Ne, omlouvám se,“ odvětil Novák. „Nemám rád vepřové.“

„Škoda.“

Dveřmi pomalu, s námahou prošel starý muž v obnošeném tmavém obleku, který už by se hodil tak akorát do truhly, rozhodně ne na svatební hostinu. I muž sám působil zpustle, ať už šlo o strhanou tvář s hluboko zapadlýma očima, nebo žilnaté ruce, co se ani na moment nepřestávaly horečnatě třást. Stařec smekl klobouk a přitom se celou vahou opřel o hůlku, která předtím klapala po ledové podlaze…

„Zdravím vespolek.“

Řekl to ztěžka, jako by ho každé slovo stálo obrovské úsilí. Tichý hlas se vytratil do ztracena. Novák už jej někde určitě viděl. Bodnutí v paměti bylo děsivé, stejně jako neschopnost vybavit si, zda toho člověka vážně zná. Nebo ne?

„Tak se přece posaďte,“ nabídl mu kdosi z příbuzenstva.

„Děkuji,“ odvětil starý muž a ztěžka se usadil na prázdné místo do čela stolu. Působil nepopsatelně křehkým dojmem, jako by se mohl každou chvíli rozpadnout na kusy…

„Kdo to je?“ optal se Novák šeptem své novomanželky.

„Ty už si na něj nepamatuješ?“ divila se žena v černém.

„Ne! Já ho neznám.“

„Však ty si vzpomeneš.“

Novák opět zapátral ve své slabé paměti. Kdo to proboha je!? Že by to byl někdo, s kým se znával ještě za mlada? Svět je malý. Bezmyšlenkovitě hmátl po sklenici s pivem, ale v zápětí je s odporem vyplivnul. Chutnalo opravdu příšerně, jako sto let stará špína. Třískl nešťastnou sklenkou o stůl plný hnusných zbytků z mrtvých zvířat. Na téhle podařené hostině byla opravdu ohromná hojnost všemožného masa, zapšklé, páchnoucí kusy čehosi nehezky nazelenalého. Doslova se hýbalo samo od sebe…

„Jezte, pane Novák,“ pobízela ho obtloustlá tetka s ošklivým šklebem, co odhaloval zkažené zuby.

Novák na ni zůstal zírat s otevřenou hubou. Když promluvila, popraskala jí kůže v obličeji. Odlupovala se jako prasklá skořápka. Za ní se třáslo hnijící maso. Mrtvá tkáň byla skrz naskrz prožraná tučnými červy. Kousky sloupnuté kůže připomínaly hadí šupiny. Leskly se ve slabém světle holé žárovky, co byla zavěšená na drátě vprostřed nízkého stropu. Elektrické světlo potrhle tančilo po lidských ostatcích…

… seděly okolo stolu a cpaly se syrovým masem! Odporný puch ho málem na místě zabil. Mladá žena, která ho pozvala do domu, nesla porcelánový podnos plný rozteklého cukroví. Poznal ji jenom podle černého oblečení, protože z ní nezbylo nic víc, než holá kostra. Vdechl nasládlou směsici dávno mrtvých věcí, které ožívaly přímo před jeho očima. Na rameno mu dopadla čísi zkrvavená ruka -

„Pamatuješ si na mě?“ zeptal se pomlácený mladík, kterému chyběl kus lebky i s dobrou polovinou šedivého mozku. „Jak jsme se ožrali na tom plese? Zabil jsem se na motorce. A teď spolu zase chlastáme na tvé svatbě!“

Novák zařval. Nedokázal se zvednout ze židle! Necítil nohy, ruce, celé tělo. Hlodala v něm hrůza, stejně jako třaslavé larvy, co nenasytně tunelovaly v nestvůrných stolovnících. Nedovažoval se na ně ani pohlédnout, zděšený z všudypřítomné smrti, která už málem sahala i po něm samotném. Nemilosrdný rozklad pohltil vše kolem, kam až dosáhlo krutý kruh světla v mrazivé místnosti. Dál už byla jen sténající tma…

Odsud neunikne.

„Byl jsi nenasytný,“ zasyčelo polorozložené tělo sedící naproti němu, ve kterém Novák s hrůzou rozpoznal svou první ženu! Zatmělo se mu před očima, ale uši si zacpat nedokázal. „Obral jsi mě úplně o všechno. Nenechal jsi mi po rozvodu ani mizernou korunu. Moje děti kvůli tobě málem neměly na chleba!“

Ostatní jí nevěnovali žádnou pozornost, příliš zaujati příšernou svatební hostinou. Lezli po stole mezi páchnoucími kusy shnilého masa a hromadami ohlodaných kostí. Jedna mrtvola omylem sebrala kus ruky jinému tlejícímu tělu, které si toho ani nevšimlo, k prasknutí nacpané cizím mozkem. Je možné požírat jeden druhého – či sám sebe – dokud zbývá ještě na ohlodaných kostech živá tkáň!? Až zamrzne peklo…

„Zničil jsi mi život!“ obviňovala ho hrůzostrašná mrtvola s bezzubými ústy plnými hnijícího masa. Vůbec si nevybavoval, o koho proboha jde. „Nenávidím tě! Shniješ v pekle!“

„Rodiče tě vždycky měli raději než mne,“ ozvala se vyčítavě jiná hnijíc věc, která nemohla být nikdo jiný, než Novákova starší sestra. „Tys byl jejich zlatý chlapeček. A hádej, kdo je musel živit až do smrti, když ses k nim nechtěl znát? Já!“

„Má pravdu. Byl jsi špatný syn!“

To promluvil sešlý stařec v čele hodovního stolu. Novák se málem pozvracel. Dusil se vlastní žlučí a s odporem sledoval bílé červy, co se svíjeli ve zbytcích povolujícího svalstva. I ti slizcí pišišvoři se mu tiše vysmívali! Teď už to nebyl žádný člověk, ale zetlelá zrůda…

Z proděravělého obleku trčely holé kosti. Natáhl bezmasou ruku po smaltované míse s odpudivou porcí krvavých vnitřností. Otec, na kterého si Novák víc jak třicet let ani nevzpomněl. Otec, po kterém před lety dědil tak směšnou částku, že to snad ani nestálo za řeč. Otec, kterému se dokonce ani neobtěžoval přijít na pohřeb.

„V naší rodině všichni umíráme poměrně mladí,“ zašklebil se mrtvý muž, když se pokoušel spolknout šťavnaté sousto zamřelého masa. „Pamatuješ si ještě na dědečka? Ten se nedožil ani šedesátky!“

„Já žiju! Vždyť dneska byla moje svatba!“

„Víš vůbec, s kým ses oženil!?“ zavrčel rozezlený nebožtík.

Novák se otočil na ženu, sedící po jeho pravé ruce. Či spíše na to, co sedělo vedle něj. Na zchátralou kostru nedbale zahalenou v potrhaném černém rubáši. Přes bezmasé rameno měla přehozenou nabroušenou kosu. Ze zahnutého ostří odkapávala rudá krev. Prázdný pohled černých očních důlků jej přiváděl k šílenství. Křik se mu vzpříčil s hrdle, dokázal ze sebe vyrazit jen pár chraplavých slov -

„Ty jsi smrt!“

„Přišla jsem si pro tebe.“

„Ne!“

„Dlouho jsi přede mnou utíkal,“ zasyčela žádostivá kostra. Prohnilý pařát lačně přejel Novákovi po tváři. Ten něžný dotek se mu nepopsatelně hnusil. „Vyhýbal ses mi mnoho let, ale teď jsi konečně můj. Už mi neutečeš!“

„To nemůže být pravda! Pomoc!!!“

„V tomhle domě ses kdysi narodil, v tomhle domě dnes také zemřeš,“ odvětila nedočkavá smrtka. Skřípavý smích oživlých mrtvol se Novákovi zařezával až do morku kostí…

„No, měli jsme říct, že tohle není žádná svatební oslava,“ objasnil otec omluvným tónem, zatímco rozvášněná smrtka se vilně obtáčela kolem Novákova vrásčitého krku. „Tohle je tvůj pohřeb.“

Pohřební hostina! Ve starém, zchátralém domě, kde kdysi sám přišel na svět. Bohem zapomenuté místo, kde se snad stoloval sám ďábel. Dal mu nahlédnout do nekonečna, co jej nejspíš čeká na druhém břehu. Malá, nuzná vesnice s pobořenými domky, kde už dávno nebude přebývat nic živého, natožpak lidského. Vřískot noční vichřice, ve kterém se dá zaslechnout i žalostné sténání vyhladovělých ostatků. Tma a zima. Bělostný sníh, krutý mráz a všudypřítomná smrt, obklopena divokou smečkou probuzených mrtvých…

V pekle vládne led.

„Dost keců!“ zachrčel zdánlivě namol zpitý muž, co předtím spal na stole. Zbyla mu jen polovina obličeje, zbytek byl zničila nějaký silný náraz. Zbyla jen rozmašírovaná hmota plná ostrých střepů. Že by vážná autonehoda? Přesto v něm Novák přece jen poznal svého bývalého nejlepšího přítele, kterého kdysi podvedl s manželkou. Přímo v jeho vlastní posteli. „Přišli jsme na hostinu! Chceme maso!“

Lidské pozůstatky propukly v radostný řev. To, co se plazilo pod stolem, mu začalo ohmatávat nohy. Novák zahlédl zčernalou ruku, jak vyklouzla zpod lemu svátečního ubrusu. Zetlelé torzo na zemi ohlodávalo tvrdou kůži jeho pánské polobotky. Pokusil se je odkopnout, ale nenašel v sobě dost sil. Sílící vřava přehlušila i praskání namáhaných kostí. Smrtka pomalu povstala a rozpřáhla bezmasé ruce jako velebný kněz, když zve početnou obec věřících ke svatému přijímání těla a krve…

„Nyní bude manželství zkonzumováno!“