Bez citu

Každý z nás to zažil. Každý z nás zažil něco, co by nejraději vymazal nejen ze své paměti, ale i z historie. Ale to nejde. Nemůžeme vzít zpět to, co jsme řekli nebo to, co jsme udělali. Takhle život nefunguje. Nemáme moc urychlovat nebo zpomalovat čas. A nedokážeme ho ani vzít zpátky. Jediné co můžeme udělat, je to, že se smíříme s faktem, že jsme jen pěšáci ve zvrácené hře života, do které někdy zasáhne i smrt. Život je svině. A ta svině nás jednou všechny dostane. Ať už se nám to líbí nebo ne. Jsme pěšáci. Oběti. Pouzí lidé. Jsme předurčení k tomu, abychom trpěli a následně zemřeli. Ta svině, která si říká smrt, nás vždy dostane. Nelze ji obelstít. A než nás dostane, projdeme si peklem.
**
Marisol seděla na schodech před školou a čekala na Paula. Věděla, že je dost pravděpodobné, že tu na ni narazí Katherine, ale věděla, že s tím nic nenadělá. Katherine se objevila vždy a všude. Někdy dříve a někdy později. Ale její příchod byl předem jasný. Jako by měla v hlavě nějaký přístroj, který ji k Marisol vždy dovedl. A to opravdu vždy a bezpečně. Kdyby si jen uvědomila, jak moc ji Marisol nenáviděla. Možná, že to věděla, ale bylo jí to jedno. Marisol byla její fackovací panák a Katherine by se svého fackovacího panáka ani náhodou nevzdala. Na světě totiž neexistuje nic zábavnějšího, než někomu ničit život a dokazovat si na něm svou dominanci. Spíš demenci, jak by řekla Marisol. Katherine nebyla ani příliš oblíbená – a těžko říct, jestli si vybrala Marisol, protože by byla Marisol ošklivá a snadným terčem. Marisol totiž nebyla ten typ člověka, který se sebou nechá jen tak zametat. Možná se za normálních okolností zdála jako tiché a uzavřené děvče, ale ve skutečnosti to byla jen zástěrka pro vnější svět. Pro ty, o které ve svém maličkém světě nestála. A že takových lidí bylo dost. Téměř nikdo nebyl hoden vejít do jejího světa. Až na Paula.
‘‘No vida. Koho pak to tu máme?‘‘ Ozvalo se za Marisol. Marisol si neochotně vytáhla sluchátka z uší a podívala se na Katherine a její kamarádky, kterým s oblibou přezdívala KCG. KCG byla prostá zkratka pro – Katherininy cvičené gorily a tato přezdívka Katherininy kamarádky dokonale vystihovala, protože Katherine dělaly doprovod úplně všude. Ať už se hnula kamkoliv, vždy byly s ní, připravené hájit Katherininy zájmy a případně dodat sborový smích, pokud se hodil.
‘‘Co chceš Katherine?‘‘ Řekla Marisol a protočila oči. Nenáviděla Katherine od té doby, co si jí začala všímat a otravovat jí život. A to všechno nedělala, protože jí Marisol něco udělala, ale protože ji to jen bavilo. A díky tomu měla Marisol o důvod víc k tomu, aby ji mohla upřímně nenávidět, což samozřejmě dělala, protože Katherine jste prostě museli nenávidět.
Katherine Marisol nic neodpověděla, jen vrazila jedné kamarádce do ruky svůj mobil a popadla Marisolinu tašku s učebnicemi a věcmi do školy. ‘‘Tak uvidíme, co pro nás máš dnes.‘‘ Řekla Katherine výsměšným tonem a KCG se jen sborově zasmály. Jak já je nenávidím. Ten jejich sborový smích… to si to doma trénují před zrcadlem nebo co?! Pomyslela si Marisol a naštvaně se podívala na Katherine, která jí vysypávala věci z tašky. ‘‘Dnes tu nemáme svačinku? A hele pastelky!‘‘ Řekla Katherine a opět se ozval ten příšerný předstíraný sborový smích, zatím co se Marisoliny tužky a pastelky kutálely ze schodů směrem na chodník, do davu lidí. ‘‘Nech toho, ty mrcho!‘‘ Křikla rozzuřeně Marisol na Katherine, vytrhla ji tašku z rukou, položila ji na zem a praštila Katherine pěstí do čelisti. Tohle tě naučí držet ten tvůj nevymáchanej zobák, ty huso, pomyslela si Marisol vítězně a začala rychle sbírat svoje věci a vracet je do tašky. Bohužel se šeredně mýlila. Katherine si sundala mikinu, podala jí druhé dívce z KCG a rozzuřeně si protáhla prsty na rukách, až jí v nich zakřupalo. Marisol se otočila a schytala první z mnoha ran.
***
Paul líně kráčel směrem ke schodům u školy, kde se měli s Marisol sejít. V ruce držel cd, které pro Marisol sehnal opožděně k narozeninám, doufajíc, že si ho ještě sama nekoupila. Vlastně si byl jistý, že si ho nekoupila, ale ani to ho neuklidnilo. Jak by ho to také mohlo uklidnit, když neví, jestli se přeci jen nemýlí a Marisol to cd už třeba má? Co by potom –
Paul se zarazil a zíral na schody u školy. Ne. Ne. Ne, to nemůže být pravda! Pomyslel si Paul, když si konečně připustil, že vidí opravdu dobře. Rozeběhl se ke schodům. Všude okolo ležely rozházené sešity, učebnice, tužky, papíry, desky…. Marisoliny věci. Začal je všechny bez přemýšlení sbírat.
‘‘Paule…?‘‘ Ozvalo se za ním. Sebral ještě několik sešitů, otočil se a tvář se mu stáhla bolestí. Marisol ležela na jednom ze schodů, z nosu jí tekla krev, měla poškrábaný obličej… a potrhané oblečení. Paul upustil všechny učebnice a šel k ní blíž.
‘‘Marisol… to byla Katherine? Jestli ano, já jí už opravdu budu muset domluvit. Tohle není normální. Ona tě jednou-‘‘ Marisol mu přiložila prst na rty. ‘‘Ššš.‘‘ Paul se snažil v Marisoliných temně hnědých očích najít alespoň náznak zloby, která by mohla vést k odporu a vzdoru, ale neviděl žádnou zlobu. Viděl jen zoufalství a náznak úlevy. ‘‘Už jsem se bála, že nepřijdeš.‘‘ Řekla Marisol tiše a pousmála se. Bylo příšerné vidět na její tváři úsměv, když byla celá potlučená, poškrábaná a od krve.
‘‘Víš, že vždy přijdu.‘‘ Řekl Paul a také se pousmál. Věděl, že vztekem a nadáváním teď Marisol příliš nepomůže. Teď musí být silná – a on taky. Je jejím jediným přítelem – její jedinou oporou. Bez něj by byla ztracená.
‘‘Můžeš se zvednout?‘‘ Zeptal se Paul a podal Marisol ruku. Marisol se neubránila úšklebku, který se jí dral na rty, a pomaličku se s pomocí Paula zvedla. ‘‘Nezmrzačila mě, jestli ti jde o tohle.‘‘ Řekla s úšklebkem na rtech. Úšklebek na jejích rtech se teď zdál až šílený – a to jen díky těm škrábancům a krvi na její tváři. Ale i přes to všechno byla Marisol stejně odhodlaná a nechyběl jí její zvláštní smysl pro humor, který dokázal ocenit pouze Paul.
‘‘Já si s Katherine promluvím. A jestli nedá pokoj, promluví si s ní moje pěsti.‘‘ Řekl odhodlaně Paul. Za normálních okolností by holku nikdy, ale nikdy neuhodil – ale když se jednalo o Marisol a Katherine, holka neholka, byl schopný Katherine pořádně praštit – a ne jen jednou.
Marisol na něj upřela svoje temně hnědé oči a prosila. Byla neskutečně vděčná za to, že jí Paul chce pomoct, ale tohle chtěla zvládnout sama. Nechtěla, aby jí celý život jen pomáhal a chránil ji, jako by se sama nedokázala bránit. Ona se dokázala bránit, jen se jí to někdy nedařilo. A to její někdy – se jmenovalo Katherine. Člověk by to do Katherine asi neřekl, ale dokázala být pěkně agresivní. Stačilo, jen aby se na ni někdo křivě podíval a už letěl oknem ven. A samozřejmě Marisol – ta Katherine dokázala naštvat už jen tím, že si dovolila vzdorovat a něco jí řekla. Pro Katherine nebyla Marisol nic jiného, než oběť. Prostý fackovací panák s příslušenstvím. Byla pro ni méně než prach, ale zároveň více, než šprti, od kterých opisovala úkoly, protože byla líná.
‘‘No dobře, pokud si myslíš, že to zvládneš…‘‘ Řekl Paul, který moc dobře věděl, že Marisolin pohled dokáže být velice účinný. Pokud Marisol chtěla a podívala se svým speciálním pohledem, dost často jste opravdu udělali, co chtěla. A Paul byl měkkota. Měl Marisol rád a věděl, že se Marisol o sebe dokáže postarat, ale i přes to měl neustálé nutkání na ni dávat pozor. Byla jeho nejlepší kamarádka, ale spíš mu připadala jako sestra, kterou neměl.
‘‘Díky Paule. Jsi nejlepší.‘‘ Řekla Marisol a objala ho. Paul se jen zlehka usmál.
****
‘‘Hele, poslechni si tohle.‘‘ Řekla Marisol a pustila Paulovi na mobilu jednu z nově objevených písní, které se jí víc než zalíbily. Paul se zaposlouchal, snažil se vnímat hudbu a text zároveň, ale nějak se mu to nedařilo. Obojí bylo dokonalé, ale jak může prostý člověk vnímat zároveň dokonalost hudby i textu písně? Copak to nějak jde?
‘‘Á! Podivínský páreček poslouchá svojí metalovou, uřvanou, srdcervoucí, dramatickou muziku. To neumíte nic jinýho?‘‘ Řekla výsměšně Katherine, která zrovna procházela kolem, spolu s KCG, samozřejmě. Marisol na Katherine hodila rozzlobený pohled, který Katherine donutil ušklíbnout se.
‘‘Hezky zmalovanej ksicht, Marisol. Myslíš si, že toho monokla zakryješ černejma stínama na oči? To určitě. A ta vaše muzika je ubohá a hnusná. Vůbec nemáte dobrý vkus.‘‘ Pronesla Katherine povýšeně a pohledem sklouzla k Paulovi.
‘‘Aspoň neposloucháme nějakou zpívající panenku Barbie anebo něco dětskýho, jako ty.‘‘ Odsekl naštvaně Paul. Nejen, že měl Katherine dost, protože ještě stále nedala pokoj Marisol, ale ona si ještě dovolí odsuzovat muziku, která pro ně znamená celý život – a to aniž by jí doopravdy rozuměla. Katherine se obecně ráda míchala do toho, do čeho jí nic nebylo a do toho, čemu vůbec nerozuměla.
‘‘Seš pitomec. Proč se zahazuješ s takovou nickou? S tou ubožačkou?‘‘ Řekla rozzlobeně Katherine. Neměla ráda Marisol, ale Paul ještě nebyl mezi ztracenými existencemi. Ještě byla šance, že se zachrání a začne se bavit s těmi, kteří za to stojí. Ne, že se bude bavit s tím lidským odpadem, jako byla Marisol. On patřil k těm lepším. K těm, co mají na víc, jen musejí bojovat, aby se dostali výš. Ale veškeré potřebné předpoklady k vzestupu mají.
‘‘Jestli je tu někdo ubožačka, jsi to ty… gotická barbie.‘‘ Řekl Paul výsměšným tonem.
Katherinin výraz se změnil z hrdého na dotčený. I když je ale pravda, že se tak trochu gotické Barbie podobala. Černé vlasy, černě nalíčené oči. A špatné oblečení oblečení. A byla i nafrněná jako nějaká barbína. Ale oproti Barbie měla něco navíc. Nehoráznou drzost. A taky se prala, to by normální Barbie neudělala.
‘‘I když… no nejsi úplně gotická Barbie.‘‘ Opravil se Paul a Marisol se na něj podívala trochu divně. On je na její straně? On je opravdu na straně Katherine? Tak to se na všechno můžu opravdu vykašlat, pomyslela si zoufale Marisol a soustředila se na píseň, kterou měla ještě stále pustěnou.
‘‘Já věděla, že máš rozum.‘‘ Řekla spokojeně Katherine. Ano. Paul bude patřit k ní, ne k té hlupačce Marisol, která za to nestojí. To ona stojí za přátelství, ne Marisol. To ona má co nabídnout.
‘‘Seš tlustá.‘‘ Vyhrkl Paul se smrtelnou vážností. Marisol pozvedla jedno obočí, podívala se na Paula a potom na Katherine, která se zatvářila velice překvapeně. Překvapeně a ublíženě. Asi něco takového nečekala, stejně jako samotná Marisol.
‘‘Co… co… cože?‘‘ Katherine vypadala opravdu hodně překvapeně. Zato Paul ne. Paul měl stále stejně chladný výraz, jako když jí to pověděl. A zdálo se, že ten chladný výraz udržuje proto, aby se nezačal smát, protože mu lehce cukaly koutky. Marisol nevěděla, jestli se má začít smát nebo jen pozorovat chudinku Katherine. Ale každopádně věděla, že si tuhle chvíli musí opravdu dobře vychutnat a zapamatovat.
‘‘Barbie není tlustá. Ale ty seš. A seš pěkně hnusná… i když si o sobě myslíš bůhví co. ‘‘ Dodal Paul a stále si udržoval svůj chladný a odměřený výraz. Teď už si byla Marisol opravdu jistá, že se takhle tváří jen proto, aby se nezačal smát. Znala ho dost dobře na to, aby to dokázala odhadnout. Marisol už nemohla dál zadržovat smích a rozesmála se. Katherine se na ni podívala opravdu naštvaně, ale Marisol to bylo jedno, protože byla příliš zaměstnaná smíchem a faktem, že se směje ona jí.
‘‘To víš… pravda dokáže naštvat. Já to chápu. Někdy je těžký se s pravdou vyrovnat, ale co s tím naděláš co? Viď Katherine?‘‘ Dodal výsměšně Paul a Katherine uraženě odešla. KCG chvíli zůstaly na místě, kde ještě před chviličkou stála Katherine, vrhly na Paula a Marisol nenávistné pohledy a odešly. Jak Marisol viděla ty nenávistné pohledy, začala se smát ještě víc. Paul si oddechl.
‘‘Seš fakt třída.‘‘ Řekla Marisol, když se přestala smát. Tohle potřebovala. Potřebovala, aby někdo dal Katherine za vyučenou a ona už si nevyskakovala. Nebyla tak dokonalá, aby si to mohla dovolit.

‘‘No, někdo jí musel otevřít oči.‘‘ Pronesl skromně Paul a nevinně se na Marisol podíval. Marisol věděla, že je stejně šťastný jako ona, protože mu to viděla na očích. A že měli důvod být šťastní – Katherine ještě nikdy nikdo takhle neurazil. A už vůbec ne tak, že by uraženě odkráčela.
‘‘Nebuď tak skromnej!‘‘ Řekla Marisol a dloubla Paula do ramene. Paule, kdybys jen věděl, jak moc jsem na tebe hrdá, a jak moc si toho vážím! I když ty to určitě víš. Stačí jediný pohled a ty to budeš vědět. Tohle je opravdové přátelství. Podíváš se příteli do očí a vidíš i to, co by ti tvůj přítel neřekl, pomyslela si šťastně Marisol.
*****
7 … 6 ... 5 ...4 ... 3 ... 2 ... 1,5 ... 1 ... 0!
Zazvonilo. Marisol si rychle vzala věci a zamířila ze školy. Dnes se mají znovu s Paulem sejít na schodech, aby potom šli společně omrknout nová cd v nedalekém obchodě. Marisol se tak moc těšila. A navíc chtěla Paulovi koupit taky nějaké cd za to, co pro ni včera udělal. Lépe řečeno za to, jak ztrapnil Katherine. Tenhle kousek si prostě zasloužil být oceněn.
‘‘Ale, ale koho pak to tu máme?‘‘ Ozval se za ní jí bohužel známý hlas. Marisol protočila oči a s povzdechem se otočila.
‘‘Co chceš Katherine?‘‘ Řekla otráveně Marisol, protože na Katherine neměla náladu a navíc pospíchala za Paulem, který už měl dávno po škole a už na ni určitě dávno čekal.
‘‘Drž hubu, ty krávo! Teď budu mluvit já. Jenom JÁ.‘‘ Řekla rozzuřeně Katherine a Marisol vytušila, co bude pravděpodobně následovat. Vlastně to netušila. Ona to věděla.
Zavřela oči.
Moc dobře věděla, co přijde.
Údery.
******
Marisol ležela na posteli a snažila se rozhýbat pravou ruku. Ta to asi už nerozdejchá, pomyslela si, když zjistila, že nemůže ani pokrčit prsty, aniž by nemusela zatnout zuby bolestí. Vzala si do ruky zrcátko a pohlédla na sebe.
Tohle jsem já. Pomlácená, unavená, nešťastná… Marisol. Pomyslela si, když viděla svou tvář, které bude docela dlouho trvat, než bude opět vypadat normálně a ne po jakémsi zápasu. Podívala se na přelepený nos. Natržený ret. Škrábance po celém obličeji. Natržené obočí. Odložila zrcátko. Takhle se Katherine nikdy předtím nechovala. Musela být hodně rozzuřená. Neměli jsme se do ní navážet, pomyslela si.
V kapse jí začal brnět mobil, tak ho vytáhla. Paul?
‘‘Paule?‘‘ Řekla, když přijala hovor od Paula.
‘‘Přijď na naše místo za školou. Hned prosím.‘‘ Ozvalo se z telefonu.
‘‘Dobře…‘‘

*******

Marisol dorazila na jejich místo za školou. Bylo to původně místo, kde se nechávala kola, ale když se přišlo na to, že polovina kol už nestojí na svém místě u stojanu, přestala se sem kola dávat a lidé sem přestali chodit. To byl důvod, proč se tu někdy Paul s Marisol scházeli. Neradi potkávali lidi – a hlavně Katherine a KCG.
Marisol se rozhlédla kolem, a zahlédla Paula, jak do něčeho bije. Popošla blíž a všimla si, že Paul drží v ruce cihlu a tou cihlou něco bije. Paul se ohnul a vzal si tyč…?! A znovu do něčeho začal bít. Marisol sebrala veškeré své odhodlání a došla až k němu. Okamžitě toho zalitovala, protože Paul nebil něco, ale někoho.
‘‘Paule?‘‘ Řekla nejistě Marisol a položila mu zdravou ruku na rameno. Co to sakra dělá?! Pomyslela si neklidně Marisol, když pozorovala, jak Paul do někoho bije železnou tyčí.
Po chvíli se na ni Paul otočil a Marisol spatřila drobné kapičky krve, které mu ulpěly na tváři. Za špatného pouličního osvětlení se ty kapičky leskly temnými odlesky. Marisol o krok ustoupila zděšením. Pane bože! Co to vyvádí?!
‘‘Pojď. Na-‘‘ Řekl Paul a podal jí tyč, která byla na jednom konci od krve. Marisol nevěděla, jestli má utéct, začít křičet nebo se opatrně zeptat, o co tu vlastně jde. Byla už téměř rozhodnutá pro první možnost, ale poté si všimnula, že na zemi leží jí povědomá osoba.
‘‘Co s tím mám…-‘‘ Řekla instinktivně, ale poté jí došlo, kdo tam na zemi leží. Byla to Katherine. Jen tak tam ležela, s tváří od krve, vedle ní ležela cihla od krve a jak u ní Marisol stála, odkapávala na ní její vlastní krev z tyče, kterou Marisol držela.
‘‘Uhoď ji tou tyčí.‘‘ Řekl vážně Paul a pohlédl na Marisol, která stále držela v ruce železnou tyč, ze které pomalu odkapávala ještě stále teplá krev, která se po dopadu na Katherininu tvář měnila v tmavou slzu, stékající po její pomlácené tváři.
‘‘Cože?!‘‘ Vyhrkla ze sebe Marisol, na půl vyděšeně a na půl překvapeně. Paul si povzdechl a vzal ji za zdravou ruku, kterou železnou tyč držela.
‘‘Prostě ji uhoď. Takhle-‘‘ Řekl a vší silou Katherine praštil. Teď měla Marisol na ruce krvavý otisk… Netušila, jestli ji ta krev víc děsí nebo fascinuje. Ale byla to opravdu krev. Katherinina krev. Krev té osoby, která jí tolik ubližovala.
‘‘No ták. Ona si to ZASLOUŽÍ Marisol. Ubližovala ti mnohem déle a zaslouží si, abys jí to oplatila.‘‘ Řekl povzbudivě Paul, protože chtěl, aby to Marisol udělala. Chtěl, aby Marisol Katherine bila tak, jako to dělal on. Chtěl, aby se osvobodila.
Marisol vyděšeně pohlédla na Paula, ale neviděla v jeho očích nic jiného než odhodlání a touhu. Touhu po pomstě. I ona sama ji v sobě měla, ale nechtěla být stejná jako Katherine… ale Paul chtěl, aby to udělala. Vydechla, napřáhla se a vší silou Katherine praštila tyčí do hlavy.
A cítila se… líp.
Znovu se napřáhla a udeřila. A znovu. A znovu. Začala do Katherine bít zcela automaticky, aniž by si to uvědomovala. Jediné co v tu chvíli cítila, byla úleva a volnost. Svoboda. Žádný strach. Cítila se lehčí, jako by se zbavila něčeho, co ji velice trápilo a tížilo. Jako by měla na srdci velký balvan, který právě zmizel, a ona byla svobodná.
Ozval se ošklivý zvuk křupnutí, ale Marisol ho jen ignorovala ho. Bila Katherine dál a ignorovala celý svět. Tohle chtěla vždy udělat. Dát jí pořádnou nakládačku. Takovou nakládačku, že už by se jí nebála, ale Katherine by byla tou, která by se bála. Povedlo se jí to. Dala jí nakládačku – a to takovou, že na to už doopravdy do smrti nezapomene. Už se nebude Katherine nikdy bát. Ví, že ji taky dostala.
Marisol konečně přestala Katherine bít, odložila tyč a vrhla na Paula tázavý pohled. ‘‘Co teď? Necháme ji tu? Nebo ji odneseme někam, kde ji někdo najde a vezme domů?‘‘
‘‘Odnesu ji. Půjdeš se mnou?‘‘
Kývla.
********
‘‘Co chceš dělat tady-‘‘ Řekla Marisol a zastavila se uprostřed věty, protože Paul hodil Katherine do jezera. Marisol jen vyděšeně pozorovala, jak se za Katherine uzavírá hladina jezera. Bože, co to s Paulem je?! Pomyslela si, protože takhle Paula opravdu neznala.
‘‘Bože ne! Ona se utopí a bude to na nás…-‘‘ Řekla zoufale Marisol a rozeběhla se směrem k jezeru, ale Paul ji zastavil a otočil k sobě.
‘‘Marisol. Ona už byla mrtvá, když jsi přišla.‘‘ Řekl až příliš klidně. Jako by to vůbec nic neznamenalo a byl to jen krutý žert, ale zdálo se, že nebyl, protože by ji jinak nehodil do jezera. A ta krev… cihla, tyč…
‘‘Cože?!‘‘ Řekla nevěřícně Marisol, protože to nemohla být pravda. Katherine nemohla být mrtvá. Nemohla být… a kdo by ji zabil? Kdo?! Zauvažovala a ztuhla, protože ji jedna odpověď napadla, ale nebyla schopná uznat, že by to mohla být pravda.
‘‘Ale kdo-‘‘ A znovu se zastavila, protože tu nebyla jiná možnost. Musela si to přiznat. Ale ona nebyla tou, která by měla uznat pravdu. To Paul jí měl co vysvětlovat.
‘‘Já. Já ji zabil. Musel jsem. Ubližovala ti a udělal jsem to PRO TEBE. Aby ti už nikdo neubližoval. Doufal jsem, že když si s ní promluvím tak, že dostane rozum, ale ne. Chtěla mě praštit tou tyčí- ale byl jsem rychlejší…‘‘ Řekl Paul, na chvíli se odmlčel a pozoroval Marisol. Díval se jí přímo do očí, aby odhadl, na co právě myslí, ale výjimečně to nedokázal. V jejích očích viděl jen rozruch a smíšené pocity – nic konkrétního.
‘‘Marisol… já vím, že-‘‘ Začal Paul, ale větu nedořekl, protože ho Marisol objala. To ho dočista odzbrojilo. Možná, že ho bude nenávidět, ale on věděl, že to tak pro ni bylo nejlepší. A je na ní, jestli se přes tohle vše dokáže přenést nebo ne. On jí s tím dokáže pomoct. Nechal by se pro ni klidně upálit. Udělal by pro ni absolutně cokoliv, protože byli opravdoví nejlepší přátelé.
‘‘Moc díky, je to hrozný, ale cítím se… líp. Klidněji.‘‘ Řekla tiše Marisol a neubránila se slzám, protože netušila, kam až je Paul kvůli ní schopný zajít.
‘‘To jsem rád.‘‘ Řekl Paul zcela upřímně, protože když byla šťastná Marisol, byl šťastný i on. To samé platilo i o smutku. Sdílel s ní jak to dobré, tak to špatné.
‘‘Jsi ten nejlepší kamarád.‘‘ Řekla Marisol a otřela si slzy, které jí stékaly po tvářích.
‘‘Víš Marisol, to už opravdoví přátelé dělají. Pomáhají si. A někdy pro druhé zabíjí...‘‘