Krev

K čemu jsou blázince…
Blázni jsou všude…
Není kam je všechny zavřít…
Nedá se jich zbavit…

Šílenství se nedá potlačit…
… a už vůbec ne zastavit.

**

Cassie se neklidně vrtěla v posteli. Poslední dobou nemohla spát klidně, protože ji trápily příšerné noční můry, které ji provázely celou noc a nahrazovaly obyčejné sny. Často odcházely až ve dne, když už nedokázaly vzdorovat faktu, že Cassie nespí a ony nad ní už nemají takovou moc, jako v noci. Cassie byla neustále pod jejich vlivem, jen ve dne byla schopná jejich síle vzdorovat. Bolela ji z nich hlava. Někdy mívala pocit, že není pod vlivem nočních můr, ale pod vlivem démonů, kteří pomalu, ale jistě bojují s jejím rozumem o nadvládu nad její myslí a tělem. Cassie si vždy moc přála, aby zvítězil její rozum, ale těžko říct, jestli by nebylo lepší se vzdát. Ušetřila by si spoustu bolesti a možná by přišel i klidnější spánek, protože by si na noční můry zvykla – staly by se její součástí, které by se nemohla zbavit.
‘‘Cassie.‘‘ Cassie se otočila a něco zamumlala, ale spala dál.
‘‘Cassie.‘‘ Ozvalo se znovu, ale Cassie stále nereagovala tak, jak bylo od ní očekáváno.
‘‘Cassie! Cassie! Cassie!‘‘ Tentokrát už ten hlas nemluvil klidně, ale křičel. Křičel její jméno. Cassie ten hlas znala, byl jí velice povědomý. Komu ale jenom patří? Pomyslela si rozespalá Cassie, když pomaličku otevírala víčka, aby se podívala, kdo ji to vlastně budí.
I za šera, které v jejím pokoji panovalo, Cassie bezpečně poznala, kdo to byl. Už podle siluety. Podle hlasu… a podle toho, že ji ta osoba budí brzy ráno. Tohle dělala jen jedna jediná osoba, která patřila do jejího světa.
''Mami…?'' Řekla Cassie tiše a pohlédla na matku, jejíž tvář vypadala za toho špatného osvětlení spíš jako tvář démona, než jako tvář její milované matky. Nebýt pouličních lamp, jejichž světlo pronikalo do Cassiina pokoje skrz škvíry v žaluziích, tak by ani matku neviděla. Ale možná, že by to tak bylo lepší, protože by neviděla ten příšerný úšklebek na rtech a ten šílený výraz v očích, který její matka měla. Cassie znejistěla. Snad to nemyslí vážně, pomyslela si Cassie, ale když se k ní matka začala přibližovat, věděla, že to myslí až smrtelně vážně.
''Ne! Ne!! Ne!!'' Začala křičet Cassie, když ji její matka chytla za ruce a vytáhla z postele, stále s šíleným výrazem v očích a příšerným úšklebkem na rtech.

***
Matka Cassie vlekla po chodbě jako by byla hadr. Cassie křičela, kopala a škrábala, ale marně. Její matka měla větší sílu než ona. A tak se černou nocí nesl dívčí křik…
Cassiina matka s Cassie smýkala po chodbách… po schodech… až do sklepa.
Černočernou nocí se nesl příšerný dívčí křik, který neustával a drásal uši. Nezřetelná slova, věty, které nedávaly smysl, či výkřiky z bolesti… to vše se neslo chladnou temnou nocí. Křik si razil cestu hustou tmou a šířil se neustále dál… šířil se stejně rychle jako virus… Ubohá dívka křičela celou noc… ale nikdo nepřišel na pomoc.
****
Když se člověk zblázní, nic s tím nenaděláte…
Nemá smysl se o to ani pokoušet…
Svými pokusy všechno jen zhoršíte…
A prosté šílenství přeroste v něco víc…
…v hrůzu. V bolest. V nenávist.
*****

Cassie třeštila oči do tmy a nevědomky si ubližovala. Nehty se škrábala na ruce až do krve. Očima těkala z jednoho temného kouta do druhého a už ani nevnímala to, že se jí příšerně klepaly ruce. Zaryla si nehet dost hluboko a sykla bolestí. Ano, to je ono. Bolest. Právě bolest jí pomohla prozřít, aby pochopila, jak se věci mají. Celou dobu byla tak… slepá a naivní. Její rodiče nebyli těmi, kdo jí chránili. Tvrdili, že ji chrání před nočními můrami, ale pravda byla úplně jiná. Nic totiž není tak růžové, jak se na první pohled zdá. Stejně jako nic jednoduchého není nikdy tak jednoduché, jak se zdá. Nic není takové, jaké se to zná být. Všechno a všichni klamou. Stejně jako Cassiini rodiče. Také nebyli takový, jací se zdáli být. Oni ji nechránili. To noční můry ji chránily. Její noční můry ji chránily před jejími rodiči. To její rodiče byli ti, kterých se měla bát. Ale ona jim věřila. Věřila jim, milovala je a byla jim slepě oddaná, protože věřila tomu, že ji milují stejně, jako ona je. Ale zdání klame, stejně jako všechno ostatní. Její rodiče ji ve skutečnosti neměli vůbec rádi, jen čekali na vhodnou chvíli, aby se jí mohli zbavit – a to se jim také povedlo, protože se jí opravdu zbavili. Odvezli ji do blázince, kde s ní zacházejí jako s… bezcenným odpadem. S odpadem, který bohužel musí jíst a potřebuje k životu ještě několik dalších věcí. Častokrát zaslechla, jak se o ní baví dozorci, že by bylo lepší ji zastřelit, že by alespoň tolik nejedla a oni měli víc jídla pro ostatní.
Cassie se podívala na svoje propadlé břicho. Ona, že hodně jí? Byla jí vidět žebra a celkově byla velice vyhublá, ale podle dozorců moc jedla. Cassie měla štěstí, že ještě žije, protože nedostávala dostatek živin, které její tělo potřebovalo pro správné fungování. Ale zvykla si na to, že nemůže pořádně jíst a smířila se s tím, protože věděla, že s tím nic stejně nenadělá. První týdny křičela, a když jí přinášeli jídlo, napadala dozorce. Když už se z toho, že napadá dozorce, stala veřejně známá informace, začali k ní nosit jídlo ti nejzdatnější dozorci, kteří se jí nebáli a zvládli ji v případě nutnosti zneškodnit, aby nikomu neublížila. Nikdo by to na ni asi netipoval, ale Cassie byla schopná i někomu zlomit ruku. Nebyla žádná křehotinka – tedy alespoň ne první týdny. Později svou sílu a fyzickou zdatnost ztratila a nahradila ji ona křehkost – stačil by úder do ruky a už by ji měla zlomenou, protože neměla pevné kosti. Celkově její tělo strádalo. A nejenom tělo.
Nedokázala z hlavy vyhnat všechny ty špatné myšlenky, které neustále napadaly její mysl. Myšlenky týkající se matky, otce… domova. I když na to všechno nemohla přestat myslet, neustále své rodiče nenáviděla. Nedokázala s tím přestat, protože ji zradili. Zradili svou jedinou dceru, která je tak milovala. Zradili ji a zbavili se jí. Tím vším ji prakticky zničili.

******

Cassie si otřela slzy, protože už nedokázala dál plakat pro něco, pro co nemělo smysl plakat. Proč plakat pro domov, z kterého byla vyhoštěna? Proč plakat pro lidi, kteří ji nenávidí?
Pod očima měla velké černé kruhy po tvářích černé šmouhy a červené skvrny od krve z toho, jak se škrábala a otírala si slzy. Tolik si přála dostat se z toho pekla, ve kterém ji vězní lidé v bílém oblečení, kteří ji nechali v místnosti, která byla také celá bílá. Ale ona si tu místnost zútulnila.
Při vzpomínce na její pokoj u nich doma jí po tváři opět sjela slza a zanechala za sebou tmavou čáru, jak se mísila s krví. Všechno, na čem jí kdy záleželo, bylo pryč. I ona sama byla pryč. Už nebyla tou Cassie, kterou bývala dříve.
Vší silou praštila do zdi a zadívala se na ni. Zůstal krvavý otisk…
Udělám to. Zvládnu to. Není to přece těžké. Musím to udělat. Je to moje cesta ke svobodě… klidu a pomstě, pomyslela si Cassie, když zahlédla pruh světla, který se v místnosti objevuje jen tehdy, když jí nesou jídlo. Otočila se směrem ke dveřím. Její tvář, která byla od zaschlé krve a slz, osvětlil malý pruh nažloutlého světla.
Kousla se do rtu. Teď nebo nikdy. Tohle je moje šance, pomyslela si Cassie.
*******

''Iane. Podívej, jak je venku hrozné počasí. Jak jsi mohl nechat Marka venku samotného?! Je to ještě dítě!!!'' Křikla Marie na Iana, který si poklidně pročítal zprávy v novinách, aniž by věnoval pozornost počasí.
Ian se na Marii otočil, odložil noviny. Zvedl se z křesla a vyšel ven. Marie zkřížila ruce na prsou a zakroutila hlavou. Copak ti muži nemyslí na nic jiného, než na hloupý sport a zprávy? Copak pro ně děti nic neznamenají? No… pro mého muže asi ne, pomyslela si rozzlobeně Marie. Jak mohl nechat malé dítě venku samotné? A ještě za bouře?! Marie se přestala rozčilovat, sedla si na pohovku a vzala si svou oblíbenou knihu, kterou měla rozečtenou. Otevřela ji, vytáhla záložku a začala číst.
Z venku se ozval dětský křik a Marie okamžitě vzhlédla od knihy. Bez váhání ji zavřela, aniž by si založila stranu, na které skončila a vyběhla ven, do té příšerné bouře.
********

Temnou noční oblohu proťal blesk. Mraky se děsivě prozářily a stromy zlověstně šuměly. Kapky deště pleskaly o střechy domů, o listy stromů i rostlin… na cestách se tvořily kaluže…
Kap…
Kap…
Kap…
Marie stála venku před domem, vítr jí cuchal světlé kadeře vlasů a pohrával si s jejím volným svetrem. Marie se neustále zoufale rozhlížela, ale nikoho neviděla. Ani Iana, ani Marka. Ale byli někde venku a ona zaslechla dětský křik… někde tu musí být.
A pak se to stalo.
Něco proti ní letělo a ona to instinktivně chytila. Oblohu znovu proťal blesk a ona zahlédla, co to je a neubránila se výkřiku. Křičela do větru a upustila to.
Byla to Markova hlavička a ještě z ní odkapávala krev… Na Markově mrtvé tvářičce byl vidět vyděšený výraz a měl otevřenou pusu, takže musel před tím, než zemřel křičet. Slyšela jsem umírat svoje dítě… pomyslela si zoufale Marie a otočila se směrem k domu.
''Ahoj... MAMI.'' Marie ztuhla. Stála před ní její prvorozená dcera. Cassie. Ta, kterou milovala, dokud se nezbláznila a nebyla svým manželem donucena ji odvést do blázince. Cassie… pomyslela si o něco zoufaleji Marie a vztáhla ke Cassie ruku. Cassie jen uhnula.
''Cassie? Copak tu děláš?'' Řekla nejistým hlasem Marie a už se dokonce bála, že jí její hlas zradí a nebude moct mluvit, jak moc byla zděšená. Ona Cassie milovala, ale Cassie se změnila v někoho jiného. Ta dívka, která před ní stála, nebyla její milované děvčátko Cassie, ale někdo, kdo právě utekl z blázince.
''Přišla jsem domů.'' Řekla Cassie a na tváři se jí objevil hrůzný úšklebek. Marii se začala podlamovat kolena. Už ji chtěly zradit i vlastní nohy, ale věděla, že teď není nejlepší doba na to, dovolit svému tělo vypovědět službu. Sklouzla pohledem k dětské hlavičce a rozplakala se.
''Proč pláčeš, MAMINKO MOJE?'' Zeptala se citlivě Cassie a zatvářila se smutně, protože jí bylo matky opravdu líto. Doufala, že její návrat bude záležitostí, která bude provázena štěstím a slzami radosti, ne slzami smutku. ''Nejsi snad ráda, že se ti vrátila tvá jediná dcera?''
''Zabila… zabila jsi ho. Zabila jsi malého Marka.'' Marie ignorovala to, co Cassie řekla. Bylo jí jedno, co Cassie říká, protože ona byla tou, která zabila Marka. Jenom ona by byla schopná něco takového udělat. Jen ona, nikdo jiný.
''Tak on měl jméno?! Mark?! A co já?! To, co jste provedli mě, se nepočítá?!'' Vykřikla zlostí Cassie a záblesk světla ozářil její krví potřísněnou tvář. Vítr začal burácet. Déšť se změnil na liják. Bouře zesílila a blížila se blíž. Stejně jako Cassie ke své matce.
''Jsi vrah. To ty jsi zabila svého manžela a toho… Marka. To ty.‘‘ Řekla Cassie s odporem své matce a pohlédla na ni, jako by byla nejodpornější bytostí, jakou kdy viděla.
‘‘Ne já. Ty!'' Křikla Marie okamžitě na Cassie, protože věděla, že Cassie nemá pravdu.
''Kdyby ses chovala jako matka a ne jako pitomá husa, tak bys nikdy o nikoho nepřišla! Ale ty si všechny uvrhla do pekel! Jen svou hloupostí! Je to celé tvá vina! Můžeš za jejich smrt. A můžeš i za mojí! Ale já jsem svou smrt přežila…‘‘ Řekla Cassie a poslední větu téměř šeptala, takže se její slova ztratila ve větru a šumění v korunách stromů.
''Cassie-'' Řekla Marie, ale Cassie jí nedovolila mluvit.
''Drž hubu ty huso!''
*********

''Tak Cassie. Pověz nám svůj příběh. Co se stalo tobě?'' Řekla terapeutka na sezení mile a pousmála se na ni. Věděla, že Cassie není nijak výřečná a že s nikým nemluví, ale někdy začít musí a ona jí chtěla pomoct s prvním krokem.
Cassie se na ni podívala skrz pramen světlých vlasů, který jí zakrýval oči, a nepřítomně odpověděla:
''Zabila jsem matku a otce… a toho malýho zmrda… co měl být mnou… oni si to zasloužili. Ubližovali mi… poslali mě do blázince… zabila jsem je a je mi líp.‘‘ Řekla Cassie, na chvíli se odmlčela a ignorovala vyděšené pohledy ostatních přítomných. ''Někteří lidé si prostě nezaslouží to, co mají natož svůj život.''