Záchrana ze záhrobí

Celý den lilo jako z konve. Ozývaly se hromy. Blesky ozařovaly oblohu a chalupy se třásly, jakoby se blížilo zemětřesení.

     „Chyť králíka!“ ozvalo se za mnou. Náš domácí mazlíček běhal z kuchyně do chodby, z chodby do pokoje a zjevně se bál. Rychle jsem ho popadla, než stačil zalézt pod stůl. Podala jsem ho sestře. Po chvíli se králík zklidnil. „Co to do něj vjelo?“ nikdy se nestalo nic, co by ho tak vyděsilo. „Bouřka, no jejda, těch bylo a ještě bude.“ Začalo se stmívat a déšť pomalu utichal. Vyšla jsem na terasu a rozhlédla se kolem. Zima, ticho, tma…

     Rozsvítila jsem venkovní lampičku. Ozvalo se zapraskání. Poplašeně jsem sebou trhla. Pouliční osvětlení zhaslo, svítit zůstala jen lampička na terase. „Zase vypnuli proud,“ blesklo mi hlavou. Ta lampa je solární, nebo snad…???

     Najednou jsem zaslechla něčí hlas, tichý pláč. Přicházelo to od malého jezírka na zahradě, které bylo obklopeno hustou mlhou. Neviděla jsem na krok, mlha sílila a pláč se začal měnit v hrůzostrašné vzlyky. Seděla tam malá holčička, ruce na kolenou, hlavu v klíně. Dlouhé černé vlasy se jí leskly a ty nejdelší pramínky dosahovaly až po okraj jezírka. Pláč a vzlyky utichly. Podívala se na mě hlubokýma modrýma očima. Ale já ji znám, určitě…

     Začaly se mi v hlavě vybavovat ty nejhorší zážitky. Černé myšlenky. Velké červené auto, světla semaforu, kamion, čelní náraz. Co to bylo? Radši zavřu oči. Dva mrtví. Starší žena, muž, kousek opodál pláče nějaké dítě. To už však stojím u té dívenky. Tohle se mi nestalo, mně ne. Holčička ke mně vztahuje ruce. Dochází mi, co se děje. To všechno prožila ona. Smrt obou rodičů, malé dítě- to byla ona.

     Dotkla se mě. „Au,“ sykla jsem. Chtěla jsem daleko odtud, utéct. Cítím obrovskou lítost, porozumění. Zadívala jsem se do jejích očí. „Co se ti stalo?“ slyším sama sebe, jak se ptám. Ukáže prstem na hladinu. Začíná se zde odehrávat celá její minulost. Po smrti svých rodičů se jako batole dostala do dětského domova, čtyři roky poté se jí ujali adoptivní rodiče, v pěti letech dostala akvárium s rybičkami. O rok později její pěstouni zemřeli při letecké havárii. Dlouho se o tom nevědělo. Lenku opět odvezli do dětského domova. Jediné, co jí zbylo, bylo pár rybiček v akváriu. Upnula se na ně. Pozorovala je každý večer, každou hodinu, minutu…

     Podívám se do vody, ano rybičky, plno rybiček. Lenka se usmívá a povídá mi:“Chci tě varovat. Nejezdi zítra nikam. Zůstaň tady. Ty i tví rodiče. Všichni. Musíš mě poslechnout, prosím.“ Potom se pomalu zvedla a odkráčela do černočerné tmy. Neběžela jsem za ní, proč???

     „Je ráno, vzbuďte se, udělám vám snídani.“ volá maminka mě a sestru ke stolu. „Dneska si uděláme malý výlet.“ „Ne mami.“ vyprsknu s rohlíkem v puse. „Dneska ne.“ „Neboj, bude to jen pár kilometrů.“ „Nejedu nikam, motá se mi hlava. Zůstaňte, myslím, myslím, že mám horečku.“ Celá zelená jsem zalezla do postele a s hrůzou vzpomínala na dlouhé černé vlasy, rybičky, tichý pláč. Teplota mi rychle vyběhla, máma slíbila, že zůstane. Celý den jsem proležela.

     Slyším motor, táta startuje auto, jede do města pro léky, proč? Světla semaforu. Svítí červená, nákladní auto, křik, zaskřípění brzd, všude plno krve. „Tati, tatí“, křičím z plných plic.

     Celá zpocená se probudím a zhluboka oddechuji. Podívám se na hodinky, je po sedmé hodině večer. Maminka tu není, kde je? Otevřu dveře a vejdu do druhé místnosti. Všichni koukají na televizi, pak na mě, zase na televizi. Nic nechápu.

     Rodiče mlčky přepnou na jiný kanál. „Na rovince vykolejil vlak, nehoda způsobila vážná zranění a vyžádala si jednu oběť, Lenka Káralová zemřela téměř okamžitě.“ Chlad mi prostoupil celé tělo. Ano, byla to ona.

     Zhruba po deseti minutách jsem se trochu vzpamatovala, když mi rodiče oznámili: „Měli jsme neuvěřitelné štěstí, nebýt tvé vysoké horečky, tak…“ Slyším už jakoby z dálky. Ten vlak, náš plánovaný výlet. Malá černovlasá dívenka nám právě zachránila život.

     Jenom ona vlaková nehoda zůstává neobjasněna. Jak a proč k ní došlo, nikdo neví. Možná jen…